Rezistencia (CZ) 2012 13. kapitola

KAPITOLA 13

Vstanu ze židle. Už se necítím tak malátná jako ještě před chvílí; účinky
séra odeznívají. Dav se pohne, zamířím ke dveřím. Obvykle před ničím
neutíkám, tentokrát však udělám výjimku.
Všichni až na Christinu se hrnou z auly ven. Stojí pořád na stejném
místě, pomalu uvolní zaťaté pěsti. Naše pohledy se setkají, a přesto se míjejí.
Oči má zalité slzami, a přesto nepláče.
„Christino,“ hlesnu, ale slova, která mě napadají - je mi to líto - zní
spíš jako urážka než omluva. Líto vám je, když do někoho omylem vrazíte,
když někoho vyrušíte. Je mi to víc než líto.
„Měl pistoli,“ vysvětluju. „Chystal se mě zastřelit. Nevěděl, co dělá.“
„Zabila jsi ho,“ řekne Christina. Ta slova působí mohutně, jako by
v jejích ústech nabyla obřích rozměrů, ještě než je vyslovila. Chvíli se na
mě dívá, jako by mě nepoznávala, potom se odvrátí. Nějaká mladší dívka
se stejnou barvou pleti a stejně vysoká ji vezme za ruku - její sestra. Viděla
jsem ji v návštěvní den, před tisíci lety. Účinkem séra se mi jejich siluety
před očima rozvlní, ale možná je to slzami, které se mi derou do očí.
„Jak jsi na tom? Dobrý?“ zeptá se Uriah, který se vynoří z davu. Položí
mi ruku na rameno. Naposledy jsem ho viděla ještě před útokem, ale nenajdu
v sobě sílu se s ním přivítat.
„Jo.“
„Hej.“ Zmáčkne mi rameno. „Udělalas, co bylo nutný, jasný? Aby
z nás Sečtělí nenadělali svý otroky. Časem to pochopí, až to přebolí.“
Nezmůžu se ani na přikývnutí. Uriah se na mě usměje a vzdálí se. Několik
Neohrožených se mě letmo dotkne, mumlají slova, která zní jako
vděk, komplimenty, povzbuzení. Ostatní se mi raději vyhnou a prohlíží si
mě přimhouřenýma, podezřívavýma očima.
Černě oděné postavy mi splynou před očima. Jsem prázdná. Všechno
ze mě vytrysklo ven.
Vedle mě se objeví Tobias. Připravím se na jeho reakci.
„Dostal jsem zpátky naše zbraně,“ řekne a podá mi nůž.
Zastrčím si ho do kapsy, ani se mu nepodívám do očí.
„Zítra si o tom můžeme promluvit,“ dodá tiše. Tiše. Ticho je v Tobiášově
případě nebezpečné.
„Dobře.“
Obejme mě kolem ramen. Položím mu ruku na bok a přitisknu se
k němu.
Zamíříme k výtahům. Celou dobu se ho pevně držím.
+++
Na konci nějaké chodby pro nás najde dvě postele. Lehneme si hlavami
k sobě, ale nemluvíme.
Když jsem si jistá, že spí, vyklouznu z postele a projdu chodbou kolem
desítky spících postav. Otevřu dveře, které vedou na schodiště.
Stoupám schod za schodem, svaly mě bolí, plíce volají po kyslíku - po
dlouhé řadě dní se mi konečně začíná ulevovat.
Možná umím rychle běhat po rovině, ale rozhodně ne do schodů. Ve
dvanáctém patře si musím rozmasírovat křeč v podkolenních šlachách
a nabrat dech. Palčivá bolest v nohách a na plicích mi vžene úšklebek na
t vář. Bolest, která ulevuje od bolesti. Nedává to smysl.
V osmnáctém patře už mám nohy jako z rosolu. Zamířím k místnosti,
kde mě vyslýchali. Nikdo v ní není, ale terasovité lavice i výslechové židle
v ní zůstaly. Zpoza mraků prosvítá měsíc.
Položím ruce na zadní opěradlo židle. Je docela obyčejná: dřevěná,
mírně rozvrzaná. Zvláštní, že něco tak prostého mi dopomohlo k rozhodnutí
zničit vztah, který byl pro mě tak důležitý, a jiný vztah ohrozit.
Dost na tom, že jsem zabila Willa, že můj mozek nedokázal v té krátké
chvíli přijít s jiným řešením. Ted budu muset žít s pocitem, že mě každý
soudí, že soudím sama sebe a že nic - ani já - už nebude takové jako
dřív.
Upřímní opěvují pravdu, ale už neříkají, co to stojí.
Okraj opěradla se mi zakusuje do dlaní. Tisknu jej příliš usilovně.
Sklouznu pohledem k židli, pak ji zvednu a vyhodím si ji na zdravé rameno.
Hledám nějaký žebřík nebo schůdky, které by mi usnadnily výstup.
Ale všude vidím jen terasovité lavice.
Dojdu k nejvýše umístěné lavici, stoupnu si na ni a zvednu židli nad
hlavu. Stěží dosahuje na římsu pod otvorem, kde kdysi bývalo okno. Vyskočím
a mrštím židli nahoru. Přistane na římse. Rozbolí mě rameno -
neměla bych jej takhle namáhat - ale to mě teď netrápí.
Znovu vyskočím, chytím se parapetu a roztřesenýma rukama se
k němu přitáhnu. Vyšvihnu na něj nohu a vydrápu se nahoru. Chvíli zůstanu
ležet. Nasávám do plic čerstvý vzduch a ztěžka vydechuju.
Pak se pod klenbou, do které býval zasazen okenní rám, postavím a zadívám
se na město. Kolem budovy se vine vyschlé říční koryto a mizí za
jejími rohy. Přes bahno se klene oprýskaný červený most. Na druhém břehu
se tyčí většinou opuštěné budovy. Je těžké uvěřit, že kdysi žilo ve městě
dost lidí na to, aby je všechny zaplnili.
Na chvíli se v duchu vrátím k výslechu. Vybavím si Tobiášův kamenný
výraz i jeho následný hněv, který se kvůli mně snažil potlačit. Christinin
vyhaslý pohled. Šeptané „ceníme si tvé upřímnosti“. Jak snadno se jim to
říká, když se jich nic z toho, co jsem udělala, netýká.
Popadnu židli a vyhodím ji z okna. Slabě přitom zasténám. Můj sten
přeroste v křik a ten se záhy změní v řev. Stojím na horní římse majestátního
obchodního centra, a zatímco se židle snáší k zemi, řvu až do ochraptění.
Pak židle dopadne na dlažbu a roztříští se na kousky jako křehká kostra.
Sednu si, opřu se zády o klenbu a zavřu oči.
A pak si vzpomenu na Ala.
Říkám si, jak dlouho asi stál na římse, než se odhodlal skočit do té propasti.
Asi dlouho, než se vyzpovídal ze všech hříchů, které napáchal - mimo
jiné, že se mě pokusil zabít - a ze všech dobrých, odvážných činů, které
nevykonal, aby si pak řekl, že je unavený. Unavený z života, z toho, že existuje.
Unavený sám sebou.
Otevřu oči a zahledím se na kusy židle, které chabě rozeznávám
v hloubce pod sebou. Poprvé mám pocit, že Alovi rozumím. Jsem unavená
z toho, že jsem. Udělala jsem špatné věci. Nemůžu je vzít zpět, jsou částí
mého já. Většinu času se mi zdá, že mé bytí sestává jen z nich.
Jednou rukou se přidržím okraje okna a nakloním se dopředu, do
vzduchoprázdna. Ještě několik centimetrů a vlastní vahou přepadnu. Nebudu
schopna pád zadržet.
Ale nemůžu to udělat. Rodiče zemřeli z lásky ke mně. Když teď svůj
život bezdůvodně ukončím, odvděčím se jim za jejich oběť tím nejhorším
způsobem. Ať už jsem provedla cokoli.
„Když uděláš něco, co tě pak mrzí, vezmi si z toho ponaučení pro příště,“
nabádal mě táta.
„Mám tě ráda. Ať se děje cokoli,“ říkávala máma.
Na jednu stranu si je přeju vymazat z hlavy, abych už pro ně nemusela
truchlit. Na druhou stranu mám strach, co by ze mě bez nich zbylo.
S očima plnýma slz slezu zpátky do auly.
+++
Když se nad ránem vrátím do postele, Tobias je už vzhůru. Obrátí se a vykročí
k výtahům. Jdu za ním, protože vím, že si to tak přeje. Ve výtahu stojíme
vedle sebe. Zvoní mi v uších.
Sjedeme do druhého patra. Roztřesu se. Nejdřív se mi začnou chvět
jen ruce, ale vlna třesu se šíří do celého těla a nedokážu ji zastavit. Zůstaneme
stát mezi výtahy, přímo na symbolických vahách Upřímnosti. Na
symbolu, který má Tobias vytetovaný uprostřed zad.
Dlouho se na mě nepodívá. Stojí se založenýma rukama a sklopenou
hlavou. Po nějaké době je mi to natolik nesnesitelné, že bych se nej raději
rozječela. Musím něco říct, ale nevím co. Nemůžu se omluvit, protože jsem
jen řekla pravdu, a tu nemůžu změnit v lež. Nemůžu se na nic vymlouvat.
„Neřekla jsi mi to,“ prolomí ticho Tobias. „Proč ne?“
„Protože jsem...“ Zavrtím hlavou, „...nevěděla jak.“
Svraští čelo. „Co na tom bylo tak těžkýho, Tris?“
„Nic, vůbec nic,“ odseknu sarkasticky. „Je to tak jednoduchý. Stačilo
k tobě přijít a říct: Jo a mimochodem, zastřelila jsem Willa a ted se užírám
pocitem viny. Co je k snídani?4 Tak jednoduchý“ Všechno mi najednou
přeroste přes hlavu. Do očí mi vhrknou slzy a já zaječím: „Proč to nezkusíš
sám, zabít svýho skvělýho kámoše, abys viděl, jaký to je?“
Schovám obličej do dlaní. Nechci, aby mě znovu viděl brečet. Dotkne
se mého ramene.
„Tris,“ řekne, tentokrát mírně. „Mrzí mě to. Neměl jsem se tvářit, jako
že ti rozumím. Jenom jsem chtěl říct, že...“ Chvíli nemůže najít vhodná
slova. „Ze bych byl rád, kdybys mi víc věřila a i takový věci mi dokázala
říct.“
Ale já ti véřím, chce se mi říct. Jenže to není pravda - nevěřila jsem, že
by mě mohl milovat i potom, co jsem tohle spáchala. Nevěřím, že by toho
byl někdo schopen, ale to není jeho problém; to je můj problém.
„To, že ses málem utopila v nějaký nádrži, jsem se dozvěděl od Caleba.
Nepřipadá ti to trochu divný?“
A já se zrovna chtěla omluvit.
Hrubě si setřu slzy z tváří a podívám se mu do očí.
„Mně připadají divný jiný věci,“ namítnu a snažím se udržet důstojný
tón. „Jako například na vlastní oči zjistit, že matka mýho přítele, která
má být dávno mrtvá, je naživu. Nebo náhodou zaslechnout, jak se plánuješ
připojit k odpadlíkům, ale přitom dál mlčíš jako ryba. To mi přijde
divný.“
Stáhne ruku z mého ramene.
„Nedělej, že je to jenom můj problém,“ pokračuju. „Možná ti nevěřím,
ale ty mně taky ne.“
„Chtěl jsem to s tebou časem probrat,“ brání se. „To ti musím všechno
říkat rovnou?“
Je mi tak mizerně, že ze sebe chvíli nedokážu vypravit ani slovo. Rozhoří
se mi tváře.
„Ježíši, Čtyřko\“ vyštěknu. „Ty mi nechceš všechno říkat rovnou, ale já
tobě musím všechno hned vyklopit? Nevidíš, jak je to stupidní?“
„Zaprvý, neobracej to jméno proti mně jako zbraň,“ řekne a namíří na
mě prstem. „Zadruhý, s odpadlíkama jsem se spolčit nechtěl. Chtěl jsem
si to jenom nechat projít hlavou. Kdybych se nějak rozhodl, řekl bych ti
o tom. A zatřetí, něco jinýho by bylo, kdybys měla v plánu mi o Willovi
říct, jenže je jasný, že nic takovýho jsi v plánu neměla.“
„Ale já ti o Willovi řekla\“ vykřiknu. „To nebylo žádným sérem. Řekla
jsem to z vlastní vůle.“
„O čem to mluvíš?“
„Byla jsem při vědomí. Během výslechu. Mohla jsem lhát; mohla jsem
to všechno ututlat. Ale neudělala jsem to, protože jsem si myslela, že si zasloužíš
vědět pravdu.“
„Lepší příležitost už sis vybrat nemohla!“ vybuchne. „Před stovkou
lidí! Jak důvěrný!“
„Aha, takže nestačí, že jsem ti to řekla - ještě to mělo být za těch správných
okolností, co?“ Povytáhnu obočí. „Příště abych přinesla čaj a zapálila
svíčky!“
Tobias frustrovaně zasténá, odvrátí se ode mě a udělá několik kroků.
Když se ke mně otočí zpátky, na tvářích má červené skvrny. Takhle jsem
ho ještě nikdy neviděla.
„Být s tebou je někdy těžký, Tris,“ pronese tiše. Pak odvrátí pohled.
Chci mu říct, že to vím, ale že ten poslední týden bych bez něj nezvládla.
Místo toho na něj jen zírám a až v uších cítím, jak mi buší srdce.
Nemůžu mu říct, že ho potřebuju. Nemůžu ho potřebovat, tečka. Nemůžeme
potřebovat jeden druhého, protože kdo ví, jak dlouho v téhle válce
přežijeme?
„Je mi to líto,“ řeknu už bez hněvu. „Měla jsem k tobě být upřímnější.“
„To je celý? Nic víc k tomu neřekneš?“ Zamračí se.
„Co ještě chceš slyšet?“
Jen zavrtí hlavou. „Nic, Tris. Nic.“
Dívám se za ním, jak odchází. Cítím, jak se ve mně otevírá prostor
a rozpíná se tak rychle, že mě co nevidět roztrhá.