Rezistencia (CZ 2012 21. kapitola

KAPITOLA 21

Stojím před řadou umyvadel v dámské koupelně v patře, které bylo před
nedávnem oficiálně vyhrazeno pro Neohrožené. Na dlani mi leží pistole.
Před několika minutami mi ji tam Lynn položila a divila se, že jsem ji prostě
nevzala a někam si ji nezastrčila, jako třeba do pouzdra nebo aspoň za
pásek u kalhot. Ale já ji nechala ležet na dlani a zapadla do koupelny dřív,
než se mě stačila zmocnit panika.
Nebuď směšná. To, co hodlám podniknout, bez pistole nezvládnu. Bylo
by to šílenství. Problém, který mě posledních pět minut plně zaměstnává,
budu muset vyřešit.
Nejdřív kolem rukojeti ovinu malíček, pak prsteníček a ostatní prsty.
Znám tu tíhu v dlani. Můj ukazováček vklouzne na spoušt. Vydechnu.
Začnu revolver zvedat. Levou ruku přiložím k pravé a podepřu ji. Držím
zbraň od těla, v natažených rukou, přesně jak mě to Čtyřka učil v době, kdy
jsem ho znala jen pod tímto jménem. Díky pistoli, jako je tato, jsem mohla
bránit tátu a Caleba před náměsíčnými vojáky. Díky ní jsem Erikovi zabránila
střelit Tobiáše do hlavy. Sama o sobě je neškodná. Je to jen nástroj.
V zrcadle se letmo mihne odraz mého pohybu a dřív, než si to stačím
zakázat, se podívám na sebe. Takhle jsem v jeho očích vypadala, napadne
mě. Takhle jsem vypadalay když jsem ho zastřelila.
Zaskučím jako zraněné zvíře, revolver mi vypadne z rukou a schoulím
se do sebe. Chci se vybrečet, protože vím, že se mi tím uleví, ale slzy nepřicházejí.
Svezu se k zemi a zabloudím pohledem k bílým kachličkám. Nedokážu
to. Nedokážu si tu pistoli vzít s sebou.
Ani bych tam neměla chodit. Ale pořád to mám v plánu.
„Tris?“ Někdo zaklepe na dveře. Postavím se a svěsím paže podél těla.
Dveře se s vrznutím pootevřou a dovnitř vstoupí Tobias.
„Zeke a Uriah mi řekli, že s nima jdeš odposlechnout Jacka,“ pronese
Tobias.
„Jo.“
„Vážně?“
„Proč to chceš vědět? Ty mi o svých plánech taky nic neříkáš.“
Svraští svá jinak rovná obočí. „O čem to mluvíš?“
„Mluvím o tom, že bez zjevnýho důvodu klidně před všema ostatníma
zmlátíš Marcuse.“ Vykročím k němu. „Ale nějakej důvod jsi měl, ne? Protože
ses celou dobu perfektně ovládal. Protože tě k tomu Marcus nijak nevyprovokoval.
Takže jsi musel mít nějakej důvod!“
„Potřeboval jsem jim ukázat, že nejsem zbabělec,“ prohlásí Tobias. „To
je celý. Tečka.“
„Proč bys jim měl...“
Proč by měl Tobias Neohroženým něco dokazovat? To by nejdřív musel
chtít, aby ho uznávali. To by se musel chtít stát jejich vůdcem. Vzpomenu
si na Evelynin hlas, který ke mně dolehl z temného zákoutí provizorní
základny odpadlíků: „Zatím nic neznamenáš, ale časem možná budeš“
Chce, aby se Neohrožení spojili s odpadlíky. A ví, že aby k tomu došlo,
bude se o to muset osobně zasadit.
Je pro mě záhadou, že i tento svůj záměr přede mnou zamlčel. „Tak
jdeš tam, nebo ne?“ zeptá se dřív, než se ho na to stačím zeptat.
„Záleží na tom?“
„Zase se bezdůvodně vrháš do nebezpečí,“ řekne. „Stejně jako ses vrhla
mezi hordu Sečtělejch jenom s kapesním nožem."
„Mám k tomu důvod. Dobrej důvod. Jestli si to nepůjdem poslechnout,
nebudem vědět, co se děje, a my potřebujem vědět, co se bude dít.“
Zkříží paže na prsou. Není svalnatý jako někteří Neohrožení. A někomu
by mohlo vadit, že mu odstávají uši nebo že má zahnutý nos, ale
mně...
Raději tu myšlenku nedokončím. Přišel mě seřvat. Přitom je sám jedno
velké tajemství. Nevím, co se to s námi děje, ale nemůžu teď myslet na
to, jak mě přitahuje. Všechno bych tím jen zkomplikovala. V tomto případě
svůj záměr tajně odposlechnout, co Jack Kang sdělí Sečtělým.
„Už si nestříháš vlasy jako dřív,“ poznamenám. „Chceš lip zapadnout?“
„Nepřeskakuj na jiný téma,“ řekne. „Už tam jdou čtyři lidi. Není nutný,
abys chodila taky.“
„Proč mě tady chceš za každou cenu udržet?“ Zvýším hlas. „Nepatřím
k těm, co raději zůstanou ve svým bezpečným koutě, zatímco druzí za ně
nasazujou krk!“
„Dokud si nezačneš vážit svýho života... dokud nebudeš schopná vzít
do ruky pistoli a vystřelit...“ Nakloní se ke mně. „Měla bys v tom svým
koutě zůstat a nechat jednat ostatní!“
Jeho tichý hlas kolem mě pulsuje jako druhé srdce. Jeho „dokud si nezačneš
vážit svýho života“ se ke mně pořád vrací.
„Co chceš udělat? Zamknout mě v koupelně? Protože jenom tak bys
mě mohl zastavit.“
Sáhne si na čelo a pak sjede rukou po tváři. Ještě nikdy nevypadal tak
ztrhané.
„Nechci tě zastavit. Chci, aby ses zastavila sama,“ opáčí. „Ale jestli si
hodláš postavit hlavu, půjdu taky a ty mi v tom nezabráníš.“
+++
Ještě je tma, ale začíná se rozednívat. Právě jsme došli k dvoupatrovému
mostu, který podpírají kamenné pilíře. Sejdeme po schodech podél jednoho z pilířů a co nej tišeji vklouzneme na říční břeh. Velké kaluže se třpytí
novým rozbřeskem. Vychází slunce; musíme zaujmout pozice.
Uriah a Zeke obsadili budovy po stranách mostu, aby získali lepší rozhled
a mohli nám krýt záda. Jsou lepší střelci než Lynn a Shauna. Shauna
sem po svém výlevu ve Společenské místnosti jít nechtěla, ale Lynn ji nakonec
přemluvila.
Lynn jde jako první. Přitiskne se zády k pilíři a krůček za krůčkem
postupuje ke snížené části mostní podpěry. Já jdu jako druhá a za mnou
Shauna a Tobias. Most podpírá čtveřice ocelových struktur, které jej fixují
ke kamenné stěně, a změť úzkoprofilových traverz pod jeho nižší etáží.
Lynn se vklíní pod kovový nosník a začne po něm hbitě šplhat. Drží se stále
nad úzkými traverzami a propracovává se ke středu mostu.
Pustím Shaunu před sebe, protože bych ji brzdila. Vylezu na ocelovou
konstrukci a pokusím se ustálit. Levá paže se mi třese. Tobiasova chladná
ruka kolem pasu mi pomůže získat stabilitu. Přikrčím se, abych se vešla
mezi břicho mostu a traverzy pod sebou. Ještě kousek popolezu a zastavím
se. Nohama stojím na jedné traverze a levou rukou se držím další.
A takhle budu muset nějakou dobu vydržet.
Tobias se protáhne kolem jednoho z nosníků a natáhne pode mnou
nohu. Pohodlně jí dosáhne až na další traverzu. Oddechnu si a vděčně se
na něj usměju. Teprve tady jsme vzali jeden druhého na vědomí.
Tobias mi úsměv oplatí, ale tváří se zarputile.
Mlčky čekáme, až přijde náš čas. Dýchám ústy a snažím se ovládnout
své roztřesené končetiny. Shauna a Lynn jako by se dokázaly dorozumívat
beze slov. Udělají na sebe obličeje, z kterých nic nepoznám, pak obě přikývnou
a roztáhnou rty do úsměvu, jako že rozumí. Nikdy jsem nepřemýšlela
o tom, jaké to asi je, mít sestru. Měli bychom k sobě s Calebem
blíž, kdyby byl holka?
Poránu panuje ve městě takové ticho, že kroky, které se blíží k mostu,
vytvářejí ozvěnu. Zvuk se k nám šíří zezadu, což znamená, že to musí být
Jack s Neohroženými, a ne Sečtělí. Neohrožení vědí, že tady jsme, ale sám
Jack o ničem netuší. Kdyby se na chvíli zadíval pod nohy, jistě by nás skrz
ocelovou síť zahlédl. Snažím se dýchat co nejtišeji.
Tobias se podívá na hodinky a pak natáhne ruku ke mně, abych se podívala
taky. Je přesně sedm.
Zakloním hlavu a skrz ocelovou pavučinu pohlédnu nahoru. Někdo
přejde přímo nad mou hlavou. A pak jej uslyším.
„Zdravím tě, Jacku.“
Max. Max, který na Jeaninin rozkaz jmenoval Erika lídrem Neohrožených,
který ve výcviku nováčků zavedl novou politiku krutosti a brutality.
Nikdy jsem s ním nemluvila, ale z jeho hlasu mi běhá mráz po zádech.
„Maxi,“ pozdraví jej Jack. „Kde je Jeanine? Myslel jsem, že bude mít
aspoň tolik slušnosti přijít osobně.“
„Jeanine a já jsme si rozdělili odpovědnosti podle svých sil,“ odvětí
Max. „Já mám, přirozeně, na starosti vojenská rozhodnutí. A o to tady
dnes jde, nebo ne?“
Svraštím čelo. Nikdy jsem Maxe neslyšela mluvit, ale něco na jeho dikci...
nehraje.
„Dobře,“ řekne Jack. „Přišel jsem
„Rád bych ti rovnou oznámil, že z naší strany nepůjde o žádné vyjednávání,“
přeruší ho Max. „Abys mohl s někým vyjednávat, musel bys mít
nejdřív co nabídnout, a to ty, Jacku, nemáš.“
„Co tím myslíš?“
„Tím myslím, že jste pro nás jako jediná frakce postradatelní. Upřímnost
nám nemůže poskytnout ani ochranu, ani stravu, ani technologický
pokrok. Jste nám k ničemu. Nemluvě o tom, jak jste se zachovali k poslední
návštěvě,“ podotkne Max. „Jste snadno zranitelní a naprosto nevyužitelní.
Proto ti dobře radím, abyste se zařídili přesně podle toho, co ti
řeknu.“
„Ty svině,“ zavrčí Jack přes zaťaté zuby. „Jak se opovažuješ - “
„Nebuď hned nedůtklivý,“ ohradí se Max.
Kousnu se do rtu. Měla bych dát na své instinkty a ty mi říkají, že něco
je špatně. Žádný chlap z Neohroženosti by slovo „nedůtklivý“ nevypustil
z úst. A nezareagoval by na urážku s takovým klidem. Max mluví jako někdo
jiný. Jako Jeanine.
Na zátylku pocítím mravenčení. Dává to dokonalý smysl. Jeanine by
nikomu nevěřila tolik, aby ho za sebe nechala mluvit, a už vůbec ne někomu
se vznětlivou povahou. Ale vše se dá vyřešit obyčejným naslouchátkem.
A dosah signálu takového zařízení nemůže být větší než půl kilometru.
Vyhledám Tobiášův pohled a pomalu si sáhnu na ucho. Pak ukážu nad
sebe do míst, kde stojí Max.
Tobias se na chvíli zamračí a potom přikývne, ale nejsem si jistá, že mi
porozuměl.
„Mám tři požadavky,“ pokračuje Max. „Zaprvé, vydáte nám vůdce
Neohrožených, kterého momentálně držíte v zajetí, a to živého. Zadruhé,
umožníte našim vojákům prohledat vaši základnu a identifikovat všechny
Divergentní. A zatřetí nám poskytnete jmenovitý seznam těch, kterým
nebylo aplikováno simulační sérum.“
„Proč?“ zeptá se Jack hořce. „Co hledáte? Proč potřebujete ta jména?
A co s nimi hodláte udělat?“
„Účelem našeho průzkumu bude vypátrat všechny Divergentní a odvést
je z vaší základny pryč. Pokud jde o jména nenaočkovaných, to už
není tvoje starost.“
„Moje starost!“ zvolá Jack. Nade mnou zavrzají podrážky. Zadívám se
nahoru. I přes kovové výztuže vidím, jak Jack svírá Maxe za límec košile.
„Pusť mě,“ zavrčí Max. „Nebo dám svým mužům rozkaz střílet.“
Zamračím se. Jestli Jeanine promlouvá skrz Maxe, musela vidět, co
Jack právě udělal. Vykloním se dopředu a podívám se k budovám na opačném
konci mostu. Nalevo tvoří řeka zákrutu a na jejím okraji stojí menší
skleněná budova. Nikde jinde Jeanine být nemůže.
Začnu lézt zpátky ke kovové konstrukci uprostřed mostu a ke schodišti,
které ústí na Wacker Drive. Tobias ihned vyrazí za mnou. Shauna
se chystá poklepat Lynn na rameno, ale ta mezitím začala jednat na vlastní
pěst.
Byla jsem příliš zaměstnaná úvahami o Jeanine, než abych si všimla, že
Lynn vytáhla pistoli a leze ke kraji mostu. Shauna otevře ústa a vykulí oči,
když se Lynn vyšvihne nahoru, chytí se okrajové traverzy a přehodí přes ni
paži. Pak stiskne spoušť.
Max zalapá po vzduchu, chytí se za hrud a zavrávorá. Když ruku z prsou
odtáhne, má ji celou od krve.
Už se nenamáhám slézt až dolů. Seskočím do bláta a Tobias, Lynn
a Shauna za mnou. Nohy se mi zaboří do bahna a chodidla s každým krokem
vydají mlaskavý zvuk. Vyzuly se mi boty, přesto se plahočím dál,
dokud opět nestojím na betonu. Ozve se střelba a do bahna vedle mě
dopadnou kulky. Vrhnu se ke zdi pod mostem, aby na mě nemohli zamířit.
Tobias se přitiskne ke zdi za mnou. Je tak blízko, že mi bradou překrývá
hlavu a hrudí se dotýká mého ramene. Chrání mě vlastním tělem.
Můžu se rozběhnout zpátky na základnu Upřímných, do dočasného
bezpečí. Nebo můžu překvapit Jeanine v té nej zranitelnější situaci, v jaké
se znovu hned tak neocitne.
Není o čem přemýšlet.
„Za mnou!“ křiknu a začnu horečně sbíhat schody. Ostatní mě následují.
Ve spodním patře mostu probíhá přestřelka mezi Jackovými obránci
a zrádci. Jackovi se nic nestalo. Drží se v mírném předklonu, jeden z mužů
mu položil ruku přes záda. Rozběhnu se ještě rychleji. Uháním po mostě
a neohlížím se. Slyším za sebou Tobiášovy kroky. Nikdo jiný nám nestačí.
Skleněná budova už je na dohled. Vtom zaslechnu další kroky, padnou
další výstřely. Za běhu kličkuju, abych nebyla snadný cíl.
Už jsem blízko. Od budovy mě dělí pouhé metry. Zatnu zuby a pokusím
se ještě přidat. Nohy mám jako z gumy; zem pod chodidly téměř necítím.
Ale ještě než doběhnu ke dveřím, v ulici napravo zaregistruju pohyb.
V poslední chvíli odbočím.
Ulicí běží tři postavy. Jedna má plavé vlasy. Druhá je vysoká. A třetí
je Peter.
Zakopnu a málem spadnu.
„Petere!“ zařvu. Zvedne pistoli, to stejné udělá i Tobias za mnou. Nehybně
stojíme, dělí nás od sebe pouhé metry. Zena s blond vlasy za Peterem
- nepochybně Jeanine - a její vysoký ochránce z Neohroženosti zahnou
za roh. Vím, že nejsem ozbrojená a že nemám žádný plán, ale chce
se mi za nimi vyběhnout a možná bych to udělala, kdyby mi na rameno
nedopadla Tobiasova ruka a nezadržela mě.
„Zrádče,“ syknu na Petera. „Věděla jsem to, já to věděla.“
Vzduch protne výkřik. Ženský hlas plný úzkosti.
„Kamarádi tě volají,“ řekne Peter a odhalí zuby - těžko říct, jestli
v úsměvu. Nepřestává na mě mířit. „Máš na výběr. Buď nás necháš jít
a půjdeš jim pomoct, nebo za náma poběžíš a zhebneš.“
Mám chuť zaječet. Oba víme, co udělám.
„Doufám, že chcípneš,“ zavrčím.
Ustoupím dozadu k Tobiášovi, společně vycouváme na roh ulice
a dáme se do běhu.