Päťdesiat odtieňov sivej (CZ) 2012 7. kapitola

Kapitola 7

První věc, kterou zaznamenám, je vůně: kůže, dřevo, leštěnka se sotva znatelnou stopou citrusů. Je velmi příjemná. Panuje tu měkké, decentní osvětlení. Vlastně nevidím jeho zdroj, protože je ukrytý za ozdobnými lištami, odkud se to uklidňující světlo šíří. Stěny i strop jsou temně rudé a díky tomu místnost působí jako obrovské ženské lůno. Podlaha je stará, lakovaná, dřevěná. Na protější stěně je připevněný velký dřevěný kříž ve tvaru písmene X. Je vyrobený z vysoce leštěného mahagonu a na každém rameni má pouta. Nad ním je pod stropem zavěšena rozměrná kovová mříž, minimálně osm krát osm stop, a z ní volně splývají nejrůznější provazy, řetězy a lesklé okovy. U dveří jsou jako nějaké tyče na závěsy připevněné dva dlouhé, nablýskané, umělecky kované pruty, které vypadají jako sloupky zábradlí, jen o něco delší. Z nich pak visí neuvěřitelná kolekce různých plácaček, bičíků, rákosek a legračně vypadajících roztřepených věciček.

Hned vedle dveří stojí robustní mahagonová komoda, jejíž zásuvky jsou tak úzké, jako by byly určené pro exponáty v nějakém starém muzeu. Krátce se zamýšlím nad tím, co asi ty šuplíky doopravdy obsahují. Chci to vůbec vědět? V jednom z protilehlých rohů stojí lavice potažená karmínově rudou kůží; hned vedle ní je ke zdi připevněný dřevěný stojan, který vypadá jako držák na kulečníková nebo biliárová tága, ale když se podívám pozorněji, vidím, že jsou v něm vyrovnané rákosky nejrůznějších délek i tlouštěk. V protějším rohu je masivní, snad dva metry dlouhý stůl z leštěného dřeva se složitě tvarovanýma nohama - pod ním dvě stoličky v odpovídajícím designu.

Ovšem to, co celé místnosti dominuje, je postel. Je ještě větší než velká, se stáčenými rokokovými sloupky podpírajícími jednoduchá nebesa, která naopak připomínají konec devatenáctého století. Pod nebesy zahlédnu odlesky dalších okovů a pout. Na posteli není žádné ložní prádlo. jen matrace potažená červenou kůží a červené saténové polštářky vyrovnané v hlavách.

U nohou postele, pár stop před ní, stojí prostorný, sytě červený divan. Jen tak umístěný vprostřed pokoje s výhledem na postel. Opravdu zvláštní uspořádání. postavit si gauč před postel. Musím se sama pro sebe zasmát - zrovna ta sedačka, která je bezpochyby tím nejobyčejnějším předmětem v místnosti, mě tak zaujala. Zvedám oči a upírám zkoumavý pohled ke stropu. Celý je doslova posetý karabinami, umístěnými v nepravidelných intervalech. Bezděky se zamýšlím, k čemu asi tak slouží.

Je to zvláštní, ale všechno to dřevo, tmavé zdi, náladové osvětlení a rudá kůže působí skoro jemně a romanticky. Jenže já vím, že tohle je všechno, jenom ne. Prostě tohle je Christianova představa romantiky.

Otáčím se. Soustředěně mě sleduje - věděla jsem, že bude - s absolutně nečitelným výrazem. Přecházím dál do prostoru pokoje a on mě následuje. Ta roztřepená věc mě fascinuje. Váhavě se jí dotýkám. Je to semišové, něco jako malá devítiocasá kočka, ale s mnohem větším množstvím střapců. a na jejich koncích jsou malé plastové korálky.

„Tomu se říká kožené důtky." Jeho hlas je tichý a mírný.

Takže důtky, jo? Myslím, že jsem v šoku. Mé podvědomí nejspíš někam emigrovalo, nebo demonstrativně mlčí, nebo ho kleplo a je po něm. A já jsem. prostě paralyzovaná. Dokážu to všechno pozorovat a vstřebávat, ale nejsem schopná pojmenovat, jak se přitom cítím. prostě proto, že jsem v šoku. Jaká je odpovídající reakce na zjištění, že potenciální milenec je výstřední masochistický sadista? Strach... jistě. zdá se, že tenhle pocit převládá. Už ho dokážu rozeznat. Ale zvláštní je, že se nebojím Christiana. nemyslím, že by mi ublížil. Tedy, aspoň ne bez mého souhlasu. Hlavou mi víří tolik otázek. Proč? Jak? Kdy? Jak často? Kdo? Přecházím k posteli a přejíždím rukou po jednom z těch složitě stáčených sloupků. Je velmi bytelný, mistrovská ruční práce.

„Tak už něco řekni," vyzývá mě Christian zdánlivě měkce.

„Děláš to ty někomu, nebo to někdo dělá tobě?"

Trochu se pousměje, bud se mu ulevilo, nebo jsem ho poba vila.

„Někomu?" Párkrát rychle zamrká, než zformuluje odpověď. „Dělám to já. Ženám, které to po mně chtěj í. "

Tak to mi hlava nebere.

„Když na to máš dobrovolnice, proč tu jsem já?" „Protože to chci dělat s tebou, strašně moc." „Aha," zalapám po dechu. Proč?

Nejistě přecházím do vzdáleného rohu místnosti, kde pokládám dlaň na polstrovanou lavici a přejíždím prsty po jejím koženém potahu. Rád ubližuje ženám. To pomyšlení mě skličuje.

„Jsi sadista?"

„Jsem dominantní." Jeho šedé oči intenzivně zaplanou. „Co to znamená?" zašeptám.

„To znamená, že chci, aby ses mi vědomě podřídila. Ve všem." Svraštím čelo, jak se snažím tu myšlenku zpracovat. „Proč bych to dělala?"

„Abys mě potěšila," zavrní a skloní hlavu k jedné straně, na jeho rtech zahlédnu náznak úsměvu.

Potěšila?! On chce, abych ho potěšila?! Myslím, že na něj zírám s otevřenou pusou. Potěšit Christiana Greye. A v tom samém okamžiku si uvědomuju, že to je přesně to, co chci udělat. Chci, aby se mnou byl zatraceně spokojený. Je to něco jako náhlé vnuknutí.

„Velice jednoduše řečeno, chci, abys mě chtěla potěšit," pronáší tichým, hypnotickým hlasem.

„A jak tě mám potěšit?" Vyschlo mi v ústech, přeju si, abych vyp ila víc toho vína. No dobrá, věděla bych jak, ale nechápu, jak do toho zapadají viktoriánské mučící techniky. A chci vůbec znát odpověď?

„Mám určitá pravidla, která bys musela dodržovat. Sloužila by ku tvému prospěchu a k mému potěšení. Pokud se jimi budeš řídit a já s tebou budu spokojený, odměním tě. Pokud ne, potrestám tě, a ty se z toho poučíš," vysvětluje šeptem. Během jeho proslovu zabloudím očima k šiku rákosek.

„A jak do toho zapadá tohle?" mávnu rukou do prostoru pokoje.

„To je součástí motivačního balíčku. Jak odměn, tak trestů."

„Takže tebe bude uspokojovat, když na mě uplatníš svou moc."

„Podstatou je, abych si zasloužil tvou důvěru a respekt - tak abys mi dovolila tu moc uplatnit. A já pak z tvé podřízenosti získám hromadu potěšení, dokonce radosti. Čím víc se mi podvolíš, tím víc mě uspokojíš - je to jednoduchá rovnice."

„Dobře, ale co z toho budu mít já?"

Pokrčí rameny a zatváří se skoro provinile.

„Mě," řekne prostě.

Božínku. Aniž by ze mě spustil upřený pohled, zajede si rukou do vlasů.

„Ty vůbec nedáváš najevo, co si o tom myslíš, Anastasie," zamumlá rozhořčeně. „Pojďme se vrátit dolů, tam se můžu lip soustředit. Je to pro mě hrozně rušivé, mít tě tady." Natáhne ke mně ruku a já tentokrát zaváhám, když ho za ni mám vzít.

Kate říkala, že je nebezpečný; a měla tak zatracenou pravdu. Jak to jenom mohla vědět? On opravdu ohrožuje mé zdraví, protože vím, že mu nakonec kývnu. A nějaká část mého já to nechce, chce vzít nohy na ramena a utéct z toho pokoje a pryč od všeho, co představuje. Tohle je nekonečně vzdálené od hranic mých zkušeností.

„Já ti neublížím, Anastasie."

Vím, že říká pravdu. Beru ho za tu ruku a nechávám ho, aby mě vyvedl ze dveří.

„Pokud do toho půjdeš. chci ti něco ukázat." Místo toho, abychom se vraceli zpátky dolů, dává se chodbou za dveřmi herny, jak tomu říká, doprava. Míjíme několikerý dveře, až přicházíme k těm, které jsou na konci chodby. Za nimi je ložnice s manželskou postelí, celá v bílé. všechno je bílé, nábytek, stěny, ložní prádlo. Je sterilní a chladná, ale skrz prosklenou venkovní stěnu se otevírá ten nejkrásnější výhled na Seattle.

„To bude tvůj pokoj. Můžeš si ho zařídit, jak uznáš za vhodné, pořídit si do něj, co budeš chtít."

„Můj pokoj? Ty očekáváš, že se sem nastěhuju?" nedaří se mi skrýt zděšení v hlase.

„Ne natrvalo. Jen, řekněme. od pátečního večera do neděle. Musíme si o tom všem promluvit, ještě to projednat. Pokud do toho půjdeš," dodává tiše a váhavě.

„Tady budu spát?"

„Ano."

„Ne s tebou. "

„Ne. Už jsem ti to říkal, já nespím s nikým. Kromě tebe, když se zpiješ do němoty," připomene mi káravě.

Cítím, jak se mi stahují rty do úzké linky. Tohle prostě nepochopím. Na jedné straně je tu laskavý a starostlivý Christian, který mě zachraňuje před otravou alkoholem a s citem mě podpírá, když zvracím do azalek; a na druhé straně monstrum, které schraňuje biče a okovy ve speciální, k tomu určené místnosti.

„Kde spíš ty?"

„Mám pokoj dole. Pojď, už musíš mít hlad."

„To je ti zvláštní, najednou jako bych ztratila chuť k jídlu," za - brblám vzdorovitě.

„Musíš jíst, Anastasie," napomene mě, sevře mou ruku a vede mě zpátky dolů.

Když se znovu ocitám v tom nemožně velkém pokoji, pohlcuje mě šílená úzkost. Stojím na kraji útesu a musím se rozhodnout, jestli skočím, nebo ne.

„Anastasie, jsem si plně vědom toho, že tě svádím na scestí, což je taky důvod, proč trvám na tom, aby sis to všechno pořádně promyslela. Určitě máš nějaké otázky," říká mírně, když pustí mou ruku a přechází ke kuchyňskému koutu.

To mám. Jenže odkud začít?

„Teď, když jsi podepsala tu dohodu, můžeš se mě zeptat na cokoliv a já ti odpovím."

Stojím u snídaňového baru a pozoruju ho, jak otevírá lednici a vyndává z ní tác s různými druhy sýrů a dvěma velkými hrozny červeného a bílého vína. Pokládá ho na kuchyňskou linku a pouští se do krájení francouzské bagety.

„Sedni si," ukáže mi na jednu z barových stoliček a já upo slechnu jeho příkaz. Jestli se do toho vrhnu, musím si na tako - vé věci zvykat. V tu chvíli si uvědomuju, že byl tak panovačný od první chvíle, co jsem ho potkala.

„Zmiňoval ses o nějakém papírování."

„Jo ano.

„Co je to za papíry?"

„Takže, kromě Dohody o mlčenlivosti podepíšeme ještě smlouvu, která ustanoví, co budeme a co nebudeme dělat. Já potřebuju znát tvé meze a ty zase mé. Všechno musí být dohodnuté, Anastasie."

„A když to nebudu chtít podepsat?"

„Bude to v pořádku," pronese opatrně.

„Ale pak spolu nebudeme mít žádný vztah," odtuším.

„Ne."

„Proč?"

„Protože tohle je jediný druh vztahu, o který mám zájem."

„Proč?"

Pokrčí rameny. „Prostě jsem takový." „Proč jsi takový?"

„Proč je někdo takový, jaký je? Na to se dost těžko odpovídá. Proč někdo miluje sýr, zatímco jiný ho nenávidí? Když už jsme u toho, máš ráda sýr? Paní Jonesová - moje domácí - ho tu připravila k večeři." Vyndává velké bílé talíře a jeden pokládá přede mě.

Takže teď se bavíme o sýru... No to mě podrž.

„Jaká tvoje pravidla bych musela dodržovat?"

„Mám je sepsaná. Až se najíme, společně je probereme."

Jídlo. Jak mám teď asi jíst?

„Já opravdu nemám hlad," hlesnu.

„Najíš se," oznámí mi prostě. Dominantní Christian, teď už to všechno dává smysl. „Dáš si ještě sklenku vína?" „Ano, prosím."

Nalévá mi víno do sklenice a přechází, aby si sedl vedle mě. Rychle upíjím. „Nandej si, Anastasie."

Beru si hrozínek vína. To ještě zvládnu. Christian mě sjede podmračeným pohledem.

„Už jsi dlouho takový?" ptám se ho.

„Ano."

„Je snadné najít ženy, které by to chtěly dělat?" Zdvihne obočí.

„To by ses divila," pronese lakonicky. „Tak proč já? To prostě nechápu."

„Anastasie, už jsem ti to říkal. Něco na tobě je." Hořce se ušklíbne. „Připadám si jako můra ve světle lampy." Jeho hlas najednou hrubne. „Já tě chci, opravdu moc, zvlášť teď, když si zase koušeš ten ret." Zhluboka se nadechne a ztěžka polkne.

Můj žaludek skáče salto mortale - on mě chce. pravda, trochu zvráceně, ale tenhle krásný, zvláštní, zvrhlý muž mě chce.

„Myslím, žes to přísloví trochu překroutil," zareptám. To já jsem můra a on je tím světlem, a budu to já, kdo se spálí. Tím jsem si jistá. „Jez!"

„Ne. Ještě jsem nic nepodepsala, takže si hodlám ponechat svobodnou vůli o chvilku déle, když dovolíš."

Jeho pohled roztává, rty se mu v úsměvu zavlní.

„Jak si přejete, slečno Steeleová."

„Kolik už jich bylo?" vyrážím ze sebe, jsem zkrátka šíleně zvědavá. „Patnáct."

Ach. ne tak moc, jak jsem si myslela. „Byly to dlouhodobé vztahy?" „Nějaké ano." „Ublížil jsi některé?"

„Ano."

A sakra.

„Těžce?"

„Ne."

„Ublížíš i mně?"

„Jak to myslíš?"

„Fyzicky, ublížíš mi fyzicky?"

„Pokud si to zasloužíš, potrestám tě; a bude to bolet."

Myslím, že je mi lehce na omdlení. Znovu si usrkávám vína. Alkohol - ten mi dodá odvahu.

„Byl jsi někdy bit?" „Ano."

Páni. tak to mě zaskočilo. Dřív než mu stihnu položit další otázku, trhá tok mých myšlenek.

„Pojďme to probrat do pracovny. Chci ti tam dát něco přečíst."

Je hrozně těžké to nějak zpracovat. Bláhově jsem si mys lela, že s tímto mužem strávím v jeho posteli noc plnou nevídané vášně, a místo toho tu podepisujeme nějakou praštěnou smlouvu.

Následuju ho do pracovny, další prostorné místnosti s dalším oknem přes celou stěnu, za kterou je další terasa. Sedá si na kraj stolu, ukazuje mi, abych si sedla naproti němu na koženou židli, a podává mi list papíru.

„To jsou má pravidla. Dají se měnit. Tvoří část smlouvy, kterou ti taky můžu ukázat. Přečti si je a můžeme se o nich pobavit."

PRAVIDLA Poslušnost:

Podřízená okamžitě uposlechne jakéhokoliv příkazu Dominujícího bez zaváhání nebo výhrad v nejkratším možném čase.

Podřízená bude souhlasit s jakoukoliv sexuální aktivitou, kte - rou Dominující uzná za vhodnou a uspokojující, vyjma těch, které jsou považovány za Krajní meze (viz Příloha 2). Učiní tak s radostí a bez váhání.

Spánek:

Podřízená si v době, kterou nebude trávit s Dominujícím, dopřeje minimálně osm hodin spánku denně.

Strava:

Podřízená se bude náležitě stravovat podle přiloženého stravo - vacího plánu (viz Příloha 4), tak aby se udržela v dobré kondici a duševní pohodě. Vyjma ovoce nebude podřízená mezi jednotlivými jídly svačit.

Oblečení:

Během Výkonného období bude Podřízená nosit oblečení schválené Dominujícím. Dominující poskytne Podřízené k nákupu požadovaného oblečení finanční prostředky, které bude Podřízená využívat. Dominující bude Podřízenou doprovázet při nákupu oblečení pro zvláštní příležitosti. Pokud to bude Dominující požadovat, bude Podřízená během Výkonného období nosit jakékoliv doplňky, které Dominující uzná za vhodné, kdykoliv to bude Dominující vyžadovat. Kondiční cvičení:

Dominující zajistí Podřízené čtyřikrát týdně osobního trenéra na hodinovou cvičební lekci v časech, na kterých se Podřízená s dotyčným předem dohodne. Osobní trenér bude Dominujícího informovat o pokrocích, které bude Podřízená činit.

Osobní hygiena! Péče o zevnějšek: Podřízená se bude za všech okolností udržovat v čistotě a depilovaná nebo epilovaná. Podřízená bude navštěvovat kosmetický salon dle výběru Dominujícího v časech, které jí Dominující určí, a podstoupí tam jakoukoliv kúru, kterou uzná Dominující za vhodnou. Veškeré výdaje s tímto spojené ponese Dominující. Osobní bezpečnost:

Podřízená nebude konzumovat nadměrné množství alkoholických nápojů, kouřit, užívat návykové látky nebo se vystavovat jakémukoliv zbytečnému riziku.

Osobní kvality:

Podřízená nebude udržovat žádný sexuální vztah s nikým kromě Dominujícího. Podřízená se bude za všech okolností chovat zdvořile a skromně. Musí být srozuměna s tím, že její chování na veřejnosti přímo odráží osobnost Dominujícího. Podřízená se bude zodpovídat z jakéhokoliv přestupku, provinění nebo nevhodného chování, ke kterým dojde za nepřítomnosti Dominujícího. Jakékoliv nedodržení výše uvedených pravidel povede k okamžitému trestu, jehož charakter určí Dominující.

A sakra. „Krajní meze?" vyjevím se.

„Ano. To jsou věci, které jeden nebo druhý z nás není ochoten dělat. Musíme je do smlouvy specifikovat."

„Nejsem si jistá těmi penězi na oblečení. Připadá mi to nesprávné." Nervózně se ošiju, hlavou mi bleskne slovo „děvka".

„Přeju si za tebe utrácet peníze. Dovol mi, abych ti kupoval oble - čení. Může se stát, že mě budeš doprovázet na nějaké události, a chci, abys byla vhodně oblečená. Jsem si jistý, že tvůj plat, až budeš nějaký mít, nepokryje nákup takového oblečení, které bych na tobě rád viděl." „Když s tebou nebudu, tak ho nemusím nosit?"

„Ne."

„Tak dobře." Budu to považovat za uniformu. „Nechci cvičit čtyřikrát týdně."

„Anastasie, potřebuju, abys byla silná a pružná a abys b yla v kondici. Věř mi, cvičení je potřeba."

„Ale určitě ne čtyřikrát týdně. Co takhle třikrát?" „Chci, abys cvičila čtyřikrát v týdnu." „Myslela jsem, že budeme vyjednávat."

Našpulí rty. „Dobrá, slečno Steeleová, to byla další trefa do černého. Co třeba třikrát v týdnu po hodině a jednu půlhodinu k tomu?"

„Tři dny, tři hodiny. Mám takový dojem, že během výkonného období pro mě chystáš dostatečné množství pohybu."

Šibalsky se usměje a v očích se mu odrazí něco jako úleva. „Ano, to chystám. Dobře, dohodnuto. Víš určitě, že se nebudeš ucházet o místo v mé společnosti? Jsi dobrý vyjednavač."

„Nebudu. Myslím, že to není dobrý nápad." Znovu se zadívám do těch

pravidel. Epilace! Epilace čeho? Všeho? Uf.

„Takže, ty meze. Tady jsou mé." Podává mi další list papíru.

KRAJNÍ MEZE

Činnosti zahrnující hru s ohněm.

Činnosti zahrnující močení nebo defekaci a jejich produkty.

Činnosti zahrnující použití jehel, nožů, nástrojů porušujících kůži nebo

způsobujících krvácení.

Činnosti zahrnující použití gynekologického lékařského vybavení. Činnosti zahrnující zneužití dětí nebo zvířat.

Činnosti, které by zanechaly trvalé stopy na kůži. Činnosti spojené s dušením.

Činnosti zahrnující přímý tělesný kontakt s elektrickým proudem (ať už střídavým, nebo stejnosměrným), ohněm nebo plam eny.

lile. A to si jako musel sepsat na papír?! No jasně - všechna ta opatření jsou velice rozumná, a upřímně, je opravdu nezbytné zdůraznit, že. Proboha, nikdo, kdo je aspoň trochu při smyslech, by něco takového nepřipustil, nebo ano? Přesto se mi z toho teď zvedl žaludek.

„Je něco, co bys tam chtěla přidat?" ptá se vlídně.

Cože? Nemám ani páru. Jsem úplně zkoprnělá. Soustředěně mě sleduje a přitom krčí čelo.

„Je něco, co bys nechtěla dělat ty?" „Já nevím."

„Co tím myslíš, že nevíš?"

Zavrtím se a bezděky stisknu spodní ret mezi zuby. „Prostě jsem nikdy nic takového nedělala." „Dobře, takže. při sexu - bylo někdy něco, co se ti nelíbilo?" Hrne se mi krev do tváří. Po tak dlouhé době, že se to zdá být celé věky. „Svěř se mi, Anastasie. Musíme k sobě být upřímní, jinak to mezi námi nebude fungovat."

Znovu se ošívám a zapichuju oči do svého klína, kde si žmoulám prsty. „Řekni mi to," nařizuje mi.

„No. já ještě žádný sex neměla, takže nevím," pípnu. Vrhnu na něj letmý pohled. Zírá na mě s pusou dokořán, úplně zcepenělý a bledý - bílý jako stěna. „Jako nikdy?" zašeptá. Zavrtím hlavou. „Ty jsi panna?" vydechne.

Kývnu, rudá jako rajče. Zavírá oči a vypadá, jako by počítal do desíti. Když je znovu otevře, probodne mě zlostným pohledem.

„A proč jsi mi to, do prdele, neřekla?" procedí mezi zuby.