Päťdesiat odtieňov sivej (CZ) 2012 5. kapitola

Kapitola 5

Je tu ticho. Světlo je tlumené. V téhle posteli je tak příjemně a teploučko. Hmm... Otevírám oči a prožívám chvilku klidu a míru, vychutnávám si pohled na velmi zvláštní neznámý prostor, který mě obklopuje. Nemám nejmenší tušení, kde jsem. Čelo postele za mou hlavou má tvar obrovského slunce. Je mi nějak povědomé. Místnost je rozlehá a vzdušná, luxusně zařízená v hnědé, zlaté a béžové. To už jsem někde viděla. Kde jenom? Můj otupený mozek se těžce prodírá nedávno získanými vizuálními vzpomínkami. Ty bláho. Já jsem v hotelu Heathman. v apartmá. V podobném pokoji jsem přece byla s Kate. Tenhle vypadá větší. A sakra, jsem v apartmá Christiana Greye. Jak jsem se sem dostala?

Zvolna se mi vybavují útržkovité vzpomínky na minulou noc. Pití - ach ne, to pití - telefonát - ach bože, ten telefonát - zvracení - proboha, to zvracení. José a pak Christian. Ach ne. V duchu jsem takhle malinká. Nepamatuju si, jak jsem se sem dostala. Mám na sobě svoje tričko, podprsenku a kalhotky. Žádné ponožky. Žádné džíny. Do háje.

Podívám se na noční stolek. Je na něm sklenice pomerančového džusu a dvě bílé tablety. Advil. Jenom takový maniak jako on může myslet na všechno. Sedám si a polykám prášky. Vlastně se necítím až tak zle, nejspíš mnohem lip, než si zasluhuju. Pomerančový džus chutná božsky.

Ozývá se zaklepání na dveře. Srdce mi skáče až do krku, takže nedokážu promluvit. I tak otevírá dveře a vchází dovnitř.

No to mě podrž, on byl cvičit. Má na sobě šedé sportovní kalhoty, které mu tím způsobem visí z boků, a šedé triko, které je propocené stejně jako jeho vlasy. Christian Grey se potí, to zjištění se mnou dělá zvláštní věci. S důkladným nádechem zavírám oči. Jsem jako dvouleté dítě - když pevně zavřu víčka, jako bych tu nebyla.

„Dobré ráno, Anastasie. Jak se cítíš?"

„Lip, než si zasloužím," zadrmolím.

Opatrně na něj vykouknu zpod řas. Pokládá na židli velkou nákupní tašku a chytá do rukou oba konce ručníku, který má pře hozený kolem krku. Upře na mě ten svůj temně šedý pohled a já jako obvykle netuším, co se mu honí hlavou. Umí tak dobře skrývat myšlenky a pocity.

„Jak jsem se sem dostala?" Můj hlas zní tence, zkroušeně.

Sedá si na okraj postele. Je tak blízko, že bych se ho mohla dotknout, tak blízko, že ho cítím. Božínku... pot, sprchový gel a Christian. To je opojný koktejl - o moc lepší než margarita, to už můžu tvrdit z vlastní zkušenosti.

„Když jsi omdlela, nechtěl jsem kožené potahy ve svém autě ohrozit tím, že bych tě vezl až domů. Tak jsem tě vzal sem," vysvětluje lakonicky.

„To tys mě ukládal do postele?"

„Ano." Tváří se netečně.

„Zvracela jsem ještě?" ptám se tichým hláskem.

„Ne."

„To tys mě svlékal?" zašeptám.

„Ano." Tázavě zvedá obočí, protože já vzápětí šíleně ru dnu.

„Takže jsme se spolu." hlesnu. V ústech mi hrůzou vysychá, ani nejsem schopná dokončit otázku. Jen zírám na své ruce.

„Anastasie, bylas v podstatě v kómatu. Nekrofilie není právě mým šálkem kávy. Mám rád své ženy při smyslech a schopné vnímat," pronáší suše.

„Je mi to hrozně líto."

Jeho rty se zvedají v lehce pokřiveném úsměvu.

„Byl to velmi zábavný večer. Jen tak na něj nezapomenu."

Já taky ne - on se mi posmívá, mizera jeden. Neprosila jsem se ho, aby si pro mě jezdil. Jenže se nějakým záhadným způsobem přihodilo, že se kvůli tomu cítím provinile.

„Nenutila jsem tě, abys po mně slídil s nějakým bondovským programem, který vyvíjíš pro papaláše," vyrukuju na něj. Zatváří se překvapeně, a pokud se nemýlím, i trochu dotčeně.

„Tak za prvé, technologie na sledování mobilů se dá stáhnout z internetu. Za druhé, moje společnost nevyvíjí ani nevyrábí žádný druh sledovacího zařízení. A za třetí, kdybych si pro tebe nedojel, pravděpodobně by ses probudila ve fotografově posteli, a pokud si dobře vzpomínám, nebylas zrovna nadšená z toho, jak tě dobýval," prohlašuje kysele.

Dobýval?! Vrhnu na něj pobavený pohled. Nazlobeně mě sleduje - z očí mu sálá ukřivděnost. Zkouším si skousnout spodní ret, abych se nerozesmála, jenže selhávám.

„Ze kterého století jsi utekl? Mluvíš jako nějaký rytíř od dvora."

Jeho nálada se viditelně zvedá. Roztává mu pohled a jeho vý raz se mění v uvolněný, dokonce zaznamenávám stopu úsměvu na rtech.

„To si teda nemyslím, Anastasie. Tak nanejvýš temný rytíř." S trpkým úšklebkem zatřese hlavou. „Jedlas vůbec včera večer?" ptá se mě kriticky. Zavrtím hlavou. K jakému to závažnému prohřešku jsem se právě přiznala? Zatne čelisti, ale jeho netečný vý raz se nemění.

„Musíš jíst. To proto ti bylo tak zle. Upřímně, Anastasie, to je při pití pravidlo číslo jedna." Rukou si prohrábne vlasy a já už vím, že to dělává, když je rozzlobený.

„Hodláš mě tu dál peskovat?"

„To si myslíš, že dělám?"

„To si teda myslím."

„Máš štěstí, že tě jenom peskuju."

„Co tím chceš říct?"

„Jenom to, že kdybys byla moje, nesedla by sis týden na za dek - po tom, cos včera předvedla. Nejedlas, opila ses, vystavila ses nebezpečí." Se zhrozeným výrazem zavírá oči, nepatrně se zachvěje. Když se na mě znovu podívá, probodne mě tvrdým pohledem. „Nedokážu ani pomyslet na to, co se ti mohlo

stát."

Taky se na něj zamračím. Co má za problém? Co to s ním jenom je? Prý: Kdybych byla jeho... A to teda nejsem. I když, část mého já by možná chtěla. To pomyšlení přebíjí moje rozhořčení nad jeho namyšleným projevem. Až se zastydím za vrtkavost svého podvědomí - při představě, že bych byla jeho, předvádí oslavný taneček v jasně rudé hula-hula sukýnce.

„Byla bych v pohodě. Vždyť jsem byla s Kate."

„A co ten fotograf?" vyjede na mně.

Hmm... mládě José. To si s ním ještě vyřídím.

„José to zkrátka přepísknul," pokrčím rameny.

„No tak až to přepískne příště, měl by mu někdo dát lekci slušného chování." „Ty jsi celkem pedant, co?" zasyčím na něj.

„Eh, Anastasie. to si ani nedokážeš představit." Vědoucně přimhouří oči, potom se šibalsky uculí. Je to odzbrojující. V jednu chvíli jsem zmatená a rozzlobená, a v další hltám očima jeho oslnivý úsměv. Páni... jsem naprosto uchvácená, a to jenom proto, že se směje tak zřídka. Dočista zapomínám, o čem mluvil.

„Jdu si dát sprchu. Nebo bys chtěla jít první?" Naklání hlavu k jedné straně, ještě pořád se usmívá. Tep se mi zrychluje a prodloužená mícha odmítá vysílat do plic pokyny k dýchání. Jeho úsměv se rozšiřuje, zvedá ruku a palcem mi přejíždí po tváři a přes spodní ret.

„Dýchej, Anastasie," zašeptá a vstane. „Za patnáct minut tu bude snídaně. Už musíš umírat hlady." Odchází do koupelny a zavírá za sebou dveře.

Vydechuju vzduch, který jsem doteď zadržovala. Proč je tak zatraceně přitažlivý? Právě teď mám chuť vstát a jít do té sprchy s ním. Takhle jsem se ještě kvůli nikomu necítila. Vnímám, jak se ve mně bouří hormony. Ještě teď cítím na tváři a spodním rtu cestičku, kterou tam zanechal jeho palec. Jako bych se svíjela pod nějakou znepokojivou bolestnou. potřebou. Nerozumím tomu. Hmm... Touha. To je ono. Takhle vypadá touha.

Lehám si zpátky na nadýchaný péřový polštář. Kdybys byla moje. Ach bože. co bych za to dala. Je jediným mužem, který mi kdy rozproudil krev v žilách. A zároveň na mě působí tak protichůdně; je příliš složitý až komplikovaný, a matoucí. Nejdřív mě odmítne, pak mi pošle kolekci knih za čtrnáct tisíc dolarů a nakonec mě sleduje jako nějaký fanatik. A navzdory tomu jsem strávila noc v jeho hotelovém pokoji a cítím se v bezpečí. Chráněná. Záleží mu na mně natolik, že přijel a vysvobodil mě ze situace, kterou si špatně vyložil jako nebezpečnou. Ne, ne, on není temný rytíř, ale zachránce v lesklé zbroji -klasický romantický hrdina - Sir Gawain nebo Sir Lancelot.

Hrabu se z jeho postele a zoufale pátrám po svých džínách. On vychází z koupelny, je mokrý, na kůži se mu lesknou kapky vody. Ještě se neoholil a všechno, co má na sobě, je ručník kolem pasu. A pak jsem tu já - a mé dvě holé nemotorné nohy. Je překvapený, že už jsem vstala. Těžkne mu pohled.

„Jestli hledáš svoje džíny, nechal jsem je vyprat. Ušpinila sis je."

„Aha." Jsem rudá jako řepa. Proč mě proboha vždycky tak rozhodí?

„Poslal jsem Taylora, aby ti obstaral jiné. A taky nějaké boty. Je to v té tašce na židli."

Čisté oblečení. Jak nečekaný bonus.

„Ehm. tak já si dám tu sprchu," zamumlám. „A díky." Co jiného můžu říct? Popadnu tašku a prchám do koupelny, pryč od znepokojující blízkosti nahého Christiana. Michelangelův David je proti němu nicka.

Koupelna je ještě horká a plná páry. Svlékám se a rychle vstupuju do sprchy, už se nemůžu dočkat, až se ocitnu pod očistným proudem vody. Stéká po mně a já nastavuju obličej jejím vítaným přívalům.

Chci Christiana Greye. Strašně moc. To je holý fakt. Poprvé ve svém životě toužím být s mužem. Chci na sobě cítit jeho ruce a ústa.

Řekl, že má rád ženy při smyslech. Takže asi nedrží celibát. Ale o nic se nepokusil, aspoň ne tak jako Paul a José. Tomu nerozumím. Chce mě vůbec? Minulý týden mě nepolíbil. Odpuzuju ho snad? Ale přece jsem tady, přivedl si mě sem. Prostě nechápu, jakou hru se mnou hraje. Co se mu honí hlavou? Strávilas celou noc v jeho posteli a on se tě ani nedotknul, Ano. Dej si dvě a dvě dohromady. Mé podvědomí vystrčilo svou ošklivou jízlivou hlavu. Přehlížím ho.

Voda je teplá a konejšivá. Hmm... Mohla bych v té sprše v jeho koupelně stát navěky. Natahuju se pro sprchový gel, voní jako on. Nádherně. Roztírám si ho po těle a představuju si, že je to on - to on vtírá to voňavé mýdlo do mé kůže na prsou, na břiše, mezi stehny; to jeho ruce s těmi dlouhými prsty. Srdce mi pádí jako splašené. To je tak. příjemné.

„Je tu snídaně." Jeho zaklepání na dveře mě poleká.

„J-jasně," vykoktám překvapeně, když jsem tak krůtě vytržena z erotického snění.

Vylézám ze sprchy a beru si dva ručníky. Do jednoho si balím vlasy ve stylu Carmen Mirandy. Do druhého se rychle suším, ignoruju přitom ten příjemný pocit, který vyvolává tření na mé náhle přecitlivělé pokožce.

Zalovím v tašce pro nové džíny. A zjišťuju, že mi Taylor nepřine sl jenom kalhoty a nové conversky, ale taky světle modrou halenku, ponožky a. spodní prádlo. Božínku. Čistá podprsenka a kalhotky

- i když takové přízemní a prosté pojmenování je v žádném případě nevystihuje. Mají exkluzivní design luxusního evropského dámského prádla. Jemňounká, světle modrá látka a samá krajka. Pane jo. Nevycházím z úžasu a taky jsem z toho lehce nesvá. Hlavně když zjišťuju, že mi perfektně sedí. No jasně že sedí, jakpak by taky ne? Při představě, jak mi Vojenský Sestřih kupuje prádlo v některém z těch značkových obchodů, se mi hrne krev do tváří. To by mě zajímalo, co dalšího má ještě v popisu práce.

Spěšně se oblékám. I ten zbytek je přesně má velikost. Narychlo si vysouším vlasy ručníkem a marně se pokouším je přimět ke kázni. Jako obvykle odmítají spolupracovat, a tak mi nezbývá nic jiného, než je sepnout do gumičky. kterou nemám. Nějakou bych měla mít v tašce, ať už je kdekoliv. Nabírám si pořádný doušek vzduchu do plic. Nadešel čas postavit se Panu Matoucímu čelem.

S úlevou zjišťuju, že je ložnice prázdná. Honem se rozhlížím po své tašce, ale nikde ji nevidím. Znovu se zhluboka nadechuju a vcházím do obytného prostoru apartmá. Je obrovský Je tu okázalá část určená k sezení, plná sedaček s měkkým polstrováním, do detailu propracovaný konferenční stolek s hromadou velkých, exkluzivně vypadajících knih, pracovní kout se supermoderním iMacem a obrovská plazmová televize na zdi. Christian sedí na druhé straně pokoje u jídelního stolu a čte si noviny. Celé to tu má velikost tenisového kurtu, přibližně. Ne že bych hrála tenis, ale párkrát jsem při tom viděla Kate. Kate!

„Kruci, Kate!" vyjeknu. Christian ke mně zvedá oči.

„Ví, že jsi tady a stále naživu. Posílal jsem Elliotovi zprávu," říká s drobným pobavením v hlase.

Ale ne. Vzpomínám si na ten její včerejší vášnivý taneční výstup. Všechny ty její patentované pohyby, použité s maximálním efektem a za jediným účelem -nic menšího než svést Christianova bratra! Co si pomyslí o tom, že jsem skončila tady? Ještě nikdy jsem přes noc nezůstala venku. A ona je pořád s Elliotem. Něco takového udělala jenom dvakrát a já pak pokaždé musela týden po rozchodu snášet pohled na to její obludné králíčkové pyžamo. Bude si myslet, že jsem taky měla sex na jednu noc.

Christian se na mě přísně zadívá. Na bílé bavlněné košili nemá dopnuté knoflíčky u krku ani na manžetách.

„Sedni si," nařizuje mi a ukáže na místo u stolu. Přecházím pokoj a sedám si naproti němu, jak mi přikázal. Stůl se pod tím množstvím jídla téměř prohýbá.

„Nevěděl jsem, co ti chutná, tak jsem objednal výběr ze snídaňového menu," věnuje mi pokřivený omluvný úsměv.

„To je ale hrozná zhýralost," zabrblám. Navzdory tomu, že jsem hladová, vyvádí mě ta možnost volby z míry. Nakonec si vybírám lívance s javorovým sirupem a míchaná vejce se šunkou. Christian se vrací ke své omeletě z bílků a pokouší se skrýt uculení. Jídlo je vynikající.

„Čaj?" ptá se mě.

„Ano, prosím."

Podává mi malou konvičku s horkou vodou a sáček čaje English Breakfast na talířku. Ježkovy oči, on si pamatuje, jak piju čaj. „Máš mokré vlasy," vyčiní mi.

„Nemohla jsem najít fén," kuňknu rozpačitě. Ne že bych ho hl edala.

Stiskne rty do tvrdé přímky, ale neřekne nic.

„Děkuju za to oblečení."

„Rádo se stalo, Anastasie. Ta barva ti sluší."

S uzarděním klopím oči ke svým prstům.

„Myslím, že by ses opravdu měla naučit přijímat komplimenty," pokárá mě. „Měla bych ti za ty šaty zaplatit."

Tak, a teď se na mě dívá, jako bych ho nějak urazila. Honem pokračuj u. „Už jsi mi dal ty knihy, které samozřejmě nemůžu přijmout. Ale to oblečení. prosím, nech mě to zaplatit," váhavě se na něj usměju. „Anastasie, věř mi, já si to můžu d ovolit." „Ale o to přece nejde. Proč bys mi měl kupovat oblečení?" „Protože můžu." V očích se mu ďábelsky zablýskne.

„To, že něco můžeš, ještě neznamená, že to uděláš," namítám tiše a on se na mě tázavě zadívá. V očích mu stále jiskří a já mám najednou pocit, že se bavíme o něčem jiném, jenže nevím o čem. Což mi připomíná.

„Proč jsi mi vlastně posílal ty knihy, Christiane?" vydechnu měkce.

Odkládá svůj příbor a soustředěně se na mě dívá. Jeho oči teď planou nějakou neuchopitelnou emocí. U všech svátých - až mi z toho vysychá v puse.

„No. když tě málem přejel ten cyklista - a já tě potom držel a ty ses mi snažila očima vsugerovat, abych tě políbil. " odmlčí se a trhne rameny. „Měl jsem dojem, že ti dlužím omluvu. A varování." Rukou si prohrábne vlasy. „Anastasie, já nejsem typ chlapa, co na to jde přes srdce a květiny. Nenavazuji milostné vztahy. A mám velmi zvláštní záliby. Měla bys na mě zapomenout." Zavírá oči, jako by to na něj bylo příliš. „Jenže. něco na tobě je, takže je pro mě skoro nemožné si od tebe udržovat odstup. Ale myslím, že toho už sis všimla."

Najednou nemám na jídlo ani pomyšlení. On si nedokáže udržet odstup?!

„Tak si ten odstup neudržuj," zašeptám.

Zalapá po dechu, samým překvapením se mu rozšiřují oči. „Ty vůbec nevíš, o čem mluvíš."

„Tak mi to objasni."

Sedíme a zíráme na sebe, ani jeden z nás už nejí. „Takže ty nedržíš celibát," vydechnu. v jeho očích probleskne pobavení.

„Ne, Anastasie, to teda nedržím." Dělá pauzu, aby mi dal čas tuhle informaci zpracovat, a já velmi pravděpodobně opět rudnu. Filtr mezi mým mozkem a pusou je už zase mimo provoz. Nemůžu uvěřit, že jsem to vyslovila nahlas.

„Co máš v plánu na dalších pár dnů?" ptá se zastřeně.

„Dnes jdu do práce, od dvanácti. Kolik je vlastně hodin?" zpanikařím.

„Právě bylo deset; máš spoustu času. A co zítra?" Pokládá si lokty na stůl, bradou se opírá o dlouhé sepnuté prsty.

„Začínáme s Kate balit. Příští víkend se stěhujeme do Seattlu a já budu celý týden v práci u Claytonů."

„Už jste si v Seattlu našly bydlení?"

„Ano." „Kde?"

„Nepamatuju si přesnou adresu. Je to někde v Pike Markét." „Bydlím nedaleko," usměje se. „A jakou práci si hodláš v Seattlu najít?" Kam tím svým vyptáváním míří? Inkvizice Christiana Greye je skoro stejně nesnesitelná jako Inkvizice Katherine Kavanaghové. „Ucházím se o nějaké stáže. Čekám, až se mi ozvou." „Ucházíš se i o místo v mé společnosti, jak jsem ti navrhoval?" Jako na povel červenám. No jasně, že ne! „Ehm. ne." „A co je špatného na mé společnosti?"

„Myslíš na tvé společnosti, nebo na tvé společnosti?. " ušklíbnu se na ^něj.

„Skutečně jste se na mě právě ušklíbla, slečno Steeleová?" Sklání hlavu k rameni, hádám, že se baví, ale těžko se mi to odha duje. Rudnu ještě víc a klopím pohled ke své nedojedené snídani. Nedokážu se mu dívat do očí, když používá tenhle tón.

„Taky bych chtěl ten ret skousnout," poznamená chraplavě.

Zalapám po vzduchu, vůbec jsem si neuvědomila, že si koušu spodní ret! Nejspíš mám pusu dokořán. To bude pravděpodobně ta nejerotičtější věc, kterou mi kdo v životě řekl. Strašně mi buší srdc e a mám obavy, že je slyšet můj ztěžklý dech. Ježiši, samým vzrušením se chvěju, a to se mě ještě ani nedotknul. Nervózně se zavrtím a očima se znovu střetnu s jeho temným pohledem. „Tak proč to neuděláš?" hlesnu provokativně.

„Protože se tě ani nedotknu, Anastasie - aspoň dokud k tomu nebudu mít tvůj písemný souhlas." Rty se mu pohnou v náznaku úsměvu.

Cože?

„Co tím jako myslíš?"

„Přesně to, co říkám," povzdechne si a zakroutí nad tím hlavou - pobaveně i rozladěně zároveň. „Musím ti to ukázat, Ana stasie. V kolik dnes končíš?" „Kolem osmě."

„Dobře, mohli bychom zajet do Seattlu, dnes večer nebo třeba příští sobotu. Dáme si u mě večeři a já tě pak seznámím s fakty. Dál už to bude tvoje volba." „Proč mi to nemůžeš říct teď?"

„Protože teď si vychutnávám svou snídani a tvou společnost. A protože jakmile pochopíš, o co se jedná, pravděpodobně už mě nebudeš chtít nikdy

vidět."

Co má tohle znamenat? Unáší snad děti do otroctví na nějaké bohem zapomenuté místo na planetě? Je členem nějaké zločinecké organizace? Tím by se dalo vysvětlit, proč je tak bohatý Nebo je hluboce věřící? Je snad impotentní? To určitě ne - jistě by mě dokázal hned teď přesvědčit o opaku. Z přemítání nad všemi těmi možnostmi se mi nejspíš zavaří mozek. Tohle nikam nevede. Chci tu záhadu jménem Christian Grey rozluštit co nejdřív. A pokud je to jeho tajemství tak hrozné, že už ho nebudu chtít nikdy vidět, tak ať - aspoň se mi uleví. Co si to tu namlouváš? okřikne mě mé podvědomí. Pokud se ukáže, že má pravdu, budeš na tom pěkně mizerně.

„Ještě dnes," rozhoduju se.

Nevěřícně zvedá obočí.

„Jako Eva - už se nemůžeš dočkat jablka poznání," ušklíbne se.

„Skutečně jste se na mě právě ušklíbnul, pane Greyi?" popíchnu ho sladce. A

mám tě, náfuko!

Místo jeho očí teď vidím jen úzké štěrbinky. Bere mobil a mačká rychlou volbu.

„Taylore, budu potřebovat Charlie Tango."

Charlie Tango?! Co to je?

„Z Portlandu, řekněme v půl deváté. Ne, zůstane přistavená u Escaly. Celou noc."

Celou noc?!

„Ano. Na výzvu zítra ráno. Z Portlandu do Seattlu poletím já."

Poletím?

„Pilot ať je v pohotovosti od půl jedenácté." Končí hovor. Žádné prosím ani děkuji.

„To vždycky všichni skáčou, jak pískáš?"

„Obvykle ano, pokud si chtějí udržet práci," pronese s kamennou tváří.

„A pokud pro tebe nepracují?"

„Dokážu být velmi přesvědčivý, Anastasie. Teď bys měla dojíst tu snídani. A potom tě hodím domů. U Claytonů tě vyzvednu v osm, až skončíš. Do Seattlu poletíme."

Zrychleně zamrkám.

„Poletíme?"

„Ano. Mám helikoptéru."

Civím na něj se spadlou bradou. Mám druhé rande s Christianem Tak-Strašně-Tajemným Greyem. Přešli jsme od kafe rovnou k lítání vrtulníkem. Páni.

„To poletíme do Seattlu helikoptérou?"

„Ano." „Proč?"

Nasazuje ten svůj hříšný úsměv. „Protože můžeme. A teď to dojez." Jak mám teď asi jíst? Poletím vrtulníkem do Seattlu. S C hristianem Greyem. Který chce kousat můj ret. Při tom pomyšlení se ošiju.

„Jez," řekne už ostřejším tónem. „Anastasie, plýtvání jídlem mě znervózňuje.

Jez."

„Nedokážu to sníst všechno." Zírám na to množství jídla, které je ještě pořád na stole.

„Sněz, co máš na talíři. Kdyby ses včera pořádně najedla, nebyla bys tady a já bych nevykládal karty na stůl tak brzy." Ústa se mu stahují do tvrdé linky. Vypadá rozzlobeně.

Zachmuřeně se vracím ke své vystydlé snídani. Na jídlo jsem prostě moc rozrušená, Christiane. Copak to nechápeš? vysvětluje mu mé podvědomí. Ale jsem příliš zbabělá, než abych ty myšlenky vyslovila nahlas, zvlášť když je tak rozmrzelý. Hmm, jako malý kluk. Ani nevím, proč mě to pomyšlení tak pobavilo.

„Co je tady k smíchu?" ohrazuje se.

Jen zavrtím hlavou - to se mu neodvážím říct - a dál se věnuju jídlu. Když polykám poslední kousek lívance, nesměle na něj juknu. Zamyšleně mě sleduje.

„Hodná holka," pochválí mě. „Až si vysušíš vlasy, odvezu tě domů. Nechci, abys onemocněla." V jeho slovech jasně slyším nějaký nevyslovený příslib. Na co zase myslí? Vstávám od stolu a najednou mě napadne, jestli bych se ho neměla zeptat, zda vůbec smím, ale hned ten nápad zavrhuju. Zní to jako moc velká provokace. Cestou do ložnice se z náhlého popudu zarazím.

„Kdes vůbec v noci spal?" Otáčím se a upřu na něj zpátky k židli, na které stále sedí, tázavý pohled. Nikde jsem tu nezahlédla žádnou deku nebo prostěradlo - možná že už to sklidil.

„V posteli," odpovídá prostě a už zase se tváří netečně.

„Aha."

„Jistě, i pro mě to byla celkem novinka," usměje se.

„Myslíš to, že ses se mnou. nevyspal?" Tak - a řekla jsem to. Samozřejmě rudnu.

„Ne." Zavrtí hlavou a zamračí se, jako by se mu vybavilo něco ošklivého. „Myslím to, že jsem spal s někým." Znovu bere do ruky noviny a pokračuje ve čtení.

Co zase proboha znamená tohle? To jako nikdy s nikým ne spal? Je snad panic? Tak nějak o tom pochybuju. Stojím tam a nevěřícně na něj hledím. On je bezpochyby tím nejtajemnějším člověkem, kterého jsem kdy poznala. Až pak mi najednou dochází, že jsem vlastně spala s Christianem Greyem. Nejradši bych si teď nafackovala - co bych dala za to, kdybych byla při smyslech a viděla ho, jak spí. Zranitelného. Ale nějak si to nedokážu ani představit. No, dnes v noci se to údajně všechno změní.

v ložnici prohledávám zásuvky prádelníku a nacházím fén. Pomocí prstů si suším vlasy, jak nejlíp dokážu. Jakmile to mám hotové, zamířím do koupelny. Chtěla bych si vyčistit zuby. Můj pohled padá na Christianův kartáček. To by bylo, jako bych ho kousek ochutnala. Hmm... Provinile se ohlédnu přes rameno ke dveřím a potom se opatrně dotknu štětinek kartáčku. Jsou vlhké. Takže už ho použil. Rychle ho beru, mačkám na něj trochu pasty a v rekordním čase si s ním čistím zuby. Cítím se tak nemravně. Ale bylo to úžasný vzrůšo.

Popadnu své tričko, podprsenku a kalhotky ze včerejška a všechno to ukládám do nákupní tašky, kterou přinesl Taylor. Odcházím zpátky do obytných prostor, abych našla kabátek a tašku. S hlubokou úlevou v ní nalézám gumičku do vlasů. Když si stahuju vlasy do culíku, Christian ze mě nespouští oči. Jeho pohled na sobě cítím, i když si pak sedám, abych počkala, až domluví. S někým totiž telefonuje.

„Chtějí dva? . Kolik to bude stát? . Dobře, a jakou tam máme úroveň bezpečnosti? ... To jako pojedou přes Suez? ... Jak moc bezpečný je Ben Sudan? ... A kdy dorazí do Dárfúru? ... Dobře, jdeme do toho. Průběžně mě informujte." Zavěšuje.

„Připravená?"

Kývnu. To by mě zajímalo, o čem to mluvil. Navléká si modré sako s proužky, bere klíčky od auta a vyráží ke dveřím.

„Až po vás, slečno Steeleová," zapřede, když mi je otevírá. Je ztělesněním nedbalé elegance.

Zůstávám stát, snad až příliš dlouho, a opájím se pohledem na něj. Když si pomyslím, že jsem s ním dnes v noci spala a on je pořád ještě tady, po vší té tequile a zvracení. A co víc, chce mě vzít do Seattlu. Proč mě? Tomu nerozumím. Procházím dveřmi a do mysli se mi znovu vkrádají jeho slova: Něco na tobě je. Inu, ty pocity jsou naprosto vzájemné, pane Greyi, a já tomu tajemství přijdu na kloub.

v tichosti kráčíme chodbou k výtahu. Zatímco čekáme, pokradmu se na něj podívám skrz řasy a on na mě mrkne koutkem oka. Plaše se usměju a jemu se zavlní rty.

Přijíždí výtah a my vcházíme dovnitř. Jsme sami. Náhle, z nějakého nevysvětlitelného důvodu, nejspíš kvůli naší těsné blízkosti v tak uzavřeném prostoru, se atmosféra mezi námi mění; jiskří a plní se očekáváním. S rostoucím tepem se mi prohlubuje dech. Christian pootočí hlavu mým směrem, oči ocelově šedé. Skousnu si ret.

„Eh, seru na papírování!" procedí. Vrhá se ke mně a tlačí mě na stěnu výtahu. Dřív než se vzpamatuju, svírá mi jednou rukou obě zápěstí nad hlavou a tlakem svých boků mě drží v šachu. Ty bláho! Do druhé ruky bere můj culík a tahem za něj mi zvedá obličej. A pak už jsou jeho rty na mých. Taktak, že to nebolí. Z úst mi uniká překvapený sten, což je příležitost pro jeho jazyk. Okamžitě ji využívá a zkušeně se vkrádá dovnitř. Takhle mě ještě nikdo nelíbal. Můj jazyk se váhavě přidává k tomu jeho v pomalém smyslném tanci; vnímám všechny ty doteky a pocity a kroužení a tření. Zvedá ruku a pevně do ní chytá mou bradu, takže se nemůžu ani hnout. Jsem úplně bezmocná, ruce mám jako přikované, hlavu jako ve svěráku a trup pod lisem jeho boků. A na podbřišku cítím, jak moc je vzrušený. Můj ty bože... On mě chce! Christian Grey, řecký bůh, mě chce. A já chci jeho. Tady, teď, v tomhle výtahu.

„Ty. Jsi. Tak. Sladká," chraplavě dělí slovo od slova.

Výtah se zastavuje a dveře se otevírají. Christian během mrknutí oka ustupuje a nechává mě tam přišpendlenou viset. Zvenku na nás hledí tři muži v oblecích. Když přistupují, cukají jim koutky. Mám pocit, jako bych právě doběhla dostih, a obavy, že mi srdce proskočí stropem výtahu. Nutně bych se potřebovala předklonit a zapřít ruce o kolena. ale to by bylo příliš okaté.

Vrhám letmý pohled na Christiana. Vypadá tak vyrovnaně a klidně, jako kdyby právě doluštil křížovku v The Seattle Times. To je tak nespravedlivé. Copak to s ním vůbec nic neudělalo? Střelí po mně očima a učiní pomalý dlouhý výdech. Ha! Takže je na tom stejně. Má právě zrozená vnitřní bohyně předvádí malý vítězný taneček.

Naši spolucestující vystupují ve druhém patře. Nám zbývá ještě jedno.

„Ty sis čistila zuby," nařkne mě nevěřícně.

„Použila jsem tvůj kartáček," vydechnu.

Zvedá jeden koutek v polovičním úsměvu. „Eh, Anastasie Steeleová. co já si s vámi jenom počnu?"

v přízemí výtah zastavuje, Christian mě bere za ruku a vyvádí ven.

„Co to všichni s těmi výtahy mají?" zamumlá spíš pro sebe než pro mě, když si vykračuje přes halu. To já se vedle něj sotva držím na nohou, protože všechny mé životní funkce zůstaly beze zbytku rozprsknuté na podlaze a stěnách výtahu číslo tři hotelu Heathman.