Rezistencia (CZ) 2012 18. kapitola

KAPITOLA 18

„Prosím, ticho!“
Jack Kang zvedne ruce nad hlavu a dav se ztiší. Tomu se říká talent.
Stojím v houfu Neohrožených, kteří přišli pozdě a už na ně nezbylo
místo. Někde jako by se něco zatřpytilo - blesk. Počasí zrovna nepřeje
schůzi v místnosti, která má místo oken díry ve zdi, ale je nej větší na celé
základně.
„Vím, že mnohé z vás včerejší incident zmátl a otřásl vámi,“ zahájí Jack
svou řeč. „Vyslechl jsem řadu svědectví z různých úhlů pohledu a udělal
si obrázek o tom, co lze považovat za věrohodné informace a co si vyžádá
podrobnější šetření.“
Zastrčím si za ucho mokré vlasy. Probudila jsem se deset minut před
ohlášeným začátkem setkání a rychle se běžela osprchovat. Pořád jsem vyčerpaná,
ale aspoň se cítím svěží.
„Dospěl jsem k závěru, že bude třeba důkladněji prošetřit otázku Divergentních,“
oznámí Jack.
Vypadá unaveně - pod očima se mu rýsují tmavé kruhy, krátké vlasy
mu trčí do stran, jako by se za ně tahal celou noc. Ačkoli je v sále takřka
nedýchatelno, má na sobě košili s dlouhými rukávy - rannímu oblékání
zřejmě nevěnoval příliš pozornosti.
„Prosím teď ty, kdo jsou Divergentní, aby předstoupili.“
Podívám se úkosem na Uriaha. Tohle vypadá nebezpečně. Svou odlišnost
jsem dosud musela skrývat. Veřejně se k ní přiznat je jako podepsat
nad sebou ortel smrti. Ale už nemá smysl něco tajit - stejně už se to
o mně ví.
Tobias se pohne jako první. Nejdřív se mezi nimi musí prodírat bokem,
ale když mu lidé začnou uhýbat, napřímí se a dojde hrdě přímo
k Jacku Kangovi.
S omluvným „s dovolením“ vyrazím za ním. Všichni přede mnou ustupují,
jako bych je mohla něčím nakazit. Z davu vystoupí několik Upřímných
v oblečení kombinujícím černou a bílou, ale není jich mnoho.
Zahlédnu však mezi nimi dívku, které jsem pomohla utéct.
Přestože Tobias se po výslechu těší nevídané pozornosti a mně nikdo
neřekne jinak než „ta, která bodla Erika“, zraky všech se upírají k někomu
jinému. K Marcusovi.
„Vy, Marcusi?“ zeptá se Jack, když Marcus dojde doprostřed auly a postaví
se na jedno rameno symbolických vah.
„Ano,“ přisvědčí Marcus. „Chápu, že jste rozrušení, všichni, co jste tu.
Ještě před týdnem jste o Divergentních ani neslyšeli a teď o nich víte jen
to, že jsou imunní vůči něčemu, čemu jste sami podlehli, a to vás musí
děsit. Ale mohu vás ujistit, že z naší strany se nemusíte ničeho obávat.“
Svá slova doprovází pohyby hlavy a účastnými grimasami a mně je náhle
jasné, proč se u mnohých těší takové oblibě. Dává lidem pocit, že do
jeho rukou můžou svěřit cokoli, protože on se o to postará.
„Zřejmě není pochyb o tom,“ chopí se slova Jack, „že Sečtělost na nás
zaútočila proto, aby odhalila všechny Divergentní, kteří se mezi námi vyskytují.
Tušíte proč?“
„To bohužel nevím,“ odvětí Marcus. „Možná nás zamýšleli pouze
identifikovat. Mohla by to pro ně být cenná informace, pokud se někdy
v budoucnu hodlají uchýlit k další hromadné simulaci.“
„Nic takového v plánu neměli.“ Slova mi přejdou přes rty dřív, než
se rozhodnu promluvit. V porovnání s Marcusem a Jackem zní můj hlas
křehce a pisklavě, ale ted už nemůžu mlčet. „Chtěli nás zabít. Snaží se
o to už roky.“
Jack svraští obočí. Kapky deště bubnují o střechu jako stovky drobných
kladívek. V místnosti se jakoby v reakci na mé ponuré tvrzení náhle
zešeří.
„To zní jako konspirační teorie,“ podotkne Jack. „Jaký by měla Sečtělost
k něčemu takovému důvod?“
Má matka říkala, že lidé mají z Divergentních strach, protože se nedáme
ovládat. To je zřejmě pravda, ale strach z neovladatelného Jackovi jako
argument stačit nebude. Uvědomím si, že mu neumím odpovědět, a rozbuší
se mi srdce.
„Já...“ začnu, ale Tobias mě přeruší.
„To pochopitelně nevíme,“ řekne, „ale za posledních šest let došlo
v Neohroženosti téměř k desítce záhadných úmrtí a je zajímavé, že všichni
tito lidé skončili bud u talentových zkoušek, nebo v rámci výcvikové simulace
s nestandardním hodnocením.“
Vtom udeří blesk a síň se na okamžik rozzáří. Jack zavrtí hlavou. „Zajímavé
to rozhodně je, ale ne dostatečně průkazné.“
„Jeden z lídrů střelil zdejší dítě do hlavy“ vybuchnu. „Tohle se k vám
nedostalo? Nepřipadá vám to hodné ,důkladnějšího prošetření?“
„Ano, vím o tom,“ odvětí Jack. „Chladnokrevně zastřelit nevinné dítě je
hrozný zločin, který musí být potrestán. Pachatele naštěstí držíme ve vazbě
a v nejbližší době s ním bude zahájeno trestní řízení. Přesto musíme mít na
paměti, že nic nenasvědčovalo tomu, že by nás vojáci z Neohroženosti chtěli
hromadně postřílet, jinak by to udělali v době našeho bezvědomí.“
Lidé kolem si začnou podrážděně mumlat.
„Jejich nenásilná invaze mě utvrzuje v domnění, že bude možné se Sečtělými
a druhým táborem Neohrožených vyjednat mírovou smlouvu,“
pokračuje Jack. „Osobně se s Jeanine Matthewsovou co nejdříve setkám
a o této možnosti s ní pohovořím.“
„Na jejich invazi nic nenásilnýho nebylo,“ vyhrknu. Z místa, kde stojím,
vidím na Tobiáše. Usmívá se. Zhluboka se nadechnu a začnu znovu.
„To, že vám všem neprovrtali kulkou hlavu, ještě neznamená, že sem přišli
s počestnýma úmyslama. Proč myslíte, že sem vtrhli? Jenom aby se tady
proběhli po chodbách, na čas nás uspali a zase odešli?“
„Předpokládám, že cílem jejich útoku byli lidé jako ty,“ řekne Jack.
„A přestože mi vaše bezpečí leží na srdci, domnívám se, že by nebylo
moudré na ně zaútočit jenom proto, že chtěli zlikvidovat zlomek populace.“
„Jsou horší věci než někoho zabít,“ podotknu. „Ovládnout ho.“
Jack pobaveně ohrne ret. Pobaveně. „Ano? A jak by to podle tebe udělali?“
„Místo nábojů použili jehly,“ ozve seTobias. „Jehly s transmitéry, které
navozují simulaci. Simulaci, která ovládne vaše myšlení.“
„Víme, na jakém principu simulace fungují,“ ohradí se Jack. „Transmitér
není trvalý implantát. Kdyby měli v úmyslu nás ovládnout, udělali
by to rovnou.“
„Ale - “ začnu.
Přeruší mě. „Vím, že máš za sebou těžké období, Tris,“ praví tiše, „a že
jsi své frakci i Odevzdaným prokázala velkou službu. Domnívám se však,
že trauma, které jsi prožila, mohlo zastínit tvou schopnost posuzovat věci
nezaujatě. Nemůžu dát souhlas k ofenzívě jen na základě smyšlenek nějaké
malé holky.“
Zkamením jako socha. Nemůžu uvěřit, že by mohl být tak omezený.
Hoří mi tváře. Malé holky. Malé holky, ve které stres vyvolal paranoidní
představy. To nejsem já, ale všichni Upřímní mě teď za takovou považují.
„Vy za nás rozhodovat nemůžete,“ prohlásí Tobias.
Neohrožení kolem nás mu dají hlasitě za pravdu. „Nejsi náš lídr!“ křikne
kdosi.
Jack počká, až povyk utichne, a řekne: „Souhlasím s vámi. Jestli chcete,
můžete na základnu Sečtělých podniknout útok sami. S naší podpo151
rou však nepočítejte a dovolím si vám připomenout, že jste v mnohonásobném
početním oslabení, a k tomu nepřipravení.“
Má pravdu. Bez jejich pomoci nemůžeme na nějakou odvetu ani pomýšlet.
Bylo by to krveprolití. Jack Kang třímá ve svých rukou veškerou
moc. A nyní to víme.
„Myslel jsem si to,“ řekne samolibě. „Výborně. Spojím se s Jeanine
Matthewsovou a pokusím se vyjednat příměří. Nějaké námitky?“
Bez podpory Upřímných se na odpor postavit nemůžeme, zauvažuj u v duchu,
ledaže bychom na svou stranu získali odpadlíky.