Rezistencia (CZ) 2012 20. kapitola

KAPITOLA 20

Podívám se na hodinky. Je sedm večer. Za dvanáct hodin se dozvíme, co
má Jeanine na srdci. Za poslední půlhodinu jsem se podívala na hodinky
nejméně desetkrát, jako bych tím mohla věci uspíšit. Musím se něčím zaměstnat
- čímkoli, ale ne tím, že budu s Lynn, Tobiášem a Lauren vysedávat
v kantýně, nimrat se v jídle a pokukovat po Christině, která opodál
sedí se svou rodinou.
„Zajímalo by mě, jestli se budem schopni vrátit do starejch kolejí, až tohle
všechno skončí,“ ozve se Lauren. Už asi pět minut se s Tobiášem baví
o metodách výcviku v Neohroženosti. Nic jiného zřejmě společného nemají.
„Pokud se budem mít kam vracet,“ podotkne Lynn a navrší si na kus
chleba šťouchané brambory.
„Neříkej mi, že to hodláš sníst,“ řeknu nevěřícně.
,A když jo?“ opáčí s klidem.
Kolem našeho stolu projde skupinka Neohrožených. Jsou starší než
Tobias, ale ne o mnoho. Jedna z dívek má každou část hlavy jinak obarvenou
a na jejích potetovaných pažích by se nenašel jediný kousek bílé kůže.
Jeden z procházejících se nahne k Tobiášovi, který k nim sedí zády, a zašeptá:
„Posero!“
Několik dalších udělá to samé a dál si jdou svou cestou. Tobias ztuh-
ne s pohledem upřeným do stolu. V ruce drží nůž s hrudkou másla, které
si chtěl namazat na chleba.
S napětím čekám, kdy se přestane ovládat.
„Idioti,“ poznamená Lauren. „A Upřímní jakbysmet. Udělat z tvýho
života veřejný tajemství... Jsou to idioti.“
Tobias neodpoví. Odloží nůž, vrátí krajíc chleba na talíř a vstane od
stolu. Zvedne zrak a na něco se přes jídelnu zadívá.
„Tohle musí přestat,“ řekne odměřeně a vyrazí směrem, kterým se na
něco díval. Pořád netuším na co. Tohle nevypadá dobře.
Vmísí se mezi lidi a stoly, jako by byl vzduch, a já se s omluvami na
rtech začnu prodírat za ním.
A pak uvidím zcela jasně, kam Tobias míří. K Marcusovi. Sedí u stolu
s několika staršími lidmi z Upřímnosti.
Tobias ho popadne zezadu za krk a smýkne s ním. Marcus otevře ústa,
zřejmě chce něco říct, ale to neměl dělat, protože Tobias mu vrazí pěstí do
zubů. Někdo vykřikne, ale nikdo se nehrne Marcusovi na pomoc. Koneckonců,
jsme v místnosti plné Neohrožených.
Tobias natlačí Marcuse doprostřed jídelny, kde mezi stoly prosvítá
symbol Upřímnosti. Marcus zakolísá nad jedním ramenem vah. Zakrývá
si tvář, takže nevidím, jak moc mu Tobias ublížil.
Tobias srazí otce k zemi a zatlačí mu patu do ohryzku. Marcusovi se ze rtů
řine krev. Udeří Tobiáše do nohy, ale ani v nej lepší kondici by se mu nevyrovnal.
Tobias si rozepne přezku na opasku a vyvlékne jej z poutek u kalhot.
Zvedne nohu z Marcusova krku a napřáhne se.
„Je to pro tvé vlastní dobro,“ řekne.
Právě to Marcus a bezpočet jeho dvojníků Tobiášovi říkávají v krajině
strachu.
Pásek zasviští vzduchem a dopadne Marcusovi na paži. Marcus je v obličeji
celý rudý a před příští ranou si zakryje rukama hlavu. Ale Tobias míří
na záda. Od stolů, kde sedí Neohrožení, se ozývá smích, ale já se nesměju.
Něčemu takovému se smát nemůžu.
Konečně se vzpamatuj u. Přiskočím k Tobiášovi a popadnu ho za rameno.
„Přestaň!“ řeknu. „Tobiáši, hneds tím přestaň!“
Čekám, že v jeho očích spatřím divoký pohled, ale když se na mě podívá,
není tam. Nemá červené tváře a jeho dech je vyrovnaný. Za jeho činem
nestály vyburcované vášně.
Jednal promyšleně.
Tobias upustí opasek na zem a sáhne si do kapsy. Vytáhne z ní stříbrný
řetízek, na kterém se houpá prsten. Marcus leží na boku a namáhavě dýchá.
Tobias nechá prsten dopadnout k otcově obličeji. Je vyrobený z tmavého,
matného kovu - svatební prsten Odevzdaných.
„Pozdravuje tě matka,“ řekne.
Pak odejde. Trvá mi několik vteřin, než se opět dokážu nadechnout. Nechám
Marcuse být a rozběhnu se za Tobiášem. Dohoním ho až na chodbě.
„Co to mělo znamenat?“ dožaduju se odpovědi.
Tobias se na mě nepodívá a přivolá výtah.
„Bylo to nutný,“ řekne.
„Nutný k čemu?“
„Chceš říct, že je ti ho najednou líto, nebo co?“ odsekne a s nebezpečným
výrazem se ke mně otočí. „Víš vůbec, kolikrát mě takhle zmlátil? Od
koho myslíš, že jsem se to naučil?“
Cítím se křehká, jako bych se mohla rozlámat na kusy. Nemůžu si pomoct,
ale celé mi to připadalo nacvičené, jako by si Tobias všechno v duchu
naplánoval a před zrcadlem se naučil text. Všechno znal nazpaměť; jen
tentokrát hrál otcův part.
„Ne,“ řeknu tiše, „není mi ho líto. Ani trochu.“
„Tak co mi chceš, Tris?“ Má hrubý hlas, skoro bych se o něj mohla poranit.
„Celej týden ti bylo úplně jedno, co dělám nebo říkám, tak proč najednou
ta péče?“
Trochu mi nahání strach. Nevím, jak mám na tu nevyzpytatelnou
stránku jeho povahy reagovat, ale je tady a bublá pod povrchem všeho, co
dělá, stejně jako krutá část mého já. Oba v sobě máme válku. Někdy nás
udržuje při životě. Jindy hrozí, že nás zahubí.
„Nic,“ hlesnu.
Výtah, který právě dorazil, zapípá. Tobias nastoupí a zmáčkne tlačítko
zavírající dveře. Zírám do hladkého kovu, který nás od sebe odřízl, a v duchu
se vrátím k uplynulým deseti minutám.
„Tohle musí přestat,“ řekl. „Tohle“ znamenalo posměch, který následoval
po jeho výslechu, kde přiznal, že přestoupil k Neohroženým, aby
utekl před otcem. A teď Marcuse zpráskal - veřejně, aby to všichni Neohrožení
viděli.
Proč? Aby si vylepšil reputaci? Tomu nevěřím. Byl v tom daleko hlubší
záměr.
+++
Na zpáteční cestě do kantýny spatřím, jak nějaký muž z Upřímnosti pomáhá
Marcusovi dojít do koupelny. Ten kráčí pomalu, ale zpříma. Tobias
mu nezpůsobil žádná větší zranění. Dívám se, jak se za ním zavřou dveře.
Nezapomněla jsem, co mi Marcus řekl u Mírumilovných - že můj otec
kvůli nějakým informacím riskoval život. Údajné, připomenu si. Nemuselo
by se mi vyplatit Marcusovi věřit. A slíbila jsem si, že podruhé už se ho
na stejnou věc nezeptám.
Lelkuju před koupelnou, dokud z ní nevyjde muž, který sem Marcusovi
pomohl dojít. A pak, než se dveře zaklapnou, vklouznu dovnitř.
Marcus sedí na zemi u umyvadla a k ústům si tiskne hrst papírových
utěrek. Není rád, že mě vidí.
„Přišla ses pokochat? Vypadni.“
„Ne,“ řeknu.
Co tady vlastně dělám?
Tázavě se na mě zahledí. „Tak co chceš?“
„Myslela jsem, že bych vám mohla něco připomenout,“ prohlásím. „Ať
už chcete od Jeanine získat cokoli, sám to nedokážete. Nedokážete to, ani
když vám pomůžou Odevzdaní.“
„A já jsem myslel, že tohle už jsme vyřešili.“ Jeho hlas zní přes zmuchlané
papíry zastřeně. „Představa, že ty bys mi mohla pomoct —“
„Nevím, kde jste vzal, že jsem k ničemu,“ skočím mu podrážděně do
řeči. „A nezajímá mě to. Chci vám jenom říct, že až vás tyhle halucinace
přejdou a začnete si zoufat, protože vám dojde, že sám na to prostě nemáte,
tak víte, na koho se obrátit.“
Nato z koupelny odejdu. Ve dveřích se minu s mužem, který nese
Marcusovi led.