Rezistencia (CZ) 2012 29. kapitola

KAPITOLA 29

Zapomněla jsem si vzít hodinky.
Právě toho nejvíc lituj u, když o několik minut či hodin později můj
nával paniky odezní. Nemrzí mě, že jsem sem přišla - jak by asi každý
předpokládal - ale to, že mám holé zápěstí a nebudu schopná odhadnout
čas, který jsem v téhle cele strávila. Bolí mě záda, což vypovídá o delší
době, ale přesněji to určit nedokážu.
Po chvíli vstanu a začnu přecházet sem a tam. Protáhnu si ruce nad hlavou.
Nechci se před kamerami nijak projevovat, ale pár cviků jim o mně
stejně nic neprozradí.
Roztřesou se mi ruce, ale už s tím nebojuju. Řeknu si, že jsem Neohrožená
a že už o strachu něco vím. Umřu tady. Možná velmi brzy. To jsou
fakta.
Ale můžu o tom přemýšlet i jinak. Brzy umřu pro stejnou věc jako mí
rodiče, a vzdám jim tak poctu. A jestli je smrt opravdu taková, jak si ji
představovali, brzy se s nimi setkám, ať už to bude kdekoli.
Během popocházení si protřepu ruce. Pořád se mi chvějí. Chci vědět,
kolik je hodin. Dorazila jsem sem chvíli po půlnoci. Musí už být ráno,
možná čtyři nebo pět. Nebo se mi jen zdálo, že čas běží tak rychle, protože
jsem nic nedělala.
Dveře se otevřou a já konečně stanu tváří v tvář nepříteli s ozbrojeným
doprovodem.
„Zdravím, Beatrice,“ řekne. Na sobě má modré oblečení Sečtělých,
brýle, jaké nosí Sečtělí, a v očích nadřazený pohled Sečtělých, který mě
můj otec naučil nenávidět. „Říkala jsem si, že by ses tady mohla objevit.“
Ale když se na ni podívám, necítím nenávist. Necítím vůbec nic, přestože
vím, že je odpovědná za smrt tolika lidí, včetně mé matky. Ony tragédie
však zůstávají v mé mysli jako šňůra nesmyslných rovnic, které nedokážu
vyřešit.
„Zdravím, Jeanine,“ opáčím. Nic jiného mě nenapadne.
Z jejích vodnatě šedých očí sklouznu pohledem k Neohroženým,
kteří ji doprovázejí. Napravo od ní stojí Peter, nalevo žena s hlubokými
rýhami kolem úst. Za Jeanine je plešatý muž, kterému se pod kůží rýsují
lebeční kosti. Svraštím čelo.
Jak se mohl Peter tak rychle vypracovat na Jeaninina osobního strážce?
Jakou to má logiku?
„Chci vědět, kolik je hodin,“ ozvu se.
„Opravdu?“ řekne Jeanine. „Zajímavé.“
Mělo mě napadnout, že mi to neřekne. Jakákoli informace představuje
součást její strategie. Prozradí mi, kolik je hodin, jen když to pro ni
bude výhodné.
„Mí průvodci jsou zklamaní, že ses mi nepokusila vyškrábat oči.“
„Takovou hloupost bych neudělala.“
„Vážně? Já myslela, že se řídíš zásadou ,dvakrát řež, jednou měř‘,“ podotkne
Jeanine.
„Je mi šestnáct.“ Sešpulím rty. „Měním se.“
„Jak je to mládí svěží,“ opáčí Jeanine monotónně, jako by ani jinak
mluvit nedokázala. „Neprojdeme se trochu?“
Ustoupí dozadu a pokyne ke dveřím. Vykročit z této místnosti do nejisté
budoucnosti je to poslední, co bych chtěla udělat, ale nezaváhám. Vyjdu
ven za přísně vyhlížející ženou. Peter mě vzápětí následuje.
Chodba je dlouhá a bledá. Na jejím konci odbočíme do další, která vypadá
zcela identicky.
Po nich následují další a další. Jsem tak dezorientovaná, že cestu ven
bych najít nedokázala. Potom se mé okolí změní - bílý tunel vyústí do
prostorné místnosti, kde za stoly stojí muži a ženy v dlouhých modrých
pláštích. Někteří drží v rukou nějaké nástroje, jiní připravují barevné roztoky,
další pracují na počítačích. Na první pohled bych řekla, že chystají
simulační sérum, ale nezdá se mi, že by se Sečtělí věnovali jen výrobě simulačního
séra.
Většina z nich ustane v práci a upře na nás zrak, když procházíme centrální
uličkou. Nebo spíš upřou zrak na mé. Někteří si něco šeptají, ale většina
mlčí. V místnosti vládne nezvyklé ticho.
Vyjdu za přísnou ženou ze dveří a zastavím se tak prudce, až do mě Peter
vrazí.
Tato místnost je stejně velká, ale nachází se v ní jediná věc: obrovský
kovový stůl, vedle kterého je umístěn nějaký přístroj. Přístroj, ve kterém
matně poznávám monitor srdeční činnosti. A nad ním je zavěšená kamera.
Bezděky se záchvějů. Protože vím, co to znamená.
„Velmi mě těší, že tu mohu přivítat právě tebe“ řekne Jeanine. Přejde
kolem mě a posadí se na stůl. Prsty sevře jeho okraj.
„S takovýmihle výsledky talentových zkoušek se člověk hned tak nesetká.“
V jejích hladce sčesaných blond vlasech se odráží světlo a upoutají
mou pozornost.
„I mezi Neohroženými jsi, řekněme, výjimkou. Máš předpoklady hned
pro tři frakce - Odevzdanost, Neohroženost a Sečtělost.“
„Jak...“ Hlas se mi zlomí. Musím ze sebe tu otázku vyrazit. „Jak to
víte?“
„Později, drahá,“ opáčí Jeanine. „Z tvých výsledků jsem usoudila, že
mezi Divergentními patříš k nejsilnějším. Tím ti nechci lichotit, ale vysvětlit
svůj záměr. Jestliže hodlám vyvinout sérum, které bude účinné i na
Divergentní, musím podrobně prostudovat pokud možno tu nejodolněj
ší mysl, abych omezila případné technologické nedokonalosti. Je to srozumitelné?“
Neodpovím. Dál zírám na srdeční monitor u stolu.
„Proto tě budu se svými kolegy zkoumat co možná nejdéle.“ Pousměje
se. „Jakmile budu se svojí studií hotová, popravíme tě.“
Věděla jsem to. Věděla jsem to, tak proč se mi třesou kolena, proč se
mi svírá žaludek strachy, proč?
„Usmrcení bude provedeno zde.“ Přejede prsty po stole. „Na tomto
stole. Myslela jsem, že by tě to mohlo zajímat.“
Chce zkoumat mé reakce na sérum. Málem přestanu dýchat. Vždy
jsem si myslela, že ke krutosti je zapotřebí zášť. Teď vidím, že jsem se mýlila.
Jeanine nemá k zášti důvod. Je krutá, protože když ji něco fascinuje,
nic dalšího ji nezajímá. Stejně tak bych mohla být skládanka nebo rozbitý
přístroj, který by se rozhodla opravit. Otevře mi lebku jen proto, aby viděla,
jak můj mozek pracuje. Umřu tady, a to bude mé vykoupení.
„Věděla jsem, do čeho jdu,“ řeknu. „Je to jenom stůl. Ráda bych se teď
vrátila do svého pokoje.“
+++
Nedokážu vnímat čas, nebo aspoň ne tak jak dřív. Když se dveře mé cely
opět otevřou a dovnitř vejde Peter, nevím, kolik času od našeho posledního
setkání uběhlo. Vím jen to, že jsem vyčerpaná.
„Jdeme, Škrobe.“
„Nejsem Odevzdaná,“ namítnu. Zvednu paže nad hlavu a zavadím
jimi o zeď. „A coby zdejší přisluhovač už mi tak říkat nemůžeš. Ztrácí to
význam.“
„Rekl jsem, že jdeme.“
„A uštěpačný poznámky nebudou?“ Podívám se na něj v předstíraném
údivu. „Žádný Jsi idiot, žes sem lezla. Tvý divergentní mozkový závity
jsou navíc deficitnf ?“
„To je každýmu jasný i tak,“ opáčí Peter. „Bud se zvedneš sama, nebo
ti pomůžu. Vyber si.“
Cítím se klidnější. Peter je na mě vždycky jako pes; aspoň něco důvěrně
známého.
Vstanu a vyjdu z místnosti. Všimnu si, že Peter už nenosí postřelenou
ruku v závěsu.
„Koukám, že ti spravili ruku.“
„Jo, budeš si muset najít jiný slabý místo. Skoda že jich mám tak
málo.“ Chytí mě za zdravou paži a přidá do kroku. Táhne mě vedle sebe.
„Máme zpoždění.“
Je zvláštní, že ani v tak dlouhé a prázdné chodbě se naše kroky příliš
nerozhléhají. Jako by mi někdo zacpal uši a já si toho všimla až teď. Snažím
se zapamatovat si cestu, ale po chvíli to vzdám. Na konci jedné z chodeb
zahneme doleva a ocitneme se ve zšeřelé místnosti připomínající akvárium.
Jednu ze stěn pokrývá zrcadlo - jsem si jistá, že mě přes něj budou
pozorovat. Na druhé straně místnosti stojí velký přístroj s výsuvným lůžkem.
Pamatuju si jej z učebnice dějepisu. Jeho obrázek byl v lekci o lékařské
vědě Sečtělých. Magnetická rezonance. Budou mi snímat mozek.
Něco ve mně zajiskří. Už dlouho jsem ten pocit neměla. Zvědavost.
Z reproduktoru se ozve hlas - patří Jeanine.
„Polož se, Beatrice.“
Podívám se na lůžko, které se mnou zajede do útrob přístroje.
„Ne.“
Povzdechne si. „Jestli si nelehneš sama, máme prostředky, kterými tě
k tomu donutíme.“
Za mnou stojí Peter. I se zraněnou rukou byl silnější než já. Představím
si, jak mě chytí, jak se mnou dosmýká k lůžku, hodí mě na něj a přes tělo
mi utáhne pásy, příliš těsně.
„Něco za něco,“ řeknu. „Budu spolupracovat pod podmínkou, že mi
ty snímky ukážete.“
„Budeš spolupracovat tak jako tak.“
Vztyčím prst. „To není pravda.“
Podívám se do zrcadla. Není těžké předstírat, že mluvím s Jeanine,
když se dívám sama na sebe. Obě máme světlé vlasy. Obě máme bledou
pleť a přísný výraz. Ta myšlenka mě natolik rozruší, že na chvíli zapomenu,
co jsem chtěla říct, a zůstanu mlčky stát se vztyčeným prstem.
Jsem přirozeně bledá, plavovlasá a chladná. Zajímá mě, jak můj mozek
vypadá. Jsem jako Jeanine. Můžu s tím nesouhlasit, bojovat nebo to popírat...
ale taky toho můžu využít.
„To není pravda,“ zopakuju. „Žádný popruhy mě neznehybní tak,
abych se nebyla schopná pohnout. A když se budu hýbat, tak žádný snímky
neuděláte.“ Odkašlu si. „Chci je vidět. Stejně mě pak zabijete, tak proč
by vám mělo záležet na tom, co se dozvím o vlastním mozku?“
Ticho.
„Proč je tak moc chceš vidět?“
„Obyčejná zvědavost. Koneckonců mám předpoklady pro tři frakce.“
„Dobře. Ukážeme ti je. Teď si lehni.“
Dojdu k lůžku a položím se na něj. Kov studí jako led. Lůžko se zasune
do přístroje. Všude kolem je bílo. Když jsem byla malá, myslela jsem
si, že takhle to vypadá v nebi, všude jen bílé světlo a jinak nic. Teď vím, že
to tak být nemůže, protože bílé světlo je hrozivé.
Ozvou se tupé rány. Zavřu oči a vybavím si jednu z překážek ve své
krajině strachu - pěsti bušící na okno a slepé postavy, které se na mě sápou.
Představím si, že slyším údeiy vlastního srdce nebo dunění bubnů.
Reku, která se tříští o útesy propasti na základně Neohrožených. Bouřlivý
dupot, kterým Neohrožení oslavovali konec našeho výcviku. Dusot nohou
na schodech po skončení Obřadu volby.
Nevím, jak dlouho tam ležím. Pak v jednom okamžiku dunění ustane
a lůžko se mnou vyjede ven. Posadím se a promasíruju si krk.
Dveře se otevřou. Na chodbě stojí Peter. Pokyne mi. „Hni sebou. Nebo
už ty snímky vidět nechceš?“
Seskočím z lůžka a dojdu k němu. Peter zavrtí hlavou.
„Co je?“ zeptám se.
„Nechápu, jak vždycky dostaneš to, co chceš.“
„Jak? Tak, že se chceš nechat věznit a pak zabít.“
Zní to arogantně. Jako by mi poprava hrozila dnes a denně. Při slově
„zabít“ mi však přeběhne mráz po zádech. Tvářím se, že je mi zima, a obtočím
si ruce kolem těla.
„A nechceš snad?“ opáčí. „Přišla jsi sem dobrovolně, ne? Tomu zrovna
neříkám fungující pud sebezáchovy.“
Na numerické klávesnici u vedlejších dveří naťuká kód. Dveře se otevřou.
Vstoupím do místnosti za zrcadlem. Je plná obrazovek a světla, které
se lidem odráží v brýlích. Na opačné straně místnosti se zaklapnou dveře.
U jednoho z monitorů je prázdná židle. Ještě se otáčí. Někdo právě odešel.
Peter stojí příliš blízko za mnou — je připravený po mně skočit, kdybych
se rozhodla kohokoli napadnout. Ale to neudělám. Jak daleko bych se asi
dostala? O jednu nebo dvě chodby dál? A pak bych stejně nevěděla, kudy
ven. Nedostala bych se odsud, ani kdyby se mě nikdo nepokusil zastavit.
„Dejte to sem,“ řekne Jeanine a ukáže na velkou obrazovku vlevo na
zdi. Jeden z pracovníků poklepe na monitor svého počítače a na nástěnné
obrazovce se objeví snímek. Snímek mého mozku.
Vlastně nevím, na co se dívám. Vím, jak mozek vypadá a co jednotlivé
oblasti obecně řídí, ale nevím, čím se můj mozek liší od jiných. Jeanine
si bubnuje prsty po bradě a poměrně dlouhou dobu si snímek soustředěně
prohlíží.
„Vysvětlete někdo slečně Priorové, jakou funkci má prefrontální korová
oblast,“ promluví konečně.
„Jedná se o část mozku, která se nachází jakoby za čelem,“ ozve se nějaká
žena. Nevypadá o mnoho starší než já. Na nose má velké kulaté brýle,
které jí zvětšují oči. „Zodpovídá za třídění myšlenek a jednání, kterými
člověk dosahuje svých cílů.“
„Správně,“ potvrdí Jeanine. „A teď mi někdo povězte, co pozorujete na
boční prefrontální kůře slečny Priorové.“
„Je velká,“ řekne muž s prořídlými vlasy.
„Konkrétněji,“ vybídne ho Jeanine. Jako by ho kárala.
Jsem v učebně, uvědomím si, protože každá místnost, ve které je víc
než jeden Sečtělý, představuje třídu. A Jeanine je učitelka, které si studenti
obzvláště cení. Všichni na ni zírají s široce rozevřenýma očima a otevřenými
ústy a čekají, kdy na ni budou moct udělat dojem.
„Je mnohem větší, než bývá běžné,“ opraví se muž.
„To už je lepší.“ Jeanine nakloní hlavu. „Nebála bych se říci, že je to ta
největší prefrontální kůra, jakou jsem kdy viděla. Orbitofrontální kůra je
přitom nápadně malá. O čem tyto skutečnosti svědčí?“
„Orbitofrontální kůra je částí systému, kterým mozek sám sebe odměňuje.
Lidé, jejichž jednání motivuje touha po odměně, mají tuto
oblast velmi vyvinutou,“ postřehne někdo další. „Slečna Priorová k nim
evidentně nepatří.“
„Nejenom to.“ Jeanine se pousměje. Modrá záře obrazovky jí osvětluje
čelo a lícní kosti, ale vrhá stín na oční důlky. „Nevypovídá pouze o způsobu,
jakým se slečna Priorová chová, ale také o jejích přáních. Odměna ji
nezajímá. Má mimořádnou schopnost směřovat své myšlenky a činy k vytyčenému
cíli. To vysvětluje její sklon k nebezpečnému, avšak nesobeckému
jednání, a zřejmě i její schopnost odolat simulacím. Jak tyto informace
ovlivní náš přístup k novému simulačnímu séru?“
„Sérum by mělo potlačit činnost prefrontálního kortexu,“ usoudí žena
s okrouhlými obroučkami.
„Přesně tak,“ souhlasí Jeanine. Konečně se na mě podívá. V očích se jí
zračí uspokojení. „Víme tedy, na co se zaměřit. Jste spokojená s výsledky
naší malé dohody, slečno Priorová?“
V ústech mám vyschlo. S obtížemi polknu.
A co se stane, když se jim skutečně podaří potlačit činnost této části
mého mozku - když mě připraví o schopnost činit rozhodnutí? Co když
to jejich sérum bude fungovat a udělá ze mě náměsíčného otroka jako
z ostatních? Co když zcela zapomenu na realitu?
Nevěděla jsem, že celou mou osobnost, mou existenci může někdo odložit
stranou jako vedlejší produkt mé anatomie. Co když jsem opravdu
jen někdo, kdo má vyvinutou prefrontální mozkovou kůru... a nic víc?
„Ano,“ odpovím. „Jsem.“
++ +
V tichosti se s Peterem vracím ke své cele. Na prvním rohu odbočíme
doleva. Na konci chodby stojí skupinka lidí. Je to ta nejdelší chodba,
kterou musíme projít, ale vzdálenost jako by přestala existovat, když jej
spatřím.
Z obou stran jej drží zrádci z Neohroženosti a další mu tiskne k zátylku
hlaveň pistole.
Tobias. Po tváři mu až na bílou košili stéká krev. Tobias, Divergentní
jako já a jako já odsouzený v této výhni zemřít.
Peter mi oběma rukama sevře ramena a zastaví se.
„Tobiáši,“ řeknu, ale zní to jako zalapání po dechu.
Muž, který na Tobiáše míří pistolí, jej postrčí dopředu. Peter se mě
také snaží přimět k chůzi, ale nohy mi vrostly do země. Přišla jsem sem,
aby nikdo jiný nemusel zemřít. A na Tobiášovi mi záleží víc než na komkoli
jiném. Tak co tady dělám, když tu je taky? Jaký to všechno má
smysl?
„Co jsi to udělal?“ zamumlám. Dělí nás od sebe sotva pár metrů, ale
ještě mě nemohl slyšet. Když prochází kolem mě, natáhne ke mně ruku.
Obemkne mou dlaň a stiskne ji. Stiskne a hned zase pustí. Oči má podlité
krví; je bledý.
„Co jsi to udělal?“ Tentokrát vyzní má zoufalá otázka jako zavrčení.
Vrhnu se k němu, snažím se Peterovi vysmeknout, ale drží mě pevně.
„Co jsi to udělal?“ zaječím.
„Ty zemřeš, já taky.“ Tobias se za mnou ohlédne. „Prosil jsem tě, abys
to nedělala. Ale ty ses rozhodla. Tohle jsou následky.“
Pak zmizí za rohem. Ještě spatřím, jak se zaleskne hlaveň pistole u jeho
týla a krev na jeho uchu, které jsem si předtím nevšimla.
Vyprchá ze mě všechen život. Přestanu se vzpouzet a nechám se dovést
do své cely. Tam okamžitě klesnu k zemi a jen čekám, až se za mnou zabouchnou
dveře. Ale Peter se k odchodu nemá.
„Proč sem přišel?“ zeptá se.
Vrhnu na něj pohled.
„Protože je to vůl.“
„Jo, aha.“
Opřu se hlavou o zed.
„To si myslel, že tě zachrání?“ Peter si odfrkne. „Tyhle spasitelský sklony
vám asi kolujou v krvi, co?“
„To těžko.“ Kdyby to měl Tobias v úmyslu, promyslel by si to. Nešel
by sám. Nevrazil by sem jen tak.
Oči se mi zalijí slzami, ani se je nesnažím rozmrkat. Dívám se skrze ně
a všechno kolem se slévá do jedné rozmazané skvrny. Ještě před pár dny
bych přísahala, že se před Peterem nikdy nerozbrečím, ale už je mi všechno
jedno. Je mi úplně lhostejný.
„Přišel sem, aby tady se mnou umřel,“ řeknu. Jednou rukou si zakryju
ústa a potlačím vzlyk. Musím dýchat, abych přestala brečet. Nepotřebovala
jsem, nechtěla jsem, aby se mnou umřel. Chtěla jsem, aby zůstal v bezpečí.
Idioty pomyslím si, ale v srdci se na něj zlobit nedokážu.
„To je směšný,“ prohodí Peter. „Nedává to smysl. Je mu osmnáct. Takovejch
holek jako ty by si ještě našel. A jestli mu to nedošlo, je to vážně
vůl.“
Po tvářích se mi řinou slzy, nejdřív horké, pak studené. Zavřu oči.
„Myslíš, že jde o tohle?“ Potlačím v sobě další vzlyk. „Jsi vážně kretén.“
„Jo, jasně.“
Obrátí se, jeho podrážky přitom zavrzají. Odchází.
„Počkej!“ Zvednu hlavu k jeho rozmazané siluetě, nejsem schopná rozeznat
jeho obličej. „Co s ním udělají? To samý, co se mnou?“
„Nevím.“
„Nemůžeš to zjistit?“ Hřbety rukou si bezmocně otřu slzy z tváří. „Nemůžeš
aspoň zjistit, jestli je v pořádku?“
„Proč bych to dělal? Proč bych pro tebe cokoli dělal?“
Pak se za ním zaklapnou dveře.