Vyhľadávať v tomto blogu

piatok 2. októbra 2015

Rezistencia (CZ) 2012 17. kapitola

KAPITOLA 17

Tohle mi pověděl Tobias:
Když se Sečtělí dostali do budovy a zamířili po schodišti nahoru, jeden
z nich nevnikl s ostatními do druhého patra, ale vyběhl až do horních
podlaží. Tam evakuoval skupinu Neohrožených - včetně Tobiáše - k nouzovému
východu, který zrádci ponechali bez dozoru. Evakuovaná skupina
Neohrožených se pak ve vstupní hale rozdělila na čtyři části, které se současně
vyřítily po jednotlivých schodištích, a obklíčili tak zrádce shromážděné
v prostoru před výtahy.
Zrádci z Neohroženosti takový tuhý odpor nečekali. Měli za to, že
všichni kromě Divergentních jsou v bezvědomí. A dali se na útěk.
Člověkem, který Neohrožené zalarmoval, byla Cara. Willova starší sestra.
+++
S těžkým povzdechnutím si nechám z paží sklouznout bundu a prohlédnu
si rameno. Do kůže se mi zarývá kovový disk o velikosti nehtu na malíčku.
Od disku se paprskovitě rozbíhají modré žilky, jako by mi někdo obarvil
drobounké vlásečnice pod kůží modrým inkoustem. Svraštím čelo a pokusím
se disk vyškubnout ven. Ramenem mi projede ostrá bolest.
Zatnu zuby, naplocho zaklesnu čepel nože pod kovový kotouček a zapáčím.
Se zavřenou pusou pronikavě vykřiknu. Bolestí se mi zatmí před
očima. Disk však tahám ven dál, dokud pod něj nejsem schopna zaháknout
prsty. Zespodu disku trčí jehla.
Navalí se mi. Uchopím kotouč pevně mezi prsty a naposledy jím škubnu.
Jehla konečně vyjede ven. Je dlouhá jako můj malíček a celá od krve.
Nevnímám, že mi po paži stéká krev, a prohlédnu si celou věc proti světlu
nad umyvadlem.
Jehla a modré barvivo, které mi prosvítá pod kůží na rameni, svědčí
o tom, že nás něčím naočkovali. Ale čím? Jedem? Výbušninou?
Zavrtím hlavou. Kdyby nás opravdu chtěli zabít, měli k tomu ideální
příležitost, protože většina z nás již byla v bezvědomí. Píchli nám něco,
co nás nemělo zabít.
Někdo zaklepe na dveře. Nevím proč - jsem přece na veřejné toaletě.
„Tris, jsi tam?“ ozve se Uriahův zastřený hlas.
„Jo,“ křiknu.
Vypadá lépe než před hodinou - smyl si krev ze rtů a do tváře se mu
částečně vrátila barva. S překvapením zjistím, že je vlastně velmi pohledný
- má vyvážené rysy, tmavé oči plné života a bronzově hnědou pleť. Asi
byl takový vždycky. Nikdo se nedokáže tak arogantně usmívat jako ti, na
kterých už odmalička mohli všichni nechat oči.
Tobias je jiný. V jeho úsměvu se skrývá plachost, jako by jej udivovalo,
že může upoutat něčí pozornost.
Bolí mě celý krk. Disk s jehlou odložím na kraj umyvadla.
Uriah sjede pohledem z mého obličeje k noži v mé ruce a ke stružce
krve, která se mi řine z ramene k zápěstí.
„Bože můj,“ zamumlá.
„Nic to není,“ ujistím ho. Položím nůž stranou a papírovou utěrkou si
otřu krev z paže. „Jak jsou na tom ostatní?“
„Marlene vtipkuje jako obvykle.“ Uriah roztáhne rty do úsměvu, až se
mu ve tváři udělá dolíček. „Lynn nadává. Počkat, to sis to z tý ruky vy
škubla sama?“ Ukáže na jehlu. „Bože, Tris. To nemáš žádný nervový zakončení,
nebo co?“
„Myslím, že by to chtělo převázat.“
„Ty myslíš?“ Uriah zavrtí hlavou. „Taky bys potřebovala led na obličej.
No, všichni se pomalu probouzejí. Hotovej blázinec.“
Dotknu se čelisti. V místě, kde mě Eric praštil pažbou pistole, je celá
rozbolavělá - budu si ji muset namazat tou mastí, aby se mi neudělala
podlitina.
„Je Eric mrtvěj?“ zeptám se a nevím, co chci slyšet.
„Není. Upřímní mu nakonec poskytli první pomoc.“ Uriah sklouzne
pohledem k umyvadlu a zamračí se. „Něco jako důstojný zacházení se zajatcem.
Kang ho zrovna soukromě vyslýchá. Nechtěl nás tam, prý bysme
jenom přidělávali problémy.“
Odfrknu si.
„Každopádně to nikdo nechápe,“ pokračuje Uriah a sedne si na okraj
vedlejšího umyvadla. „Přiženou se sem, vystřílej na nás ty věci a my se
v mrákotách odporoučíme k zemi. Proč nás rovnou nezabili?“
„Nemám tušení,“ řeknu. „Jediný, co mě napadá, je, že takhle aspoň
zjistili, kdo je a kdo není Divergentní. Ale to nemohl být jedinej důvod.“
„Nechápu, proč to do nás našili teď. Neřeknu předtím, když z nás
chtěli postavit armádu vymytejch mozků. Ale teď? Nedává to smysl.“
Přitisknu si další papír k rameni, abych zastavila krvácení, a zachmuřím
se. Uriah má pravdu. Jeanine už armádu má. Proč chce navíc zlikvidovat
všechny Divergentní?
„Jeanine nechce všechny povraždit,“ řeknu zvolna. „Ví, že by to nemělo
logiku. Bez žádný frakce nebude společnost fungovat, protože každá
frakce produkuje lidi s určitýma dovednostma. Jeanine nás chce ovládnout“
Podívám se do zrcadla. Mám opuchlou čelist a na pažích zřetelné otisky
Erikových nehtů. Hnus.
„Musí chystat nějakou další simulaci,“ přemýšlím dál nahlas. „Stejnou
jako prve, ale tentokrát si chce být jistá, že na ni všichni do jednoho buď
pozitivně zareagujou, nebo skončí mrtví.“
„Jakákoli simulace je vždycky časově omezená,“ namítne Uriah. „Je ti
k ničemu, pokud nesleduješ konkrétní záměr.“
„Jo.“ Vzdychnu. „Nevím. Nerozumím tomu.“ Seberu jehlu z umyvadla.
„Ani tomuhle. Jestli to byla klasická simulační injekce, pak byla určená
na jedno použití. Proč to vyplýtvat jenom na to, aby nás na chvíli uspali?
Vážně to nedává smysl.“
„Já fakt nevím, Tris. Vím jenom to, že teď je celej tenhle kolos plnej vyděšených
lidí, který budem muset nějak uklidnit. Ale ze všeho nejdřív ti
seženem obvaz.“ Odmlčí se a pak dodá: „Uděláš pro mě něco?“
„Co?“
„Neříkej nikomu, že jsem Divergentní.“ Kousne se do rtu. „Shauna je
moje kamarádka a nechci, aby se mě najedou začala bát.“
„Jasně,“ ujistím ho a přinutím se k úsměvu. „Jako hrob.“
+++
Celou noc vytahuju lidem jehly z paží. Po několika hodinách už se ani nesnažím
být jemná a každou jehlu rovnou prudce vytrhnu.
Zjistím, že chlapec, kterého Eric střelil do hlavy, se jmenoval Bobby, že
Erikův stav je stabilizovaný, a že ze stovek lidí z celé základny jen osmdesát
neskončilo s jehlou v ruce, sedmdesát z nich je Neohrožených, a jednou
z nich je Christina. Celou noc si lámu hlavu s jehlami, séry a simulacemi,
a snažím se vmyslet do způsobu myšlení svých nepřátel.
Ráno už konečně není co komu vytahovat. Protřu si oči a odeberu se
do kantýny. Jack Kang oznámí, že v poledne se bude konat veřejné shromáždění.
Možná se po jídle přece jen trochu prospím.
Ale když vejdu do kantýny, spatřím Caleba.
Rozběhne se ke mně a opatrně mě obejme. Oddechnu si. Myslela jsem,
že jsem dospěla do bodu, kde už svého bratra nepotřebuju, ale teď nevím,
jestli takový bod skutečně existuje. Vychutnávám jeho blízkost a pak za
jeho ramenem zahlédnu Tobiáše.
„Není ti nic?“ zeptá se Caleb a odtáhne se. „Tvoje čelist...“
„Nic to není,“ ujistím ho. „Mám to jen nateklý.“
„Slyšel jsem, že pár Divergentních zajali a začali do nich střílet. Díkybohu,
že tě nenašli.“
„Našli. Ale stihli zastřelit jenom jednoho,“ odvětím. Stisknu si kořen
nosu, abych uvolnila přetlak v hlavě. „Mně nic neudělali. Kdy ses vrátil?“
„Asi před deseti minutama. Přivedl jsem Marcuse,“ řekne Caleb. „Z vedení
Odevzdanosti nikdo kromě něho nepřežil a on cítil, že by tady měl
být — o tomhle útoku jsme se dozvěděli teprve před hodinou. Jeden z odpadlíků
si všiml, jak se do budovy vřítila horda Neohrožených, a chvíli to
trvalo, než zpráva dorazila až k nám.“
„Marcus žijeT podivím se. Když jsme utíkali od Mírumilovných, sice
jsme ho neviděli padnout, ale mysleli jsme, že nepřežil - nevím, co vlastně
cítím. Zklamání, protože ho nenávidím za to, co udělal Tobiášovi? Nebo
úlevu, že poslední lídr Odevzdaných je naživu? Je možné cítit obojí?
„Podařilo se mu i s Peterem utéct a vrátit se do města,“ informuje mě
Caleb.
V Peterově případě žádnou úlevu necítím; netěší mě, že žije. „Kde je
Peter teď?“
„Kde myslíš?“ řekne Caleb.
„U Sečtělejch.“ Zavrtím hlavou. „Ten —“
Nenapadá mě dost silný výraz, který bych na něj použila. Budu si muset
rozšířit slovní zásobu.
Caleb na chvíli zkřiví obličej, pak přikývne a položí mi ruku na rameno.
„Máš hlad? Mám ti něco přinést?“
„To budeš hodnej. Hned jsem zpátky. Musím jenom ještě něco říct
Tobiášovi.“
„Fajn.“ Caleb mi stiskne paži a jde se postavit do nekonečné fronty na
jídlo. Tobias a já zůstaneme stát několik metrů od sebe.
Pomalu ke mně dojde.
„Jsi v pořádku?“ zeptá se.
„Asi se pozvracím, jestli na tuhle otázku budu muset ještě jednou odpovědět,“
opáčím. „Nemám kulku v hlavě, nebo snad jo? Takže jsem oukej.“
„Tvář máš napuchlou, jako by sis dělala zásoby na zimu, a není to tak
dlouho, co jsi Erika bodla,“ řekne Tobias. „To nemám právo se zeptat,
jestli jsi v pořádku?“
Povzdechnu si. Měla bych mu říct o Marcusovi, ale ne tady, ne před tolika
lidmi. „Jo, jsem.“
Škubne rukou, jako by se mě chtěl dotknout, ale pak si to rozmyslel.
Vzápětí mě přesto jednou rukou obejme a přitáhne si mě k sobě.
Najednou mě napadne, že bych všechno to hazardování mohla přenechat
někomu jinému, že bych se mohla začít chovat sobecky, abych mohla
zůstat blízko Tobiáše a už ho nikdy nezranit. Mám chuť mu zabořit obličej
do krku a na všechno ostatní zapomenout.
„Mrzí mě, že mi to trvalo tak dlouho, než jsem tě našel,“ zašeptá mi
do vlasů.
Vzdychnu a konečky prstů se dotknu jeho zad. Dokázala bych tak stát
celou věčnost, dokud bych nepadla vyčerpáním. Ale neměla bych, nemůžu.
Odtáhnu se. „Musím s tebou mluvit. Můžeme jít někam jinam?“
Přikývne a vyjdeme z kantýny ven. Jeden z Neohrožených, kterého cestou
mineme, vykřikne: „Páni! Není to sám Tobias Eatorň“
Skoro jsem zapomněla, že nás někdy vyslýchali a že ted všichni ví, jak
se Tobias jmenuje.
„Před chvilkou jsem viděl tvýho tátu, Eatone! Běžíš se schovat?“ křikne
další.
Tobias se napřímí a ztuhne, jako by na něj někdo nepokřikoval, ale mířil
pistolí.
„Jo, běžíš se schovat, srabe?“
Několik lidí kolem se zasměje. Popadnu Tobiáše za paži a táhnu ho
k výtahům, než se něco semele. Tváří se, že někomu každou chvílí jednu
vrazí. Přinejmenším.
„Chtěla jsem ti to říct - přišel s Calebem,“ ozvu se. „Spolu s Peterem
se jim povedlo zdrhnout.“
„A na co jsi čekala?“ zeptá se, ale pořád se ovládá. Hlas jako by mu nepatřil,
jako by se vznášel někde mezi námi.
„Kantýna mi nepřišla jako vhodný místo,“ namítnu.
„Fajn.“
V tichosti čekáme na výtah. Tobias se hryže do rtu a civí do prázdna.
To mu vydrží až do osmnáctého patra, kde nikdo není. Teprve tam mě
konejšivě sevře do náruče jako Caleb. V aule se posadím na krajní lavici.
Tobias si přitáhne Nilesovu židli a sedne si naproti mně.
„Nebývaly tady náhodou dvě?“ zeptá se a zamračeně se na židli podívá.
„Jo,“ řeknu. „No, já... jsem ji vyhodila z okna.“
„Zvláštní,“ podotkne a posadí se. „Tak, o čem jsi se mnou chtěla mluvit?
Nebo šlo jenom o Marcuse?“
„Ne, nešlo. Jsi... v pořádku?“ zeptám se opatrně.
„Mám snad v hlavě kulku?“ opáčí s pohledem upřeným na ruce. „Takže
jsem v pohodě. Chtěl bych se dostat k jiným věcem.“
„Chci s tebou mluvit o simulacích,“ řeknu. „Ale nejdřív jedna věc -
tvá matka si myslela, že Jeanine půjde nejdřív po odpadlících. Jak je vidět,
tak se spletla - a já nevím proč. Upřímní přece neplánovali žádnou
ofenzívu - “
„Zkus se zamyslet,“ přeruší mě Tobias. „Zkus se zamyslet jako Sečtělá.“
Nechápavě se na něj podívám.
„No co?“ opáčí. „Jestli to nedokážeš, tak se všichni ostatní můžou rovnou
rozloučit se životem.“
„Dobře,“ řeknu. „Ehm... Neohrožení a Upřímní museli představovat
dva nejlogičtější cíle. Protože... odpadlíci jsou roztroušení bůhvíkde, kdežto
my jsme všichni pěkně pohromadě.“
„Správně,“ pochválí mě. „A když Jeanine zaútočila na Odevzdanost,
získala od nich veškerý data. Matka mi řekla, že Odevzdaní podrobně
zdokumentovali populaci Divergentních žijících mezi odpadlíky, což znamená,
že Jeanine se po útoku musela dozvědět, že odpadlíci mají větší podíl
Divergentních než Upřímní. Proto raději vedla útok sem.“
„Chápu. Řekni mi znovu o tom séru,“ vyzvu ho. „Sestává z několika
složek, že?“
„Ze dvou,“ upřesní a přikývne. „Z transmitéru a roztoku, který navodí
simulaci. Transmitér zprostředkuje mozku informace odeslaný z centrálního
počítače a naopak, roztok pak adaptuje mozek na simulaci.“
Přikývnu. „A ten transmitér funguje jenom na jednu simulaci, že? Co
se s ním stane pak?“
„Rozpustí se,“ vysvětlí Tobias. „Pokud vím, tak Sečtělí zatím nevymysleli
transmitér, který by se dal použít opakovaně, i když je pravda, že
simulace použitá při útoku trvala daleko dýl než všechno, co jsem kdy
viděl.“
Slova „pokud vím“ mi utkví v hlavě. Jeanine strávila většinu své dospělosti
vymýšlením nových a nových sér. Jestli si pořád dělá zálusk na Divergentní,
o to posedlejší musí být vyvíjením pokročilejší technologie.
„Kam tím vším míříš, Tris?“
„Tohle už jsi viděl?“ zeptám se a ukážu si na ovázané rameno.
„Zblízka ne,“ řekne. „Celý ráno jsme s Uriahem tahali zraněný lidi do
čtvrtýho patra.“
Odchlípnu okraj gázy, pod kterou se objeví rána po vpichu - naštěstí
už nekrvácí - a vějíř modrých vlásečnic, které ani trochu nevybledly. Pak
zalovím v kapse a vytáhnu jehlu, která mi to vše způsobila.
„Když sem vpadli, nesnažili se nás zabít. Stříleli po nás tímhle,“ vysvětlím.
Tobias se zlehka dotkne okolí rány. Předtím jsem si toho nevšimla,
protože se to odehrávalo před mýma očima, ale teď vidím, že se změnil.
Už to není Tobias, jakého jsem poznala během výcviku. Nechal si dorůst
ofinu a vlasy má delší než kdy předtím - a dost husté, abych poznala, že
nejsou černé, ale tmavě hnědé.
Vezme si ode mě jehlu a poklepe na miniaturní kovový disk na jejím
konci. „Nejspíš je dutej. Muselo v něm být to modrý sérum, který vám
píchli. Co se stalo potom, co tě střelili?“
„Zamořili halu nějakýma dýmovnicema a všichni ztratili vědomí.
Všichni kromě Uriaha, mě a ostatních Divergentních.“
Netváří se překvapeně. Přimhouřím oči.
„Tys věděl, že Uriah je Divergentní?“
Pokrčí rameny. „Jasně. Řídil jsem jeho simulace.“
„Proč jsi mi to neřekl?“
„Důvěrná informace,“ opáčí. „Nebezpečná informace.“
Vzedme se ve mně hněv - co ještě přede mnou tají? — ale snažím se
ovládnout. Je jasné, že mi to nemohl říct. Respektoval Uriahovo soukromí.
Dává to smysl.
Odkašlu si. „Zachránil jsi nám život, víš to?“ řeknu. „Eric nás chtěl odprásknout.“
„Myslím, že už ani nemá cenu sledovat, kdo komu zachránil život.“ Na
několik dlouhých vteřin se mi podívá do očí.
„Tak jako tak,“ řeknu, abych prolomila ticho. „Když nám došlo, že
kromě nás všichni spí, Uriah běžel varovat lidi nahoře a já jsem šla do druhýho
patra zjistit, co se děje. Eric nechal všechny Divergentní dovést k výtahům
a rozhodoval se, koho z nás vezme s sebou. Řekl, že může vzít jenom
dva. Nevím, proč vůbec někoho.“
„Divný,“ souhlasí Tobias.
„Napadá tě něco?“
„Tou jehlou do vás nejspíš dostali transmitér,“ uvažuje, „a ten plyn musel
fungovat jako aerosolová verze roztoku, který působí na buňky v mozku.
Ale proč...“ Na čele se mu vykreslí svislá vráska. „Už vím. Jeanine všechny
uspala, aby zjistila, kdo všechno je Divergentní.“
„Myslíš, že to byl jedinej účel?“
Zavrtí hlavou a upřeně se na mě zadívá. Mám pocit, že bych se v jeho
tmavomodrém, důvěrném pohledu dokázala utopit. Na chvíli si to přeju,
aspoň bych tomuhle místu a všemu, co se stalo, unikla.
„Myslím, že už ti to došlo,“ řekne, „ale chceš, abych ti oponoval. A to
neudělám.“
„Vyvinuli transmitér na opakovaný použití,“ vyslovím svou teorii.
Přikývne.
„Takže teď nás mají na háku,“ dodám. „Na kolik simulací se Jeanine
zachce.“
Opět přikývne.
Roztřeseně vydechnu.
„Tohle je vážně zlý, Tobiáši.“
++ +
Když vyjdeme z auly na chodbu, Tobias se zastaví a opře se o zeď.
„Kdy jsi Erika bodla?“ zeptá se. „Bylo to během útoku, nebo až u těch
výtahů?“
„U výtahů,“ řeknu.
„Jednu věc nechápu,“ pokračuje. „Byla jsi dole v hale. Mohla jsi jednoduše
utéct. Místo toho ses rozhodla vrhnout se do davu ozbrojenejch vojáků.
Sama. A vsadím se, žes neměla ani pistoli.“
Stisknu rty.
„Bylo to tak?“ dožaduje se mé odpovědi.
„Proč myslíš, že jsem neměla pistoli?“ Svraštím čelo.
„Od toho napadení ses žádný pistole nedokázala dotknout,“ prohlásí.
„Chápu proč, kvůli Willovi a vůbec, ale - “
„To s tím nemá co dělat.“
„Ne?“ Povytáhne obočí.
„Udělala jsem to, co jsem musela.“
„Jo. Ale teď už by ses měla zklidnit,“ namítne a odlepí se od stěny, aby
mi viděl do tváře. Chodby jsou tady dost široké na to, abych mezi námi
udržela potřebnou vzdálenost. „Měla jsi zůstat v Mírumilovnosti. Měla jsi
zůstat daleko od toho všeho tady.“
„Ne, neměla,“ protestuju. „Myslíš, že víš, co je pro mě nejlepší? Nemáš
ani tušení. Nemohla jsem u Mírumilovnejch vydržet. Tady se konečně
zase cítím... normálně.“
„To je zvláštní, protože se chováš jako psychopatka,“ opáčí. „Vrhnout
se do situace, v jaký ses včera ocitla, na tom není nic statečnýho.
Bylo to pošetilý a sebevražedný! Přišla jsi o všechen pud sebezáchovy,
nebo co?“
„Nepřišla!“ odseknu. „Snažila jsem se udělat něco užitečnýho!“
Chvíli na mě jen zírá.
„Jsi víc než Neohrožená,“ prohlásí tiše. „Ale jestli chceš být jen jako
oni, bezhlavě se vrhat do absurdností a mstít se bez ohledu na to, co je
etický, tak prosím, do toho. Myslel jsem, že máš na víc, ale možná jsem
se mýlil!“
Zatnu ruce v pěsti, stisknu čelisti.
„Neměl bys je takhle urážet,“ řeknu. „Vzali tě mezi sebe, když jsi neměl
kam jít. Dali ti dobrou práci. Všechny tvý kamarády.“
Opřu se o stěnu a zabodnu pohled do země. Typická černobílá dlažba
je zde vyskládaná do vzoru šachovnice. Když rozostřím zrak, uvidím přesně
to, co Upřímní odmítají - šedou. Možná ji odmítám i já a Tobias. Možná.
Cítím se tak těžká, jako bych se už déle nemohla unést a měla se každou
chvílí zhroutit k zemi.
"Tris."
Dál civím do země.
"Tris."
Konečně k němu zvednu zrak.
„Já tě jenom nechci ztratit.“
Několik minut tam jen tak stojíme. Neřeknu, co si myslím - že má
asi pravdu. Na jednu stranu se chci od všeho navždy vzdálit a připojit se
k mým rodičům a k Willovi a už se kvůli nim nikdy nemuset trápit. Na
druhou stranu chci zažít to, co se teprve má stát, ať už to bude cokoli.
+++
„Takže ty jsi její brácha?“ zeptá se Lynn. „Myslím, že je jasný, kdo podědil
ty dobrý geny.“
Musím se zasmát, když vidím, jak se Caleb zatvářil, jak mírně našpulil
rty a vypoulil oči.
„Kdy se musíš vrátit?“ zeptám se a dloubnu do něj loktem.
Ukousnu si kousek sendviče, na který Caleb vystál frontu. Jsem z něj
nervózní. Smutné vzpomínky na rodinu se mísí se smutnými vzpomínkami
na můj život v Neohroženosti. Co si bude myslet o mých přátelích,
o mé frakci? Co si bude myslet moje frakce o něm?
„Brzy,“ řekne. „Nechci, aby si o mě někdo dělal starosti.“
„Nevěděla jsem, že si Susan změnila jméno na ,Někdo\“ poznamenám
a zvednu obočí.
„Ha-ha,“ opáčí a udělá na mě obličej.
Škádlení mezi sourozenci by mělo být přirozené, ale to není náš případ.
Doma jsme nesměli dělat nic, co by mohlo někoho druhého uvést do
rozpaků, a jednou z těch věcí bylo i popichování.
Cítím, jak oba jen velmi opatrně prozkoumáváme nové obzory sourozeneckého
vztahu, které nám otevřely naše nové frakce a smrt našich rodičů.
Pokaždé, když se na Caleba podívám, uvědomím si, že on je teď jediná
rodina, kterou mám, a ozve se ve mně zoufalá potřeba udržet ho nablízku,
potřeba překlenout tu propast, která mezi námi existuje.
„Susan je dezertér jako ty?“ zeptá se Lynn a napíchne si na vidličku zelenou
fazolku. Uriah a Tobias ještě pořád stojí frontu na jídlo. Před nimi
je asi dvacet Upřímných, kteří se přou o to, kdo byl ve frontě dřív.
„Ne, bydleli vedle nás, když jsme byli malí. Zůstala v Odevzdanosti,“
řeknu.
„A ty sis s ní něco začal?“ zeptá se Caleba. „Není to trochu nepromyšlený?
Chci říct, že až tohle všechno skončí, budete každej v jiný frakci, úplně
někde jinde.“
„Lynn,“ vloží se do toho Marlene a dotkne se sestřina ramene, „buď tý
lásky a sklapni.“
Něco modrého na druhém konci místnosti upoutá mou pozornost.
Do kantýny právě vstoupila Cara. Odložím sendvič, na který mě rázem
přešla chuť, a se sklopenou hlavou se na ni podívám. Přejde do vzdáleného
rohu kantýny, kde u několika stolů sedí uprchlíci ze Sečtělosti. Většina
z nich vyměnila své modré oblečení za černobílé, ale brýle si z očí nesundali.
Zkusím se raději zaměřit na Caleba - ale i Caleb upírá zrak k Sečtělým.
„Stejně jako oni se ani já do svý frakce vrátit nemůžu,“ prohlásí. „Až
tohle skončí, nebudu mít kam jít.“
Poprvé si všimnu, s jakou lítostí o své frakci hovoří. Neuvědomovala
jsem si, jak pro něj muselo být těžké se rozhodnout ze Sečtělosti odejít.
„Proč si k nim nejdeš na chvíli sednout?“ navrhnu a pokývnu hlavou
k jejich stolům.
„Neznám je.“ Pokrčí rameny. „Strávil jsem tam jenom měsíc, pama-
tuješ?"
Uriah zamračeně postaví svůj tác na stůl. „Zaslechl jsem, jak se lidi ve
frontě baví o Erikově výslechu. Vypadá to, že skoro nic neví.“
„Cože?“ Lynn praští vidličkou o stůl. „Jak je to možný?“
Uriah pokrčí rameny a posadí se.
„Mě to nepřekvapuje,“ řekne Caleb.
Všichni se na něj podívají.
„Co je?“ Začervená se. „Jeanine není tak hloupá, aby se spolehla na jedinýho
člověka. Daleko chytřejší je svěřit každý zainteresovaný osobě jen
malou část informací. A když ji eventuálně někdo zradí, nebude to tolik
bolet.
„Aha,“ řekne Uriah.
Lynn se znovu chopí své vidličky a pustí se do jídla.
„Slyšela jsem, že tady dělají prima zmrzku,“ prohlásí Marlene a podívá
se, jak mezitím fronta postoupila. „Kdo říká, že si lidi ve válce nemůžou
na něčem pochutnat?“
„Žádnou zmrzku nepotřebuju,“ opáčí Lynn suše.
„Ale asi nebude tak dobrá jako náš čokoládovej koláč,“ dodá Marlene
smutně. Povzdychne si a do očí jí spadne pramen šedivě hnědých vlasů.
„Náš koláč stál vážně za to,“ vysvětlím Calebovi.
„To naše šumáky taky,“ odpoví.
„A měli jste taky skalní římsu nad podzemní řekou?“ zeptá se Marlene
a zacuká přitom obočími. „Nebo místnost, ve který na tebe čekaly všechny
tvý noční můry?“
„Ne,“ odvětí Caleb, „a abych řekl pravdu, vůbec mi to nevadilo.“
„Princátko, “ zašišlá Marlene.
„Říkala jsi všechny noční můry?“ zeptá se Caleb a rozsvítí se mu oči.
„Jak to fungovalo? To všechno generoval počítač, nebo tvůj mozek?“
„Šmarjájosef.“ Lynn se chytí za hlavu. „Už je to tady zas.“
Marlene se pustí do vysvětlování principu simulací. Dojím svůj sendvič.
Jejich hlasy už jdou mimo mě. Přestože kolem cinkají příbory a stovky
lidí o něčem diskutují, položím si hlavu na stůl a podaří se mi usnout.

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára

Poznámka: Komentár môže zverejniť iba člen tohto blogu.