Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 22. kapitola

Kapitola dvacátá druhá

Vypluli jsme s přílivem a ten přišel velmi brzy, takže jsme byli na širém moři ještě než vycházející slunce dodalo klidné

hladině barvu krve. Úsvit naplňoval křik racků, dunění bubnů, udávajících tempo, a skřípot dřeva, ale všechny tyto zvuky byly pouhým doprovodem ústřední melodie - neustálého šepotu vody, jež dotírala na trupy lodí. Stál jsem na

přídi Invicta a cítil ve tváři slaný mořský vítr.

Konečně jsme tedy vyrazili, vyrazili vstříc slávě a vítězství. Nadšení se zračilo snad ve všech tvářích, usmívali se

dokonce i veslaři. Představovali jsme elitní armádu, která měla zajistit bezpečnost světa. Náš cíl byl jasný a snadný,

nikdo si nepřipouštěl, že bychom mohli zklamat. Vojáci se navzájem chlubili tím, kolik příšer zabijí a jaké poklady

ukořistí. Ještě než napadne první sníh budeme všichni opět doma, budeme sedět u teplých krbů a vyprávět rodinám a

přátelům příběhy o velkém vítězství.

Už toho prvního rána se však objevily náznaky problémů, kterých bych si jistě povšiml, kdybych nesdílel všeobecnou

radost. Málem jsme vůbec nevypluli kvůli konfliktu mezi některými kapitány. Několik z nich, většinou původem z

Jerany, prohlásilo, že bychom měli přinést dary Tagothchovi, mořskému weirunovi. Bez příslušné oběti mohl proti nám

poštvat vítr i vodu a prodloužit plánovanou týdenní plavbu na měsíc i více. Sud vína, zaříznuté prase či hrst zlatých

mina - cokoli z toho stačilo k získání jeho přízně.

Kapitáni z Alcidy proti tomu namítali, že Tagothcha v létě spí a že dary, přinesené v tomto období, by ho mohly

probudit. Pravidelné bouře, které každý podzim propukaly na Srpovém moři, považovali za důkaz toho, že je ospalý

weirun vždy nevrlý. Každý přece ví, prohlašovali, že jsou mořské vlny vrásky na Tagothchově čele a že jsou v době

jeho spánku sotva patrné. Rozzlobí-li se ale po předčasném probuzení, může se zamračit a poslat ke dnu i ty největší

lodě.

Lord Norrington, který se narodil ve vnitrozemské Oriose, toho o Tagothchovi věděl jen málo, ale nakonec se přiklonil

k názoru Alcidanů. Žádný z nás nepochyboval o tom, že weirun existuje a může být strašlivým nepřítelem, ale nechat

ho na pokoji nám připadalo moudřejší. Plavili jsme se tiše a doufali, že nás bude mořský duch považovat za pouhý sen.

Samotná cesta mi občas opravdu připadala jako sen, i když Leigh tento pocit nesdílel. Ney a já jsme celkem dobře

snášeli pohupování lodi i její skoky a následné pády při plavbě proti vlnám. Zato Leighova kůže nepřirozeně zešedla a

většinu času trávil opřený o bočnici, kde přinášel vlastní dary Tagothchovi, jak tomu říkali námořníci. Vypadal hrozně a

říkal, že se cítí ještě hůř. V žaludku dokázal udržet jen víno s vodou a ovesnou kaši, i když obojí pouze v malých

množstvích, a začal ztrácet na váze.

Na sklonku prvního dne jsme proplouvali kolem Vilwanu, ostrova, který za svůj považují mágové. V každém státě a

dokonce v každém větším městě žili jeden čí dva mágové, schopní naučit základům svého umění každého, kdo měl

Jiskru magického talentu, ale na Vilwan přicházeli pouze ti nejnadanější, aby zde studovali, tvořili i vyučovali. Příliš

jsme se k ostrovu nepřibližovali, protože jeho pobřežní útesy nevypadaly nijak pohostinně. Navíc tam, kde by měla

pahorky ve vnitrozemí pokrývat zelená tráva, bujela zde žlutá, červená, fialová a modrá vegetace. Heslin, který na

Vilwanu v mládí nějakou dobu pobýval, mě vesele ujistil, že na podivně zbarvených rostlinách není vůbec nic

neobvyklého. Zasmál jsem se spolu s ním, ale stejně mi při pohledu na ostrov běhal po zádech mráz.

Od Vilwanu se oddělila malá loď a připojila se k naší flotile. Neměla žádná vesla a jen jedinou nevelkou plachtu, přesto

však chytala vítr s neuvěřitelnou lehkostí a pohodlně stačila ostatním plavidlům. Její posádku tvořilo dvacet mužů a

žen, většinou lidí, kteří se na palubě střídali po pěti ve dvouhodinových směnách. Každý ve flotile brzy pochopil, že

svou loď pohánějí s pomocí magie, a když jsme si uvědomili, že pouhých pět lidí zvládá stejnou práci, jako všichni naši

veslaři dohromady, najednou jsme se příchodu těchto spojenců upřímně zaradovali.

Brzy ráno druhého dne jsem na přídi nalezl naši elfku z Vorquellynu. Její dlouhé černé vlasy za ní vlály ve větru a zlaté

oči žhnuly světlem vycházejícího slunce. Na sobě měla kožený lovecký oblek tmavomodré barvy a v pravém uchu se jí

houpala náušnice. Již jsem ji viděl během soudu s Rezolutem a dozvěděl se, že se jmenuje Vřela.

Usmála se na mě, když jsem se opřel o bočnici vedle ní. „Dobré ráno, Mistře Hawkinsi."

„I tobě, paní Vřelo."

„Vřela stačí. Nám Vorquelfům nepřísluší dospělá oslovení."

V jejím hlase nebyla ani stopa po lítosti nebo hněvu, jen chladně konstatovala fakta. „Nebude vadit, když se zeptám,

proč ses k nám přidala? Myslím tím, že tvé jméno se hodně podobá Rezolutovu, takže bych čekal, že se od celého

tažení budeš jako on držet co nejdál."

Lehce se zasmála a odhrnula si pramen vlasů, které jí vítr hravě zavál ke rtům. „Bylo mi řečeno, že je tato cesta mým

osudem, podobně jako tvým. Pravda, elfka, které se dotkl tvůj přítel, je má sestra. Řekla mi, že se mám této výpravy

zúčastnit spolu s vámi. Příliš to netěšilo ani ji ani mě, ale proroctví je proroctví."

„Jsem rád, že ses k nám přidala." Loď se najednou prudce zhoupla a já musel pevněji sevřít bočnici. „Pravdino jméno

přesně popisuje to, čím je, a Rezolutovo zrovna tak. Jak vlastně dostáváte svá jména? Vůbec nevypadáš, že bys vřela

zlostí."

„Ještě jsi mě neviděl rozzlobenou, ale brzy se ti to poštěstí." Napůl zavřela oči a lišácky se na mě usmála. „Někteří z nás

svá jména dostávají, jiní si je berou. Když se elf narodí v jedné z vlastí, je s ní už navždy svázán. Po skončení rituálu se

mezi námi a naší zemí vytvoří pouto, které nám dává sílu, ale vyžaduje zodpovědnost. Pád Vorquellynu zbavil nás

mladé možnosti podstoupit obřad, zabránil vzniku pouta a odřízl nás od zdroje moci."

Ukázala na vilwanskou plachetnici. „Magie a kouzla jsou velmi ošidné věci. Heslin ti poví, že po skončení výcviku

dostal ještě jedno jméno - tajné. Považuj ho za klíč, který odemyká bránu magické moci. Je to jen malý klíč a malá brána,

jemu ale postačuje. Během připoutání k rodné zemi dostáváme i my taková jména, která nám dávají přístup k síle. Nikdo

se je pochopitelně nesmí dozvědět, protože každý, kdo zjistí naše tajné jméno, získá nad námi určitou moc.

Vorquelfové, svázaní se svým ostrovem, byli po jeho opuštění vystaveni velké bolesti. Mířili na západ, stále na západ.

Věříme, že existuje mnoho světů a odejdeme-li z tohoto, najdeme jiný, kde rovněž žijí elfové. Pokud je ten svět dobrý,

zůstaneme v něm a budeme vzkvétat. Pokud ne, přesuneme se do dalšího a pak ještě do dalšího, dokud neobjevíme náš

pravý domov. My, Vorquelfové, nejsme spojeni s žádnou vlastí, takže je nám schopnost cestovat do těchto zcela odlišných míst odepřena. A protože je tento

dar podstatou elfského bytí, tak zřejmě elfové nejsme."

Povzdychla si. „Vybrali jsme si jména z lidského jazyka, taková jména, která vystihují naši povahu. Netajíme se s nimi,

protože i když je to velký risk, otevírají nám cestu k větší moci než tajná jména. Je to samozřejmě nebezpečná hra, ale

naše síla nás přece jen trochu chrání."

„Když máte tolik moci, proč si Vorquellyn jednoduše znovu nevybojujete?"

Pohlédla na moře a zavrtěla hlavou. „Různí elfové používají svou moc různými způsoby. Návrat hledá smíření a

spolupráci. Pravda upírá zrak do budoucnosti. Predátor plýtvá silou ve snaze ovládnout městskou bažinu. Rezolut

zabíjí, zabíjí a zabíjí. A máš pravdu, můj cíl se od jeho příliš neliší, protože já rovněž jen zabíjím, zabíjím a zabíjím. Naše

moc je zaměřena mnoha různými směry a je tím oslabena. Nemůže se proto soustředit na to hlavní, o čem všichni

sníme."

Zatímco jsme mluvili, míjela flotila neprostupnou džunglí porostlý ostrov Vael. V jeho středu se vypínal vysoký horský

hřbet s šedými vrcholky, kolem kterých se hromadila mračna. Žádný z námořníků nám toho o ostrově nedokázal příliš

povědět, všichni ale shodně tvrdili, že je domovem draků a panquiů. Panquiové měli být mohutnými polointeligentními

bytostmi, údajně stvořenými draky jako pokřivená parodie lidí. Podle starých pověstí prý žili v horských jeskyních,

které draci vzali urZrethiům, a dovedli je bránit s takovou urputností, že pro lidi bylo nemožné je porazit. Panquiové tak

vlastně chránili dračí tajemství před výpravami z okolních zemí.

Příběhy námořníků o panquiských pirátech skutečně naháněly hrůzu, měly však jeden společný rys – žádný z

vypravěčů ještě panquie neviděl a už vůbec s žádným z nich nebojoval. Ani trochu jsem nechtěl, aby na nás zaútočily

pirátské galéry plné po zuby ozbrojených monster, která byla navíc pod dračí ochranou. Přesto jsem upíral oči na Vael

v naději, že tam spatřím něco neobvyklého.

Nespatřil jsem nic a byl tím zklamán. Tehdy jsem ještě nevěděl, že již brzy budu vděčný za každou hodinu bez nepřítele

v dohledu.

Třetí den plavby nás přivedl na dohled východního břehu ostrova Wruona. Bylo to známé útočiště pirátů se zrádnými

mělčinami a spoustou skrytých zátok, které dělaly jeho vyčištění prakticky nemožným. Proklouzli jsme kolem něj bez

obtíží, ale lord Norrington poznamenal, že pokud mořští lupiči navázali dobré vztahy s Chytrinou, mohli by ji o naší

výpravě snadno informovat s pomocí arcanslata.

Považoval jsem za dobré znamení, když se k nám toho dne při západu slunce připojily dvě stříbřité loquellynské galéry.

Tyto lodě byly postaveny ze dřeva stříbrných cedrů, stromů, které rostly výhradně v elfských vlastech. Výrobky z

nich, ať už rámy, krabice, truhly nebo nábytek, se ve světě vysoko cenily. Lidé je však jen zřídka dostávali jako dary -

pouze tehdy, když elfové rozhodli, že jim určitý člověk prokázal opravdu významnou službu.

Na loquellynských lodích mě nejvíce zaujal jejich tvar. Lidské galéry se podobaly labutím jak vzhledem, tak i tím

způsobem, jakým klouzaly po hladině. To elfské lodi si vzaly příklad z mořské příšery jménem žralok. Příď jejich galéry

se nakláněla dolů a končila širokým beranidlem sotva vyčnívajícím nad hladinou. Jedna z válečných věží se tyčila ve

středu trupu, kousek před stěžněm, druhá na zádi. Loď neměla žádná viditelná vesla, ale veslaři v ní zaujímali stejná

místa jako na našich plavidlech a dokonce se opírali do dlouhých držadel. Později jsem se dozvěděl, že se jejich síla

přenáší řetězy do komplikovaných soukolí v útrobách galéry, a ta zase roztáčí skrytá hnací kola, která loď uvádí do

pohybu.

Úsvit posledního dne nás zastihl u břehů Loquellynského poloostrova. Nyní nás čekala plavba přes otevřené moře do

Okrannelu a pak podél jeho pobřeží do města Crozt. Zbýval nám pouhý den cesty, neboť od jihu vanoucí bríza

dovolovala udržovat stabilní rychlost pěti uzlů. V sedle bychom na překonání této vzdálenosti potřebovali alespoň dva

týdny a to by nám ještě nesměly stát v cestě hory, řeky a další přírodní překážky.

Brzy odpoledne se začala nad severním obzorem stahovat tmavá mračna a vítr utichl. Vesla sice stále poháněla lodi

kupředu, začaly však debaty o tom, zda bychom neměli zabočit k pobřeží a zakotvit v nějaké chráněné zátoce. Dříve než

padlo konečné rozhodnutí ale hlídky ve strážních koších ohlásily něco nového - aurolanské lodi, které se k nám blížily

pod napnutými plachtami.

Okamžitě byly vydány rozkazy a vše se dalo do pohybu. Kogy zamířily v doprovodu čtyř galér do bezpečí nedalekého

zálivu. Zbytek flotily utvořil bitevní linii a vyplul na sever, vstříc nepříteli. Námořníci nořili do oceánu vědra a vylévali

slanou vodu na palubu, aby zabránili jejímu vznícení pro případ, že by protivník použil napthalm. Námořní pěšáci začali

naopak ve velkých kotlích vařit zápalnou tekutinu.

Všichni vojáci si natahovali zbroj, já jsem však málem vyrazil do boje bez náloketníků a náholenic, neboť jsem se bál, že

spadnu-li do vody, utonu jako kámen. Procházející námořník, který zřejmě spatřil znepokojení v mé tváři, se zasmál a

řekl: „Se zlomenou nohou nebo useknutou rukou si stejně moc nezaplaveš, takže si na sebe klidně vezmi co nejvíc

železa." Poslechl jsem jeho rady a pak s lukem v ruce zamířil na příď.

Námořníci pověsili na lodní bočnice ocelové štíty a vztyčili velké desky, které je měly chránit před nepřátelskými šípy.

Ozbrojili se krátkými meči a několik mělo sekyry s dlouhými topůrky na přesekávání řetězů zakončených háky, jimiž se

mohl protivník pokusit zachytit naši loď. Oddíl námořních pěšáků v těžké zbroji čekal na přídi až taranujeme nějakou

aurolanskou galéru. Tehdy se špičatý bodec promění v můstek, po němž vtrhnou na palubu nepřítele. Následně

zahákují další muži na přídi druhou loď a pevně ji spojí s tou naší - tím umožní nám ostatním přijít námořním pěšákům na

pomoc.

Když jsem vyšplhal na válečnou věž, skrčil se u zábradlí a vykoukl mezerou mezi štíty, spatřil jsem přibližující se

aurolanskou flotilu. Skládala se z několika větších lodí, které by na tu dálku vypadaly jako vědra pohupující na mořské

hladině - kdyby ovšem nebylo zlého rudého světa, pronikajícího různými otvory a okénky jako by v útrobách plavidel

hořely pekelné ohně. Jádro loďstva tvořily dva tucty galér, po dvanácti na každém křídle, zdálo se, že jejich cílem je obklíčení naší formace. Ve středu se nacházely menší lodě, postavené s důrazem na rychlost a obratnost. Každá z nich

měla na palubě balistu, schopnou metat ohnivé střely, tucet lučištníků a dvojnásobný počet řvounů, připravených

vpadnout na naše galéry a začít tam rozsévat zkázu.

Ohlédl jsem se na zadní palubu a spatřil tam Neye, celého v brnění a s palcátem v ruce, po boku lorda Norringtona. Po

Leighovi nebylo ani stopy, vzhledem k jeho mořské nemoci mě to však ani nepřekvapovalo. Udivilo by mě už jen,

kdyby se dokázal samostatně obléci, tato činnost by ho ale zřejmě natolik vyčerpala, že by pak neuzvedl meč.

Někde pode mnou řval na námořníky své rozkazy kapitán. Plachta byla nejprve částečně stažena, pak ze stěžně zmizela

docela. Tempo bubnování se zvýšilo, abychom se rychleji přiblížili k nepřátelské flotile. Lord Norrington zakřičel další

rozkaz, poté ho zopakoval seržant na přídi a my střelci jsme se ihned postavili. Jako jeden muž jsme zamířili a spolu s

výdechem pustili tětivy.

Salva z kuší se snesla na jednu z velkých brig. Řvouni na její přední palubě se hroutili či opile vrávorali s šipkami v těle.

Příšera vedle balisty - vylaen, řekl bych - padla na záda a celou svou váhou zatáhla za lanko, které měla omotané kolem

ruky. Rameno válečného stroje se vymrštilo vzhůru a odpálilo do vzduchu kámen. Spolu s ním, byť menším obloukem,

vyhodilo z lodi také vřískající postavičku řvouna, který na ně kámen pokládal.

Protože mému luku scházel dostřel kuší, vybral jsem si bližší cíl. Ponořil jsem šíp do břicha nestvůry, stojící u kormidla

jedné z menších lodí. Náraz ji doslova smetl na zábradlí zadní paluby, řvoun se sice chabě pokusil zachytit kormidelního

kola, ale jen se mu ho podařilo roztočit. Jeho malá loď zahnula prudce vlevo a rázem se ocitla bokem k naší útočící linii.

Řvounská posádka se ohlédla, aby se podívala, co se stalo, ale než stačil kdokoli z nich udělat něco pro znovuzískání

kontroly nad plavidlem, narazila přímo doprostřed jeho trupu jedna z elfských galér. Stříbřitý útočník snadno pronikl

bokem menší lodi, zlomil jí kýl a zanechal za sebou jen rozdrcené kousky dřeva.

Tempo bubnování se ještě zvýšilo, pluli jsme nyní maximální rychlostí a připravovali se k taranování. Vypustil jsem

další šíp a tentokrát zasáhl jednoho z členů posádky velké brigy. Rychle jsem se skrčil, abych unikl odvetné salvě

nepřítele, která se snesla na naši příď, pak jsem si připravil další šíp, postavil se a vystřelil. Byli jsme už tak blízko, že

jsem spatřil spršku černé krve z proděravělého řvounského krku, která potřísnila bílou dubovou palubu.

Pak narazil Invictus plnou silou do brigy a vrhl mě na ocelové štíty, chránící válečnou věž. Bodec na přídi galéry

prolomil bočnici velké lodi, rozdrtil jednoho řvouna a spustil déšť dlouhých třísek, trhajících těla dalších. Námořní

pěšáci se po něm s nelidským válečným pokřikem vrhli vpřed a jeden po druhém skákali dolů na palubu nepřítele. Jejich

vířící zbraně rozdávaly smrt, zatímco my ostatní jsme stříleli tak rychle, jak jen to šlo.

Bitva o Srpové moře začala.