Päťdesiat odtieňov sivej (CZ) 2012 23. kapitola

Kapitola 23

Nervózně se rozhlížím po baru, ale nikde ho nevidím. „Co se děje, Ano? Vypadáš, jako bys viděla ducha." „To Christian. On je tady." „Cože? Opravdu?" Máma se taky rozhlédne.

To, že má Christian sklony k pronásledování, jsem před ní jaksi zamlčela.

A pak ho spatřím. Srdce mi málem rozláme hrudník, když se v něm dunivě rozbuší. On je fakt tady - kvůli mně. Má vnitřní bohyně v dychtivém očekávání vyskakuje z lenošky. Christian lehce proplouvá mezi lidmi, v jeho měděných vlasech se odráží tlumené osvětlení baru. Šedé oči mu svítí. zlobou? Napětím? Má stažené rty a zatnuté čelisti. A do háje... to snad ne. Právě teď jsem na něj tak naštvaná. A on si sem přijde! Přece se na něj nemůžu rozčilovat před vlastní mámou.

Postupuje až k našemu stolu, celou tu dobu mě obezřetně sle duje. Na sobě obvyklou bílou košili a džíny.

„Ahoj," vypísknu, neschopná skrýt šok a zároveň údiv, že ho vidím - z masa a kostí.

„Ahoj," odpoví a překvapí mě tím, že se skloní a vtiskne mi rychlou pusu na tvář.

„Christiane, to je moje máma Carla," projeví se mé zažité slušné vychování. Christian se obrací, aby se s ní pozdravil. „Paní Adamsová, těší mě, že vás poznávám."

Jak to, že zná její příjmení? Věnuje jí svůj patentovaný greyovský, infarkt způsobující, nemáš-šanci-mi-odolat úsměv. A taky že nemá. Spodní čelist mé matky se téměř dotýká stolu. Ježíši, ovládej se, mami. Přijímá jeho nabízenou ruku a potřásá mu jí. Ještě mu ani neodpověděla. No teda, neměla jsem ani zdání, že ztráta řeči v ohromení je geneticky daná.

„Christiane," podaří se jí konečně vydechnout.

Ten se na ni s jiskřičkami pobavení v očích vědoucně usměje. Oba je počastuju káravým pohledem.

„Co tady děláš?" zazním mnohem ostřeji, než mám v úmyslu. Jeho úsměv se rozpouští a nahrazuje ho pečlivě střežený výraz. Jsem u vytržení z toho, že ho vidím, ale taky naprosto vyvedená z míry, a ta zlost ohledně paní Robinsonové ve mně ještě pořád vře. Nevím, jestli mám větší chuť na něj křičet, n ebo se mu vrhnout kolem krku - což by se mu stejně nelíbilo. Ještě pořád jsem rozklepaná z toho posledního e - mailu, co jsem mu poslala. A taky by mě zajímalo, jak dlouho už nás sleduje.

„Přijel jsem za tebou, samozřejmě." Propaluje mě nečitelným pohledem. Co se mu to zase honí hlavou? „Bydlím tady, v hotelu."

„Bydlíš tady, v hotelu?" Zním jako studentka druhého ročníku na amfetaminech, mám příliš pisklavý hlas dokonce i pro své uši.

„No ano, včera jsi mi napsala, že bys chtěla, abych byl s tebou," odmlčí se ve snaze odhadnout moji reakci. „Chceme se potěšit vzájemně, slečno Steeleová." Jeho hlas je tichý, bez jediné stopy po humoru.

No to snad - on je naštvaný? Možná ty moje poznámky o paní Robinsonové? Nebo proto, že piju už třetí. teda brzy čtvrtý Cosmo?

Máma nás znepokojeně pozoruje. „Nedáš si s námi něco k pití, Christiane?" Rovnou mávne na číšníka, který je v nanosekundě u ní.

„Přineste mi gin a tonik," objednává si Christian. „Hendricks, jestli máte, nebo Bombay Sapphire. Okurku s Hendricksem, limetku s Bombay."

No to mě podrž... jenom Christian si dokáže objednat pití s takovými obstrukcemi.

„A dva další Cosmopolitany, prosím," dodávám já a přitom ostražitě sleduju Christiana. Piju se svou vlastní matkou - jen ať si zkusí se kvůli tomu rozčilovat. „Posaď se, prosím, Christiane."

„Děkuju, paní Adamsová."

Christian sahá po nejbližší volné židli, přistavuje si ji a ladně se usazuje hned vedle mě.

„Takže ty náhodou bydlíš ve stejném hotelu, ve kterém my dvě pijeme?" ptám se a zoufale se pokouším udržet nenucený tón.

„Nebo vy dvě náhodou pijete ve stejném hotelu, ve kterém bydlím," kontruje Christian. „Právě jsem dovečeřel, přijdu sem a zahlédnu tě. Jsem zamyšlený, rozjímám o tom tvém posledním e-mailu, vzhlédnu - a ty tu sedíš. Celkem náhoda, co?" Nakloní hlavu ke straně a já vidím, jak mu cukají koutky. Svatá dobroto - my snad tu situaci nakonec zachráníme.

„My byly s mámou ráno nakupovat, odpoledne na pláži a večer jsme se rozhodly zajít na pár koktejlů," plácám banality.

„Tohle sis koupila taky?" kývne bradou k mému novému zelenému hedvábnému topu. „Ta barva ti sluší. A taky ses opálila. Vypadáš úžasně."

Vím, že rudnu, zbavená řeči jeho komplimentem.

„Chtěl jsem se za tebou zítra vypravit. Ale teď jsi tady."

Natáhne se, vezme mě za ruku a jemně ji stiskne. Palcem mi přejíždí po kloubcích prstů tam a zpátky. a já ucítím to známé napětí. Ten náboj, který mi vniká pod kůži v místech, kde se mě dotýká, a odtamtud se žilami šíří jako požár, až pulsuje celým mým tělem a polyká všechno, co mu stojí v cestě. Už je to víc než dva dny, co jsem ho viděla naposledy. Ach bože... já ho chci. v krku mi vázne dech. Párkrát zamžikám a ostýchavě se usměju. I na jeho rtech vidím pohrávat úsměv.

„Myslel jsem, že tě překvapím. Ale jako vždy, Anastasie, tys překvapila mě -tím, že jsi tady."

Koutkem oka mrknu na mámu, která na Christiana nepokrytě zírá. ano, zírá! Mami, přestaň s tím! Jako by byl nějaké exotické zvíře, které ještě nikdo nikdy nespatřil. Jasně, vím, že jsem nikdy neměla přítele a Christian se jako jediný tomu termínu přibližuje - ale copak je tak neuvěřitelné, že bych mohla přitahovat muže? Tohoto muže? No právě, upřímně - podívej se na něj, štěkne mé podvědomí. Ty radši sklapni - nikdo tě nezval! Zakaboním se na mámu, ale nezdá se, že by si toho všimla.

„Nechci tě okrádat o čas, který máš trávit se svou matkou. Jen si rychle vypiju ten drink a mizím. Mám nějakou práci," pronese Christian vážně.

„Christiane, jsem ráda, že tě konečně poznávám," vkládá se do toho máma, když konečně najde hlas. „Ana o tobě mluvila hrozně hezky."

Usměje se na ni. „Opravdu?" S pobaveným výrazem na mě po - zvedne obočí a já cítím, jak se mi už zase vlévá do tváří horko.

Přichází číšník s našimi drinky.

„Hendricks, pane," ohlásí s vítězoslavným uzarděním.

„Děkuji," zamumlá Christian uznale.

Nervózně si cucnu svého nového Cosma.

„Jak dlouho se zdržíš v Georgii, Christiane?" ptá se máma.

„Do pátku, paní Adamsová."

„Můžeme tě zítra pozvat na večeři? A prosím, říkej mi Carlo." „Bude mi potěšením, Carlo."

„Skvělé. A teď mě laskavě omluvte, musím si odskočit."

Mami! Právě jsi tam byla. Když si stoupá a odchází, aby nás dva nechala o samotě, vyprovázím ji zoufalým pohledem.

„Takže ty se na mě zlobíš, protože jsem šel na večeři s dávnou přítelkyní." Christian obrací svůj spalující ostražitý pohled zpát ky ke mně, zvedá si mou ruku ke rtům a zlehka mě líbá na každý kloubek.

Ježiši, on s tím fakt začíná právě teď?

„Ano," zabručím, když ve mně nanovo vzkypí krev.

„Náš intimní vztah je už dávno minulostí, Anastasie," promlouvá ke mně tiše. „A já nechci nikoho kromě tebe. Copak ti to ještě nedošlo?"

Párkrát zamžikám. „Smýšlím o ní jako o pedofilce, Christia ne." Se zadrženým dechem čekám na jeho reakci.

Úplně zesiná. „To je velmi unáhlený závěr. Protože tak to ne bylo," zašeptá v šoku a pouští mou ruku.

Unáhlený závěr?

„Jo, a jak to teda bylo?" dorážím. Alkohol mi dodává kuráž. Jenom pokrčí čelo, pořád zaskočený.

A tak pokračuju: „Zneužila bezbranného patnáctiletého kluka. Kdybys byl patnáctiletá holka a paní Robinsonová byla nějaký pan Robinson, který by se tě pokoušel vtáhnout do BDSM vztahu, tak by to bylo v pořádku? Kdyby to, dejme tomu, byla Mia?"

Zalapá po dechu a zle se na mě zamračí. „Ale Ano, tak to opravdu nebylo."

Zabodnu do něj nasupený pohled.

„Dobře, ale mně to tenkrát tak nepřipadalo," pokračuje smířlivě. „Byla to nejlepší, co mě mohlo potkat. Potřeboval jsem to."

„Tak tomu nerozumím." Teď jsem pro změnu zaskočená já.

„Anastasie, tvá matka tu bude co nevidět. Nechce se mi o tom teď mluvit. Možná později. Jestli mě tu nechceš, v Hilton Head na mě čeká letadlo. Můžu

odjet."

On se na mě zlobí... to ne.

„Ne - neodjížděj. Prosím. Jsem šťastná, že jsi tady. Jen chci, abys mě pochopil. Zlobím se, že hned, jak jsem odletěla, šel jsi na večeři s ní. Uvědom si, jak se cítíš ty, když se dostanu do blíz kosti Josého. A to je jenom kamarád. Nikdy jsem s ním neměla intimní vztah. Zatímco ty a ona." zarazím se, protože tu myšlenku prostě nehodlám dál rozvádět.

„Ty žárlíš?!" Ohromeně na mě zírá a jeho pohled lehce roztává. stává se hřejivým.

„Jo, a jsem naštvaná kvůli tomu, co ti udělala."

„Anastasie, ona mi pomohla. To je všechno, co ti k tomu řek nu. A co se týče tvé žárlivosti, zkus se do mě vžít. Posledních sedm let jsem se nemusel nikomu zpovídat. Ani živé duši. Dělám, co se mi zachce, Anastasie. Mám rád svou nezávislost. Nešel jsem za ní kvůli tomu, abych tě ranil, ale proto, že spolu prostě čas od času povečeříme. Je to přítelkyně a taky obchodní partnerka."

Obchodní partnerka? No to mě podrž. To je mi ale novinka.

Upřeně mě sleduje, správně detekuje můj strnulý výraz. „Ano, jsme obchodní partneři. Sex je pryč. Už celé roky."

„Proč se váš vztah rozpadl?"

Stáhne rty a v očích se mu hněvivě zablýskne. „Přišel na to její manžel."

A do háje!

„Můžeme si o tom promluvit jindy - někde v soukromí?" zavrčí. „Nemyslím si, že mě kdy přesvědčíš o tom, že to není pedofilka." „Já ji tak nevnímám. Nikdy jsem ji tak nevnímal. Dost už o tom!"

„Milovals ji?"

„Tak co, vy dva?" Máma se vrátila, aniž by to někdo z nás za - znamenal. Okamžitě si lepím na tvář falešný úsměv a oba se prudce narovnáváme. přistiženi. Vzápětí od ní schytávám podezíravý pohled. „V pohodě, mami."

Christian upíjí svůj drink a přitom mě pozorně sleduje. Už zase má ten svůj přísně střežený výraz. Na co myslí? Miloval ji? Jestli jo, tak se z toho nej spíš sesypu, to bude show.

„Tak, dámy, už půjdu, je to váš večer."

Ne. Ne! Nemůže mě tu přece takhle nechat.

„To pití nechte, prosím, napsat na můj účet. Pokoj číslo šest set dvanáct. Ráno ti zavolám, Anastasie. Takže zítra, Carlo."

„Ach, Ano, to je tak krásné - slyšet, jak někdo používá tvé plné jméno," rozplývá se máma.

„Překrásné jméno pro překrásnou dívku," zapřede Christian a potřese mámě napřaženou rukou. Zatímco ona se na něj přihlouple culí. Teda mami - i ty, Brute?

Vstávám a propaluju ho pohledem, snažím se mu vsugerovat, aby mi ještě odpověděl na tu otázku, ale on mě jen cudně políbí na tvář. „Pozdějc, bejby," pošeptá mi do ucha. A je pryč.

Maniak jeden zatracenej. Můj hněv se vrací v plné síle. Hroutím se zpátky na židli a otáčím se, abych čelila své matce.

„No to mě podrž, Ano. To je ale úlovek. I když nějak nerozumím tomu, co se mezi vámi děje. Myslím, že byste si potřebovali promluvit. Pane jo, a to nevybité sexuální napětí, co tu panovalo, to se nedalo vydržet." Teatrálně se u toho ovívá.

„Jdi a promluv si s ním."

„To nejde. Přijela jsem za tebou."

„Ano, ty jsi sem přijela proto, že jsi byla celá zmatená ze vzta hu s tím chlapcem. Je evidentní, že jste do sebe oba blázni. Potřebuješ si s ním promluvit. Právě uletěl tři tisíce mil, aby tě viděl, proboh a. A ty přece víš, jak hrozné je cestovat letadlem."

Zčervenám. O jeho soukromém letadle jsem jí neřekla. „Co?" oboří se na mě.

„Má své vlastní letadlo," špitnu rozpačitě. „A je to jenom dva a půl tisíce mil, mami."

Pročjsem v rozpacích? Obočí jí vystřelí vzhůru.

„Páni," vydechne. „Ano, něco se mezi vámi děje. Snažím se na to přijít od chvíle, cos přijela. Ale jediný způsob, jak ten problém vyřešíš, ať už je to cokoliv, je probrat to s ním. Můžeš o tom přemýšlet, jak dlouho chceš - ale dokud si nepromluvíte, nepohnete se z místa."

Zakaboním se na ni.

„Ano, zlato, vždycky jsi měla tendenci se ve všem moc vrtat. Následuj své srdce. Co na to říká tvé srdce, drahoušku?" Zapíchnu pohled do svých prstů. „Myslím, že ho miluju," přiznávám. „Já vím, broučku. A on miluje tebe."

„Nemiluje!"

„Ale miluje, Ano. Kčertu - co ještě potřebuješ? Neonový nápis na jeho čele?"

Prudce k ní vzhlédnu a cítím, jak se mi do očí derou slzy.

„Ano, zlatíčko. Neplač."

„Já si nemyslím, že mě miluje."

„Nezáleží na tom, jak moc jsi bohatá - nenecháš všeho, nesedneš do svého soukromého letadla a nepřekonáš celý kontinent kvůli tomu, aby sis dala odpolední čaj! Jdi za ním! Je tu krásné prostředí, velmi romantické. A taky jste na neutrální půdě."

Pod jejím upřeným pohledem se nervózně zavrtím. Chci za ním jít, ale zároveň nechci.

„Zlato, na mě se neohlížej, klidně tu zůstaň. Chci, abys byla šťastná. A právě teď si myslím, že klíč ke tvému štěstí je naho ře v pokoji šest set dvanáct. Jestli přijdeš domů později, klíč od domu je pod tou jukou na verandě. A když tu zůstaneš - tak. už jsi velká holka. Jen si dávejte pozor."

Rudnu jako rajče. Ježiši, mami.

„Nejdřív si ale dopijeme ty Cosmopolitany."

„To je moje holčička," rozzáří se. Nesměle zaklepu na dveře pokoje šest set dvanáct a čekám. Otevírá mi Christian. S někým telefonuje. Překvapeně zamrká, pak mi podrží dveře dokořán a pokyne mi, abych šla dál.

„Včetně odstupného pro všechny? ... A cena? ..." Christian hvízdne mezi zuby. „Fíha. to byla ale drahá chyba. A co Lucas?"

Rozhlížím se po pokoji. Bydlí v apartmá podobném tomu v Heathmanu. Nábytek je ultramoderní, velmi soudobý. Všech no je v tlumené purpurové a zlaté s bronzovými hvězdicovitými vzory na stěnách. Christian přechází k

nábytkové stěně z tmavého dřeva a otevírá dvířka, za kterými se skrývá minibar. Naznačuje mi, abych se obsloužila, a pak se vydává do ložnice. Předpokládám, že proto, abych už dál neslyšela jeho konverzaci. Pokrčím rameny. Ani tuhle, když jsem za ním přišla do jeho pracovny, nepřerušil svůj hovor. Zaslechnu tekoucí vodu. on plní vanu. Vybírám si pomerančový džus a on mezitím dobloumá zpátky do pokoje.

„Dobře, řekni Andree, ať mi pošle hrubý náčrt. Barney tvrdil, že ten problém rozsekl." Zasměje se. „Ne, v pátek. Je tu zemědělská půda, o kterou mám zájem. Jo, ať Bili zavolá. Ne, zítra. Chci vědět, co Georgie nabídne, když do ní půjdeme." Celou tu dobu ze mě nespouští oči. Teď mi podává sklenici a ukazuje na kyblík s ledem.

„No, jestli mají atraktivní pobídky. To bysme myslím měli zvážit, i když si nejsem jistý tím podělaným vedrem tady. Souhlasím, Detroit má taky svoje výhody a je chladnější." Na okamžik mu po tváři přelétne stín. Proč? „Zkrátka ať Bili zavolá. Zítra. A ne moc brzy." Zavěšuje a s nečitelným výrazem ve tváři na mě zůstává hledět. Pomalu se mezi námi rozpíná ticho.

Tak jo. s mluvením je řada na mně.

„Neodpověděl jsi mi na otázku," začínám.

„Ne. " pronáší rozvážně a jeho šedé oči se obezřetně rozšiřují.

„Ne - neodpověděl jsi na mou otázku, nebo ne - nemilovals ji?"

Zakládá si ruce na prsou a opírá se o stěnu, na rtech mu pohrává lehký úsměv.

„Co tady vlastně děláš, Anastasie?"

„Teď jsem ti to řekla."

Zhluboka se nadechne.

„Ne, nemiloval jsem ji." Svraští čelo, napůl pobavený, napůl v rozpacích.

Nemůžu uvěřit tomu, že ještě pořád zadržuju dech. Zvolna ho vypouštím a cítím, jak splaskávám jako starý látkový pytel. Zaplaťpánbůh za to. Jak bych se asi cítila, kdyby tu čarodějnici miloval?

„Vypadáš jako bohyně pomsty, Anastasie. Kdo by to do tebe řekl?"

„Děláte si ze mě legraci, pane Greyi?"

„To bych si nedovolil." Vážně zavrtí hlavou, ale z každého oka mu kouká deset čertů.

„Já myslím, že dovolil. A že to děláš celkem často."

Když zaslechne svá vlastní slova z mých úst, uchechtne se. A pak mu ztěžkne pohled.

„Přestaň si, prosím, kousat ten ret. Jsi v mém v pokoji, neviděl jsem tě skoro tři dny a urazil jsem dlouhou cestu, abych byl s tebou." Tón jeho hlasu se najednou změnil, teď je měkký, smyslný.

Zazvoní BlackBerry, což nás oba vyruší, ale on ho vypíná, aniž by se podíval, kdo to byl. Úží se mi dech. Vím, kam tohle směřuje. ale my spolu máme mluvit. Vykročí mým směrem s tím svým sexy pohledem predátora v akci.

„Já tě chci, Anastasie. Teď hned. A ty chceš mě. To je ten dů vod, proč jsi

tady."

„Opravdu jsem to chtěla vědět," šeptám na svou obranu. „Tak teď už to víš. Odcházíš, nebo zůstáváš?" Do tváří se mi hrne krev a on se zastavuje těsně přede mnou. „Zůstávám," hlesnu a neklidně ho sleduju.

„To taky doufám," upřeně na mě shlíží. „Bylas na mě tak strašně naštvaná," vydechne.

„To byla."

„Nevzpomínám si, že by na mě kromě mé rodiny byl někdo tak naštvaný. Líbí se mi to."

Konečky prstů mě pohladí po tváři. Božínku, ta jeho blízkost, jeho nádherná vůně. Měli bychom mluvit. jenže srdce mi buší jako zvon, krev mi zpívá v žilách a burácí tělem, kterého se zmocňuje touha a rozpíná se. úplně všude. Christian se sehne a špičkou nosu mi přejede po rameni vzhůru až k uchu, prsty vklouzne do mých vlasů.

„Měli bychom si promluvit," zašeptám.

„Později."

„Mám toho tolik, co ti chci říct." „Já taky."

Měkce mě políbí pod uchem a sevře prsty v mých vlasech. Zvrátí mi hlavu a vystaví mé hrdlo svým rtům. Odhalenými zuby mi přejede po hraně čelisti a znovu mě líbá na krku.

„Já tě chci," vydechne.

To už zasténám a pevně se chytám jeho paží.

„Už krvácíš?" Jakoby nic mě dál líbá.

No teda. Copak mu nic neunikne?

„Ano," špitnu.

„Máš bolesti?"

„Ne." Zrudnu. Ježkovy zraky... Zarazí se a pohlédne na mě. „Vzala sis ten prášek?" „Ano." Bože, to je trapné. „Tak se pojďme vykoupat." Prosím?

Bere mě za ruku a vede do ložnice. Dominuje jí nevídaně velká postel s propracovanými nebesy, ale tam se nezastavujeme. Vede mě až do koupelny, kterou tvoří dvě místnosti, celé v modrozelené v kombinaci s bílým vápencem. Je to tu obrovské. Ve druhé místnosti se pomalu plní zapuštěná vana, do které vedou kamen né schody a do které by se pohodlně vešli čtyři lidi. Z pěny lehce stoupá pára a já si všímám kamenného stupínku k sezení, který se uvnitř táhne po obvodu celé vany. Plameny svíček se zatřepotají. Páni. tohle všechno připravil, když telefonoval.

„Máš něco do vlasů?"

Překvapeně zamžikám, zalovím v kapse džin a vytahuju z ní gumičku.

„Sepni si vlasy nahoru," nařizuje mi mírně. Dělám, co po mně chce.

Tady u vany je horko a vlhko a tílko se na mě začíná lepit. Christian se předklání a zavírá kohoutek, pak mě odvádí zpátky do první místnosti, kde si mi stoupá za záda před celoplošným zrcadlem umístěným nad dvěma skleněnými umyvadly.

„Vyzuj si sandály," broukne a já je poslušně a svižně skopávám na pískovcovou podlahu.

„Zvedni ruce," vydechne. Udělám to a on mi přetáhne tílko přes hlavu, takže před ním stojím do půl těla nahá. Aniž by přerušil náš oční kontakt, ovine kolem mě ruce a rozepne mi knoflík i zip u kalhot.

„Vezmu si tě v koupelně, Anastasie."

Sehnutý mě líbá na krku a já nakláním hlavu, abych mu tam poskytla snadnější přístup. Palce má zaháknuté do mých džin a začíná je pomalu sunout dolů, až nakonec sám klesá a společně s kalhotkami mi je stahuje až k zemi.

„Vykroč z těch džin, Anastasie."

Chytám se umyvadla a dělám, co chce. Teď už jsem nahá, zírám na svůj vlastní odraz, a on klečí za mnou. Políbí mě na hýždě a pak mě do nich jemně kousne, až se přitom zajíknu. Stoupá si a prohlíží si mě v zrcadle. Ze všech sil se snažím nevrtět a ignorovat přirozenou potřebu se zakrýt. Pokládá mi rozevřenou ruku na podbřišek - skoro celý ho svými prsty překlene.

„Podívej se na sebe. Jsi tak krásná," zavrní. „A víš, jaká jsi na omak?"

Sevře obě mé ruce ve svých, dlaněmi překryje jejich hřbety a prsty si proplete s mými, takže je mám roztažené. A takhle mi je pokládá na břicho.

„Zkus, jak hebká je tvoje kůže." Pomalu jimi zakrouží a pak je sune nahoru k hrudníku. „Jak pevná jsou tvoje prsa." Přidrží mi ruce tak, abych je v nich potěžkala. Znovu a znovu mi jemně přejíždí palci po bradavkách.

S tichým zakňouráním se prohnu v zádech a tím se natlačím do svých vlastních dlaní. On pak stiskne mé bradavky mezi svými a mými palci a zlehka za ně zatahá, takže začínají tvrdnout. Fascinovaně sleduju to chlípné stvoření, které se přede mnou vlní. Protože je to tak příjemné. Se zasténáním zavírám oči, nechci se dívat na tu nestoudnici, jak se sype pod svýma vlastníma rukama. jeho rukama. Vnímám svou kůži tak, jak by ji vnímal on, zakouším, jak je to vzrušující - jenom doteky a jeho klidné, měkké vedení.

„Tak je to správně, bejby," zamumlá.

Sune ruce dolů po stranách mého těla a podél pasu až k bokům, ze kterých zamíří do klína. Zezadu mi vtlačí svou nohu mezi kolena a rozevírá je, přiměje mě se rozkročit. A potom začne pohybovat mýma rukama ještě níž, střídavě mě jimi hladí v pravidelném rytmu. Je to tak smyslné. Já jsem marioneta a on je mistr loutkář.

„Vidíš, jak záříš, Anastasie," zapřede a začne posévat mé rame no polibky a něžnými stisky zubů. Zavzdychám. Ale on zčistajasna končí. „Pokračuj," nařizuje mi, ustupuje a nepřestává mě sledovat. Zkouším se dál dotýkat. Ne. Chci, aby to dělal on. Takhle to není ono. Bez něj jsem ztracená. Přetahuje si košili přes hlavu a rychle si svléká džíny.

„Chtěla bys, abych to dělal já?" Jeho uhrančivý pohled se mi skrz zrcadlo vpaluje do sítnice.

„Chtěla. prosím," vydechnu.

Znovu kolem mě ovíjí paže a znovu mě bere za ruce, pokračuje ve své smyslné péči o mé žádostivé tělo. Na zádech mě šimrají chloupky na jeho hrudi, o něco níž vnímám, že je plně vzrušený. Ach, už brzy... prosím. Teď mě oštipuje na šíji. Zavírám oči, vstřebávám nekonečné množství pocitů: na krku, v rozkroku. jeho tělo tisknoucí se zezadu k mému. Znenadání ustává a prudce si mě obrací k sobě, obě má zápěstí svírá v jedné ruce a paže mi vězní za zády, druhou rukou mě zatáhne za vlasy. Tiskne mě k sobě a divoce líbá, pustošivě dobývá má ústa. A drží mě v šachu.

Jeho dech už je stejně trhaný jako můj.

„Kdys to dostala, Anastasie?" vyhrkne z ničeho nic a upře na mě svůj spalující pohled.

„Ehm. včera," vypravím ze sebe ve vysoce vzrušeném stavu. „Dobře." Pouští mě a znovu otáčí.

„Chyť se umyvadla," nařizuje mi a přitahuje si mě za boky k sobě, stejně jako to už jednou udělal v herně, takže jsem v předklonu.

S rukou mezi mými stehny zatáhne za modrý provázek - co to?! -as citem mi vyjímá tampon, který odhazuje do nedaleké mísy. Svatá matko boží! A hned nato si mě bere. konečně tělo na tělo. Zpočátku jsou jeho pohyby klidné, pozvolné. zvyká si ve mně. Zadýchaně se držím toho umyvadla a zapírám se proti němu. Cítím ho uvnitř - tu sladkou agónii.

v rukách svírá mé boky a postupně nasazuje své živelné tempo - dovnitř a ven. Jednu ruku přesouvá dopředu a začíná mě třít prsty. Kristepane! Vím, že už se blížím.

„To je ono, bejby," zachraptí a vtiskne se do mě, nasměruje přitom své boky tak, že to stačí k tomu, abych vylétla vysoko, až k nebesům.

Páni... Vrcholím, hlasitě, drtím to umyvadlo jako o život a snáším se ve spirále svého orgasmu zpátky na zem, všechno se kolem mě točí, všechno se ve mně svírá. A on jde hned za mnou, těsně se ke mně přimyká a přitom volá mé jméno, jako by to byla nějaká motlitba .

„Ach, Ano!"

Překotně mi dýchá přímo do ucha, v dokonalé harmonii s mým vlastním dechem.

„Bože, bejby, dokážu se tě vůbec někdy nabažit?" šeptá horoucně.

Pomalu klesáme na podlahu. Pevně kolem mě utahuje paže, nekompromisně. Bude to pokaždé takové? Tak silné, tak pohlcující, tak ohromující a svůdné? Chtěla jsem mluvit, a namísto toho jsem totálně vyčerpaná a ochromená milováním a přemítám, jestli se já někdy dokážu nabažit jeho.

Zatímco se oba zklidňujeme, stáčím se mu na klíně do klubíč ka a opírám si hlavu o jeho hruď. Velmi opatrně vdechuju jeho sladkou osobitou vůni. Nesmím se přitulit, nesmím se přitulit, omílám si v hlavě pořád dokola - i když mám takové nutkání to udělat. Chtěla bych vztáhnout ruku a prsty mu kreslit obrazce do chloupků na prsou. Ale ovládnu se, vím, že by se mu to nelíbilo. Jsme zticha, oba ponoření do svých myšlenek. Ztrácím se v něm. propadla jsem mu.

A najednou si uvědomuju, že.

„Krvácím," zamumlám.

„Mně to nevadí," prohlásí zadýchaně.

„Všimla jsem si." Nedokážu potlačit věcný tón.

Cítím, jak tuhne. „Tobě to vadilo?" optá se nejistě.

Vadilo mi to? Možná by mělo. že ano? Ne, nevadilo mi to. Zakláním hlavu a pohlédnu na něj, on sám mě pátravě sleduje, šedý pohled má měkký, ještě zastřený.

„Ne, vůbec."

Pousměje se. „To je dobře. Tak pojď do vany."

Povoluje své sevření, usazuje mě na podlahu a chystá se vstát. A já přitom zahlédnu ty okrouhlé jizvičky na jeho hrudníku. To nejsou jizvy od neštovic, pomyslím si mimoděk. Grace přece říkala, že skoro žádné neměl. Proboha... to musí být spáleniny! Spáleniny od čeho? Blednu, když mi to dochází, a pohlcuje mě vlna šoku a zhnusení. Je to od cigaret? Paní Robinsonová, jeho máma, kdo? Kdo mu to udělal? Možná pro to existuje nějaké racionální vysvětlení, určitě přeháním - v srdci mi vzkvétá divoká naděje - naděje, že se mýlím.

„Děje se něco?" Christianova tvář se plní znepokojením.

„Tvoje jizvy," vydechnu. „Ty nejsou od neštovic."

v přímém přenosu sleduju, jak se ve zlomku sekundy uzavírá, jeho postoj se mění z uvolněného, klidného a pohodového na obranný - dokonce rozezlený. Mračí se, jeho výraz tvrdne a rty se mu stahují do úzké přísné linky.

„Ne, to nejsou," prohlašuje chladně, ale dál se tím nezabývá. Vstává, podává mi ruku a vytahuj e mě na nohy.

„Nedívej se na mě tak," ucedí varovně a pouští mou ruku.

Rudnu a schlíple sklápím oči. A vím to, prostě vím, že si o něj někdo típal cigarety. A je mi z toho zle.

„To ti udělala ona?" zašeptám, dřív než se stihnu zarazit.

Neodpovídá, takže se na něj musím podívat. Provrtává mě zlostným pohledem.

„Ona? Paní Robinsonová? Ona není žádné zvíře, Anastasie. Samozřejmě že to neudělala. Nechápu, co tě nutí ji tak démonizovat."

Stojí tu přede mnou nahý, úchvatně nahý, na sobě mou krev. A konečně začínáme mluvit. Taky jsem nahá - ani jeden z nás se nemá kam schovat, snad jedině do té vany. Nabírám si plné plíce vzduchu, procházím kolem něj a lezu si dovnitř. Voda je příjemně teplá, uklidňující, hluboká. Celá se v té voňavé pěně rozpouštím a zvedám k němu pohled, schovaná mezi bublinkami.

„Jen jsem přemýšlela o tom, jaký bys byl, kdybys ji nepotkal. Kdyby ti neukázala ten tvůj... životní styl."

S povzdechem vstupuje do vany naproti mně, čelisti pevně zaťaté, oči jako dva rampouchy. Když se s grácií noří do vody, dává si pozor, aby se mě nedotknul. Ježiši - to jsem ho tak naštvala?

Netečně mě sleduje s nečitelným výrazem ve tváři a mlčí. Zno vu se mezi námi rozpíná ticho, ale já tentokrát nepromluvím jako první. Teď je řada na tobě, Greyi - já do toho nejdu. Mé podvědomí je nervózní, horlivě si okusuje nehty - tohle se může zvrtnout kamkoliv. Oba na sebe s Christianem zíráme, ale já neuhýbám. Nakonec - po takové době, že se to zdá jako celé milénium -potřese hlavou a kysele se ušklíbne.

„Nebýt paní Robinsonové, pravděpodobně bych dopadl stejně jako moje vlastní matka. "

Uf! Překvapeně zamrkám. Drogová závislost, nebo prostituce? Nejspíš obojí. „Milovala mě takovým způsobem, jaký jsem dokázal. akceptovat," dodává s pokrčením ramen. A co sakra znamená tohle? „Akceptovat?" divím se šeptem.

„Akceptovat." Upřeně mě sleduje. „Přivedla mě zpátky z cesty do pekel. Je hrozně těžké vyrůstat v dokonalé rodině, když sama taková nejsi."

Ty bláho. Z jeho slov mi vysychá v puse. Soustředěně mě pozoruje, jeho výraz se absolutně nedá odhadnout. A zjevně mi nehodlá říct víc. To je tak deprimující. Jsem z toho zmatená - zdá se, jako by sám sebou opovrhoval. A paní Robinsonová ho milovala. Do háje... miluje ho ještě? Jako bych dostala pěstí na solar.

„Miluje tě ještě?"

„To si nemyslím, ne tím způsobem," zamračí se. Jako by o tom ještě nikdy neuvažoval. „Říkám ti pořád, že už je to dávno. Je to minulost. Nemůžu ji změnit, ani kdybych chtěl - což nechci. Zachránila mě přede mnou samým." Podrážděně si prohrábne vlasy mokrou rukou. „Ještě nikdy jsem o tom s nikým nemluvil," odmlčí se. „Kromě doktora Flynna, samozřejmě. A teď to dělám jedině proto, že chci, abys mi důvěřovala."

„Já ti přece důvěřuju, jen tě chci poznat lip, a kdykoliv se snažím s tebou začít mluvit, záměrně odvádíš mou pozornost jinam. Přitom je toho tolik, co bych chtěla vědět."

„Pro lásku boží, Anastasie! Co chceš vědět? Co ještě musím udělat?" Z očí už mu šlehají blesky, a přestože nezvýšil hlas, vím, že se snaží ovládnout emoce.

Podívám se na své ruce pod vodu. bublinky už začaly mizet.

„Jen se ti snažím porozumět; jsi jedna velká záhada. Nikoho takového jsem ještě nepotkala. Jsem ráda, že se o tom se mnou bavíš."

Možná mi dodávají odvahu ty Cosmopolitany, ale najednou nedokážu snést tu vzdálenost, co nás dělí. Proplouvám vodou až vedle něj a přimykám se k němu tak, že se těsně dotýkáme, kůže na kůži. Strne a vrhne na mě ostražitý pohled, jako bych ho chtěla kousnout. To je mi ale obrat. Má vnitřní bohyně se na něj překvapeně zadívá, sleduje ho v tichém zamyšlení.

„Nezlob se na mě, prosím," špitnu.

„Já se na tebe nezlobím, Anastasie. Jen nejsem zvyklý na takové rozhovory -takové rozbory. Ty v podstatě podstupuju jenom s doktorem Flynnem a někdy. " zarazí se a zamračí.

„S ní. S paní Robinsonovou. Takže s ní taky mluvíš?" pobízím ho a snažím se krotit vlastní rozladěnost. „Jo, s ní taky." „O čem se bavíte?"

Otáčí se čelem ke mně, tak prudce, až z toho voda vyšplouchne ven. Dává mi paži kolem ramen a zapírá si ji o hranu vany.

„Ty toho nenecháš, vid?" zabručí se stopou podráždění v hlase. „O životě, vesmíru. o podnikání. Anastasie, paní R. a já se známe už celé věky. Můžeme se bavit o všem."

„O mně?" hlesnu.

„Ano." Šedé oči mě obezřetně sledují.

Se spodním rtem skousnutým mezi zuby se pokouším potlačit tu náhlou vlnu hněvu, co mě nadzdvihla.

„Proč se bavíte o mně?" usilovně se snažím neznít ukňouraně a rozmrzele, ale nedaří se mi to. Vím, že bych měla zařadit zpátečku, že na něj moc tlačím. Mé podvědomí má už zase ten Munchův uřvaný obličej.

„Protože jsem ještě nepo tkal nikoho, jako jsi ty, Anastasie."

„Jak to myslíš? Ještě ses nesetkal s nikým, kdo by automaticky a bez jediné otázky nepodepsal to tvé papírování?"

Zavrtí hlavou. „Prostě jsem potřeboval radu."

„A o tu radu sis řekl paní Pedofilce?" štěknu. A vida, ta kontrola, kterou mám nad svým hněvem, je křehčí, než jsem si myslela.

„Anastasie - dost už!" okřikne mě ostře a zúží oči.

Vím, že se pohybuju na tenkém ledě a řítím se po něm do průšvihu.

„Nebo si tě přehnu přes koleno. Absolutně s ní nehodlám udržovat sexuální ani žádný romantický vztah. Tečka. Je to přítelkyně a obchodní partnerka. A tím to končí. Máme minulost, společnou historii, která pro mě byla ohromně prospěšná, i když to zničilo její manželství - ale tahle část našeho vztahu je pryč."

No, a to j e další věc, které nerozumím. Ke všemu byla vdaná. Jak to mohli tak dlouho tutlat?

„A tví rodiče na to nikdy nepřišli?" „Ne," zavrčí. „Už jsem ti to říkal."

A je to. Dál už se ho na ni vyptávat nemůžu, protože by nako nec vypěnil. „Už jsi skončila?" zeptá se kousavě.

„Pro teď."

Zhluboka se nadechne a přímo před mýma očima se viditelně uvolní, jako by z ramen složil těžký náklad.

„Fajn - teď je řada na mně," ucedí a jeho zkoumavý po hled znovu nabývá obvyklé pevnosti. „Neodpověděla jsi mi na e -mail."

Rudnu - jak já nenávidím, když jsem středem pozornosti. Jest li se naštve pokaždé, když spolu povedeme vážnější rozpravu. Potřesu hlavou. Třeba se při mých otázkách cítí podobně jako já teď; třeba není na takové jednání zvyklý. To zjištění je vypovídající. a velmi zneklidňující.

„Chystala jsem se ti odpovědět. Ale teď jsi tady."

„Byla bys radši, kdybych tu nebyl?" vydechne. Už se zase tváří netečně.

„Ne, potěšil jsi mě," ujišťuju ho.

„To je dobře," věnuje mi ryzí, úlevný úsměv. „Taky mě těší, že jsem tady -navzdory tvému výslechu. Takže, když už sis mě takhle podala. Nemyslíš si, doufám, že jen díky mé nečekané přítomnosti získáš nějaký druh diplomatické imunity, že ne? To neberu, slečno Steeleová. Chci vědět, jak se cítíš."

Ach jo...

„Už jsem ti to řekla. Jsem ráda, že jsi tady. Děkuju, žes vážil tak dlouhou cestu," pronesu chabě.

„Potěšení je na mé straně." Oči mu zazáří, když se shýbá, aby mě jemně políbil. Automaticky mu ten polibek vracím. Voda je ještě teplá a koupelna plná páry. Odtahuje se a napřimuje, vpíjí se do mě pohledem.

„Ne. Myslím, že chci nějaké odpovědi, než si dáme víc."

Víc? A je tu zas - to slovo. A navrch chce odpovědi. odpovědi na co? Já nemám žádnou tajemnou minulost, nemám za sebou trýznivé dětství. Co by tak o mně mohl chtít vědět, co ještě neví?

Rezignovaně si povzdechnu. „Co chceš vědět?"

„Třeba jak se cítíš ohledně té naší budoucí dohody. Pro začá- tečníky."

Poplašeně zamžikám. Mám jít ven s pravdou, nebo dělat ramena? Mé podvědomí a vnitřní bohyně na sebe vrhnou nervózní pohled. Kčertu se vším, řekni mu pravdu.

„Nemyslím si, že to dokážu hrát delší dobu. Celé víkendy ze sebe dělat něco, co nejsem." Červenám a klopím pohled do vody. Zvedá mi bradu, pobaveně se na mě culí. „Ne. Taky si myslím, že to nedokážeš."

A jeden nepatrný kousek mého já se znenadání cítí dotčený, dokonce méněcenný.

„Ty se mi posmíváš?"

„Ano, ale v dobrém," uklidňuje mě s lehkým úsměvem na rtech. Nakloní se a vtiskne mi krátký měkký polibek.

„V submisivitě zkrátka nevynikáš," vydechne a přidrží si mě za bradu. V očích mu tančí jiskřičky humoru.

Oněměle na něj civím. a pak vyprsknu smíchy - a on se přidává. „Možná že nemám dobrého učitele."

Odfrkne si. „Možná. A možná že bych na tebe měl být přísnější." Nakloní hlavu ke straně a vyčaruje ten svůj prohnaný úsměv.

Naprázdno polknu. Ježiši, jen to ne. Jenže ve stejnou chvíli se ve mně všechno příjemně sevře. Tohle je zkrátka jeho způsob, jak ukázat, že mu na mně záleží. Třeba to ani jinak neumí, napadá mě. Bedlivě mě sleduje, snaží se odhadnout mou reakci.

„Copak to bylo tak zlé, když jsem ti poprvé naplácal?"

Zírám na něj a zamyšleně pomrkávám. Bylo to tak zlé? Ještě si pamatuju, jak jsem byla zmatená ze své vlastní reakce. Bolelo to, ale zpětně musím uznat, že ne tolik. Vždyť mi pořád dokola opakuje, že je to spíš v mé hlavě. A když mi naplácal podruhé. No, tak to bylo... žhavé.

„Ne, vlastně ne," zašeptám.

„Vadí ti spíš ta představa?" pobízí mě.

„Asi jo. A že přitom cítím něco, co bych neměla."

„Pamatuju si, že jsem se cítil stejně. Chvíli trvá, než si to v hlavě srovnáš." Ježkovy zraky. Vždyť byl tehdy ještě kluk.

„Vždycky můžeš použít únikové slovo, Anastasie. Nezapomeň na to. A pokud budeš dodržovat pravidla - čímž vyhovíš mé nutkavé touze po kontrole a sebe udržíš v bezpečí potom možná nejdeme společnou cestu."

„Proč mě musíš mít pod kontrolou?"

„Protože to uspokojuje potřebu, která nebyla naplněna, když jsem byl malý."

„Takže je to forma terapie?"

„Takhle jsem o tom nepřemýšlel. Ale jo, asi je."

To dokážu pochopit. To by mi mělo pomoct.

„A pak je tu ještě jedna věc - v jednu chvíli mi řekneš, abych ti neodmlouvala, a hned potom, že se ti líbí, když tě provokuju. Mezi tím je jen tenká hranice a těžko se rozpoznává."

„Chápu. Ale zdá se, že ti to zatím jde velmi dobře."

„Jenže za jakou cenu? Hrozně mě to svazuje."

„Líbí se mi, když jsi svázaná," uchechtne se.

„Tak jsem to nemyslela!" Popuzeně na něj cáknu vodu.

Varovně pozvedá obočí.

„Skutečně jsi na mě právě šplouchla vodu?"

„Jjo." A do háje... ten pohled.

„Teda, slečno Steeleová. " Znenadání mě popadne a přitáhne si mě na klín, až se přitom rozstříkne voda z vany po celé podlaze. „Myslím, že pro teď už jsme toho namluvili dost."

S dlaněmi přitisknutými na mých tvářích mě začíná líbat. Ne - kompromisně si přivlastňuje má ústa. Zaklání mi hlavu. Má mě pod kontrolou.

Vzdychnu mu do rtů. Tohle je to, co má rád. V tom je tak dobrý. V tu chvíli se ve mně všechno vznítí. Zatínám mu prsty do vlasů, přitahuju si ho za ně a ten polibek mu vracím, říkám jím

65535. taky tě chci. Zasténá a přesouvá si mě nad sebe obkročmo, takže nad ním klečím. A pod sebou cítím, že mě už zase chce. Odtrhne se a upírá na mě pohled
65536. zastřený, zářivý a žádostivý. Spouštím ruce, abych se jimi chytla okraje vany, ale on mě popadá za zápěstí, ohýbá mi paže za záda a tam je sevře do jedné ruky.

„Teď si tě vezmu," zašeptá a lehce mě nadzdvihne. „Připravená?" vydechne.

„Ano," hlesnu a on si mě na sebe pozvolna spouští. pomalu, nádherně pomalu mě naplňuje. a přitom mě sleduje.

Se zavzdycháním zavírám oči a poddávám se těm pocitům, té úchvatné plnosti. Když propne boky, zalapám po dechu. Nakláním se k němu a opírám se čelem o jeho.

„Prosím, pusť mi ty ruce," zašeptám.

„Jen se mě nedotýkej," zapřísahá mě. A pak je opravdu pustí a namísto toho mi sevře boky.

Přidržuju se okraje vany, pomalu se zvedám nahoru a pak zase klesám dolů. Otevírám oči a dívám se na něj - taky mě sleduje, má rozevřené rty a dýchá přerývaně. jazyk stisknutý mezi zuby. Vypadá u toho tak. sexy. Jsme celí mokří a kluzcí a naše těla se o sebe vzájemně třou. Skláním se, abych ho políbila. A on přitom zavírá oči. Aniž bych ho přestala líbat, váhavě zvedám ruce a nořím mu prsty do vlasů. Tohle je dovoleno. To se mu líbí. Mně se to líbí. A začínáme se hýbat společně. Zakláním mu hlavu a dám do toho polibku všechno. Ovládám ho pod sebou. zrychluju, nacházím své tempo. Kňourám mu do úst. Pomáhá mi, zdvihá mě za boky rychleji a rychleji. Vášnivě mi mé polibky vrací. Tvoříme změť rozcuchaných vlasů, vlhkých úst s propletenými jazyky a vlnících se boků. Už zase mě pohlcují všechny ty pocity. Blíží se to. už dokážu rozpoznat to delikátní sevření. Naše pohyby se stávají frenetickými, voda se kolem nás vaří a stříká všude okolo - jako by odrážela neklid, který panuje v mém nitru. Ale mně je to jedno.

Protože já toho muže miluju. Miluju jeho chtíč - důsledek vlivu, který na něj mám. Miluju, že letěl tak daleko jenom proto, aby mě viděl. Miluju, že mu na mně záleží. protože tak to je. Všechno je to tak nečekané, tak uspokojující. On je můj a já jsem jeho. „To je ono, bejby," vyrazí ze sebe.

A já se tříštím. Orgasmus do mě vráží jako bouře, divoká a nespoutaná a vše pohlcující. A Christian mě najednou strhává na sebe. paže pevně omotané kolem mého trupu.

„Ano, bejby!" vykřikne. A zní to jako pohanská modlitba, která mnou prostupuje a dotýká se mě až na samém dně duše.

Ležíme a hledíme na sebe. Šedé oči do modrých, čelem k sobě v té nezměrně obrovské posteli, každý si tiskneme k tělu svůj polštář. Nazí. Nedotýkáme se. Jen se díváme a kocháme, přikryti tenkou dekou.

„Chce se ti spát?" ptá se mě tiše. Do hlasu mu proniká starostlivý podtón.

„Ne, nejsem unavená." Cítím se zvláštně nabitá. Je tak skvělé si povídat -nechce se mi teď přestat.

„A co chceš dělat?" sonduje.

„Mluvit."

Usměje se na mě. „O čem?" „Tak, různě."

„Jak, různě?"

„O tobě."

„A co - o mně?"

„Jaký je tvůj oblíbený film?"

Zakření se. „Dnes by to mohlo být Piano. "

Ten jeho úšklebek je nakažlivý.

„No jasně. Já hloupá. Taková smutná a podmanivá hudba, určitě byste ji svedl zahrát. Množství vašich schopností je nevyčíslitelné, pane Greyi." „Díky jedné z nich jsem získal vás, slečno Steeleová." „Však mám taky číslo sedmnáct." Nechápavě nakrčí čelo.

„Sedmnáct?"

„Počet žen, se kterými jsi, ehm. měl sex." Zacukají mu koutky, nevěřícně na mě hledí. „To ale není úplně přesné." „Mluvils o patnácti," zazním zmateně.

„To jsem se zmiňoval o počtu žen v mé herně. Myslel jsem, že se ptáš na to. Neptala ses, s kolika ženami jsem provozoval sex."

„Aha." A sakra... bylo jich víc... Proboha, kolik? Civím na něj s otevřenou pusou. „Vanilka?"

„Ne. Ty jsi můj jediný vanilkový úlovek," zavrtí hlavou. A pořád se na mě kření.

Proč mu to přijde legrační? A proč se na něj sama šklebím jako idiot? „Nedokážu ti říct přesné číslo. Nedělal jsem si zářezy na sloupek postele nebo tak něco."

„V jakých řádech se to pohybujeme - desítky, stovky. tisíce?" S každým dalším číslem o něco víc vykulím oči.

„Desítky. mluvíme o desítkách, pro lásku boží." „Všechny submisivní?"

„Ano."

„Přestaň se na mě křenit," vyčiním mu mírně, přičemž se ani mně nedaří udržet vážnou tvář.

„To nejde. Jsi srandovní."

„Srandovní jako divná, nebo srandovní ha -ha?"

„Špetku od obojího, myslím," zopakuje má vlastní slova.

„Drzoune."

Přesouvá se ke mně, aby mě líbnul na špičku nosu.

„To, co ti teď řeknu, tě bude šokovat. Připravená?"

Přikývnu, celá vyjukaná, ještě pořád s tím stupidním úsměvem na tváři.

„Všechno to byly sub určené pro zácvik. pro můj zácvik. v Seattlu je pár míst, kam můžeš zajít a cvičit. Naučit se to, co teď praktikuju," řekne prostě.

Cože?

„Aha." Překvapeně zamrkám. „Jo, platil jsem za sex, Anastasie."

„No, tak to není nic, na co bys mohl být pyšný," podotknu káravě. „A máš pravdu, jsem tím hluboce šokovaná. A naštvaná, že tě sama nemám čím šokovat."

„Mělas na sobě moje spodky."

„To tě šokovalo?"

„Ano."

Má vnitřní bohyně předvádí patnáctimetrový skok o tyči. „Nevzala sis kalhotky na večeři k mým rodičům." „To tě šokovalo?"

„Ano."

Páni, laťka je teď ve výšce šestnácti metrů.

„Zdá se, že tě dokážu šokovat pouze v oblasti spodního prádla." „Řeklas mi, že jsi panna. To byl ten největší šok, co jsem kdy zažil." „To teda, tvůj obličej na to vypadal. Škoda, že jsem u sebe neměla foťák," zahihňám se.

„Nechalas mě, abych tě udělal jezdeckým bičíkem."

„To tě šokovalo?"

„Jo."

Uculím se. „Možná že tě to nechám udělat znovu."

„Ach, v to upřímně doufám, slečno Steeleová. Už tento víkend?" „Fajn,"

souhlasím plaše.

„Fajn?"

„Ano. Půjdu znovu do Červené mučírny." „Říkáš mi jménem." „A to tě šokuje?"

„Šokuje mě skutečnost, že se mi to líbí." „Christiane."

Usměje se. „Zítra bych chtěl něco podniknout." Oči mu zasvítí vzrušením.

„Co?"

„To je překvapení. Pro tebe," řekne měkce, hřejivě. Zvědavě nadzdvihnu obočí a zároveň potlačím zívnutí. „Snad vás nenudím, slečno Steeleová?" utrousí ironicky.

„Nikdy."

Nakloní se a něžně mě políbí.

„Spi už," nařizuje mi tiše a zhasíná světlo.

v té samé klidné chvíli zavírám oči, unavená a blažená. Mám pocit, jako bych se nacházela v oku hurikánu. A navzdory všemu, co řekl, i tomu, co neřekl. myslím, že jsem nikdy nebyla šťastnější.