Rezistencia (CZ) 2012 28. kapitola

KAPITOLA 28

I během usínání mě k sobě stále prudce tiskne. Jsem uvnitř nedobytné
pevnosti, kde mi nic nemůže ublížit. Cekám. V duchu pořád vidím, jak
na dlažbu dopadají bezvládná těla. Po nějaké době jeho sevření povolí
a Tobias začne pravidelně oddechovat.
Nedovolím, aby tam šel Tobias, až se to stane znovu, až zemře někdo
další. Nedovolím.
Vyvléknu se z jeho objetí. Natáhnu na sebe jeho mikinu, aby mě na
cestě doprovázela jeho vůně. Vklouznu do bot. Zbraň ani dárek na památku
si s sebou neberu.
U dveří se zastavím a naposledy se ohlédnu. I ve spánku, napůl zahalený
prošívanou dekou, působí mužně a pokojně.
„Miluju tě,“ vyslovím tiše ta nezvyklá slova. Pak za sebou zavřu.
Je čas dát všechno do pořádku.
Zamířím do ubikace, kde byla původně ubytovaná druhá skupina nováčků.
V podobné místnosti jsme spali i my. Je dlouhá a úzká, po obou
stranách se táhne řada paland, na zdi visí tabule osvětlená modrým rohovým
světlem. Nikdo se neobtěžoval smazat výsledné hodnocení nováčků
- na prvním místě se stále vyjímá Uriahovo jméno.
Christina spí na dolní posteli, pod Lynn. Nechci ji vyplašit, ale nějak
ji vzbudit musím. Pro jistotu jí zakryju ústa dlaní. S trhnutím se probudí
a úlekem vytřeští oči. Pak mě pozná. Přiložím si prst ke rtům a kývnu na
ni, aby šla za mnou.
Dojdu na konec chodby a zahnu za roh. Chodbu ozařuje nouzové
světlo nad jedním z východů. Je pocákané od barvy. Christina je bosá.
Krčí prsty na nohou, aby ji zem tolik nestudila.
„Co je?“ zeptá se. „Ty někam jdeš?“
„Jo, já...“ Musím zalhat, jinak se mě pokusí zadržet. „Musím za bráchou.
Je ted u Odevzdaných, pamatuješ?“
Přimhouří oči.
„Nechtěla jsem tě budit,“ pokračuju, „ale potřebuju, abys pro mě něco
udělala. Je to moc důležitý.“
„Dobře. Tris, chováš se vážně divně. Určitě nejsi - “
„Nejsem. Poslouchej. Načasování toho útoku nebyla žádná náhoda.
Měli naspěch, protože zjistili, že Odevzdaní něco chystají - nevím co, ale
šlo o nějaký důležitý informace, který teď má Jeanine...“
„Cože?“ Svraští čelo. „A ty nevíš, co měli v plánu? Nebo co to bylo za
informace?“
„Ne.“ Asi jí připadám jako blázen. „Nedokázala jsem zjistit nic bližšího.
Jedinej, kdo o tom něco ví, je Marcus Eaton, a ten mi to neřekne.
Já jen... že na Odevzdanost zaútočili právě kvůli tomuhle. Musíme zjistit,
o co šlo.“
Nenapadá mě, co bych jí ještě řekla. Ale Christina už přikyvuje.
„Jo, to musíme, protože kvůli tomu Jeanine napadla nevinný lidi,“
řekne hořce.
Málem jsem zapomněla - Christina byla v té simulaci taky. Kolik lidí
zabila? Jak se cítila, když se z toho snu probudila a zjistila, že je vražedkyně?
Nikdy jsem se jí na to nezeptala. A nikdy ani nezeptám.
„Potřebuju, abys mi pomohla, a to co nejdřív. Někdo musí Marcuse
přesvědčit ke spolupráci a myslím, že ten někdo jsi ty.“
Nakloní hlavu a několik vteřin na mě jen zírá.
„Tris. Neudělej žádnou hloupost.“
Přinutím se k úsměvu. „Proč mám pocit, že mi to říká skoro každej?“
Popadne mě za paži. „Nedělám si srandu.“
„Řekla jsem, že jdu za Calebem. Za pár dní se vrátím a vymyslíme, jak
to uděláme. Jenom mě napadlo, že by bylo dobrý, aby o tom kromě mě
věděl ještě někdo. Jeden nikdy neví.“
Ještě chvíli trvá, než mě konečně pustí. „Fajn.“
Zamířím k východu a snažím se udržet pevný krok. Jakmile projdu
dveřmi, do očí mi vhrknou slzy.
Náš poslední rozhovor. A plný lží.
-i-
Venku si přes hlavu přehodím kapuci Tobiášovy mikiny. Na konci ulice se
rozhlédnu. Nikde nikdo.
Studený vzduch mě píchá do plic a s každým výdechem mi z úst vypluje
obláček páry. Zima už klepe na dveře. Budou ještě tou dobou Neohrožení
a Sečtělí takticky vyčkávat, nebo jedni druhé vyhladí? Jsem ráda,
že už u toho nebudu.
Než jsem přestoupila mezi Neohrožené, nikdy jsem takto neuvažovala.
Brala jsem to jako samozřejmost, že se dožiju svého stáří. Veškeré jistoty
ale přestaly existovat a jistá už jsem si jenom tím, že právě ted někam jdu
a že tam jdu ze své vlastní vůle.
Pohybuju se ve stínech budov a doufám, že mé kroky neupoutají ničí
pozornost. V této části města nesvítí jediné světlo, ale naštěstí je jasná noc,
a tak mi chůze nečiní větší problémy.
Projdu pod železničním nadjezdem. Trať vibruje ozvěnou přijíždějícího
vlaku. Musím si pospíšit, jestli se chci na základnu dostat dřív, než si
někdo všimne, že jsem zmizela. Vyhnu se široké průrvě v asfaltu a přeskočím
spadlou pouliční lampu.
Nepřemýšlela jsem, jak daleko budu muset jít. Pokračuju v cestě, ohlí
žím se přes rameno a obcházím nebezpečné úseky. Už je mi příjemné teplo.
Zrychlím do poklusu.
Co nevidět se ocitnu v části města, kterou znám. Ulice působí udržovaně,
čistě a děr v dláždění podstatně ubylo. V dálce svítí základna Sečtělých,
kteří tak porušují zákon o šetření energií. Nevím, co tam budu
dělat. Řeknu, že chci vidět Jeanine? Nebo tam zůstanu jen tak stát a budu
čekat, až si mě někdo všimne?
Přejedu prsty po okně, kolem kterého procházím. Už se to blíží. Začínám
se chvět strachy a jde se mi hůř. Také se mi hůř dýchá. Už se nesnažím
dýchat co nej tišeji. Z úst mi unikají hvízdavé výdechy. Co se mnou
udělají? Jaké se mnou mají plány, než jim přestanu být užitečná a skoncují
to se mnou? O tom, že to se mnou skoncují, nepochybuju. Soustředím
se na pohyb vpřed, přestože mi nohy vypovídají službu.
A pak už stojím před centrálou Sečtělých.
Za stoly sedí lidé v modrých košilích. Pracují na počítačích, sklání se
nad knihami nebo si posílají nějaké papíry. Někteří z nich jsou zřejmě
slušní lidé, kteří nemají ponětí, čeho se jejich frakce dopustila. Ale nevím,
jestli bych s nimi soucítila, kdyby se na ně přímo před mýma očima budova
zřítila.
Tohle je poslední okamžik, kdy se ještě můžu otočit a vrátit se. Zaváhám.
Na tvářích mě zamrazí ledový vzduch a zazebou mě ruce. Ještě můžu
odejít. Schovat se na základně Neohrožených. A doufat, modlit se a přát
si, aby kvůli mé sobeckosti nezemřel nikdo jiný.
Nemůžu to vzdát. Tíha viny za to, že jsem zabila Willa, že se pro mě
moji rodiče obětovali, že jsem nezachránila Marlene, by mi zpřelámala
kosti a znemožnila by mi dýchat.
Pomalu dojdu ke dveřím a zatlačím do nich.
Tohle je jediný způsob, jak se neudusit.
+++
Stanu na dřevěné podlaze, před obřím portrétem Jeanine Matthewsové na
zdi. Nikdo si mě nevšímá, dokonce ani dvojice zrádců z Neohroženosti,
kteří drží hlídku v prostoru u dveří. Přejdu k informační přepážce, za kterou
sedí muž ve středním věku s pleší na temeni. Probírá se nějakými dokumenty.
Položím ruce na přepážku.
„Promiňte,“ řeknu.
„Vydržte,“ odvětí, aniž by zvedl zrak.
„Nevydržím.“
To už vzhlédne. Brýle mu sedí na nose nakřivo a podle jeho výrazu by
mi nejraději jednu vrazil. Ale ať už se chystal říct cokoli, slova mu uvízla
v hrdle. S otevřenou pusou na mě zůstane civět. Očima putuje z mé tváře
na mou černou mikinu.
Navzdory situaci mě to pobaví. Pousměju se a schovám roztřesené ruce.
„Myslím, že se mnou chtěla Jeanine Matthewsová mluvit,“ prohlásím.
„Kdybyste byl tak laskav a ohlásil mě.“
Muž dá znamení hlídce u dveří, ale ti již pochopili. Z různých stran ke
mně míří další zrádci, ale nedotknou se mě, nepromluví. Přejíždím pohledem
po jejich tvářích a snažím se tvářit co nej vyrovnaněji.
„Divergentní?“ zeptá se konečně jeden z nich, zatímco recepční již
sahá po telefonním sluchátku místního komunikačního systému.
Když zatnu ruce v pěsti, nebudou se mi třást. Přikývnu.
Zabloudím pohledem k Neohroženým, kteří právě vycházejí z výtahu
na levé straně vestibulu. Svaly ve tváři mi zcela ochabnou. Blíží se ke
mně Peter.
Hlavou mi zavíří myšlenky na bezpočet možných reakcí - skočit mu
po krku, rozbrečet se, prohodit nějaký vtip. Pro žádnou z nich se nejsem
schopná rozhodnout. Jen stojím a dívám se na něj. Jeanine tušila, že přijdu,
a určitě vybrala právě Petera, aby mě k ní zavedl. Určitě.
„Máme rozkaz tě zavést nahoru,“ oznámí Peter.
Chci něco kousavě nebo nenuceně poznamenat, ale krk mám tak stažený,
že jen souhlasně zachrčím. Peter vykročí k výtahům. Následuju ho.
Projdeme několika elegantními chodbami. Vystoupáme po několika
ramenech schodiště, ale mám pocit, jako bychom scházeli do podzemí.
Čekám, že mě zavedou za Jeanine, ale to je omyl. V krátké chodbě
s několika kovovými dveřmi po stranách se zastavíme. U jedněch dveří Peter
namačká číselný kód. Zrádci z Neohroženosti utvoří ze svých těl úzkou
uličku, kterou projdu do své cely.
Místnost je malá, nemá víc než dvakrát dva metry. Podlahu, stěny
i strop pokrývají stejné světelné panely jako ve zkušebně, kde jsem kdysi
absolvovala talentovou zkoušku. Zatím září jen slabě. V každém rohu je
umístěna malá černá kamera.
Pak podlehnu panice.
Přejíždím pohledem od jedné kamery k druhé a přemáhám v sobě touhu
křičet, která se mi hromadí v břiše, hrudi a krku, která proniká do každé
buňky mého těla. Opět na mě dolehne tíha svědomí a bolest ze ztráty
blízkých. Obě chtějí zvítězit, ale obě je přemůže strach. Nádech. Výdech.
Táta mi kdysi řekl, že to pomáhá proti škytání. Zeptala jsem se ho, jestli
nemůžu umřít, když zadržím dech.
„Kdepak,“ ujistil mě. „Pud sebezáchovy tě nakonec vždycky přinutí se
nadechnout.“
Škoda. Mohla jsem z toho vycouvat. Chce se mi smát. A vzápětí vřeštět.
Schoulím se do klubíčka a přitisknu si obličej ke kolenům. Musím
něco vymyslet. Když budu mít plán, nebudu se tak bát.
Ale nic mě nenapadá. Nenapadá mě, jak bych se mohla z hlubin téhle
základny dostat ven, jak bych mohla přelstít Jeanine, jak bych mohla
uniknout před vším, co jsem udělala.