Rezistencia (CZ) 2012 19. kapitola

KAPITOLA 19

Odpoledne se přidám ke skupince Upřímných a Neohrožených, kteří
odklízejí střepy z vestibulu. Soustředím se na pohyby smetáku a upírám
pohled na prach mezi úlomky skla. Mé svaly si vzpomenou dříve než má
paměť. Když se zadívám na zem, spatřím čistě bílé dlaždice a spodní část
světle šedé zdi; spatřím plavé vlasy, které mi matka ostříhala, a zrcadlo spočívající
v bezpečném úkrytu za posuvným panelem.
Zmocní se mě slabost a opřu se o smeták.
Někdo se dotkne mého ramene, ucuknu. Ale je to jen nějaké děvčátko.
S vykulenýma očima se na mě podívá.
„Není ti nic?“ zeptá se. Má vysoký, nezřetelný hlas.
„Nic mi není,“ řeknu. Příliš zprudka. Pokusím se to napravit. „Jsem
jen unavená. Jsi hodná.“
„Já myslím, že lžeš,“ odvětí dívenka.
Všimnu si, že zpod rukávu jí vyčuhuje obvaz, zřejmě na místě vpichu
po jehle. Představím si ji pod vlivem simulace a udělá se mi nevolno. Nedokážu
se na ni ani podívat. Odvrátím se.
A vtom je uvidím: muže v černém, který podpírá ženu se zakrvácenou
nohou. Žena má prošedivělé vlasy, muž skobovitý nos a oba dva modrou
pásku na rukávě. Zrádci. Tori a Zeke.
Tori se snaží jít, ale jednu nohu za sebou bezvládně vleče. Přes celé
stehno se jí táhne mokrá, tmavá skvrna.
Upřímní nechají zametání a tiše na ně zírají. Stráže postávající mezi výtahy
se s namířenými zbraněmi rozběhnou k východu. Všichni jim uhnou
z cesty, ale já zůstanu stát na místě. Rozrušeně pozoruju, jak se Tori a Zeke
blíží k budově.
„Myslíte, že jsou ozbrojení?“ zeptá se někdo.
Tori a Zeke dojdou k bývalým vstupním dveřím. Když Zeke spatří
řadu Neohrožených s revolvery v rukou, zvedne ruku nad hlavu. Druhou
dál podpírá Tori kolem pasu.
„Potřebuje ošetřit,“ křikne. „Bezodkladně.“
„Proč bysme měli ošetřovat zrádce?“ namítne zpoza namířené zbraně
strážce s jemnými blond vlasy a dvojitým piercingem ve rtu. Na předloktí
mu svítí modrá skvrna.
Tori zasténá. Vklouznu mezi dvojici obránců a podám jí ruku. Chytí
se mě. Dlaň má ulepenou od krve. Zeke ji se zasupěním položí na zem.
„Tris,“ zamumlá Tori omámené.
„Raději se drž dál, kotě,“ osloví mě blonďák.
„Ani náhodou,“ řeknu. „Přestaňte na ně mířit.“
„Říkal jsem ti, že Divergentní jsou šílenci,“ zabrblá jiný ze strážců ženě
po svém boku.
„Hele, je mi řuk, jestli ji přivážete k posteli, aby vás všechny nepostřílela,“
řekne Zeke nasupeně. „Hlavně ji tady nenechte vykrvácet!“
Několik lidí se nakonec uvolí a zvednou Tori ze země.
„Kam ji máme... vzít?“ zeptá se jeden z nich.
„Najděte Helenu,“ poradí jim Zeke. „Dělala u Neohrožených zdravotní
sestru.“
Muži přikývnou a odnesou Tori k výtahům. Zeke a já se na sebe podíváme.
„Co se stalo?“ zeptám se.
„Neohrožení v druhým táboře přišli na to, že od nich sbíráme infor
mace,“ vysvětlí Zeke. „Tori se pokusila utéct, ale střelili ji do nohy. Pomohl
jsem jí sem.“
„Pěkná báchorka,“ ozve se blonďák. „Nechceš nám ji znova povyprávět
pod sérem pravdy?“
Zeke pokrčí rameny. „Proč ne.“ Přiloží si zápěstí k sobě a teatrálně před
sebe natáhne ruce. „Odvleč mě tam třeba v poutech.“
Pak za mnou Zeke něco zahlédne a rozejde se tím směrem. Obrátím se.
Od výtahů se k nám poklusem blíží rozzářený Uriah.
„Slyšel jsem, že se z tebe stal proradnej zrádce,“ řekne Uriah.
„Jo, já taky,“ opáčí Zeke.
Prudce si padnou do náruče, se zaťatými pěstmi se plácají se po zádech
a smějí se.
+++
„Nemůžu uvěřit, žes nám nic neřekl,“ řekne Lynn a zavrtí hlavou. Sedí
u stolu proti mně, ruce má založené na prsou a jednu nohu si opírá o koleno.
„Nebuď tak nakvašená,“ ohradí se Zeke. „Nesměl jsem to říct ani
Shauně a Uriahovi. A když každýmu vyžvaníš, že jsi špeh, tak už špeh moc
nejseš.“
Sedíme v místnosti na základně Upřímných, která nese název Společenská
místnost a ze které si Neohrožení rádi utahují. Jde o velký, otevřený
prostor, kde každou stěnu zdobí černobílá látka a uprostřed se nachází
několik stupínků rozmístěných do kruhu. Tento kruh pak obepíná věnec
velkých kulatých stolů. Lynn mi pověděla, že se tu každý měsíc konají různé
zájmové debaty a jednou týdně mše. Bývá zde plno, přestože neexistuje
žádný oficiální rozpis programu.
Zeke byl v rámci výslechu pod sérem pravdy asi před hodinou očištěn od
všech obvinění. Atmosféra však byla daleko poklidnější, než když vyslýchali
Tobiáše a mě. Zčásti proto, že ohledně Zekeho zrady nebyly k dispozici žád
né hmatatelné důkazy, a zčásti proto, že se Zekem je zábava, i když je pod
účinkem séra. Zvláště tehdy. Sem do Společenské místnosti jsme se dostavili
na oslavu s heslem ,Hej, takže ty nejseš žádnej všivák!ť, jak to Uriah nazval.
„Jo, jenže my tě celou dobu proklínali,“ řekne Lynn. „Připadám si jako
kretén.“
Zeke jednou rukou obejme Shaunu. „Ale ty jsi kretén, Lynn. V tom
právě spočívá tvůj šarm.“
Lynn po něm hodí kelímkem a Zeke ho odrazí. Na stůl vyšplíchne
voda a vystříkne mu až do oka.
„Kde jsme to skončili,“ vrátí se Zeke k tématu a protírá si přitom oko.
„Jo. Hlavně jsem pomáhal těm, kteří chtěli ze Sečtělosti utéct. Proto jich
větší část skončila tady a zbytek u Mírumilovnejch. Ale Tori... Netuším,
co ta dělala. Vždycky se někam na dlouhý hodiny vykradla, a když byla
náhodou někde blízko, měl jsem pocit, že každou chvílí vybuchne. Dřív
nebo později si nás museli všimnout.“
„Jak ses k týhle práci dostal zrovna ty?“ zajímá se Lynn. „Nejsi nějak
výjimečnej.“
„Spíš to bylo díky tomu, kde jsem se po skončení simulace ocitl. Přímo
uprostřed bandy zrádců. Rozhodl jsem se, že půjdu s nima,“ vysvětlí
Zeke. „Torinu odyseu neznám.“
„Původně patřila k Sečtělým,“ prozradím.
Už si ale nechám pro sebe, že Tori byla na základně Sečtělých tak vznětlivá
nejspíš proto, že se ocitla mezi lidmi, kteří měli na svědomí smrt jejího
bratra. Nechtěla by, aby se to stalo veřejným tajemstvím.
Jednou se mi svěřila, že se svou pomstou čeká na vhodnou příležitost.
„Páni!“ podiví se Zeke. „Jak to víš?“
„No, všichni přeběhlíci mají svůj taj nej klub,“ řeknu a opřu se zády
o židli. „Scházíme se každej třetí čtvrtek.“
Zeke si odfrkne.
„Kde je Čtyřka?“ zeptá se Uriah a pohlédne na hodinky. „Nezačnem
bez něho?“
„To nejde,“ namítne Zeke. „Přinese info.“
Uriah přikývne, jako by to něco znamenalo. Pak se zarazí. „Jaký info?“
„Jaký asi,“ řekne Zeke. „O Kangově malým usmiřování s Jeanine.“
Najednou si všimnu, že na protější straně místnosti sedí u stolu Christina
se svou sestrou. Obě si něco čtou.
Celá se napnu. K jejich stolu míří Cara, Willova starší sestra. Sklopím
hlavu.
„Co děláš?“ zeptá se Uriah a ohlédne se přes rameno. Mám chuť ho
praštit.
„Nech toho!“ okřiknu ho. „Jsi fakt nenápadnej.“ Položím lokty na stůl
a nakloním se k němu. „Tamhle je Willova sestra.“
„Jo, jednou jsem s ní ještě v Sečtělosti mluvil o případným útěku,“
zmíní se Zeke. „Dělala pro Jeanine na nějakým projektu a na vlastní oči
viděla, jak někdo zabil nějakou ženu z Odevzdanosti. Od tý doby na to
neměla žaludek.“
„Víš určitě, že nedonáší?“ zeptá se Lynn.
„Lynn, ta holka před tímhle zachránila půlku naší frakce,“ podotkne
Marlene a poklepe si na obvázanou ruku, kam ji zrádci z Neohroženosti
vstřelili jehlu. „Dobře, tak možná jenom půlku půlky.“
„V zasvěcených kruzích se tomu říká čtvrtina, Mar,“ informuje ji Lynn.
„Proč je tak důležitý to vědět?“ namítne Zeke. „Neplánujem nic, co
by je mohlo zajímat. A kdyby jo, rozhodně bysme ji mezi nás nepřizvali.“
„Dá se toho tady vyčmuchat hodně,“ nesouhlasí Lynn. „Třeba kolik
nás tady je dohromady a kolik nás nebylo zasaženejch.“
„Tys ji neviděla, když mi říkala, proč ze Sečtělosti utekla,“ opáčí Zeke.
„Věřím jí.“
Cara s Christinou se zvednou a odejdou z místnosti.
„Hned jsem zpátky,“ řeknu. „Musím si odskočit.“
Počkám, až Cara s Christinou vyjdou ze dveří, a pak se za nimi napůl
rozběhnu. Pomalu od sebe oddacím jedno z křídel dveří, abych nezpůsobila
žádný hluk, a opatrně za sebou zavřu. Ocitnu se v matně osvět
lené chodbě, kde jsou cítit popelnice - tady asi Upřímní vyhazují smetí
do shozů.
Zpoza rohu ke mně dolehnou dva ženské hlasy. Přikradu se blíž.
„...ji prostě nemůžu vystát,“ vzlyká jedna z dívek. Christina. „Pořád si
to představuju... co udělala... Nechápu, jak to mohla udělat!“
Když slyším, jak Christina naříká, rve mi to srdce.
Cara jí odpoví až po delší chvíli.
„Já to chápu,“ řekne.
„Cože?“ zeptá se Christina a škytne.
„Pochop jednu věc: vycvičili nás, abysme se na všechno dívali co nejlogičtěji,“
vysvětluje Cara. „Nemysli si, že jsem kus ledu. Ta holka byla
nejspíš k smrti vyděšená a v daným okamžiku nedokázala situaci rozumně
zhodnotit. Kdo ví, jestli by toho byla schopna i za normálních okolností.“
Vypoulím oči. Taková - v duchu prolétnu seznam nadávek, než jí opět
dokážu věnovat pozornost.
„A protože byl pod vlivem simulace, nemohla s ním nijak vyjednávat.
A když na ni namířil, zareagovala, jak ji to Neohrožení učili: vystřelila,
chtěla zabít.“
„Co tím chceš říct?“ zeptá se Christina hořce. „Ze bysme to měly hodit
za hlavu, protože to všechno přece dává smysl?“
„To jistě ne,“ uklidní ji Cara. Hlas se jí malinko chvěje, když ještě jednou,
jakoby pro sebe, tiše zopakuje: „To jisté ne.“
Pak si odkašle. „Jde o to, že tady teď vedle sebe musíte nějak existovat,
a já ti to chci aspoň trošku ulehčit. Nemusíš jí odpustit. Popravdě řečeno
moc nechápu, co vás dvě svedlo dohromady; vždycky mi připadala
tak trochu mimo.“
Strnu a čekám, že jí dá Christina za pravdu. Ale k mému překvapení
- a úlevě - se tak nestane.
Cara pokračuje. „Tak jako tak. Odpouštět jí nemusíš, ale měla bys pochopit,
že nechtěla zabít. Prostě zpanikařila. Tak se na ni budeš moct dí
vat, aniž bys musela neustále odolávat pokušení jednu jí vrazit do toho jejího
dlouhatánskýho nosu.“
Automaticky si sáhnu na nos. Christina se zahihňá. Jako bych dostala
pěstí do žaludku. Zacouvám zpátky do Společenské místnosti.
Cara možná byla sprostá - a ten její komentář o mém nosu byla pěkná
rána pod pás - ale stejně jsem jí vděčná za to, co řekla.
+++
Zpoza bílé látky pověšené ná zdi, za kterou se ukrývají další dveře, vyjde
Tobias. Podrážděně odstrčí látku stranou. Pak dojde k nám a posadí se ke
stolu vedle mě.
„Zítra v sedm ráno se Kang setká s mluvčím Jeanine Matthewsové,“
oznámí.
„S mluvčím?“ podiví se Zeke. „Ona nepřijde osobně?“
„Na volný prostranství, kde si ji může vzít na mušku každej, koho kdy
něčím naštvala?“ Uriah se mírně ušklíbne. „To bych ji chtěl vidět. Vážne jo."
„Bere si náš skvělý Kang aspoň někoho s sebou?“ zeptá se Lynn.
„Jo,“ řekne Tobias. „Pár našich starších lidí se dobrovolně přihlásilo.
Prý bude mít nastražený uši a podá hlášení.“
Zamračeně na něj pohlédnu. Odkud tohle všechno ví? A proč se najednou
chová jako lídr, když se tomu dva roky tak urputně bránil?
„Takže bysme se spíš měli zamyslet nad tím,“ řekne Zeke a založí si
ruce na stole, „co bysme na takový schůzce Kangovi řekli, kdybysme byli
Sečtělí.“
Všichni se na mě tázavě podívají.
„Co je?“ nechápu.
„Ty jsi Divergentní, ne my,“ podotkne Zeke.
„To je Tobias taky.“
„Jo, ale nemá předpoklady pro Sečtělost.“
„A jak víte, že já jo?a
Zeke pokrčí rameny. „Tak nás to prostě napadlo, že?“
Uriah a Lynn přikývnou. Tobiášovi zacukají koutky úst, jako by se
chtěl usmát, ale pokud ano, podařilo se mu to včas zarazit. Mám pocit,
jako by mi do žaludku dopadl těžký kámen.
„Pokud vím, tak nikdo z vás není duševně zaostalej,“ namítnu. „Dokážete
se vcítit do Sečtělejech stejně dobře jako já.“
„Ale my nemáme speciální mozek jako někdo!“ ozve se Marlene. Přiloží
prsty k mému temeni a lehce zatlačí. „No tak, zakouzli!“
„Žádný divergentní čáry máry neexistujou, Mar,“ zchladí ji Lynn.
„A jestli jo, měli bysme se obejít bez nich,“ ozve se Shauna poprvé od
chvíle, kdy jsme si sem sedli. Ani se přitom na mě nepodívá, jen se zamračí
na svou mladší sestru.
„Shauno začne Zeke.
„Žádný ,Shauno:!“ okřikne ho Shauna a zpraží ho pohledem. „Nemáte
pocit, že by někdo, kdo má předpoklady pro kdekterou frakci, mohl mít
problém s loajalitou? Jak mužem vědět, že nás Sečtělým nepráskneT
„Nebuď směšná,“ prohlásí Tobias tiše.
„Já nejsem směšná.“ Udeří dlaní o stůl. „Vím, že patřím k Neohroženým,
protože všechno, co jsem u talentovek udělala, tomu a jenom tomu
nasvědčovalo. Proto dokážu být svý frakci věrná - protože nikde jinde bych
být nemohla. Ale ona? Nebo ty?“ Zavrtí hlavou. „Nemám tušení, komu
jste nebo nejste věrní. A nehodlám se tvářit, že je všechno v pořádku.“
Vstane. Zeke se ji pokusí zadržet, ale ona jeho ruku odhodí a odejde.
Dívám se na ni, dokud se za ní nezavřou dveře a černá látka, která přes ně
visí, se nepřestane vlnit.
Tomu říkám pořádná rána. Chce se mi křičet, ale ten, na koho bych
chtěla křičet nejvíc, právě odešel.
„Nejde o žádný kouzla,“ vyhrknu popuzeně. „Jenom se musíte sami
sebe zeptat, jak se dá na konkrétní situaci co nejlogičtěji zareagovat.“
Setkám se s prázdnými pohledy.
„Myslím to vážně,“ řeknu. „Kdybych byla na místě toho mluvčího
a před sebou měla Jacka Kanga a jeho ozbrojenej doprovod, asi těžko bych
sáhla po násilným řešení.“
„Proč ne, kdybys měla po ruce taky svý vojáky. Stačil by jedinej výstřel
- pic a je po něm. Jedna nula pro Jeanine,“ vyjádří svůj názor Zeke.
„Ať už místo Jeanine pošlou kohokoli, nebude to jen obyčejná figurka,“
namítnu. „Oddělat Jacka Kanga by znamenalo ohrozit svýho vyslance,
a to Sečtělí riskovat nebudou.“
„Vidíš? Proto jsme chtěli slyšet tvůj názor,“ řekne Zeke. „Kdyby to
bylo na mně, picl bych ho. Za ten risk by mi to stálo.“
Stisknu si kořen nosu. Už ted mi třeští hlava. „Fajn.“
Pokusím se vcítit do Jeanine. Je mi jasné, že s Jackem Kangem sama vyjednávat
nebude. Proč by to dělala? Nemá jí co nabídnout. Jeanine využije
dané situace k vlastnímu prospěchu.
„Myslím, že Jeanine se ho bude snažit zmanipulovat,“ prohlásím. „A že
Jack udělá cokoli, aby svou frakci ochránil, i kdyby to znamenalo obětovat
všechny Divergentní.“ Na chvíli se odmlčím a vybavím si, jak dal při své
dnešní řeči zřetelně najevo, že jeho frakce je na prvním místě. „Nebo Neohrožené.
Proto musíme zjistit, co si budou říkat.“
Uriah a Zeke si vymění pohledy. Lynn se usměje, ale jinak než obvykle.
V jejích očích zůstane chlad, a o to víc připomínají zlato.
„Tak si je půjdem poslechnout,“ řekne.