Rezistencia (CZ) 2012 22. kapitola

KAPITOLA 22

Shauna leží obličejem k zemi. Na košili se jí sbírá kaluž krve. Vedle ní dřepí
Lynn. Zírá. Nic nedělá.
„Je to moje vina,“ zamumlá Lynn. „Neměla jsem po něm vystřelit. Neměla
jsem...“
Nedokážu odpoutat zrak od krvavé skvrny. Kulka ji zasáhla do zad.
Nevím, jestli vůbec dýchá. Tobias jí přiloží dva prsty ke krční tepně a přikývne.
„Musíme odsud vypadnout,“ rozhodne. „Lynn. Podívej se na mě. Ponesu
ji a bude ji to pekelně bolet, ale nemáme jinou možnost.“
Lynn přikývne. Tobias se skloní k Shauně a vsune jí ruce pod paže. Pak
ji zdvihne a ona zasténá. Přiskočím k nim a pomůžu mu přehodit si Shaunino
bezvládné tělo přes rameno. Stáhne se mi hrdlo a rozkašlu se, abych
napětí v krku uvolnila.
Tobias se s námahou napřímí a společně se vydáme zpátky na základnu
Upřímných - Lynn, která má revolver, je v čele, já vzadu. Jdu pozpátku,
abych měla pod kontrolou situaci za námi, ale nikoho nevidím. Mám
pocit, že se zrádci z Neohroženosti stáhli zpět. Ale jistota je jistota.
„Hej!“ křikne někdo. Uriah. Blíží se poklusem k nám. „Zeke jim musel
pomoct dostat Jacka do...“ Zarazí se. „Ach ne. Shauno?“
„Na to teď nemáme čas,“ řekne Tobias břitce. „Běž na základnu a sežeň
doktora.“
Ale Uriah dál zírá.
„Uriahu! Sbal se a běz\“ V prázdné ulici není nic, co by jeho rozkaz
zmírnilo. Uriah se konečně otočí a vyrazí sprintem k základně.
K základně je to necelý kilometr, ale jako by nás od ní dělila věčnost -
Tobias hlasitě odfukuje, Lynn nepravidelně dýchá a Shauna je na nejlepší
cestě vykrvácet k smrti. Dívám se, jak se Tobiášovi s každým namáhavým
nadechnutím a vydechnutím napínají svaly. Všechno kolem utichne;
slyším jen tlukot vlastního srdce. Když se konečně dostaneme ke dveřím,
mám pocit, že se pozvracím, omdlím nebo se panicky rozvřeštím.
Hned za dveřmi na nás čekají Uriah, nějaký muž se zbytkem vlasů přehozeným
přes pleš a Cara. Rozprostřou na zem prostěradlo pro Shaunu.
Tobias ji na něj položí. Lékař se bez meškání pustí do práce a rozstřihne
Shauně košili. Odvrátím se. Další střelnou ránu už vidět nechci.
Tobias mi zastoupí cestu. V obličeji je rudý od námahy. Chci, aby mě
zase schoval ve svém náručí, jako to udělal po posledním útoku, ale tentokrát
se objetí nedočkám. A sama si o něj neřeknu.
„Nebudu předstírat, že vím, co se s tebou děje,“ řekne, „ale jestli budeš
ještě jednou takhle hazardovat
„Já nehazarduju. Snažím se přinášet oběti, jako by to dělali mí rodiče,
jako - “
„Ale ty jsi někdo jinej\ Jsi šestnáctiletá holka —“
Zatnu zuby. „Jak se opovažuješ - “
„- která nechápe, že hodnota oběti spočívá v její nutnosti, a ne v tom,
že člověk zbytečně zahodí svůj život! A jestli to ještě někdy uděláš, tak jsme
spolu skončili!“
Tohle jsem od něj nečekala.
„Takže mi dáváš ultimátum?“ Snažím se mluvit tiše, aby nás ostatní
neslyšeli.
Zavrtí hlavou. „Ne, jenom ti říkám, jak to je.“ Z jeho rtů nezbylo nic
než tenká linka. „Jestli se ještě jednou bezdůvodně vrhneš do nebezpečí,
stane se z tebe obyčej nej závislák na adrenalinu, a v tom tě podporovat nebudu.“
Jeho slova jsou plná hořkosti. „Miluju Tris, která se umí rozhodovat
nezávisle na svý frakci, která jen nekopíruje typický příklady. Ale Tris,
která se mermomocí pokouší sama sebe zničit, tu milovat nedokážu.“
Chce se mi křičet. Ale tentokrát ne vzteky, protože vím, že má pravdu.
Třesou se mi ruce. Chytím se lemu košile, abych je ustálila.
Přitiskne čelo na mé a zavře oči. „Vím, že tam pořád někde jsi,“ zamumlá
mi do rtů. „Vrať se zpátky.“
Lehce mě políbí a já jsem příliš šokovaná, než abych ho zastavila.
Pak se vrátí zpátky k Shauně. Zůstanu stát na symbolu vah a nevím,
co mám dělat.
+++
„Dlouho jsme se neviděly.“
Svezu se na postel naproti Tori. Sedí a zraněnou nohu má podloženou
několika polštáři.
„To jo,“ přitakám. „Jak ti je?“
„Jako někomu, koho postřelili.“ Na rtech jí zahraje úsměv. „Ale tobě
to asi nemusím vysvětlovat.“
„Úžasnej pocit, co?“ V duchu si představím Shaunu s kulkou v zádech.
Tori a já se ze svých zranění časem vyléčíme, ale Shauna?
„Zjistili jste něco zajímavýho?“ zeptá se Tori.
„Dalo by se to tak říct. Nevíš, jak by se dalo zorganizovat setkání všech
Neohrožených?“
„To můžu zařídit. Když pracuješ v tetovacím studiu... časem se poznáš
skoro s každým.“
„To je fakt,“ uznám. „A navíc jsi teď slavná bývalá špiónka.“
Tori pokřiví rty. „Málem jsem zapomněla.“ "A ty jsi zjistila něco zajímavýho? Myslím jako vyzvědačka.“
„Má mise se týkala především Jeanine Matthewsové.“ Tori se zadívá na
své ruce. „Jak tráví dny. A především kde je tráví.“
„Někde jinde než ve svý kanceláři?“ podivím se.
Tori mi nejdřív neodpoví.
„Myslím, že se ti dá věřit.“ Podívá se na mě koutkem oka. „V nej vyšším
patře základny má soukromou laboratoř. Střeženou naprosto šíleným
bezpečnostním systémem. Právě když jsem se tam snažila dostat, přišli na
mně." „Snažila ses tam dostat,“ zopakuju. Uhne pohledem. „Asi s konkrétním
úmyslem, ne?“
„Myslela jsem, že bude daleko účelnější, když Jeanine Matthewsová nebude
mít dlouhej život.“
V jejím výrazu zahlédnu něco jako žízeň, stejnou jako tenkrát, když mi
v zadní místnosti tetovacího studia vyprávěla o svém bratrovi. Před útokem
na Odevzdané bych to možná nazvala žízní po spravedlnosti, nebo
dokonce pomstě, ale teď v tom jasně rozpoznávám žízeň po krvi. A přestože
mě to děsí, chápu to.
Což by mě mělo děsit ještě víc.
„O to setkání se postarám,“ uzavře náš rozhovor Tori.
+++
Všichni Neohrožení se shromáždili v prostoru mezi řadou paland a dveřmi,
přes které je napnuté prostěradlo, protože se nedají zamknout. Je zřejmé,
že Jack Kang bude s požadavky, které mu Jeanine nadiktovala, souhlasit.
Základna Upřímných pro nás již není bezpečným místem.
„Jaký jsou jejich podmínky?“ zeptá se Tori. Sedí na židli mezi palandami
a zraněnou nohu má nataženou před sebe. Svou otázku směřuje na
Tobiáše, ale ten jako by ji nevnímal. Se zkříženýma rukama se opírá o postel
a civí do země.
Odkašlu si. „Jsou celkem tři. Vydat jim Erika. Nahlásit jména všech,
kteří nebyli při posledním útoku zasaženi. A všechny Divergentní odvést
na jejich centrálu.“
Podívám se na Marlene. Posmutněle se na mě usměje. Asi se pořád
trápí kvůli Shauně, která je stále v péči lékaře. Lynn, Hector, její rodiče
a Zeke jsou tam s ní.
„Jestli Jack Kang hodlá Sečtělým vyhovět, nemůžeme tu zůstat,“ usoudí
Tori. „Kam ale půjdem?“
Vybavím si krev na Shaunině košili a zatoužím se vrátit do sadů k Mírumilovným,
zase uslyšet vítr mezi listím jabloní a pod rukama ucítit kůru
stromů. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi po tom bude stýskat. Nikdy
bych to do sebe neřekla.
Na chvíli zavřu oči, a když je opět otevřu, jsem zpátky v realitě a Mírumilovnost
je jen sen.
„Domů,“ ozve se Tobias a konečně odlepí oči od podlahy Všichni nastraží
uši. „Měli bychom si vzít zpátky, co nám patří. Dokážeme odstranit
všechny bezpečnostní kamery na základně, aby nás Sečtělí nemohli pozorovat.
Měli bysme se vrátit domů.“
Někdo souhlasně vykřikne, další se k němu přidá. Takhle se mezi Neohroženými
o věcech rozhoduje: kýváním hlavou a výkřiky. V takových
chvílích už nepůsobíme jako jednotlivci. Všichni jsme součástí jedné společné
mysli.
„Ale ještě předtím,“ vezme si slovo Bud, který kdysi pracoval s Tori ve
studiu a teď se zezadu opírá rukama o její židli, „se musíme rozhodnout,
co uděláme s Erikem. Jestli jim ho tady necháme, nebo jestli to s ním
skoncujem.“
„Eric je náš člověk,“ prohlásí Lauren a mezi prsty si protočí kroužek ve
rtu. „To znamená, že o jeho osudu rozhodujem my, ne Upřímní.“
Z hrdla se mi jakoby vlastní vůlí vydere souhlasný výkřik. Nejsem zdaleka
jediná.
„Podle stávajících zákonů Neohroženosti může popravu člena frakce
provést jen vůdce. Všech pět našich lídrů se však připojilo na stranu zrádců,“ pokračuje Tori. „Myslím, že je čas zvolit si nové. Zákon praví, že potřebujeme
víc než jednoho a že jich musí být lichý počet. Takže sem s návrhy
a v případě potřeby budeme hlasovat.“
„Ty!“ křikne někdo.
„Dobře,“ řekne Tori. „Kdo dál?“
Marlene si přiloží ruce k ústům a zvolá: „Tris!“
Rozbuší se mi srdce. Ale ke svému údivu neslyším žádné námitky ani
smích. Místo toho jen pár lidí přikývne, jako to udělali, když zaznělo Toriino
jméno. Přelétnu zrakem po davu a najdu Christinu. Stojí se založenýma
rukama a na mé navržení nijak nereaguje.
Říkám si, jak mě asi vidí. Musí vidět někoho jiného než já. Někoho
schopného a silného. Někoho, kým nemůžu být; někoho, kým se můžu stát.
Tori na Marlene kývne, že bere její návrh na vědomí, a stočí pohled
zpátky k davu.
„Harrison,“ křikne někdo. Nevím, o koho jde, dokud někdo neplácne
muže ve středním věku se světlými vlasy v ohonu po rameni a on se nezazubí.
Poznám ho — je to muž, který mě oslovil „kotě“, když se Zeke a Tori
vrátili sem na základnu.
Na chvíli se rozhostí ticho.
„Já navrhuju Čtyřku,“ oznámí Tori.
Až na několik zlostných poznámek odněkud zezadu nikdo nic nenamítá.
Nikdo už ho nemá za zbabělce, ne potom, co veřejně zbil vlastního
otce. Zajímalo by mě, jak by reagovali, kdyby věděli, že to měl předem
promyšlené.
Teď by mohl dosáhnout toho, co si předsevzal. Ledaže bych mu do cesty
vstoupila já.
„Potřebujeme jen tři lídry,“ řekne Tori. „Budeme muset hlasovat.“
Nikdy by o mně neuvažovali, kdybych nezneškodnila tu simulaci.
A ani to by možná nestačilo, kdybych pak před výtahy nebodla Erika a nevylezla
pod ten most odposlechnout Jacka. Čím lehkomyslněji se chovám,
tím víc v očích Neohrožených stoupám.
Tobias na mě pohlédne. Nemůžu být mezi Neohroženými oblíbená,
protože Tobias má pravdu - nejsem Neohrožená; jsem Divergentní. Jsem
tím, kým se rozhodnu být. A tímhle se stát nechci. Musím si od nich udržet
odstup.
„Ne,a řeknu. Odkašlu si a zopakuju to hlasitěji. „Ne, nemusíte hlasovat.
Vzdávám se svého navržení.“
Tori povytáhne obočí. „Jsi si jistá, Tris?“
„Ano,“ přisvědčím. „Nechci kandidovat. Určitě.“
Bez dalších argumentů a bez obřadu je Tobias zvolen lídrem Neohrožených.
A já ne.