Kapitola
1
Frustrovaně
se na sebe mračím do zrcadla. Kčertu s mými vlasy, které se
prostě neumějí chovat, a kčertu s Katherine Kavanaghovou, která
je nemocná a vystavuje mě tomuhle utrpení. Právě teď bych se
měla připravovat na státnice, jež vypuknou příští týden, a
místo toho tu zkouším přimět své vlasy k poslušnosti. Musím
se odnaučit chodit spát s mokrou hlavou. Musím se odnaučit chodit
spát s mokrou hlavou. Párkrát
si tu mantru přeříkávám, zatímco se ještě jednou pokouším
dostat vlasy pod kontrolu. Podrážděně protočím panenky a
zadívám se na tu bledou hnědovlasou dívku s modrýma, příliš
velkýma očima. Vzdávám to. Jediná věc, která mi zbývá, je
svázat ty vzpurné prameny do culíku a doufat, že vypadám aspoň
trochu reprezentativně.
Kate
je moje spolubydlící a k tomu, aby ulehla s chřipkou, si ze všech
možných dnů vybrala právě tenhle. Proto taky nemůže udělat
interview do studentských novin, které si domluvila s nějakým
průmyslovým magnátem, o němž jsem v životě neslyšela. Takže
jsem byla vybrána jako dobrovolník. Mám se šprtat na zkoušky,
mám dokončit jednu esej a taky bych měla dnes od poledne jít do
práce. Ale ne - místo toho se musím sebrat a ujet sto šedesát
pět mil až do Seattlu a sejít se tam s nějakým tajemným
výkonným ředitelem Grey Enterprises Holdings s.r.o. Pro tak
výjimečného podnikatele a hlavního sponzora naší univerzity je
čas mimořádně drahý - mnohem dražší než ten můj a přesto
byl tak laskav, že Kate poskytne interview. Převratná událost,
jak mi dotyčná neustále zdůrazňuje. Kčertu s jejími
mimoškolními aktivitami.
Kate
leží schoulená na gauči v obýváku.
„Mrzí
mě to, Ano. Trvalo mi devět měsíců, než jsme se na tom
interview dohodli. A trvalo by dalších šest ho přeplánovat - to
už budeme mít obě odpromováno. Jako šéfredaktor to prostě
nesmím prošvihnout. Prosím..." žadoní tím svým chraplavým
rozbolavělým hlasem. Jak to jenom dělá? Dokonce i nemocná působí
rozpustile a tak úchvatně. Má od přírody světlounce zrzavé
vlasy a zářivě zelené oči, i když ty jsou teď zarudlé a
uslzené. Rychle potlačuju nevítanou vlnu soucitu.
„Jasně
že tam pojedu, Kate. A ty by ses měla vrátit do postele. Nechtěla
bys NyQuil nebo Tylenol?"
„NyQuil,
prosím tě. Tady máš otázky a můj diktafon. Prostě zmáčkneš
nahrávání, vidíš? Dělej si poznámky, já to pak všechno
přepíšu."
„Nic
o něm nevím," zabrblám a neúspěšně se pokouším krotit
vzrůstající paniku.
„Otázky
tě povedou. A jeď už. Je to dálka a já nechci, abys tam přišla
pozdě."
„No
jo, vždyť už jedu. A ty se vrať do postele. Uvařila jsem ti
polívku, tak si ji pak ohřej." Věnuju jí laskavý pohled. Ty
jsi jediná, pro koho něco takového udělám, Kate...
„Ohřeju.
Hodně štěstí. A díky, Ano - jako obvykle jsi mi zachránila
život."
Seberu
svůj školní batoh, nejistě se na ni usměju a pak už vyrážím
ze dveří směrem k autu. Nemůžu uvěřit, že jsem ji nechala,
aby mě k tomu přemluvila. Faktem ale je, že Kate přiměje
kohokoliv k čemukoliv. Bude z ní vynikající novinářka. Je
výmluvná, silná, přesvědčivá, schopná argumentovat, překrásná
-a je mou nejmilejší, nejlepší kamarádkou.
Když
vyjíždím z washingtonského Vancouveru vstříc Portlandu a
mezistátní dálnici 1 -5, silnice jsou poloprázdné. Ještě je
brzy a já nemusím být v Seattlu dřív než ve dvě odpoledne.
Naštěstí mi Kate půjčila svůj sportovní Mercedes CLK. Nejsem
si totiž jistá, jestli by Wanda, můj stařičký Volkswagen Brouk,
zvládnul dojet včas. Páni, řídit tenhle mercedes je ale radost,
a když sešlápnu plyn až na podlahu, míle doslova ubíhají.
Mým
cílem je sídlo celosvětové společnosti pana Greye. Je to
obrovská dvacetipatrová kancelářská budova, samé oblé sklo a
ocel - architektova představa o užitkovosti - s nápisem GREY HOUSE
diskrétně vyvedeným opět v oceli nad vstupními prosklenými
dveřmi. Je čtvrt na dvě, když s pocitem ohromné úlevy, že
nejdu pozdě, vcházím do prostorné, a upřímně i dost
zastrašující vstupní haly z oceli, pískovce a skla.
Za
masivním kamenným recepčním pultem se na mě usmívá velmi
atraktivní, pečlivě upravená mladá blondýna. Na sobě má to
nejlíp padnoucí uhlově černé sako s bílou halenkou, jaké jsem
kdy viděla. Působí naprosto bezchybným dojmem.
„Jdu
za panem Greyem. Anastasia Steeleová, místo Katherine Kavanaghové."
„Omluvte
mě na okamžik, slečno Steeleová," trochu nadzdvihne obočí,
když se před ní sebevědomě postavím. Začínám litovat, že
jsem si nepůjčila jeden z Kateiných blejzrů místo svého tma
vomodrého sáčka. Vyvinula jsem nadlidské úsilí a vzala si svou
jedinou sukni, k ní celkem ucházející hnědé vysoké boty a
modrý svetr. Podle mě je to elegantní. Předstírám, že mi ta
blondýna ne- nahání strach, a strkám si uvolněný pramen vlasů
za ucho.
„Slečna
Kavanaghová je očekávána. Podepište se, prosím, sem, slečno
Steeleová. Použijte poslední výtah vpravo a zvolte si dvacáté
poschodí," usmívá se na mě vlídně, když se zapisuju, ale
není pochyb o tom, že se baví.
Podává
mi kartičku s výrazným nápisem NÁVŠTĚVA. Neubráním se
úšklebku. Osobně si myslím, že je zřejmé, že jsem tu na
návštěvě. Vůbec se sem totiž nehodím. Takové
věci se nemění, povzdychnu
si. S poděkováním se odebírám k výtahům kolem dvou mužů z
ochranky, kteří jsou ve svých dokonale padnoucích černých
kvádrech mnohem lépe oblečeni než já.
Výtah
se mnou do dvacátého patra letí nadzvukovou rychlostí. Dveře se
tiše otevírají a já se ocitám v dalším rozlehlém foyer -
znovu ta ocel, sklo a bělostný pískovec. Přede mnou se tyčí
další kamenný pult a další dokonale černobíle oděná mladá
blondýna, která vstává, aby mě pozdravila.
„Slečno
Steeleová, počkala byste zde, prosím?" pokyne mi směrem ke
křeslům potaženým bílou kůží.
Za
nimi se nachází prostorná prosklená zasedací místnost s velikým
stolem z tmavého dřeva a nejméně dvaceti barevně sladěnými
židlemi kolem. A za tím vším celoskleněná venkovní stěna,
skýtající výhled na panorama Seattlu až k zálivu Sound. Je to
omračující scenerie, která mě na chvíli doslova paralyzuje.
Pane
jo.
Sedám
si, z batohu lovím otázky, procházím si je a mezitím v duchu
spílám Kate, že mi neposkytla aspoň jeho stručný životopis. O
muži, se kterým teď povedu rozhovor, totiž nevím zhola nic. Může
mu být devadesát, nebo taky třicet. Ta nejistota je rozčilující,
začínám mít nervy na pochodu a neklidně poposedávám.
Tyhle
řeči z očí do očí mi nikdy moc nešly, spíš dávám přednost
anonymitě skupinové diskuse, kdy se můžu nenápadně skrývat v
zadní části místnosti. Abych pravdu řekla, ze všeho nejvíc
preferuju svou vlastní společnost, nejlépe usazená na pohovce v
univerzitní knihovně s nějakou britskou klasikou v ruce. A ne
sedět a svíjet se v nějaké kolosální budově z kamene a skla.
Sama
nad sebou obracím oči v sloup. Koukej
se sebrat, Steeleová. Soudě
podle budovy, která je až příliš moderní a sterilní, tipuju
Greye na čtyřicátníka: nejspíš bude v dobré kondici, opálený
a blond, aby ladil s personálem.
Další
elegantní bezchybně oblečená blondýna vchází velkými dveřmi
vpravo. Co to tu s těmi dokonalými blondýnami mají? To je jak ve
Stepfordu. S hlubokým nádechem vstávám.
„Slečna
Steeleová?" táže se poslední blondýna.
„Ano,"
zaskřehotám a odkašlu si. „Ano." Vida, teď už to znělo
mnohem přesvědčivěji.
„Pan
Grey vás přijme za okamžik. Mohu vám vzít to sako?"
„Och,
prosím. Snažím se z něj vyvléknout.
„Bylo
vám nabídnuto nějaké občerstvení?"
„Ehm
- ne." Páni, nedostanu blondýnu číslo dvě do potíží?
Třetí
blondýna zabodne do mladé ženy za pultem pohled a zamračí se na
ni.
„Dáte
si čaj, kávu, vodu?" ptá se, když obrátí svou pozornost
zpátky ke mně.
„Sklenka
vody bude stačit, děkuji," zamumlám.
„Olivie,
opatři prosím slečně Steeleové sklenici vody," vyzve Olivii
příkře. Ta okamžitě vyskakuje a odchází ke dveřím na druhé
straně haly.
„Omlouvám
se, slečno Steeleová, Olivie je naše nová stážistka. Posaďte
se, prosím. Pan Grey bude zaneprázdněn ještě pět minut."
Olivie
se vrací s velkou sklenicí ledově vychlazené vody.
„Prosím,
slečno Steeleová."
„Děkuji."
Blondýna
číslo dvě mašíruje zpátky za přepážku, její podpatky na
kamenné podlaze pravidelně klapou a rezonují. Sedá si a společně
s blondýnou číslo tři se vrací ke své práci.
Možná
pan Grey trvá na tom, aby všechny jeho zaměstnankyně byly
blondýny. Mimoděk se zamýšlím nad tím, jestli je to vůbec
legální, když vtom se náhle otevřou dveře kanceláře a z nich
vyjde vysoký, vkusně oděný muž tmavé pleti s krátkými dredy.
Teď už je jisté, že jsem se oblékla špatně.
Obrací
se a do dveří říká: „A co si dát tento týden golf, Gre yi?"
Odpověď
neslyším. Otáčí se, a když mě spatří, usměje se tak, až se
mu kolem očí utvoří vějířky vrásek. Olivie se mezitím
vymrštila a přivolala výtah. Zdá se, že je to přebornice ve
vyskakování ze židle. Ona je nervóznější než já!
„Na
shledanou, dámy," loučí se ten muž a nastupuje do výtahu.
„Pan
Grey vás nyní přijme, slečno Steeleová. Prosím, vstupte,"
vyzývá mě blondýna číslo dvě.
Tak
trochu nejistě se zvedám, snažím se zklidnit své rozjitřené
nervy. Sbírám svůj batoh, odkládám sklenici s vodou a kráčím
směrem k pootevřeným dveřím. „Nemusíte klepat - jen vstupte,"
usměje se na mě.
Zatlačím
do dveří, a jak do nich vcházím, klopýtnu. Zakopávám o svou
vlastní nohu a řítím se do kanceláře hlavou napřed.
Kruci,
kruci - já a moje obě levé nohy! Klečím na všech čtyřech ve
dveřích kanceláře pana Greye a něčí ruce mě jemně svírají,
aby mi pomohly vstát. Je mi tak trapně - kčertu s tou mojí
neohrabaností. Musím se doslova přinutit, abych vzhlédla. Do háje
- je tak mladý.
„Slečno
Kavanaghová," podává mi ruku s nezvykle dlouhými prsty, když
konečně stojím. „Christian Grey. Jste v pořádku? Ne chcete se
posadit?"
Je
tak mladý - a přitažlivý, velmi přitažlivý. Vysoký, v
luxusním šedém obleku, bílé košili a černé kravatě s
rozcuchanými vlasy s měděným nádechem a uhrančivým, pronikavě
šedým pohledem, kterým si mě pozorně měří.
Chvíli
mi trvá, než se zmůžu na slovo.
„Ehm.
Vlastně. " vykoktám. Jestli je tomuhle chlápkovi přes
třicet, tak sním svůj klobouk. Omámené vkládám ruku do jeho a
vzájemně si jimi potřásáme. Zároveň s dotykem našich prstů
ucítím zvláštní, vzrušující záchvěv. Celá v rozpacích se
mu spěšně vyvlékám. To musela být statická elektřina.
Uvědomuju si, že zrychleně pomrkávám, pohyby mých očních
víček kopírují rytmus mého srdce.
„Slečna
Kavanaghová je indisponována, takže mě posílá místo sebe.
Doufám, že vám to nevadí, pane Greyi."
„A
vy jste?" Jeho hlas je hřejivý, možná zní trochu pobaveně,
ale to se dá z jeho netečného výrazu těžko vyčíst. Projevuje
sice mírný zájem, ale především z něj čiší - zdvořilost.
„Anastasia
Steeleová. Společně s Kate, totiž. Katherine... totiž. slečnou
Kavanaghovou studuji angličtinu na Washingtonské státní."
„Aha,"
poznamená prostě. Mám pocit, že jsem v jeho výrazu zahlédla
náznak úsměvu, ale jistá si nejsem. „Posadíme se?" P
okyne rukou směrem k bílé kožené sedačce ve tvaru písmene L.
Pro
jednoho člověka je to až moc velká místnost. Před prosklenou
venkovní stěnou stojí moderní stůl z tmavého dřeva, u kterého
by se pohodlně najedlo šest lidí. K němu ladí konferenční
stolek u sedačky. Všechno ostatní je bílé - strop, podlaha i
stěny. Až na zeď u dveří, kde visí seskupení šestatřiceti
malých obrázků, uspořádaných do čtverce. Jsou nádherné -
série obyčejných, zapomenutých předmětů, namalovaných tak
detailně, že vypadají jako fotografie. Takhle pohromadě jsou
dechberoucí.
„Místní
malíř. Trouton," objasňuje mi, když si všimne, kam směřuje
můj pohled.
„Jsou
překrásné. Povyšují obyčejné na neobyčejné," zasním se
u vytržení z něj i z těch obrázků. S hlavou nakloněnou ke
straně se na mě upřeně zadívá.
„Lépe
bych to nevyjádřil, slečno Steeleová," pronese měkce a já
z nějakého nevysvětlitelného důvodu rudnu.
Kromě
těch maleb je zbytek kanceláře chladný, čistý a sterilní.
Zajímalo by mě, jestli to opravdu odráží osobnost toho řeckého
boha, co se elegantně zabořil do jednoho z bílých kožených
křesel naproti mně. Zatřepu hlavou, zneklidněná tokem svých
vlastních myšlenek, a lovím z batohu Kateiny otázky. Pak se
snažím zapnout diktafon, jenže mám tak roztřesené ruce, že ho
na ten tmavý konferenční stolek celkem dvakrát upustím. Pan Grey
nehne brvou a trpělivě čeká - aspoň doufám -, zatímco já
postupně podléhám extrémním rozpakům a nervozitě. Když
konečně seberu odvahu, abych na něj pohlédla, zjišťuju, že mě
pozorně sleduje. Jednu ruku má uvolněně složenou v klíně,
druhou si podpírá bradu a dlouhým ukazováčkem si přejíždí po
rtech. Myslím, že se snaží skrýt úsměv.
„Promiňte,"
zajíknu se. „Na tohle nejsem zvyklá." „Klidně si dejte
načas, slečno Steeleová," řekne. „Nebude vám vadit, když
si nahraju vaše odpovědi?" „To se mě ptáte teď? Poté, co
jste s tím tak zápasila?"
Do
tváří se mi hrne krev. On si mě dobírá?! Aspoň doufám.
Zaraženě zamžikám, nejsem si jistá, jak na to zareagovat, ale
zdá se, že ho to mrzí, protože se nade mnou nakonec slituje: „Ne,
nebude mi to vadit."
„Vysvětlila
vám Kate, teda slečna Kavanaghová, k čemu je to interview
určeno?"
„Jistě.
Objeví se v promočním vydání studentských novin, protože budu
předávat diplomy na letošním promočním ceremoniálu."
Panečku!
Tohle
je pro mě novinka. A já jsem dočasně zaujatá myšlenkou, že
někdo ne o moc starší než já... dobrá, tak asi o šest let a...
dobrá, je megaúspěšný... ale stejně - on mi bude předávat
diplom?! S nakrčeným čelem se nutím vrátit svou rozptýlenou
pozornost k otázkám, které třímám v ruce.
„Dobře."
Nervózně polknu. „Mám tu nějaké otázky, pane Greyi."
Uhlazuju si zbloudilý pramen vlasů za ucho.
„To
jsem si myslel..." pronáší s kamennou tváří. Je to jasné
- dělá si ze mě legraci. Jakmile si to uvědomím, ucítím horko
ve tvářích. Narovnávám se a zpevňuju ramena s úmyslem vypadat
vyšší a hrozivější. Zapínám diktafon a pokouším se působit
profesionálně.
„Na
to, že jste vybudoval takové impérium, jste velmi mladý. Čemu
vděčíte za takový úspěch?" Vzhlédnu k němu. Ukáže mi
chabý úsměv, ale celkově vypadá spíš lehce zklamaný.
„Obchod
je jenom o lidech, slečno Steeleová, a já jsem v po - suzování
lidí velmi dobrý. Vím, co je pohání, co je povznáší, co je
oslabuje, co je inspiruje a taky jak je pobízet. Zaměstnávám
velmi mnoho dobrých lidí a odměňuji je štědře." Udělá
drobnou pauzu a zaklesne se do mě svým šedým pohledem. „Věřím,
že cesta k úspěchu v jakémkoliv projektu vyžaduje, aby se člověk
stal jeho vládcem; aby to, čemu se věnuje, znal skrz naskrz, každý
detail. A já opravdu tvrdě, velmi tvrdě pracuji na tom, abych
takový byl. Veškerá rozhodnutí činím na základě logických
úvah a faktů. Mám přirozený talent pro vytipování a rozvíjení
solidních nápadů a také mám schopné lidi. A to je to podstatné,
všechno nakonec stojí na schopných lidech."
„Možná
máte prostě štěstí." Tohle není na Kateině seznamu, jenže
on je tak arogantní. Překvapeně zamrká.
„Já
nesázím na štěstí ani na náhody, slečno Steeleová. Zdá se,
že čím usilovněji pracuji, tím víc štěstí mám. Opravdu je
důležité vybrat si do týmu ty správné lidi a zároveň dokázat
beze zbytku využít jejich energii. Myslím, že to byl Harvey
Firestone, kdo řekl: Největší
výzvou vůdcovství je růst a zdokonalení podřízených *
„Teď
zníte jako někdo, kdo je posedlý kontrolou." Ta slova ze mě
vypadnou dřív, než je stihnu zarazit.
„Ovšem,
já praktikuji kontrolu v každé situaci, slečno Steeleová,"
prohlásí, aniž by jeho úsměv nesl sebemenší stopy humoru.
Zadívám se mu do očí a on mi ten pohled netečně a pevně
oplácí. Zrychluje se mi tep a ve tvářích už zase cítím horko.
Proč
mě tak znervózňuje? Je to snad tou jeho ohromující vizáží?
Nebo to dělá ten spalující pohled? Způsob, jakým si ukazováčkem
přejíždí po spodním rtu? Chtěla bych, aby s tím přestal.
„Mimoto,
obrovská moc spočívá v tom, když se ve svých taj ných snech
dokážete přesvědčit, že jste se narodila proto, abyste
ovládala," pokračuje měkce.
„Vy
si myslíte, že máte obrovskou moc?" Maniaku!
„Zaměstnávám
víc než čtyřicet tisíc lidí, slečno Steeleová. To mi dává
jistý pocit odpovědnosti - moci, chcete-li. Pokud se rozhodnu, že
už mě nezajímá telekomunikační byznys a rozprodám ho, dvacet
tisíc lidí bude řešit, jak následující měsíc zaplatí
hypotéku."
v
šoku
mi padá čelist. Jsem omráčená absolutní absencí jeho
skromnosti.
„Nemáte
snad dozorčí radu, které byste se z toho zodpovídal?"
vyhrknu znechuceně.
„Já
svou společnost vlastním. Žádné radě se zodpovídat nemusím."
Tázavě pozvedne obočí a já okamžitě rudnu. To bych samozřejmě
věděla, kdybych se aspoň trochu připravila. Zatraceně, když on
je tak arogantní. Radši měním téma.
„A
máte nějaké zájmy, kromě své práce?"
„Mé
zájmy jsou pestré, slečno Steeleová." Na rtech se mu obje
vuje náznak úsměvu. „Velmi pestré." Jeho upřený pohled
mi z nějakého důvodu způsobuje rozpaky a zároveň tlačí krev
do hlavy. Jako by v jeho očích zaplála nějaká hříšná
myšlenka.
„Když
tedy tak tvrdě pracujete, co děláte pro to, abyste se po práci
uvolnil?"
„Uvolnil?"
Věnuje mi zářivě bílý úsměv. A já přestávám dýchat. On
je opravdu
krásný.
Nikdo by neměl vypadat tak dobře.
„No,
abych se uvolnil, jak říkáte - plavím se, létám a... provozuji
různá kondiční cvičení." Poposedá si v křesle. „Jsem
velmi bohatý muž, slečno Steeleová, a tak mám drahé a mimořádné
koníčky."
Ve
snaze ukončit tuhle debatu vrhám letmý pohled na Kateiny otázky.
„Investujete
do výroby. Proč konkrétně?" kladu další dotaz. Proč jen
se v jeho přítomnosti cítím tak nesvá?
„Rád
tvořím. Líbí se mi, když vím, jak věci fungují: co je uvádí
do chodu, jak se skládají a zase rozkládají. A mou vášní jsou
lodě. Co k tomu dodat?"
„Teď
to skoro znělo, jako by mluvilo vaše srdce namísto logiky a
faktů."
Zacukají
mu koutky, zkoumavě se na mě zadívá.
„To
je možné. Nicméně existují lidé, kteří by řekli, že žádné
srdce nemám." „Proč by to říkali?"
„Protože
mě dobře znají," zkřiví rty v nahořklém úsměvu.
„Řekli
by vaši přátelé, že je snadné vás dobře poznat?" Té
otáz ky lituju hned, jak ji vyslovím. Taky není na Kateině
seznamu.
„Jsem
velmi uzavřený člověk, slečno Steeleová, a dělám všechno pro
to, abych si ochránil soukromí. Rozhovory neposkytuji často. "
„Tak
proč jste souhlasil s tímhle?"
„Protože
jsem sponzorem univerzity. A proto, že se mi, přes veškerou snahu,
nepodařilo slečnu Kavanaghovou odbýt. Velmi dlouho a neoblomně
naléhala na mé lidi z propagačního a já takovou houževnatost
dokážu ocenit."
Ano,
vím přesně, jak houževnatá dokáže Kate být. To je ten důvod,
proč tu sedím a kroutím se pod jeho pronikavým pohledem jako
žížala na háčku, zatímco bych se měla učit.
„Investujete
také do zemědělských technologií. Proč se zabýváte právě
tímto odvětvím?"
„Peníze
se jíst nedají, slečno Steeleová, a na této planetě je příliš
mnoho lidí, kteří nemají co do úst."
„To
zní velmi filantropicky. Je to něco, co vás naplňuje? Krmit
hladovějící?" Vyhýbavě pokrčí rameny.
„Je
to prostě dobrý byznys," zamumlá a já si pomyslím, že není
upřímný. Nedává to snad smysl - krmit hladové? Nevidím v tom
žádný finanční přínos, pouze duševní uspokojení. Zmatená
jeho postojem sklápím oči, abych přečetla další otázku.
„Zastáváte
nějakou životní filosofii? Jestli ano, jaká to je?"
„Nemám
životní filosofii jako takovou. Možná vůdčí princip -
Carnegieho:
Člověk,
který dokáže plně vlastnit svou mysl, si dokáže přivlastnit
cokoliv, na co má oprávněný nárok. A
já jsem velmi ukázněný, jdu si za svým. Mám rád kontrolu - nad
sebou i nad svým okolím."
„Takže
vy chcete věci vlastnit?" Ty jsi
posedlý
kontrolou.
„Chci
si zasloužit svoje právo je vlastnit, ale ano, sečteno a
podtrženo, chci."
„Teď
jste zněl jako nefalšovaný prototyp konzumenta."
„To
taky jsem." Sice se usmívá, ale v jeho očích se úsměv
neodráží. Tohle mi už zase nesedí na někoho, kdo chce nakrmit
svět, takže se nemůžu zbavit dojmu, že mluvíme o něčem jiném,
ale absolutně netuším o čem. Ztěžka polknu. Jako by teplota v
místnosti stoupala, nebo možná stoupá jenom ta moje. Mým jediným
přáním teď je, aby ten rozhovor skončil. Kate už bude mít
určitě dostatek materiálu. Čtu další otázku.
„Jste
adoptovaný. Nakolik si myslíte, že vás tato skutečnost
formovala?" Pane jo, to je dost osobní. Zkoumám Greye pohle
dem a doufám, že jsem ho neurazila. Trochu se zachmuří.
„To
sám nedokážu posoudit."
Tím
vzbuzuje můj zájem.
„Kolik
vám bylo, když vás adoptovali?"
„To
jsou všechno veřejně dostupné informace, slečno Steeleová,"
odbyde mě stroze. Sakra.
No
jistě - kdybych věděla, že budu dělat tenhle rozhovor,
připravila bych se na něj. Nervózně se vrhám dál.
„Kvůli
práci jste obětoval rodinný život."
„To
není otázka," poznamená lakonicky.
„Promiňte,"
ošiju se. Teď se kvůli němu cítím jako nějaké ne - vychované
děcko. Zkouším to ještě jednou: „Musel jste kvůli práci
obětovat rodinný
život?"
„Ale
já mám rodinu. Mám bratra, sestru a dva milující rodiče. A
nemám zájem ji dál rozšiřovat." „Jste gay, pane Greyi?"
On
se ostře nadechuje a já se samou hanbou propadám do země. Taková
hovadina! Proč
jen ty otázky před přečtením aspoň trochu nefiltruju? Přece mu
nemůžu říct, že je jenom čtu! Zatracená Kate a ta její
zvědavost!
„Ne,
Anastasie, to nejsem." Zvedá obočí, v očích chladný
záblesk. Nevypadá, že bych ho potěšila.
„Omlouvám
se. Je to, totiž. je to tu napsáno." To je poprvé, co
vyslovil mé jméno. Srdce mi buší jako o závod a já cítím, jak
se mi zase rozpalují tváře. Nervózně si strkám neposlušné
vlasy za ucho.
Grey
naklání hlavu ke straně.
„To
nejsou vaše vlastní otázky?"
Následuje
prudký odliv krve z mého obličeje.
„Ehm...
ne. Kate - teda slečna Kavanaghová to ona je se stavovala."
„Copak
vy nejste kolegyně ze studentských novin?" Ach,
ne. Se
studentskými novinami nemám nic společného. Je to její
mimoškolní aktivita, ne moje. Teď
jsem
pro změnu rudá až za ušima. „Ne. Je to moje spolubydlící."
v
tiché
úvaze si promne bradu, jeho šedé oči mě zkoumavě sledují.
„Nabídla jste se jí dobrovolně?" ptá se hrozivě tiše.
Tak
počkat, kdo tu koho zpovídá? Jeho pohled mě propaluje tak, že
prostě musím odpovědět upřímně.
„Byla
jsem vybrána. Ona se necítí dobře," odpovídám chabě ve
snaze se nějak ospravedlnit.
„Tím
se ovšem mnohé vysvětluje."
Ozývá
se zaklepání na dveře a v nich se objevuje blondýna číslo tři.
„Pane Greyi, omlouvám se, že vyrušuji, ale za dvě minuty máte
další schůzku."
„Ještě
jsme neskončili, Andreo. Prosím, zrušte to."
Andrea
na okamžik zaváhá, nevěřícně na něj zírá. Vypadá, že je
pořádně zaskočená. Grey k ní zvolna otáčí hlavu a zdvihá
obočí. Ona se zardí. Výborně.
Aspoň v tom nejsem sama.
„Samozřejmě,
pane Greyi," zatrylkuje a odchází. On svraští čelo a pak
znovu obrací pozornost mým směrem.
„Kde
jsme to skončili, slečno Steeleová?"
Ach,
takže jsme se vrátili ke slečně Steeleové.
„Jenom
se se mnou, prosím vás, zbytečně nezdržujte."
„Teď
se chci pro změnu já něco dozvědět o vás. Myslím, že jedině
tak to bude spravedlivé." Jeho šedé oči ožívají
zvědavostí. No
to mě podrž. Kam tímhle míří? Opírá
si lokty o područky křesla a z prstů rukou utváří na úrovni
svých úst stříšku. Jeho rty jsou velmi. zneklidňující.
Nutkavě polknu.
„O
mně se toho moc říct nedá."
„Jaké
máte plány, až doděláte školu?"
Pokrčím
rameny, vyvedená z míry jeho zájmem. Přestěhovat
se s Kate do Seattlu, najít si práci. Ještě jsem se tím vážně
nezabývala.
„Nemám
žádné plány, pane Greyi. Teď hlavně potřebuju udělat
státnice." Na které bych se právě teď měla učit, spíš
než sedět ve vaší výstavní nóbl sterilní kanceláři a cítit
se nepříjemně pod vaším pronikavým pohledem.
„Máme
tu výborný program pro absolventy," nadhodí tiše. Zvedám
obočí -on mi nabízí práci?
„Aha.
Budu to mít na paměti," zablekotám úplně rozhozená. „I
když si nemyslím, že bych se sem hodila." To ne, už zase
přemýšlím nahlas.
„Proč
něco takového říkáte?" Se zaujetím sklání hlavu ke
straně, na rtech mu pohrává náznak úsměvu.
„To
je snad zřejmé, ne?" Mám
nekoordinované pohyby, jsem nedbale oblečená a nejsem blond.
„Mně
ne," opáčí. Upírá na mě intenzivní pohled, veškerý jeho
humor upadl v zapomnění a já někde hluboko uvnitř podbřišku
pocítím neznámé trnutí. Unikám jeho zkoumavým očím a zadívám
se na své do sebe propletené prsty.
Co
se to tu děje? Musím
odsud pryč - a to hned! Nakláním se, abych uklidila diktafon.
„Chtěla
byste tu provést?" nabízí mi.
„Jsem
si jistá, že máte hodně práce, pane Greyi, a mě čeká dost
dlouhá cesta."
„Vracíte
se zpátky do Vancouveru?" zazní překvapeně, snad dokonce
úzkostně. Pohlédne ven z okna, rozpršelo se tam. „Tak to byste
měla jet opatrně." Jeho tón je přísný až autoritativní.
Co se stará? „Máte vše, co jste potřebovala?" dodává.
„Ano,
pane," potvrzuju a ukládám si diktafon do batohu. On přitom
zamyšleně přimhouří oči.
„Děkuju,
že jste mi poskytl rozhovor, pane Greyi."
„Potěšení
bylo plně na mé straně," ujišťuje mě, opět zdvořilost
sama.
Když
vstávám, zvedá se a podává mi ruku.
„Dokud
se zase nesetkáme, slečno Steeleová." Zní to jako vý zva,
nebo hrozba, nejsem si jistá. Zamyšleně pokrčím čelo. A kdy
bychom se jako měli setkat? Znovu mu potřásám rukou, užaslá,
protože to podivné mravenčení nikam nezmizelo. Určitě jsou to
nervy.
„Pane
Greyi," kývnu. On s grácií atleta přechází ke dveřím a
otevírá je dokořán.
„Jen
se ujišťuji, že projdete bez úhony, slečno Steeleová."
Nepatrně se usměje. Očividně naráží na můj nepříliš
elegantní vstup do jeho kanceláře. Žádný div, že zase rudnu.
„To
je od vás velice ohleduplné, pane Greyi," šlehnu po něm a
jeho se úsměv rozšiřuje. Tak
to mě moc těší, že jsem tě pobavila, kaboním
se v duchu cestou do haly. Překvapeně zjišťuju, že mě Grey
následuje. Andrea i Olivie k nám současně zvedají své zaražené
pohledy.
„Měla
jste nějaký kabát?" zjišťuje Grey.
„Sako."
Olivie
je v tu ránu na nohou a přináší mi ho, ale Grey jí ho bere z
rukou dřív, než mi ho stihne podat. Přidrží mi ho a já se do
něj s naprosto absurdními rozpaky soukám. V jednu chvíli jeho
dlaně krátce spočinou na mých ramenou. Při tom doteku se až
zajíknu. Pokud si toho všiml, nedává to najevo. Svým dlouhým
ukazováčkem přivolává výtah a oba u něj chvíli jen tak
stojíme a čekáme - já nesvá, on klidný a vyrovnaný. Dveře se
otevírají a já v touze uniknout chvatně nastupuju. Opravdu
už se odsud musím dostat. Když
se otáčím, abych na něj pohlédla, opírá se o stěnu u dveří
výtahu. Je opravdu velmi, velmi hezký. Až zneklidňujícím způso
bem.
„Anastasie,"
vysloví, jako by mi dával sbohem.
„Christiane,"
odpovídám a dveře se milosrdně zavírají.
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára
Poznámka: Komentár môže zverejniť iba člen tohto blogu.