Päťdesiat odtieňov sivej (CZ) 2012 26. kapitola

Kapitola 26

Probouzí mě, jak sebou škubnu - myslím, že se mi právě zdálo, že jsem spadla z nějakých schodů -, a prudce si sedám, chvilkově dezorientovaná. Je tma a já jsem v Christianově posteli. sama. Něco mě vzbudilo, nějaká neodbytná myšlenka. Letmým pohledem kontroluju budík na jeho nočním stolku. Je pět ráno a přitom se cítím odpočatá. Jak to? No jasně - to ten časový posun -, v Georgii by teď bylo osm. Do háje... musím si vzít prášek. Škrábu se z postele, vděčná, že mě to vzbudilo, ať už to bylo cokoliv. A zaslechnu sotva patrné tóny klavíru. Christian hraje. Tak to musím vidět. Moc ráda se na něj dívám, když hraje. Nahá sahám po svém županu na židli, za chůze si ho navlékám, tiše se kradu chodbou a naslouchám magickým zvukům truchlivé melodie, linoucím se z obývacího pokoje.

Obklopen tmou sedí Christian v kuželu světla a hraje, jeho vlasy vrhají měděné odlesky. Vypadá, jako by byl taky nahý, ale já vím, že má na sobě kalhoty na spaní. Je soustředěný, pohlcený tou melancholickou hudbou. A hraje tak krásně. Váhám, sleduju ho z přítmí, nechci ho rušit. Jen bych ho chtěla . dr­žet. Vypadá tak ztracený, dokonce smutný, bolestně osamocený - ale možná je to jenom tou hudbou, která je plná palčivého zármutku. Dokončuje skladbu, udělá malou pauzu, a začíná ji hrát znovu. Opatrně se k němu blížím, táhne mě to k němu jako můru ke světlu. při té myšlence se musím pousmát. A on ke mně vzhlédne, lehce se zachmuří a vrací pohled ke svým rukám.

A kruci. je naštvaný, že ho ruším?

„Měla bys spát," vyčte mi mírně.

Poznávám, že ho v myšlenkách něco zaměstnává.

„Ty taky," vracím mu to. ne tak docela mírně.

Podívá se na mě a zvlní rty do malého úsměvu.

„Vy mě káráte, slečno Steeleová?"

„Ano, pane Greyi, kárám."

„Nemůžu spát," zamračí se zase a já spatřím, jak mu po tváři přelétne stopa frustrace a zloby. To jako se mnou? To určitě ne.

Nevšímám si toho, jak se tváří, statečně si přisedám k němu na stoličku a opírám si hlavu o jeho rozložité rameno, abych odtamtud sledovala, jak se jeho mrštné šikovné prsty mazlí s klávesami. Na zlomek sekundy se zarazí, ale pak pokračuje, dokud skladbu nedokončí.

„Co to bylo?" optám se tiše.

„Chopin. Opus dvacet osm, číslo čtyři. V E moll, jestli tě to zajímá," zamumlá měkce.

„Vždycky mě zajímá, co děláš."

Otočí hlavu a jemně mi vtiskne rty do vlasů. „Nechtěl j sem tě vzbudit." „Taky jsi mě nevzbudil. Zahraj ještě tu druhou." „Tu druhou?"

„Tu od Bacha, kterou jsi hrál první noc, co jsem tu zůstala." „Aha, toho Marcella."

Začíná hrát. V ramení, o které se mu opírám, cítím pohyby jeho ruky; zavírám oči. Pomalu nás obklopují truchlivé cituplné tóny, odráží se od okolních stěn. Je to neuvěřitelně krásná skladba, dokonce ještě smutnější než Chopin, a já se v tom překrásném žalozpěvu úplně ztrácím. Do určité míry to zrcadlí mé rozpoložení. Bolestnou touhu poznat tohoto muže lépe a pokusit se porozumět jeho smutku. Až příliš brzy ta skladba končí.

„Proč hraješ jenom tak smutnou hudbu?"

Narovnávám se a zadívám na něj, právě když v odpovědi na mou otázku pokrčí rameny. Vypadá přitom ostražitě.

„Takže ti bylo teprve šest, když jsi začal hrát?" snažím se ho přimět k řeči.

Kývne a jeho obezřetný výraz nabývá na intenzitě. Chvíli mu trvá, než se konečně odhodlá promluvit: „Pustil jsem se do hry na klavír, abych udělal radost mámě."

„Abys zapadnul do dokonalé rodiny?"

„Dalo by se to tak říct," prohodí neurčitě. „Proč jsi vůbec vzhůru? Nepotřebuješ náhodou doplnit síly po tom včerejším. úsilí?" „Pro mě je teď osm hodin. A musím si vzít prášek."

Překvapeně nadzdvihne obočí. „Nezapomínáš," zamručí a já hádám, že je příjemně překvapený. Pak zvedá jeden koutek v polovičním úsměvu. „Jenom ty můžeš začít brát pilulky proti početí podle časového pásma. Možná bys mohla dnes počkat půl hodiny a zítra další půlhodinu, takže je nakonec budeš brát ve správný čas.

„Dobrý plán," vydechnu. „A co budeme tu půlhodinu dělat?" nevinně na něj zamžikám.

„Pár věcí mě napadá," uculí se lascivně. Netečně na něj hledím, i když se ve mně všechno příjemně svírá a doslova tajů pod jeho spalujícím pohledem. „Na druhou stranu, bychom si mohli povídat," navrhuju tiše. Stahuje obočí.

„Dávám přednost tomu, co napadlo mě," zavrní a jedním po hybem si mě přitahuje na klín.

„Ty dáš vždycky přednost sexu před mluvením," zasměju se a chytám se ho za nadloktí, abych získala rovnováhu.

„Pravda. Zvlášť s tebou." Zaboří mi nos do vlasů a potom si začne razit cestičku z polibků od mého ucha až na krk. „Možná na tom klavíru. " zašeptá.

Ó můj... celé mé tělo se při tom pomyšlení zachvěje. Klavír. No páni.

„Chtěla bych si něco ujasnit," vypravím se sebe, když se můj tep začne zrychlovat a vnitřní bohyně zavírá oči, aby si vychutna la doteky jeho rtů na mém těle.

Christian na chvíli přerušuje svůj smyslný útok.

„Stále tak prahnoucí po informacích, slečno Steeleová. Co si potřebujete ujasnit?" vydechne proti kůži na mé klíční kosti a pokračuje s těmi něžnými polibky dál.

„Nás," hlesnu a přivírám oči.

„Hmm. A co s námi?" Zastavuje svou polibkovou pouť po mém rameni. „Naši smlouvu."

Zvedne hlavu a zahledí se na mě, v očích stopu pobavení, a po - vzdechne si. Konečky prstů mi přejede po tváři. „No, já soudím, že teď už je ta smlouva dost sporná, nemyslíš?" Má hluboký zastřený hlas a mírný pohled.

„Sporná?"

„Sporná," usměje se.

Nevěřícně na něj zírám. „Vždyť jsi jí byl tak posedlý." „No, ale to bylo předtím. Navíc pravidla stále platí, ta nejsou sporná." Jeho výraz nepatrně tvrdne.

„Předtím? Před čím?"

„Před." zaráží se a znovu nasazuje ten ostražitý výraz. „Víc." Pokrčí rameny.

„Aha."

„Mimoto, už dvakrát jsme spolu byli v herně a tys nevzala nohy na ramena." „Očekával jsi, že to udělám?"

„Nic z toho, co děláš ty, se nedá očekávat, Anastasie," podotýká suše. „Takže si to ujasníme. Ty chceš, abych z celé smlouvy dodržovala jenom pravidla - za všech okolností. Zbytek smlou vy, ne?

„S 'výjimkou herny. Chci, aby ses v herně chovala v duchu smlouvy, a ano, chci, abys dodržovala pravidla - a to neustále. Pak budu vědět, že jsi v bezpečí a že tě můžu mít, kdykoliv si to budu přát."

„A když nějaké pravidlo poruším?"

„Tak tě potrestám."

„A nebudeš k tomu potřebovat mé svolení?"

„To budu."

„A když řeknu ne?"

Chvíli na mě lehce nechápavě hledí.

„Když řekneš ne, řekneš ne. Budu muset najít způsob, jak tě přesvědčit, abys souhlasila."

Odtáhnu se od něj a stoupám si. Potřebuju získat nějaký od stup. Dívám se na něj, jak se v zamyšlení mračí. Už zase se tváří ostražitě, teď navíc i zmateně. „Takže ta část s trestáním pořád platí." „Ano, ale jenom pokud porušíš pravidla."

„Budu si je muset znovu přečíst," zamyslím se, jak se snažím vzpomenout na detaily.

„Přinesu ti je." Najednou zní jako na obchodní schůzce.

Pane jo. Pěkně rychle nám to téma ztěžklo. Zvedá se od klavíru a svižně kráčí do pracovny. Zamrazí mě v zátylku. Ježiši, potřebuju čaj. Diskutovat o budoucnosti našeho takzvaného vztahu ve tři čtvrtě na šest ráno, když ho zaměstnává něco úplně jiného. je to vůbec moudré? Přecházím ke kuchyňskému koutu, který se stále topí ve tmě. Kde asi budou vypínače? Nacházím je, rozsvěcím si a točím vodu do konvice. Ten prášek, přece! Prohledávám malou tašku, kterou jsem nechala na snídaňovém baru, lovím z ní platíčko a točím si do sklenice vodu. Když jsem s tím hotová, vrací se Christian, sedá si na jednu z barových stoliček a soustředěně se na mě zadívá.

„Tak tady to máš," přesouvá ke mně list papíru s vytištěným textem, ve kterém, jak si všímám, něco přeškrtal. PRAVIDLA

Poslušnost:

Podřízená okamžitě uposlechne jakéhokoliv příkazu Dominujícího bez zaváhání nebo výhrad v nejkratším možném čase. Podřízená bude souhlasit s jakoukoliv sexuální aktivitou, kterou Dominující uzná za vhodnou a uspokojující, vyjma těch, které jsou považovány za Krajní meze (viz Příloha 2). Učiní tak s radostí a bez váhání. Spánek:

Podřízená si v době, kterou nebude trávit s Dominujícím, dopřeje minimálně osm sedm hodin spánku denně. Strava

Podřízená se bude náležitě stravovat podle přiloženého stravovacího plánu (viz Příloha 4) tak, aby se udržela v dobré kondici a duševní pohodě. Vyjma ovoce nebude podřízená mezi jednotlivými jídly svačit; Oblečení:

Během Výkonného období bude Podřízená nosit oblečení schválené Dominujícím. Dominující poskytne Podřízené k ná kupu požadovaného oblečení finanční prostředky, které bude Podřízená využívat. Dominující bude Podřízenou doprovázet při nákupu oblečení pro zvláštní příležitosti. Pokud to bude Dominující požadovat, bude Podřízená během Výkonného období nosit jakékoliv doplňky, které Dominující uzná za vhodné, kdykoliv to bude Dominující vyžadovat. Kondiční cvičení:

Dominující zajistí Podřízené čtyřikrát třikrát týdně osobního trenéra na hodinovou cvičební lekci v časech, na kterých se Pod - řízená s dotyčným předem dohodne. Osobní trenér bude Domi- nujícího informovat o pokrocích, které bude Podřízená činit. Osobní hygiena/Péče o zevnějšek: Podřízená se bude za všech okolností udržovat v čistotě a depilovaná nebo epilovaná. Podřízená bude navštěvovat kosmetický salon dle výběru Dominujícího v časech, které jí Dominující určí, a podstoupí tam jakoukoliv kúru, kterou uzná Dominující za vhodnou. Veškeré výdaje s tímto spojené ponese Dominující. Osobní bezpečnost:

Podřízená nebude konzumovat nadměrné množství alkoholických nápojů, kouřit, užívat návykové látky nebo se vystavovat jakémukoliv zbytečnému riziku.

Osobní kvality:

Podřízená nebude udržovat žádný sexuální vztah s kýmkoliv kromě Dominujícího. Podřízená se bude za všech okolností chovat zdvořile a skromně. Musí být srozuměna s tím, že její chování na veřejnosti přímo odráží osobnost Dominujícího. Podřízená se bude zodpovídat z jakéhokoliv přestupku, provinění nebo nevhodného chování, ke kterým dojde za nepřítomnosti Dominujícího. Jakékoliv nedodržení výše uvedených pravidel povede k okamžitému trestu, jehož charakter určí Dominující. „Takže ta záležitost s poslušností tam zůstává?" „To si piš," zakření se.

Pobaveně zavrtím hlavou, a dřív než si to uvědomím, protáčím na něj oči. „Tys na mě zakroutila očima, Anastasie?" vydechne. A sakra.

„Možná. Záleží na tom, jak zareaguješ."

„Stejně jako vždy," prohlašuje s pomalým potřesením hlavy a oči mu ožívají vzrušením.

Instinktivně polknu a vnímám, jak se mě zmocňuje vlna rozechvění. „Takže. " Do háje, co budu dělat? „Ano?" Navlhčuje si spodní ret. „Ty mi teď chceš naplácat." „To teda chci. A taky to udělám."

„Opravdu, pane Greyi?" prohodím vyzývavě a taky se na něj zazubím. Tuhle hru můžou hrát dva. „Hodláte mě snad zastavit?" „Nejdřív si mě budete muset chytit."

Oči se mu nepatrně rozšiřují a rty roztahují do širokého úsmě vu. Pomalu si stoupá. „Opravdu, slečno Steeleová?"

Mezi námi je snídaňový bar. Nikdy jsem za jeho existenci ne byla tak vděčná jako právě teď.

„A navíc si koušeš ten ret," vydechne a začíná se pomalu sunout doleva. stejně jako já.

„To neuděláš," provokuju ho. „Ty přece taky protáčíš oči," zkouším s ním vyjednávat.

Ale on pokračuje v tom pohybu vlevo . a já taky.

„To jo, ale tys v téhle hře právě pořádně zvedla úroveň vzrušení." Propaluje mě pohledem a já doslova cítím tu divokou předzvěst, co z něj sálá.

„Jsem celkem rychlá, víš?" snažím se znít nenuceně.

„To já taky."

On se mě chystá honit - ve své vlastní kuchyni!

„Tak co, uděláme to v klidu?" promlouvá ke mně. „Už jsem to někdy udělala v klidu?"

„Slečno Steeleová! Co tím myslíte?!" zakření se. „Bude to horší, když si tě budu muset ulovit."

„Jenom pokud mě chytíš, Christiane. A já právě teď absolutně nemám v úmyslu nechat se chytit."

„Anastasie, mohla bys upadnout a ublížit si. Což by bylo v přímém rozporu s pravidlem o osobní bezpečnosti."

„Nejsem v bezpečí od chvíle, co jsem vás potkala, pane Greyi, pravidla, nepravidla."

„To je pravda." Odmlčí se a lehce stáhne obočí.

A pak po mně zčistajasna vystartuje a já se zavřísknutím prchám směrem k jídelnímu stolu. A daří se mi uniknout a dostat ten stůl mezi nás. Srdce mi divoce tluče a tělem se mi valí adrena lin. ty bláho. to je ale vzrůšo. Je to, jako bych byla znovu malé děcko, i když, není to tak docela stejné. Pozorně sleduju, jak se ke mně odhodlaně blíží. Pomalu ustupuju.

„Ty teda víš, jak jednoho rozptýlit, Ana stasie."

„Snažíme se potěšit vzájemně, pane Greyi. Rozptýlit tě od čeho?"

„Od života. Vesmíru." Neurčitě mávne jednou rukou do pro storu.

„Vypadalo to, že jsi do něčeho vážně zabraný, když jsi hrál."

Zastavuje se a zakládá si ruce na prsou; vypadá pobaveně.

„Můžeme v tom pokračovat celý den, bejby, ale nakonec tě chytím, a pak to pro tebe bude jenom horší."

„Ale nechytíš." Nesmím se nechat strhnout svým vlastním se - bevědomím. Opakuju si to jako mantru. Mé podvědomí už našlo své běžecké boty a zakleklo do startovních bloků.

„Kdekdo by si myslel, že nechceš, abych tě chytil."

„Ale já opravdu nechci. Tak to je. Když se mě chystáš trestat, cítím se stejně jako ty, kdybych se tě měla dotýkat."

Celý jeho výraz i držení těla se mění během nanosekundy. Hravý Christian je pryč. Stojí a zírá na mě, jako bych mu právě vrazila facku, úplně popelavý.

„Tak se opravdu cítíš?" zašeptá.

Ta čtyři slova, to, jak je vysloví, vyjadřují vše. Říkají mi o něm strašně moc, o tom, jak se cítí on. Říkají mi mnoho o jeho strachu a odporu k dotekům. Svraštím čelo. Ne, tak moc špatně se při tom necítím. To fakt ne. Nebo jo?

„Ne, zas tak hrozně to nevnímám, ale aspoň máš nějakou představu," vysvětluju a s úzkostí ho sleduju.

„Aha," hlesne.

Do háje. Vypadá úplně omráčený, jako bych mu právě podtrhla nohy. S hlubokým nádechem obcházím stůl, abych se postavila přímo před něj a zahleděla se do jeho znepokojených očí.

„Tak moc to nenávidíš?" vydechne, v jeho pohledu se usídilo zděšení.

„Ale. ne," ujišťuju ho. Ježišikriste - tak takhle se cítí, když se ho má někdo dotknout? „Ne. Mám z toho spíš rozporuplné pocity. Nemám to ráda, ale nedá se říct, že bych to nenáviděla."

„Ale včera večer, v herně . jsi." zmlkne.

„Dělám to pro tebe, Christiane, protože to potřebuješ. Já ne. Včera večer jsi mi neublížil. Bylo to o něčem jiném a já si to dokážu vnitřně odůvodnit, a navíc ti důvěřuju. Ale když mě chceš trestat, mám strach, že mi ublížíš."

Jeho pohled temní jako obzor před bouří. A čas plyne, rozpíná se a překotné ubíhá. Až nakonec Christian tiše promluví: „Chci ti ubližovat. Ale ne tak, že bys to nedokázala vydržet.¹ *

A kruci!

„Proč?"

Zajede si rukou do vlasů a pokrčí rameny.

„Prostě to potřebuju." Ztichne a upře na mě sklíčený pohled a pak zavře oči a potřese hlavou. „Nemůžu ti to říct," zašeptá. „Nemůžeš, nebo nechceš?" „Nechci."

„Takže ty víš proč."

„Vím."

„Ale neřekneš mi to."

„Kdybych ti to řekl, utekla bys odsud a už by ses nikdy nechtěla vrátit." Už zase si mě měří obezřetným pohledem. „To nehodlám riskovat, Anastasie." „Takže chceš, abych s tebou zůstala."

„Víc, než si dokážeš představit. Nesnesl bych, kdybych tě ztra til." Ach můj bože.

Ještě chvíli mě upřeně sleduje a pak si mě z ničeho nic strhává do náruče a začíná mě líbat. vášnivě. Úplně mě tím vyvádí z míry, v jeho polibcích cítím paniku a zoufalou potřebu.

„Neopouštěj mě. Když jsi spala, říkalas, že mě neopustíš, a prosila, abych neopouštěl já tebe," mumlá mi do rtů.

A je to venku... má noční doznání.

„Já nechci odejít." Srdce se mi svírá a obrací naruby.

Tohle je člověk v nouzi. Jeho strach je obnažený a hmatatelný. A je ztracený. někde v hlubinách svých temnot. Jeho pohled je plný beznaděje, vyděšený a zmučený. A já mám tu moc ho utišit, nahmatat ho v té temnotě a vyvést ho zpátky na světlo.

„Ukaž mi to," hlesnu.

„Co ti mám ukázat?"

„Ukaž mi, jak moc to může bolet."

„Cože?"

„Potrestej mě. Chci vědět, jak zlé to může být." O krok ustupuje, dočista zmatený. „Ty bys to zkusila?"

„Ano. To už jsem přece řekla." Ale je v tom i tak trochu postranní úmysl.

Když pro něj tohle udělám, možná mi pak dovolí, abych se ho dotkla. Překvapeně zamrká. „Ano, ty mě tak mateš."

„Matu i sebe. Prostě se snažím tomu všemu porozumět. Takhle budeme oba jednou provždy vědět, jestli to zvládnu. Pokud to dokážu, možná i ty bys. " zradí mě hlas a jeho oči se znovu rozšiřují. Pochopil, že mluvím o dotýkání. Chvíli vypadá rozervaně, ale pak se mu ve tváři usídluje odhodlaný výraz. Přimhouří oči a zkoumavě si mě měří, jako by zvažoval všechny možnosti.

A pak mě najednou chytá za paži, otáčí se a vede mě pryč z velkého pokoje nahoru po schodech až ke dveřím herny. Potěšení a bolest, odměna a trest -slova, která pronesl před celými věky, se ozvěnou vrací do mé mysli.

„Ukážu ti, jak moc zlé to může být - a ty se rozhodneš," řekne, když se zarazí u dveří. „Jsi na to připravená?"

Kývnu, jsem pevně rozhodnutá to podstoupit. Cítím se tak nějak lehce, skoro v závrati, a z obličeje mi mizí veškerá krev.

Otevírá dveře a s rukou stále pevně svírající mé nadloktí sahá na stojan u dveří po něčem, co vypadá jako pásek. Pak mě vede dál do vzdáleného rohu místnosti, až k lavici potažené rudou kůží.

„Ohni se přes tu lavici," řekne tiše.

Fajn. To dokážu. Ohýbám se přes měkkou hebkou kůži. Do konce mi nechal župan. V nějakém klidném zákoutí mysli si pře kvapené uvědomuju, že mě ani nepřiměl si ho svléknout. Do háje, tohle bude bolet... já to vím. „Jsme tady, protože jsi s tím souhlasila, Anastasie. A utíkala jsi přede mnou. Uhodím tě celkem šestkrát a ty si to se mnou odpočítáš."

Proč to kčertu prostě neudělá? Pokaždé z toho trestání dělá hotový tyátr. Obracím oči v sloup, dobře si vědoma toho, že to nevidí.

Vyhrnuje mi župan. Z nějakého důvodu to na mě působí mnohem intimněji, než kdybych byla úplně nahá. Jednou rukou jemně laská mé hýždě, přejíždí teplou dlaní po obou půlkách až dolů ke stehnům.

„Dělám to proto, aby sis pamatovala, že přede mnou nemáš utíkat, a i když je to nadmíru vzrušující, ten pocit, že ode mě utíkáš, se mi nelíbí," zašeptá.

Je to ironie osudu. Před tímhle jsem přece prchala. A přitom by stačilo, aby rozevřel náruč, a místo útěku bych mu do ní vběhla.

„Taky jsi na mě protočila oči. A ty víš, co si o tom myslím." A najednou je to pryč - z jeho hlasu se vytratila veškerá úzkost a nervozita. Vrátil se zpátky, ať už byl kdekoliv. Slyším to z jeho hlasu, cítím to z prstů, kterými mě hněte - cítím, jak se atmosféra kolem nás mění.

Zavírám oči a připravuju se na první ránu. A ta vzápětí přichází, tvrdě na mě dopadá. A přináší všechno, čeho jsem se bála. Bezděčně vykřiknu a prudce zalapám po dechu.

„Počítej, Anastasie!" houkne na mě.

„Jedna!" zařvu na něj a zní to, jako bych zaklela.

Znovu mě švihne a tam, kam pásek dopadl, mě sežehne prudká bolest. Sakra.

to pálí.

„Dva!" zakřičím. Zdá se, že křičení pomáhá.

Slyším jeho dech, je trhaný a těžký. Zatímco já téměř nedýchám, jak zoufale pátrám ve svém nitru po troše vnitřní síly. Pásek se mi znovu zarývá do kůže.

„Tři!" Nezvané slzy mi zaplavují oči. Proboha, je to těžší, než jsem si myslela - mnohem, mnohem horší, než když mi naplácal. Dává do toho všechno.

„Čtyři!" vřísknu, když se do mě pásek zařízne zase. To už mi slzy stékají po tvářích. Nechci brečet. Hrozně mě štve, že brečím.

Přichází další rána.

„Pět." Teď to zní spíš jako přidušený vzlyk. Myslím, že v tuhle chvíli ho nenávidím. Ještě jedna, jednu ještě zvládnu. Zadek už mám v jednom ohni.

„Šest," zašeptám, když mě ta šílená bolest spálí naposledy. Slyším, jak za mnou upustil pásek na zem. A hned si mě tiskne do náruče, celý zadýchaný a cituplný. jenže já ho nechci ani vidět.

„Pusť mě. ne." Najednou zjišťuju, že se vzpírám jeho sevření a odstrkávám ho od sebe. Bojuju s ním. „Nedotýkej se mě!" zasyčím. Napřimuju se a zabodávám do něj zlostný pohled. A on na mě třeští oči, jako bych měla každou chvíli vybuchnout, celý vyjevený a zmatený. Rozčileně si stírám slzy hřbety rukou a znovu ho vraždím pohledem.

„Tohle se ti opravdu líbí? Vidět mě takhle?" Otírám si nos cí pem rukávu.

Upírá na mě obezřetný pohled.

„Ty seš ale dojebanej zkurvysyn."

„Ano," vyhrkne šokované.

„Neopovažuj se mi říkat Ano! Měl bys s tím svým svinstvem něco dělat, Greyi!" A s těmi slovy se otáčím a odcházím z herny, tiše za sebou zavírám dveře.

Pevně tisknu kliku za zády a krátce se opírám o dveře. Kam teď? Mám utéct? Mám zůstat? Jsem tak rozlícená - po tvářích mi stékají horké slzy hněvu a já si je zuřivě otírám. Chtěla bych se stočit do klubíčka. Schoulit se a pokusit se nějak dát do kupy, spravit svou otřesenou důvěru v něj. Jak jsem mohla být tak pitomá? Samozřejmě že to bolelo.

Opatrně si sahám na zadek. Auu! To je ale bolest. Kam se teď vrtnu? Do jeho pokoje ne. Tak do svého, teda do toho, který bude můj, ne, je můj. teda byl můj. To je ten důvod, proč chtěl, abych si ho nechala. Věděl, že budu potřebovat nějaké místo jenom pro sebe.

Prkenně se vydávám tím směrem, plně si vědoma toho, že by mohl jít za mnou. V ložnici je stále tma, svítání je jenom světlou šmouhou na obzoru. Neohrabaně zalezu do postele a dávám si pozor, abych si přitom nesedla na svůj rozbolavělý citlivý zadek. Nechávám si na sobě župan, pevně si ho ovíjím kolem těla a stáčím se do klubíčka. A pak se tomu poddávám, začínám těžce vzlykat do polštáře.

Co jsem si jenom myslela? Proč jsem ho nechala, aby mi to udělal? Chtěla jsem nahlédnout do té temnoty, zjistit, jak zlé to může být - ale to místo je pro mě příliš temné. Tohle já nedokážu. Jenže právě tohle on dělá, tohle ho vzrušuje.

Jak velkolepé zjištění. Ale abych k němu byla férová, varoval mě, varoval mě nesčetněkrát. že není normální. Má své potřeby, které já nemůžu naplnit, teď už to vím. Nechci, aby mě ještě ně kdy takhle zbil. už nikdy. Vzpomínám na těch několik případů, kdy mě trestal, a jak mě přitom v porovnání s tímhle výpraskem šetřil. Stačilo by mu to takhle? Rozeštkám se do polštáře ještě víc. Ztratím ho. Nebude se mnou chtít být, když mu nejsem schopná tohle poskytnout. Proč, proč? Proč jsem se musela zamilovat právě do Stíná? Proč? Proč nemůžu milovat třeba Josého nebo Paula Claytona nebo někoho. jako jsem

já?

Bože, a ten jeho pološílený pohled, když jsem odcházela. Byla jsem k němu tak krutá, v šoku z jeho surovosti. Odpustí mi? Odpustím mu? Zmatené a neuspořádané myšlenky se mi pletou v hlavě a vzájemně se od sebe odráží. Mé podvědomí smutně potřásá hlavou a vnitřní bohyni není nikde vidět. Eh, tohle je pro mou duši hodně temné ráno. Připadám si tak osamělá. Chci mámu. Rozpomínám se, s jakými slovy se se mnou loučila na letišti:

Jdi za svým srdcem, drahoušku, a prosím, prosím... zkus o všem tolik nepřemýšlet. Uvolni se a užívej si. Jsi ještě tak mladá, miláčku. Musíš teprve získat zkušenosti; jen nech věci, ať se dějí. Zasloužíš si jen to nejlepší. Následovala jsem své srdce, a skončila s bolavým zadkem. A jako bonus mám ztrápené zlomené srdce. Musím odejít. Nemá to jiné řešení. Musím ho nechat být. Není pro mě dost dobrý a já nejsem dost dobrá pro něj. Jak bychom asi chtěli udělat, aby to fungovalo? Jenže při pomyšlení, že už ho neuvidím, se málem udusím. Můj Stín.

Slyším cvaknutí dveří. Ale ne - on přišel. Něco pokládá na noční stolek a pak se postel zhoupne pod jeho vahou, když si leze za mě.

„Ššš," vydechne. Chtěla bych se od něj odtáhnout, přesunout se až na druhý konec postele, ale jsem dočista paralyzovaná. Nemůžu se pohnout, a tak jen strnule ležím a ani nedutám. „Nebraň se mi, Ano, prosím," zašeptá a opatrně si mě přitáhne do náruče, zaboří nos do mých vlasů a přitiskne mi rty na krk.

„Nesmíš mě nenávidět," zapřísahá se do mé kůže a z jeho hlasu zaznívá nesnesitelný smutek. Srdce se mi přitom znovu svírá a spouští tak další vlnu tichých vzlyků. Christian mě dál lehce a něžně líbá, ale já jsem pořád odtažitá a celá ztuhlá.

A tak spolu ležíme a mlčíme, snad celé věky. Jen mě drží a já se postupně uvolňuju a přestávám plakat. Svítání přichází a zvol na postupuje, jeho měkké světlo s přicházejícím ránem sílí. A my stále tiše ležíme.

„Přinesl jsem ti Advil a arnikový krém," promluví, když uplyne nekonečné množství času.

Velmi pomalu se v jeho objetí otáčím, abych na něj viděla. Opírám se hlavou o jeho paži. Jeho pohled je chladně šedý a střežený. Hledím do jeho krásné tváře. On nedává najevo vůbec nic, ale nespouští ze mě oči, snad ani nemrká. Ach jo, je tak neuvěřitelně přitažlivý. A dokázal mě k sobě připoutat za tak krátkou dobu. Zvedám ruku, pokládám mu ji na tvář a konečky prstů mu přejíždím po strništi. Zavírá oči, vnímám, jak pomalu vydechuje.

„Omlouvám se," špitnu.

Zvedá víčka a zmateně se na mě zadívá.

„Za co?"

„Za to, co jsem řekla."

„Neřeklas mi nic, co bych už nevěděl." A jeho pohled roztává úlevou. „To já se omlouvám, že jsem ti ublížil."

Pokrčím rameny. „Řekla jsem si o to." A teď už vím, jaké t o je. Ztěžka polknu. Je to tady. Musím říct, co mám na srdci. „Myslím si, že nedokážu být vším, co po mně chceš," zašeptám.

Lehce rozšiřuje oči, zamrká. V obličeji se mu znovu usazuje výraz plný obav.

„Ty představuješ všechno, co bych chtěl."

Co prosím?

„Tomu nerozumím. Nejsem poslušná. A můžeš si být naprosto jistý, že ti už nikdy nedovolím, abys mi tohle udělal znovu. A ty to potřebuješ, říkal jsi to."

Ještě jednou zavírá oči a já sleduju bezpočet emocí, které se mu míhají ve tváři. Když se na mě znovu zadívá, v obličeji se mu usídluje bezútěšný výraz. Ach ne.

„Máš pravdu, měl bych tě nechat jít. Nejsem pro tebe dost dobrý."

Zamrazí mě, každičký chloupek na mém těle se staví do pozoru. Svět se mi hroutí přímo před očima a zanechává po sobě širokou rozšklebenou propast, nad kterou sotva balancuju. To ne.

„Nechci odejít," hlesnu. Do háje - a je to tu. Buď, anebo. Oči už mi zase zaplavují slzy.

„Já taky nechci, abys odešla," zašeptá zhrublým hlasem. Vztáhne ruku a palcem mi jemně setře osamělou slzu. „Žiju teprve od chvíle, co jsem tě potkal." Bříškem palce přejede po mém spodním rtu.

„Já taky," vydechnu. „Zamilovala jsem se do tebe, Christiane."

Vytřeští na mě oči, a tentokrát je v nich čirá, ničím neředěná panika.

„Ne," zhrozí se a vypadá, jako bych mu tím vyrazila dech.

Ach bože.

„Nesmíš mě milovat, Ano. Ne. to je špatné," vyráží ze sebe zděšeně. „Špatné? Proč by to bylo špatné?"

„Jen se na sebe podívej. Nedokážu tě udělat šťastnou," ucedí sklíčeně.

„Ale dokážeš," mračím se na něj.

„Ne teď, ne když jsem udělal to, co dělat potřebuju."

Do háje. A to je ono. Na tom to vždycky ztroskotá - nekompatibilita. Vzpomínám na všechny ty ubohé sub přede mnou.

„Přes to se nikdy nepřeneseme, že ne?" zašeptám a samou hrůzou mi naskakuje husí kůže.

Pochmurně zavrtí hlavou. Zavírám oči. Nedokážu se na něj dál dívat. „No. tak to abych šla," zamumlám, když si s bolestnou gri masou sedám. „Ne, neodcházej," zpanikaří.

„Nemá smysl, abych tu zůstávala." Najednou se cítím unavená, strašně unavená. A chci jít pryč, hned. Vstávám z postele a Christian mě následuje.

„Jdu se obléknout. Ráda bych u toho měla trochu soukromí," oznamuju mu plochým a prázdným hlasem a nechávám ho tam stát.

Mířím dolů, cestou letmo nahlížím do velkého pokoje a napadá mě, že jsem tam sotva před hodinou seděla a opírala se o jeho rameno, když hrál na klavír. Tolik se toho mezitím přihodilo - otevřela jsem oči a zahlédla hloubku jeho zvrácenosti, pochopila jsem, že není schopen milovat. milovat, nebo být milován. Mé nejhorší obavy se naplnily. A co je zvláštní - je to osvobozující.

Ta bolest, co cítím, je tak silná, že ji odmítám vnímat. Jsem. otupělá. Nějakým způsobem se mi podařilo opustit své tělo a stal se ze mě nezúčastněný pozorovatel právě probíhající tragédie. Rychle se sprchuju a systematicky promýšlím jen každou následující sekundu. Vymáčknout sprchový gel. Položit lahvičku zpátky na poličku. Přejet si žínkou po obličeji, pak po ramenou. a tak dál, a tak dál. Triviální mechanické úkony, vyžadující jednoduché myšlenky.

Jsem umytá - a protože jsem si nemyla vlasy, taky hned usušená. Oblékám se v koupelně, beru si na sebe džíny a tričko z malé ho kufru. Džíny se mi nepříjemně otírají o zadek, ale upřímně - je to vítaná bolest, protože mě rozptyluje od toho, co se děje v mém na kusy rozervaném srdci.

Ohýbám se, abych zavřela kufr, a pohled mi padá na tašku, ve které je dárek pro Christiana. Modelářská sada na výrobu malého Blaníku L - 23, něco, co si může sám vyrobit. Ty zrádné slzy. Ach jo... ty šťastnější časy, kdy tu byla naděje na něco víc. Vyndávám to z kufru, protože vím, že mu to zkrátka potřebuju dát. Rychle trhám kus papíru ze svého poznámkového bloku a spěšně na něj píšu vzkaz, který pak pokládám na krabičku. Tohle mi připomnělo šťastné chvíle. Děkuju.

Ana

Zírám na sebe do zrcadla. Pohled mi oplácí bledý a ztrápený duch. Spínám si vlasy do uzlu a ignoruju, jak moc mám oči oteklé od pláče. Mé podvědomí souhlasně pokývá hlavou. Dokonce i ono ví, že by teď nemělo být nedůtklivé. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že se mi svět drolí pod rukama a mění se ve sterilní hromádku prachu, který krůtě pokrývá všechny mé naděje a sny. Ne, ne, teď na to nemysli. Teď ještě ne. S pořádným nádechem zvedám kufr a poté, co nechám modýlek a svůj vzkaz na jeho polštáři, odcházím do velkého pokoje.

Christian telefonuje. Už je převlečený, má černé džíny a triko. Je bosý.

„Co že řekl?!" zařve, až z toho nadskočím. „To nám nemohl prostě říct podělanou pravdu? Jaký má číslo? Potřebuju mu zavolat. Welch, tohle je skutečnej průser." Zvedá ke mně oči a už ze mě nespouští ten svůj temný hrozivý pohled. „Najděte ji," štěkne a zavěsí.

Snažím se ho ignorovat a přecházím ke gauči, abych z něj sebrala svůj batoh. Vyndávám z něj notebook, odcházím ke kuchyni a opatrně ho pokládám na snídaňový bar společně s BlackBerry a klíčky od auta.

Když se otočím, abych mu čelila, překvapeně na mě zírá, omráčený hrůzou.

„Potřebuju ty peníze, co dostal Taylor za brouka." Zním klidně a vyrovnaně, zcela oproštěná od emocí. neuvěřitelné.

„Ano, já ty věci nechci, jsou tvoje," pronese nevěřícně. „Vezmi si

j^e"

„Ne, Christiane. Přijala jsem je za určitých podmínek - a teď už je nechci." „No tak, Ano, buď rozumná," napomíná mě, dokonce i v tuhle chvíli. „Nechci mít nic, co mi tě bude připomínat. Jenom potřebuju ty peníze, co dostal Taylor za moje auto," opakuju monotónně. Zalapá po dechu. „To se mě snažíš ranit?"

„Ne." Krčím čelo a zamyšleně ho sleduju. Samozřejmě že ne... vždyť tě miluju. „To ne. Jen se snažím chránit sama sebe," zašeptám. Protože mě nechceš tak jako já tebe.

„Prosím, Ano, vem si ty věci."

„Christiane, já se nechci hádat - prostě potřebuju ty peníze." Zúží na mě oči, ale tím už mě nezastraší. Teda, možná trochu. Netečně mu ten pohled oplácím, nemrkám ani neuhýbám. „Přijmeš šek?" zeptá se kysele. „Přijmu. Řekla bych, že jsi dostatečně důvěryhodný."

Ani se neusměje, jen se otočí na patě a odkráčí do pracovny. Naposledy se důkladně rozhlížím po jeho bytě - po těch uměleckých předmětech na stěnách -všechny jsou abstraktní, nevzrušivé a poklidné. dokonce chladné. To sedí, pomyslím si mimoděk. Očima zabloudím ke klavíru. Ježiši, kdybych držela zobák, mohli jsme se na něm pomilovat. Vlastně ne, zašukat, mohli jsme si na něm zašukat. No, já bych se milovala. Ta myšlenka mi zůstává ležet v hlavě, těžká a truchlivá, drásá to, co zbylo z mého srdce. On se se mnou nikdy nemiloval, že? Pro něj to bylo vždycky pouhé šukání.

Christian se vrací zpátky a podává mi obálku.

„Taylor za něj utržil dost. Byla to klasika. Můžeš se ho zeptat, poveze tě domů." Kývne směrem za mé rameno. Ohlédnu se a všímám si Taylora, který stojí ve dveřích ve svém obleku a stejně uhlazený jako vždy

„To je v pořádku, nějak už se domů dostanu, děkuju vám."

Obracím se zpátky ke Christianovi a v jeho očích zahlédnu stěží potlačovanou zlost.

„Ty mi opravdu hodláš vzdorovat za všech okolností?"

„Proč měnit životní návyky?" lehce omluvně pokrčím rameny.

S pevně semknutými víčky si frustrovaně prohrábne vlasy.

„Ano, prosím, nech Taylora, aby tě odvezl domů."

„Dojdu pro auto, slečno Steeleová," oznamuje mi Taylor auto - ritativně. Christian na něj vděčně kývne, a než se stihnu ohlédnout, je Taylor pryč.

Vracím se pohledem ke Christianovi. Stojíme necelé dva met ry od sebe. Vykročí mým směrem a já instinktivně couvnu. Zastavuje se, v jeho pohledu se zřetelně odráží utrpení, jeho šedé oči se mi propalují až do morku kostí.

„Nechci, abys odešla," zamumlá vroucně.

„Nemůžu tu zůstat. Vím, co chci, a ty mi to nedokážeš dát, stejně jako ti já nedokážu dát to, co potřebuješ."

Udělá ke mně další krok a já proti němu zdvihám dlaně.

„Nedělej to, prosím," ustupuju před ním. Teď bych jeho dotek neunesla. Zabilo by mě to. „Tohle už nemůžu."

Rychle si beru kufřík a batoh a odcházím do haly. V uctivé vzdálenosti mě následuje. Přivolává mi výtah, dveře se otevírají, já nastupuju.

„Sbohem, Christiane," vydechnu.

„Sbohem. Ano," loučí se tiše a vypadá přitom naprosto, totálně zlomený. Člověk v bolestné agónii - tak nějak se teď cítím uvnitř. Trhám od něj pohled, dřív než si to rozmyslím, a pokusím se ho utěšit.

Dveře výtahu se zavírají a kabina se mnou sviští dolů do útrob přízemí budovy.

A do mého osobního pekla. Taylor mi otevírá dveře a já nastupuju na zadní sedačku auta. Vyhýbám se očnímu kontaktu. Je mi trapně a stydím se - tohle je zdrcující neúspěch. Doufala jsem, že vynesu svého Stín a na světlo, ale ukázalo se, že je to nad mé chabé síly. Zoufale se snažím udržet emoce na uzdě. Když vyrážíme směrem ke Čtvrté Avenue, upírám prázdný pohled ven z auta. A tehdy mi pomalu dochází rozsah toho, co jsem udělala. Kruci -já ho nechala. Jediného chlapa, kterého jsem kdy milovala. Jediného, se kterým jsem kdy spala. Zalapám po dechu, když mě jako do kleští sevře ochromující bolest. Otěže té uzdy se trhají a po tvářích se mi začínají koulet nevítané slzy. Spěšně si je otírám prsty a zároveň se přehrabuju v batohu a hledám v něm sluneční brýle. Když stojíme na jednom ze semaforů, podává mi Taylor kapesník. Nic neřekne, ani se nepodívá mým směrem. S povděkem ho od něj přijímám.

„Děkuju," kuňknu. Ten malý diskrétní akt laskavosti mě doráží. Opírám se zpátky do toho luxusního koženého sedadla a propukám v pláč. Byt je k uzoufání prázdný a cizí. Nežiju tu dost dlouho na to, abych ho považovala za domov. Zamířím rovnou do svého pokoje a tam, na kraji postele, ochable visí velmi smutný vyfouklý balónek ve tvaru helikoptéry. Charlie Tango. Vypadá přesně tak, jako se cítím já. Rozzlobeně po něm chňapnu, trhám provázek, kterým je přivázaný k postranici a tisknu si ho na hruď. Ach jo - co jsem to provedla?

Hroutím se do postele, tak jak jsem, v botách a oblečená, a naříkavě se rozbrečím. Ta bolest je nepopsatelná. fyzická, psychická. metafyzická. je všude, proniká mi až do poslední buňky v těle. Žal. Tohle je skutečný žal - a způsobila jsem si ho sama. Hluboko v mém nitru se zhmotňuje škaredá a nechtěná myšlenka mé vnitřní bohyně, která má výhružně zkřivený horní ret od toho, jak na mě vrčí. Fyzická bolest při šlehnutí páskem je nic, nic v porovnání s touhle... devastací. Choulím se do klubíčka, zoufale si k sobě tisknu splasklý balónek a Taylorův kapesník a odevzdávám se žalu.

Konec první části