Päťdesiat odtieňov sivej (CZ) 2012 6. kapitola

Kapitola 6

Christian mi otevírá dveře spolujezdce u černého Audi SUV a já nastupuju. Tak tomu říkám auto. O tom výbuchu vášně ve výtahu se ještě nezmínil. Měla bych snad já? Měli bychom o tom mluvit, nebo bude lepší předstírat, že se nic nestalo? Připadá mi to až neskutečné, můj první opravdový polibek bez zábran. S ubíhajícími minutami získává punc legendy o králi Artušovi nebo zkazky o bájné Atlantidě - jako by ani nikdy neexistoval, nikdy se neudál. Možná se mi to jenom zdálo. Ne. Dotknu se svých rtů - ještě jsou po jeho polibku naběhlé. Zcela určitě se to stalo. Jsem teď jiná? Po tomhle muži zoufale toužím a on toužil po mně.

Po očku ho sleduju. Vyzařuje z něj jeho obvyklé zdvořilé, lehce odměřené já. To je tak matoucí.

Startuje motor a couvá ze svého místa na parkovišti. Pouští hudbu a interiér auta se plní tou nejsladší, nejmagičtější melodií dvou ženských hlasů. Páni. na mé rozjitřené smysly to má dvojnásobně silný účinek. Až mi z toho jde mráz po zádech. Christian vyjíždí na Jihozápadní Park Avenue, řídí s lehkostí a uvolněnou nenuceností.

„Co to posloucháme?"

„To je Flower Duet od Delibese z opery Lakmé. Líbí se ti to?" „Christiane, je to naprosto úchvatný."

„Taky si myslím," uculí se na mě. A na zlomek vteřiny vypadá na svůj věk: mladý, bezstarostný. a smrtelně krásný. Tak tohle je klíč k jeho srdci? Hudba? Sedím a poslouchám ty dva andělské hlasy - lákavé, svůdné.

„Můžu to slyšet ještě jednou?"

„Jistě." Christian stiskne nějaké tlačítko a mě znovu pohlcuje hudba. Je to jako pomalý, něžný a jistý útok na mé sluchové vjemy.

„Takže máš rád klasickou hudbu?" ptám se a doufám, že tak získám vzácný náhled do jeho soukromí.

„Můj hudební vkus je celkem různorodý, Anastasie, všechno od Thomase Tallise až po Kings of Leon. Záleží na náladě. A ty?"

„U mě taky tak. S tím rozdílem, že netuším, kdo je Thomas Tallis."

Střelí po mně krátkým pohledem a zase se vrací k řízení.

„Někdy ti ho pustím. Je to britský skladatel ze šestnáctého století. Tudorovská chrámová chorálová hudba." Uchechtne se. „Já vím, zní to hodně tajemně, ale je to opravdu krása."

Znovu přepíná hudbu a autem se rozezní Kings of Leon. Hmm. tohle znám. Sex on Fire. Jak příhodné. Tóny v reproduktorech náhle překrývá vyzváněcí melodie mobilu. Tlačítkem na volantu hovor přijímá.

„Grey," vyštěkne. Je tak odměřený.

„Pane Greyi, tady Welch. Mám pro vás ty informace, které jste požadoval," ozývá se bezbarvý, tak trochu drsný hlas.

„Dobře. Pošlete mi to mailem. Něco dalšího?" „Ne, pane."

Christian to pokládá, hovor utichá a hudba začíná znovu hrát. Neřekl na shledanou ani děkuji. Jsem tak šťastná, že jsem se ani nezaobírala myšlenkou ucházet se o místo v jeho společnosti. Už jenom při té představě se záchvějů. Na můj vkus jedná se svými zaměstnanci až moc chladně a panovačně. Hudbu znovu překrývá zvonění telefonu.

„Grey."

„Pane Greyi, právě vám přišla mailem ta DOM." Tentokrát ženský hlas. „Dobře. To je všechno, Andreo." „Na shledanou, pane."

Christian zavěšuje stiskem knoflíku na volantu. Hudba hraje jen velmi krátce, když znovu zazvoní telefon. Ježkovy zraky, tak tohle je jeho život? Nepřetržité vlezlé telefonáty?

„Grey," ucedí.

„Čau, Christiane, tak co, vyspali jste se spolu?"

„Ahoj, Elliote - mám hlasitý odposlech a nejsem tu sám," vzdychne Christian.

„Koho tam máš?"

Christian zakoulí očima. „Anastasii Steeleovou." „Čau, Ano!"

Ano?!

„Ahoj, Elliote."

„Už jsem o tobě hodně slyšel," zavrní Elliot svůdně. Christian se zamračí. „Nesmíš věřit všemu, co Kate říká," poradím Elliotovi. Ten se zachechtá.

„Právě vezu Anastasii domů," zdůrazní Christian mé plné jméno. „Mám tě vyzvednout?" „No jasně."

„Tak za chvíli." Christian domluví a znovu se rozezní hudba.

„Proč mi tak vytrvale říkáš Anastasie?"

„Protože se tak jmenuješ."

„Dávám přednost Aně."

„Nepovídej."

Už jsme skoro doma. Netrvalo to tak dlouho.

„Anastasie," osloví mě zamyšleně. Sjedu ho nakvašeným po hledem, ale on si mého výrazu nevšímá. „To, co se stalo v tom výtahu. už se to nebude opakovat -tedy, pokud k tomu nedojde na základě dohody."

Parkuje před naším domem. Až teď si uvědomuju, že se mě vůbec nezeptal, kde bydlím - a stejně to ví. A jo vlastně, vždyť už mi posílal ty knihy - jasně že ví, kde bydlím. Který všeho schopný majitel vrtulníku a slídil, co dokáže napíchnout mobil, by to taky nevěděl?

Tak proč mě nechce znovu políbit? pomyslím si trucovitě. Nechápu to. Měl by se spíš jmenovat Záhadný a ne Grey. Vystupuje z auta a nedbalým dlouhým krokem přechází na mou stranu, aby mi otevřel dveře. Gentleman jako vždy -snad kromě zřídkavých vzácných okamžiků ve výtazích. Tváře mi polévá horko, když si vybavím, jaké to bylo, cítit jeho rty na svých, jenže najednou se mi do mysli vkrádá vzpomínka na to, že jsem se ho nemohla dotknout. Chtěla jsem prsty pročísnout ty jeho rozcuchané vlasy, jenže jsem nemohla pohnout rukama. Zpětně se kvůli tomu cítím rozladěná.

„To, co se stalo v tom výtahu, se mi líbilo," vyslovím tiše, když vystupuju z auta. Nejsem si jistá, jestli jsem nezaslechla sotva slyšitelný prudký nádech, ale rozhoduju se tomu nevěnovat pozornost a vycházím po schodech k domovním dveřím.

Kate s Elliotem sedí u našeho jídelního stolu. Knihy za čtrnáct tisíc dolarů někam zmizely. Díkybohu. Stejně s nimi mám nějaké plány. Kate se naprosto mimo své zvyklosti nemístně culí a vypadá tak nějak pomuchlaně - takovým tím sexy způsobem. Christian mě následuje do obýváku a ona si ho navzdory tomu svému užívala-jsem-si-celou-noc výrazu podezíravě měří.

„Ahoj, Ano." Vyskakuje, aby mě objala, a pak si mě podrží na délku paží tak, aby si mě mohla opravdu důkladně prohlédnout. Zamračeně se obrací ke Christianovi.

„Dobré ráno, Christiane," zdraví ho lehce pichlavě.

„Slečno Kavanaghová," odpovídá jí svým upjatým formálním tónem.

„Jmenuje se Kate, Christiane," zavrčí Elliot.

„Kate," kývne na ni Christian zdvořile a loupne po Elliotovi očima. Ten se zakření a vstává, aby mě taky objal.

„Čau, Ano," rozzáří se a v modrých očích mu zajiskří. Okamžitě si ho oblíbím. Očividně nemá s Christianem nic společného. Není divu, když jsou oba adoptovaní.

„Ahoj, Elliote," usměju se na něj, takže zjišťuju, že jsem si kou sala ret.

„Elliote, už bychom měli jet," vyzývá ho Christian umírněně. „Jasně." Elliot se obrací ke Kate, tiskne si ji do náruče a dlouze a důkladně ji líbá.

Ježiši... nechte si to na potom. Rozpačitě zkoumám špičky svých bot. Nenápadně juknu Christianovým směrem a shledávám, že mě upřeně sleduje. Vyzývavě na něj přimhouřím oči. Proč mě nemůžeš taky takhle políbit? A Elliot se mezitím činí, dramaticky s Kate smýkne a zakloní ji tak, až se její vlasy dotknou podlahy, a dál ji vášnivě líbá.

„Tak pozdějc, bejby," zazubí se na ni, když se vydovádí.

A Kate se jednoduše rozplývá. Takhle jsem ji ještě nikdy neviděla - hlavou mi problesknou slova jako „přístupná" a „povolná". Povolná Kate. Páni, ten Elliot ale musí být dobrý. Christian nejprve obrátí oči v sloup a pak se znovu zadívá na mě. Jeho výraz je nečitelný, i když, snad trochu pobavený. Zasune mi uvolněný pramen vlasů za ucho. Při tom doteku se mi zadrhne dech a bezděky se mu přimknu k prstům. Jeho pohled roztává, zlehka přejíždí palcem po mém spodním rtu. Rázem mám v žilách místo krve žhavou lávu. A potom, až příliš rychle, je ten dotek pryč.

„Pozdějc, bejby," broukne a já se prostě musím zasmát, protože mi to k němu vůbec nesedí. Ale i když vím, že to řekl jen tak, dotknou se mě ta dvě důvěrná slůvka až někde na dně duše.

„Vyzvednu tě v osm." Otáčí se k odchodu, otevírá dveře a vychází na verandu. Elliot ho následuje, ale cestou ještě posílá Kate vzdušný polibek, při kterém pocítím nečekané bodnutí žárlivosti.

„Takže jste se spolu.?" sonduje Kate, zatímco je sledujeme, jak nastupují do auta a odjíždějí. Z hlasu jí doslova odkapává sžíravá zvědavost.

„Ne," vyjedu na ni podrážděně a doufám, že to ten výslech zarazí. Vracíme se zpátky do domu. „Ale vy dva očividně ano." Prostě se nedovedu oprostit od závisti. Kate chlapy odjakživa přitahuje. Je neodolatelná, krásná, sexy, zábavná, suverénní. zkrátka všechno, co já nej sem.

Jenže ona mi namísto odpovědi věnuje nakažlivý úsměv. „A dnes večer ho uvidím zas." Zatleská a poskočí si jako malá holka. Nedokáže ovládnout to rozrušení a štěstí a já si nemůžu pomoct a prožívám to spolu s ní. Šťastná Kate. tak to bude ještě zajímavé.

„Christian mě dnes večer bere do Seattlu."

„Do Seattlu?"

„Jo."

„Tak možná tam byste mohli. " „Eh, Kate, já doufám, že jo." „Takže už se ti líbí?"

„Jo."

„Dost na to, abys. ?"

„Jo."

Kate vykulí oči.

„Pane jo. Ana Steeleová se konečně zamilovala, a není to nikdo jiný než samotný Christian Grey - rajcovní sexy milionář."

„No jasně - dělám to jen pro peníze," zašklebím se na ni a pak se obě rozhihňáme.

„Ty máš novou halenku?" zarazí se a já ji konečně zasvěcuju do všech nezáživných detailů minulé noci.

„Dal ti vůbec pusu?" vyzvídá, když si pak vaří kafe.

Upadám do rozpaků.

„Jednu."

„Jednu?!" ušklíbne se.

Zahanbeně přitakám. „On je hodně zdrženlivý." Nedůvěřivě nakrčí čelo. „To je divný." „Nemyslím, že slovo divný to úplně vystihuje," zahučím. „No, každopádně musíme zařídit, abys byla dnes večer naprosto neodolatelná," zavelí rozhodně.

Ach ne... to vypadá na nějaký zdlouhavý, ponižující a bolestivý proces. „Za hodinu musím být v práci."

„Za hodinu snad něco zvládnu. Tak pojď." Chňapne mě za ruku a vleče do své ložnice.

Odpoledne u Claytonů se vleče, přestože máme plno. Po zavíračce trávím dvě hodiny doplňováním regálů, protože letní sezóna je v plném proudu. Je to jednotvárná práce, takže mám najednou až příliš prostoru na přemýšlení, ke kterému jsem se za celý den nedostala.

Díky Kateině neúnavné a doslova vlezlé instruktáži jsem celá jako ze škatulky, mám dokonale oholené nohy i podpaží a vytrhané obočí. Byla to ta nejnepříjemnější zkušenost. Ale ujistila mě, že právě tohle dnes muži běžně očekávají. Co dalšího bude očekávat o n? Musela jsem Kate přesvědčovat, že to opravdu chci. Z nějakého záhadného důvodu mu stále nedůvěřuje, možná proto, že je tak odměřený a formální. Kate řekla, že nedokáže přijít na to, co jí na něm nesedí, tak jsem jí aspoň slíbila, že pošlu zprávu, až dorazím do Seattlu. O té helikoptéře j sem j í j eště neřekla, vyšilovala by.

A pak je tu ještě ta záležitost s Josém. Poslal mi tři zprávy a na mobilu od něj mám sedm zmeškaných hovorů. Taky mi dvakrát volal domů. Kate před ním mlžila, kde jsem. Vytušil, že mě Kate kryje, ona obvykle nemlží. Ale rozhodla jsem se ho nechat trochu vydusit. Ještě pořád se na něj dost zlobím.

Christian se zmiňoval o nějakém papírování a já si nejsem jistá, jestli žertoval, nebo jestli budu opravdu muset něco podepsat. Hrozně mě štve, že to nedokážu odhadnout. A ke všemu ta úzkost, skoro se mi nedaří potlačit rozčilení a nervozitu. Takže dnes je den D! Čekala jsem na něj tak dlouho - jsem na to vůbec připravená? Má vnitřní bohyně mě zpraží pohledem a nedůtklivě dupne svou malou nožkou. Ona na to připravená je. Je připravená na cokoliv s Christianem Greyem, jenže já pořád nerozumím tomu, co ten na mně vidí. šedá myš Ana Steeleová - to prostě nedává smysl.

Samozřejmě je na minutu přesný, a když odcházím, už na mě čeká před obchodem. Vystupuje ze zadních dveří auta, aby mi je podržel, a vřele se na mě usmívá.

„Dobrý večer, slečno Steeleová," zdraví mě.

„Pane Greyi," kývnu zdvořile, když si sedám na zadní sedadlo.

Za volantem sedí Taylor.

„Zdravím, Taylore," ozvu se.

„Dobrý večer, slečno Steeleová," odpovídá mi uctivým profe- sionálním tónem.

Christian nastupuje z druhé strany, bere mě za ruku a jemně ji tiskne. Jako kdyby mě stisknul celou. „Jak bylo v práci?" broukne.

„Zdlouhavě," odpovídám a můj hlas zazní chraplavě, je příliš hluboký a plný touhy.

„Ano, taky jsem měl dlouhý den."

„Cos dělal?" daří se mi zformulovat otázku.

„Šel jsem s Elliotem na trek." Palcem mi přejíždí po kloubech prstů tam a zase zpátky. Okamžitě se mi prohlubuje dech a zrych luje tep. Jak jen tohle dělá? Vždyť se mě dotýká na tak malém kousku těla - a moje hormony na počest té události pořádají divokou párty.

Jízda na místo, odkud poletíme, je krátká, než se naděju, jsme tam. Marně se ale rozhlížím, kde je ta slibovaná helikoptéra. Nacházíme se totiž v nějaké zastavěné čtvrti, a dokonce i já vím, že vrtulník potřebuje ke vzletu nějaký prostor. Taylor parkuje, vystupuje z auta a otevírá mi dveře. Vmžiku je u mě i Christian a znovu mě bere za ruku.

„Připravená?" ujišťuje se.

Přikývnu a chci říct: Na všechno, jenže se mi nedaří promluvit, jak jsem rozrušená a nervózní.

„Taylore." Christian zběžně pokyne svému řidiči a odvádí mě do jedné z budov, kde zamíříme přímo k výtahům. Výtah! Vzpomínka na náš ranní polibek se vrací, aby mě znovu pronásledovala. Nemohla jsem ji dostat z hlavy celý den, snila za bílého dne u pokladny v Claytonovic obchodě. Paní Claytonová mě musela dvakrát hlasitě oslovit, aby mě dostala nohama zpátky na zem. Tvrdit, že jsem byla pouze nesoustředěná, by byl omyl století. Christian se na mě zadívá, na rtech lehký úsměv. Ha! Taky na to myslí.

„Jsou to jenom tři poschodí," prohlásí suše, v očích mu zasvítí jiskřičky humoru. On má snad nějaké telepatické schopnosti nebo co. Skoro mě to děsí.

Když nastupujeme, snažím se tvářit úplně nezúčastněně. Dveře se zavírají. a je to tady. Vzduch kolem nás jako by se plnil sta tickou elektřinou, která mezi námi začíná sršet a která mě spoutává. Zavírám oči v chabém pokusu to ignorovat. Christian zesiluje stisk své ruky a o pět sekund později se dveře otevírají. Jsme na střeše budovy a ona tam čeká - bílá helikoptéra s modrým nápisem Grey Enterprise Holdings s.r.o. hned vedle firemního loga. Už to tak vypadá, že se chystáme zneužít majetek společnosti.

Christian mě vede do malé kanceláře, ve které sedí za stolem nějaký důchodce.

„Tady je váš letový plán, pane Greyi. Externí kontroly jsou hotové. Je v pořádku a připravená, pane. Můžete hned letět." „Děkuji, Joe," usměje se na něj Christian vlídně.

No panečku. Někdo je přece jen hoden Christianova slušného zacházení. Nejspíš to nebude jeho zaměstnanec. Užasle si starého pána prohlížím.

„Tak pojď," vyzývá mě Christian a společně vyrážíme k vrtulníku. Když přicházíme blíž, zdá se mi mnohem větší, než jsem očekávala. Předpokládala jsem, že to bude ten malý typ pro dvě osoby, ale ve skutečnosti je v něm místo nejmíň pro sedm lidí. Christian otevírá dveře a ukazuje mi k jednomu ze sedadel úplně vpředu.

„Sedni si - na nic nesahej," nařizuje mi, když za mnou nastupuje.

Razantně zabouchne dveře. Jsem ráda, že je heliport osvětlený, jinak bych v tom malém kokpitu těžko něco viděla. Sedám si na určené místo a Christian jde vedle mě do dřepu, aby mě připoutal. Jsou to čtyřbodové pásy, spínané dohromady v jedné centrální přezce. Oba horní mi utahuje tak, že se můžu sotva pohnout. Je tak blízko, plně soustředěný na to, co dělá. Kdybych se jen mohla předklonit, dotkla bych se nosem jeho vlasů. Voní tak

čistě, svěže, nebesky, jenže já už jsem pevně připoutaná k sedadlu a účinně zbavená možnosti pohybu. Letmo na mě jukne a usměje se, jako kdyby si vychutnával jeden ze svých tajných vtipů; oči mu jenom září. Je tak mučivě blízko. Když kontroluje jeden z horních popruhů, podvědomě zadržím dech.

„Jsi zajištěná, už mi neutečeš," zašeptá. „Dýchej, Anastasie," dodává tiše.

Zvedá ruku a zlehka se dotýká mé tváře, pomalu sjíždí prsty až k mé bradě a bere ji mezi palec a ukazováček. Nahýbá se a dává mi krátkou cudnou pusu. Ten nečekaný a vzrušující dotek jeho rtů mi způsobuje závrať a slastné trnutí od pasu dolů.

„Ten postroj miluju," vydechne zhruble.

Cože?

Sedá si vedle mě a zapíná si pásy, pak zahajuje zdlouhavý proces kontrol ukazatelů, tlačítek a spínačů u neuvěřitelného množství měřicích přístrojů a kontrolek na palubní desce. Celá se postupně rozzáří podsvícenými ciferníky a problikávajícími světýlky.

„Nasaď si to," říká a ukazuje na sluchátka přede mnou. Jakmile je mám na hlavě, začíná se roztáčet vrtule. I tak je to ohlušující zvuk. Taky si bere sluchátka a pokračuje v přepínání dalších a dalších spínačů.

„Právě procházím předletovou kontrolou," ozývá se Christianův hlas v reproduktorech na mých uších.

Podívám se na něj a zakřením se.

„Víš určitě, co děláš?" popíchnu ho.

Otočí ke mně hlavu a uculí se.

„Vlastním pilotní licenci už čtyři roky, Anastasie. Se mnou jsi v bezpečí," vycení zuby v dravčím úsměvu. „Teda, když pilotuju," dodává a mrkne na mě. Christian na mě... mrknul?! „Jsi připravená?" Vykuleně kývnu.

„Fajn. Kontrolní věži. PDX, tady Charlie Tango - Golf Echo I lotel, připraven ke vzletu. Prosím potvrďte. Přepínám."

„Charlie Tango - máte povolení. Zůstaňte na frekvenci PDX, vystoupejte na jedenáct tisíc stop, směr nula jedna nula. Přepínám."

„Věži, rozumím, Charlie Tango vzlétá, přepínám a končím. A jde se na to," dodává ke mně, zatímco se vrtulník pomalu a hladce zvedá do vzduchu.

Portland nám mizí přímo před očima a my se vznášíme do vzdušného prostoru Států, i když můj žaludek zůstává pevně přikovaný k Oregonu. Páni! Všechna ta oslnivá světla se postupně zmenšují, až pod námi nakonec jenom poblikávají. Je to jako pozorovat svět z takového toho kulatého akvária. Když vystoupáme ještě výš, není už vidět vůbec nic. Obklopuje nás černočerná tma, dokonce ani měsíc nám nesvítí na cestu. Jak může Christian vidět, kam letíme?

„Je to strašidelné, co?" zazní mi do sluchátek Christianův hlas.

„Jak víš, že letíš správným směrem?"

„Díky tomuhle," namíří svůj dlouhý ukazováček na jeden z přístrojů, ze kterého se vyklube elektronický kompas. „Tohle je Eurocopter EC135. Jedna z nejbezpečnějších ve své třídě. Je vybavená pro noční lety." S uvolněným úsměvem po mně střelí koutkem oka.

„Na střeše budovy, ve které bydlím, je heliport. Tam míříme."

No jasně že má na střeše svého domu přistávací plochu. On je opravdu jiná liga než já. V jeho obličeji se odráží světla z palubní desky. Je velmi soustředěný a neustále kontroluje všechna ta zařízení, co má před sebou. Zpod přivřených víček nenápadně hltám jeho rysy. Má moc hezký profil. Rovný nos, ostře řezaná čelist - mám neodolatelnou chuť po ní přejet špičkou jazyka. Ještě pořád se neoholil a to strniště k tomu svádí dvojnásob. Hmm. Chtěla bych vědět, jak moc drsné by bylo na jazyku, pod mými prsty, na tváři.

„Když letíš v noci, jako bys byla slepá. Musíš se spoléhat na techniku," přerušuje tok mého erotického snění.

„Jak dlouho poletíme?" dostávám ze sebe přidušeně. Vůbec jsem nemyslela na sex, ne, to v žádném případě.

„Necelou hodinu - máme vítr v zádech."

Hmm, v Seattlu za míň než hodinu... to nezní špatně. Už se nedivím, že letíme.

Do velkého odhalení mi nezbývá ani celá hodina. V podbřišku se mi rozvibruje každičký sval. Mám tu vážný případ motýlků - celé hejno mi třepotavě naráží do stěn žaludku. Do háje, co si to na mě jenom přichystal?

„Jsi v pořádku, Anastasie?"

„Ano." Díky těm nervům odpovídám krátce, upjatě a sevřeně. Myslím, že se usmál, ale v té tmě je těžké to posoudit. Mačká nějaké další tlačítko.

„PDX, tady Charlie Tango, jsme v jedenácti tisících stopách, přepínám." Vyměňuje si nějaké další informace s letovou kont rolou. Všechno to na mě působí strašně profesionálním dojmem. Myslím, že opouštíme portlandský vzdušný prostor a vstupujeme do mezinárodního vzdušného prostoru Seattlu. „Rozumím Sea- -Tac, zůstáváme na příjmu, přepínám a končím."

„Podívej, támhle," ukazuje na malinkatý světelný bod v dálce. „To je

Seattle."

„Vždycky se snažíš ohromit ženy takovým způsobem? Pojď, proletíme se mým vrtulníkem," uhodím na něj s neskrývaným zájmem.

„Ještě jsem tady žádnou neměl, Anastasie. Tohle je mé další poprvé," pronese vážným, tichým hlasem.

Uf. tak takovou odpověď jsem nečekala. Další poprvé? Aha, ta záležitost se spánkem, nejspíš.

„Takže jsi ohromená?"

„Nevycházím z úžasu, Christiane."

Usměje se.

„Užaslá. " A na malou chvíli zase vypadá na svůj věk. Přitakám. „Prostě mi připadáš tak. kompetentní."

„No, tak to pěkně děkuju, slečno Steeleová," odtuší zdvořile. A já myslím, že jsem ho potěšila, jenže jistá si nejsem.

Chvíli prolétáme temnou nocí v tichosti. Ten malý světelný bod, kterým je Seattle, se zvolna zvětšuje.

„Kontrolní věž Sea-Tac pro Charlie Tango. Letový plán do Escaly přijat. Prosím, pokračujte. Zůstaňte na příjmu, přepínám."

„Tady Charlie Tango, rozumím, Sea-Tac. Zůstávám na příjmu, přepínám a končím."

„Očividně si to užíváš," prohodím.

„Co?" vrhá na mě letmý pohled. V tom matném světle pobli- kávajících palubních přístrojů vypadá udiveně. „Přece létání," vysvětluju.

„Vyžaduje to kázeň a koncentraci, jak bych to mohl nemilovat? Ale ještě radši mám plachtění."

„Plachtění?"

„Ano, jako amatér, na větroních. Větroně a vrtulníky - dokážu létat s obojím."

„Aha." Drahé koníčky. Vzpomínám si, že o tom zmiňoval při rozhovoru. Já zase ráda čtu a občas si zajdu do kina. Sem vážně nepatřím.

„Charlie Tango, ozvěte se, prosím, přepínám." Vzdálený hlas letové kontroly mě vytrhává ze zamyšlení. Christian mu odpovídá, zní přitom povolaně a sebejistě.

Seattle se přibližuje. Už jsme na jeho periferii. Panečku! Ten pohled je absolutně úchvatný. Vidět noční Seattle z takové výšky. „Vypadá to hezky, že?" broukne Christian.

Nadšeně mu to odkývám. Je to jako pohled z jiné dimenze - až neskutečný - a já mám pocit, jako bych se ocitla v nějaké scéně z filmu, možná v nějaké z Josého oblíbeného - Blade Runner. Znovu se mi vybavuje vzpomínka na jeho pokus o polibek. Začínám mít pocit, že jsem tak trochu krutá, když jsem mu ještě nezavolala. Ale co, může počkat do zítra.

„Za pár minut jsme tam," ozve se Christian a mně v tom okamžení zaklokotá krev v uších, protože se mi rozbušilo srdce a vstříklo mi adrenalin do žil. Christian začíná znovu komunikovat s letovou kontrolou, ale já už to dál neposlouchám. Myslím, že nejspíš omdlím. Můj osud je v jeho rukách.

Teď už letíme nad budovami a já před námi rozeznávám vysoký mrakodrap s přistávací plochou na střeše. Na vrcholu té stavby je bílý nápis „Escala". Je stále blíž a blíž a čím dál tím větší. stej ně jako mé obavy. Bože, doufám, že ho nezklamu. Docela určitě na mně najde nějaké chyby. Kdybych tak poslechla Kate a půjčila si jedny z jejích šatů. Jenže já mám své černé džíny ráda. A k nim mám tu světle zelenou halenku a Kateino sáčko. Myslím, že je to celkem vkusné. Postupem času svírám okraj své sedačky pevněji a pevněji. To zvládnu. To zvládnu, opakuju si pořád dokola, dokud se mrakodrap netyčí přímo pod námi.

Vrtulník zpomaluje, až se nakonec jen vznáší na místě, a Chris tian s ním dosedá na heliport na střeše budovy. Srdce mám až v krku a nedokážu přijít na to, jestli je to tím napjatým očekáváním, úlevou, že jsme přežili let, nebo strachem, že něco pokazím. Christian vypíná motor a listy rotoru zpomalují, až nakonec slyším jen svůj vlastní trhaný dech. Christian si sundává sluchátka a natahuje se, aby stáhl i ty moje.

„Už jsme tu," promlouvá ke mně mírně.

Pohled na něj je tak působivý - je napůl skrytý ve tmě a napůl osvětlený matnými světly z přistávací plochy. Temný a bílý rytíř v jednom, ta metafora n a něj opravdu sedí. Vypadá. napjatě. Má sevřené čelisti a strnulý výraz. Rozepíná si pásy a naklání se, aby uvolnil i ty moje. Jeho obličej se ocitá jen pár centimetrů od mého.

„Víš, že nemusíš dělat nic, co bys nechtěla, že ano?" Jeho tón je vážný až horečnatý a jeho pohled je najednou tak plamenný, až mě to zaskočí.

„Nikdy bych neudělala nic, co bych nechtěla, Christiane." Jakmile to ale vyslovím, už si tím nejsem tak jistá, protože právě teď bych nejspíš pro toho muže, co sedí vedle mě, udělala cokoliv. Ale zabírá to, už se zdá klidnější.

Ještě chvíli mě pozorně sleduje a pak, přestože je tak vysoký, se v tom malém prostoru elegantně přesouvá ke dveřím a otevírá je. Vyskakuje ven, kde na mě čeká, a když se škrábu ze dveří na přistávací plochu, podává mi ruku. Na střeše domu fouká silný vítr a já jsem celá nesvá z toho, že stojím nejmíň třicet pater nad zemí a navíc v neohraničeném prostoru. Christian mi pokládá ruku kolem ramen a pevně mě k sobě tiskne.

„Pojď," zakřičí, aby přehlušil hukot větru. Vleče mě k výtahu, na klávesnici vyťukává číselnou kombinaci a dveře se otevírají. Kabina je příjemně vyhřátá a celá obložená zrcadly. Všude, kam se podívám, vidím nekonečné množství Christianů, a co je báječné - každý z nich mě objímá. Zadává další kód na další klávesnici, dveře se zavírají a výtah začíná klesat.

Jenom o chviličku později už se nacházíme v bělostné vstupní hale. Uprostřed stojí oválný stůl z tmavého dřeva, na kterém je neuvěřitelně obrovská kytice bílých květů. Všude na stěnách visí obrazy. Christian otevírá dvoukřídlé dveře a ten bělostný motiv se přelévá do široké chodby, na jejímž konci se nachází vstup do okázalého prostoru. Je to hlavní obytná místnost zabírající dvě patra. Výraz „ohromná* pro ni není dostatečný. Protější stěna je celá prosklená a ústí na terasu s výhledem na Seattle.

Vpravo se rozkládá impozantní sedačka ve tvaru písmene „U", na kterou by se pravděpodobně pohodlně vešlo deset osob. Před ní je moderní, umělecky zpracovaný krb z nerezové oceli nebo možná z platiny. co já vím. Uvnitř příjemně plápolá oheň. Nalevo od nás hned za vstupem je kuchyňský prostor. Je celý v bílé, s tmavou pracovní deskou a snídaňovým barem pro šest osob.

Vedle něj před venkovní stěnou stojí jídelní stůl obklopený šestnácti židlemi. A rohu místnosti dominuje nablýskané černé klavírní křídlo. No jistě. nejspíš taky hraje na klavír. Stěny jsou ověšené uměleckými předměty nejrůznějších tvarů a velikostí. V podstatě to vypadá spíš jako galerie než jako místo k bydlení.

„Nechceš si sundat ten kabátek?" ptá se. Zavrtím hlavou. Ještě pořád jsem prokřehlá z toho větru na střeše.

„Dáš si nějaký drink?" sonduje. V šoku zamžikám. Po minulé noci?! Snaží se být vtipný? Chvíli koketuju s pokušením z legrace požádat o margaritu, ale nějak na to nemám dost odvahy.

„Já si dám sklenku bílého. Připojíš se ke mně?"

„Ano, prosím," vypravím ze sebe.

Stojím v tom obrovském pokoji a připadám si jako kůl v plotě. A tak přecházím k venkovní stěně, kde si všímám, že se dá celá její spodní polovina vedoucí na balkon roztáhnout j ako harmonika. V pozadí září a kypí životem Seattle. Vracím se zpátky ke kuchyni, která je tak daleko od balkonu, že mi to zabírá pěkných pár sekund. Christian si mezitím sundal sako a právě otevírá láhev vína.

„Bude ti vyhovovat Pouilly Fumé?"

„Christiane, já o víně nic nevím. Jsem si jistá, že to bude v pořádku," odpovídám tiše a váhavě. Srdce mi nejspíš udělá díru do hrudního koše. Nejradši bych odsud utekla. Všechno to kolem je bohatství samo. S ním se snad nemůže měřit ani Bili Gates. Co tady vůbec dělám? Ty víš moc dobře, co tady děláš, jízlivě se na mě zašklebí mé podvědomí. Ano, chci skončit v jeho posteli.

„Prosím." Podává mi sklenku vína. Dokonce i ty těžké skle nice jsou nádherné. křišťálové a velice moderní. Trochu upíjím a zjišťuju, že víno je lehké a lahodné.

„Skoro nemluvíš, a dokonce se ani nečervenáš. Vlastně si myslím, že bledší jsem tě ještě nikdy neviděl, Anastasie," říká. „Nemáš na něco chuť?"

Zavrtím hlavou. Chuť mám, jenže ne na jídlo. „Máš to tu opravdu velké."

„Velké?" „Velké."

„Je to velké," připouští nakonec a v očích mu šibalsky zablýskne.

Znovu usrkávám víno.

„Hraješ?" ukážu bradou ke klavíru.

„Ano."

„Dobře?"

„Ano."

„Samozřejmě že jo. Existuje něco, co neděláš dobře?"

„Ano. pár věcí." Upíjí ze své sklenky. aniž by ze mě spustil oči. Cítím je na sobě, i když se otáčím a rozhlížím po tom rozlehlém pokoji. Ne, pokoj není to správné slovo. Tohle není pokoj - to je programové prohlášení.

„Chtěla by ses posadit?"

Když přikývnu, bere mě za ruku a vede k tomu světlounce šedému gauči. Jakmile sedím, dochází mi, že se cítím jako Tess

Durbeyfieldová, když se ocitla v novém domově u nechvalně pro slulého Aleka ďUbervilla. Ta myšlenka mi zacuká koutky.

„Co tě tak pobavilo?" Přisedá si ke mně, natočený čelem. Hla vu si skládá do pravé ruky, jejíž loket má opřený o zádovou opěrku pohovky.

„Proč jsi mi vlastně poslal zrovna Tess z d'Ubervillů?" vyru kuj u na

něj.

Chvíli mě jen upřeně sleduje. Myslím, že jsem ho tou otázkou překvapila. „No, říkala jsi, že máš Thomase Hardyho ráda."

„To byl jediný důvod?" Dokonce i já zaznamenávám ve svém hlase zklamání. Christian pevně semkne rty.

„Zdálo se mi to příhodné. Mohl bych pro tebe zůstat iluzí nějakého neskutečného ideálu - jako Angel Clare, nebo tě úplně pokořit - tak jako Alec d'Uberville," zapřede. Oči se mu temně a nebezpečně zalesknou.

„Pokud jsou tu jenom ty dvě možnosti, beru to pokoření," pronáším šeptem a neohroženě opětuju jeho pohled. Mému podvědomí v šoku padá čelist. Christian zalapá po dechu.

„Anastasie, přestaň si kousat ten ret, prosím. Hrozně mě to rozptyluje. Ty nemáš ani ponětí, o čem mluvíš." „A proto jsem tady." Trochu se zamračí.

„Pravda. Omluvíš mě na okamžik?" Mizí v širokých dveřích na protější straně pokoje. Je pryč několik minut, nakonec se vrací s nějakým lejstrem.

„Tohle je Dohoda o mlčenlivosti." Trhne rameny a k mému zadostiučinění se zatváří trochu rozpačitě. „Můj právník na tom trvá." Podává mi ten papír. Jsem naprosto vyvedená z míry. „Pokud si chceš vybrat tu druhou možnost - pokoření -, budeš to muset podepsat."

„A co když nechci nic podepisovat?"

„Pak si vybereš Angela Clarea, neuskutečnitelný sen, ten ostatně tvoří většinu knihy."

„O čem ta dohoda je?"

„Píše se v ní, že o nás dvou nesmíš mluvit. O ničem, s nikým." Vyjeveně na něj zírám. Ty bláho. Tohle je zlý, fakt zlý. Jenže tou dobou už hořím zvědavostí dozvědět se, o co jde. „Dobrá. Podepíšu to." Podává mi pero. „Ty si to ani nepřečteš?"

„Ne."

Zamračí se na mě.

„Anastasie, pokaždé, když něco podepisuješ, měla by sis to přečíst," plísní mě káravě.

„Christiane, ty jsi zřejmě nepochopil, že bych o nás dvou stej ně s nikým nemluvila. Ani s Kate. Takže je bezpředmětné, jestli tu dohodu podepíšu, nebo ne. Pokud to pro tebe tolik znamená, nebo pro tvého právníka. se kterým o tom ty očividně mluvíš, tak fajn. Podepíšu to."

Chvíli na mě jen oněměle hledí a pak vážně přikývne. „Trefa do černého, slečno Steeleová."

Okázale se podepisuj u na tečkovanou čáru pod textem na obou kopiích a jednu z nich mu vracím. Druhou překládám a strkám do své tašky, zapíjím to pořádným hltem vína. Chovám se mnohem sebejistěji, než se ve skutečnosti cítím.

„Znamená to, že se se mnou dnes v noci pomiluješ?" Do háje. Opravdu jsem to řekla? V úžasu se mu pootevřou ústa, ale rychle se vzpamatuje.

„Ne, Anastasie, to teda neznamená. Tak za prvé, já se nemiluju. Jen šukám. a tvrdě. Za druhé, máme před sebou ještě hodně papírování. A za třetí, zatím pořád nevíš, do čeho ses namočila.

Ještě pořád můžeš vzít nohy na ramena. Pojď, chci ti ukázat svou hernu."

Tentokrát padá brada mně. Tvrdě šuká?! A sakra, to zní tak. žhavě. Ale co budeme dělat v herně? To mi nedává smysl.

„Chceš si zahrát na Xboxu?" divím se. A on se hlasitě zasměje.

„Ne, Anastasie, žádný Xbox, žádný Playstation. Pojď." Zvedá se a podává mi ruku. Nechávám se jím zavést zpátky do chodby. Vpravo od dvojitých dveří, kterými jsme předtím vešli, jsou další, vedoucí ke schodišti. Stoupáme do patra a dáváme se doprava. Christian vytahuje z kapsy klíč, odemyká jím další dveře a s rukou na klice se zhluboka nadechuje.

„Můžeš kdykoliv odejít. Helikoptéra je v pohotovosti a vezme tě, kam budeš chtít. nebo tu můžeš zůstat přes noc a odletět ráno. Cokoliv, pro co se rozhodneš, bude v pohodě."

„Prostě ty zatracený dveře otevři, Christiane."

Otevírá je a ustupuje, abych mohla vstoupit. Ještě jednou na něj pohlédnu. Tak moc chci vědět, co je uvnitř. Nabírám si pořádný doušek vzduchu do plic a vcházím.

A rázem se propadám v čase do šestnáctého století a časů španělské inkvizice. Do háje zelenýho...