Päťdesiat odtieňov sivej (CZ) 2012 3. kapitola

Kapitola 3

Kate je v extázi.

„Ale co dělal u Claytonových?" Ta její zvědavost z ní čiší i přes telefon. Volám jí ukrytá v hlubinách skladu za obchodem a snažím se znít nenuceně. „No, byl tady něco zařizovat."

„Já myslím, že tohle je opravdu velká shoda náhod, Ano. Ne napadlo tě, že možná spíš přijel za tebou?"

Srdce mi při tom pomyšlení zaškobrtne, ale hned se vzpamatuju. Prostou a zdrcující realitou totiž zůstává, že tu byl obchodně.

„Měl cestu na naši zemědělskou fakultu. Podporuje tam nějaký výzkum," zabručím.

„No jo. Vždyť dal katedře grant v hodnotě dvou a půl milionu." Páni!

„Jak to víš?"

„Ano, jsem novinářka, psala jsem jeho medailon. Vědět to je moje práce." „Dobře, Carlo Bernsteinová, klídek. Tak chceš ty fotky?" „Jasně, že jo. Otázkou je, kdo je udělá a kde."

„Místo můžeme vyřešit s ním. Říkal, že tu zůstává." „Ty ho můžeš kontaktovat?" „Mám jeho mobil."

Kate se slyšitelně zajíkne.

„Chceš říct, že ti nejbohatší, nejzáhadnější a nejneuchopitelnější svobodný chlap ve státě Washington dal číslo na svůj mobil?"

„Ehm. jo."

„Ano! Ty se mu líbíš. O tom není pochyb," vydechne empaticky. „Kate, jenom se snaží být milý." Jakmile to vyslovím, vím, že to není pravda -Christian Grey nedělá milé věci. Nanejvýš tak zdvořilé. Třeba má Kate pravdu, zašeptá malý tichý hlásek. Z představy, že možná, jenom možná, bych se mu mohla líbit, se mi zježí chloupky na krku. Vždyť vlastně řekl, že je rád, že to interview nedělala Kate. V duchu se tiše zaraduju a poskočím, opájím se pomyšlením, že bych se mu opravdu mohla líbit. Jenže Kate mě vrací zpátky do reality.

„Nemám představu, koho na to focení seženeme. Levi, to je náš stálý fotograf, tak ten nemůže. Jel na víkend domů do Idaho Falls. Bude pěkně dopálený, až zjistí, že prošvihl focení jednoho z nejmocnějších podnikatelů Ameriky." „Hmfff. A co José?"

„Skvělý nápad! Zeptej se ho ty - pro tebe udělá cokoliv. A pak zavolej Greyovi a optej se ho, kam máme přijet." Kate mě s tím svým povýšeneckým chováním vůči Josému štve.

„Myslím, že bys mu měla zavolat ty." „Komu, Josému?" odfrkne si. „Ne, Greyovi."

„To ty k němu máš vztah, Ano." „Vztah?!" vypísknu a můj hlas přitom vylétne o několik oktáv výš. „Vždyť toho chlapa sotva znám!"

„Aspoň ses s ním už viděla," postěžuje si zahořkle. „A zdá se, že on by tě rád

poznal lip. Ano, prostě mu zavolej," štěkne na mě a zavěsí. Někdy je tak

panovačná. Zamračím se na telefon a vypláznu na něj ^jazy^k.

Zrovna píšu zprávu Josému, když do skladu přichází Paul a shání se po brusném

papíru.

„Máme tam celkem narváno, Ano," upozorňuje mě taktně. „Jasně, promiň," zahučím a chci zamířit zpátky.

„Hele, a odkud vlastně znáš Christiana Greye?" nadhodí Paul zdánlivě nenuceně.

„Musela jsem s ním udělat rozhovor do studentských novin. Kate byla nemocná," pokrčím rameny a tentokrát v nenucenosti selhávám já. „Christian Grey u Claytonů. Jen si to představ," rozplývá se zasněně. Pak potřese hlavou, jako by si ji chtěl vyčistit. „Mimochodem, co takhle zajít večer na drink nebo tak něco?"

Kdykoliv přijede domů, snaží se mě vytáhnout ven a já vždycky odmítnu. Je to náš rituál. Myslím, že chození s bratrem šéfa není dobrý nápad. A kromě toho, Paul je prostě takový typický představitel amerického kluka odvedle a ani s notnou dávkou představivosti nepřipomíná žádného literárního hrdinu. A Grey snad ano? ptá se mé podvědomí s vyzývavě zdviženým obočím.

Nekompromisně ho zpražím. „Nemáte snad rodinou večeři nebo nějakou oslavu s bráchou?" „Ta bude zítra."

„Možná jindy, Paule. Večer se musím učit. Příští týden dělám státnice." „Jednoho krásného dne řekneš ano, Ano," usměje se a já prchám do obchodu. „Ale já fotím místa, ne lidi," zabručí José.

„José, prosím," škemrám. Pochoduju po našem obýváku, v ruce svírám mobil a zírám z okna na slábnoucí večerní světlo.

„Dej mi ten telefon." Kate mi vyškubne mobil z ruky a ladně si přehodí své hedvábné, zlatavě blonďaté vlasy přes rameno.

„A teď mě poslouchej, José Rodriguezi, jestli chceš, aby naše noviny informovaly o zahájení tvojí výstavy, tak pro nás to focení zítra uděláš, kapišto?" Kate dokáže být až děsivě neústupná. „Fajn, Ana se ti ozve a udá ti místo a čas. Nazdar zítra." A típne mu to.

„Vyřízeno. Teď už jenom zjistit, kdy a kde to chce. Zavolej mu." Podává mi telefon a mně se obrací žaludek naruby. „Zavolej Greyovi. Teď!" Zamračím se na ni a sáhnu si do zadní kapsy kalhot pro jeho vizitku. Zhluboka se nadechuju a roztřesenými prsty vyťukávám číslo.

Zvedá to na druhé zazvonění. Jeho tón je klidný, úsečný a chladný. „Grey." „Ehm. pane Greyi? Tady Anastasia Steeleová." Jsem tak nervózní, že nepoznávám svůj vlastní hlas. Na druhém konci se ro zhostí krátké ticho, během kterého se uvnitř celá rozklepu.

„Slečno Steeleová. Moc rád vás slyším." Barva jeho hlasu se mění. Je překvapený, aspoň myslím, a zní tak. srdečně, dokonce svůdně. Zadrhává se mi dech, cítím, jak rudnu. Najednou si uvědomuju, že na mě Katherine Kavanaghová zírá s otevřenou pusou, a tak se vytrácím do kuchyně, abych se zbavila její nevítané pozornosti.

„Totiž. rádi bychom udělali to focení kvůli tomu článku." Dýchej, Ano, dýchej. Mé plíce provedou spontánní ostrý nádech. „Zítra, jestli vám to vyhovuje. Kde by se vám to hodilo, pane?" Jeho úsměv sfingy málem vidím i přes telefon.

„Bydlím v hotelu Heathman v Portlandu. Můžeme se sejít, řekněme, v půl desáté ráno?"

„Dobře, Heathman, budeme tam." Tou dobou už jsem celá uřícená a zadýchaná - spíš dítě než dospělá žena, která má ve státě Washington právo volit a legálně pít alkohol.

„Už se na to těším, slečno Steeleová." Úplně vidím ten hříšný záblesk v jeho očích. Jak může ze sedmi malých slov udělat tak mučivý příslib? Zavěšuju. Kate je v kuchyni a s naprosto konsternovaným výrazem na mě nepokrytě civí. „Anastasie Rose Steeleová. On se ti líbí! V životě jsem tě neviděla nebo neslyšela tak. tak. rozhozenou. Ty se červenáš!"

„Jéžiš, Kate, vždyť víš, že se červenám pořád. Je to moje obchodní značka. Tak nebud směšná," vyjedu na ni. Samým překvapením zamrká

- obvykle se jen tak nerozčílím -, a tak se hned krotím. „Prostě mi připadá trochu. děsivý. A to je všechno."

„Takže Heathman," utrousí Kate. „Zavolám tam a zamluvím místo na focení." „A já udělám večeři. Pak se musím učit." Nedokážu skrýt podráždění, ani když otevírám jednu z kuchyňských skříněk a pouštím se do vaření. Tu noc nespím klidně, házím sebou z boku na bok. Zdá se mi o kouřově šedých očích, pracovních kombinézách, dlouhých nohách, dlouhých prstech a temných, temných neprobádaných místech. Dvakrát se budím s bušícím srdcem. Výborně, zítra budu vypadat opravdu skvěle, s takovým množstvím spánku, počastuju se. Naklepávám si polštář a pokouším se uklidnit.

Hotel Heathman sídlí v samém centru Portlandu. Jeho impozantní budova z hnědého kamene byla postavena na konci dvacátých let těsně před začátkem krize. José, Travis a já jedeme mým broukem, zatímco Kate řídí mercedes, protože do mého auta se všichni nevměstnáme. Travis je Josého kamarád a pomocník, dnes mu bude dělat osvětlovače. Kate se podařilo na dnešní dopoledne v Heathmanu zamluvit pokoj zadarmo výměnou za poděkování v článku. Když v recepci nahlásí, že jsme tu, abychom vyfotili pana výkonného ředitele Christiana Greye, jsme okamžitě eskortováni do apartmá. Rozumí se do apartmá běžné velikosti, protože pan Grey už obývá to největší, které v hotelu je. Odvádí nás tam přeochotný manažer hotelu. Je hrozně mladý a z nějakého důvodu velmi nervózní. Mám dojem, že tím důvodem je Kateina krása a sebevědomé vystupování. Je jako loutka na jejím provázku. Pokoje jsou velice elegantní, okázale a zároveň nevtíravé zařízené.

Je devět hodin. Máme půl hodiny na to, abychom všechno připravili. Kate je ve svém živlu.

„Myslím, že budeme fotit proti zdi, co říkáš, José?" Na jeho odpověď nečeká.

„Travisi, odnes ty židle. Ano, poprosila bys hotelovou službu o nějaké to

občerstvení? A ať Greyovi vzkážou, kde jsme."

Ano, paní. Je tak panovačná. Protočím na ni oči a jdu splnit rozkaz.

O půl hodiny později vchází do našeho apartmá Christian Grey.

No páni! Na sobě má bílou, u krku rozepnutou košili a šedé flanelové kalhoty,

které mu jen tak ležérně splývají z boků. Neposlušné vlasy má ještě vlhké po

koupání. Jenom z pohledu na něj mi vysychá v puse. je zatraceně sexy.

Následuje ho nějaký třicátník s vojenským sestřihem a strništěm, oblečený v

dobře padnoucím černém obleku a kravatě. Bez jediného slova si stoupá do

kouta a nezúčastněně nás sleduje svým oříškově hnědým pohledem.

„Slečno Steeleová, opět se setkáváme." Grey mi podává ruku a já ji se zuřivým

zamrkáním přijímám. 0 můj. on je opravdu úplně. Jakmile se naše dlaně

dotknou, ucítím to nádherné proudění - jak mnou prostupuje, celou mě

rozehřívá a způsobuje, že se červenám. Jsem přesvědčená o tom, že můj trhaný

dech musí být slyšet.

„Pane Greyi, to je Katherine Kavanaghová," hlesnu a pokynu rukou Kateiným směrem. Ta k němu přistupuje a neohroženě se mu zadívá přímo do očí.

„Houževnatá slečna Kavanaghová. Těší mě." Grey jí věnuje malý úsměv, vypadá skutečně potěšeně. „Už se cítíte lépe? Anastasia mi říkala, že vám minulý týden nebylo dobře."

„Jsem v pořádku, děkuji, pane Greyi." Bez mrknutí mu pevně potřásá rukou a já si v tu chvíli uvědomím, že chodila jenom do těch nejlepších soukromých škol, které ve státě Washington jsou. Pochází z bohaté rodiny, je sebevědomá a zná své postavení na společenském žebříčku. A nikdy neplácá žádné hlouposti. tomhle ji obdivuju. „Děkuji, že jste si udělal čas," předvede mu zdvořilý profesionální úsměv.

„Rádo se stalo," ujišťuje ji Grey, ale přitom se dívá na mě. A já rudnu. Už zase. Do háje!

„To je José Rodriguez, náš fotograf," řeknu a uculím se na Josého, který mi můj úsměv s nadšením oplácí. Jeho pohled ale vychládá, jakmile se zaměří na Greye.

„Pane Greyi," kývne.

„Pane Rodriguezi." I Greyův výraz se mění, když si Josého zkoumavě měří. „Kam mě hodláte posadit?" optá se ho nakonec a zní u toho lehce výhružně. Ale Katherine nenechává Josého téhle show velet.

„Pane Greyi - kdybyste se mohl posadit zde, prosím. Pozor na ty kabely. A pak uděláme i pár snímků vestoje." Směruje ho k židli postavené u zdi. Travis zapíná světla, čímž Greye chvilkově oslepuje a následně mumlá omluvu. Pak už se s Travisem uchylujeme do pozadí a sledujeme Josého, jak se činí. Pořizuje několik fotografií s přístrojem v ruce, žádá Greye, aby se otočil tak, a potom zase tak, pohnul rukou nahoru, a zase dolů. Nato přechází ke stativu a dělá několik snímků odtamtud, přičemž Grey celkem asi dvacet minut trpělivě sedí a velmi přirozeně pózuje. Mé přání se splnilo: můžu stát v jeho blízkosti a obdivovat ho. Během té doby se naše oči dvakrát setkávají a já jsem ten, kdo uniká ze zajetí jeho šedého pohledu.

„Konec sezení," zasahuje znovu Kate. „Můžeme teď vestoje, pane Greyi?" vyzývá ho.

Grey si stoupá a Travis spěchá, aby odstranil židli. Spoušť Josého Nikonu začíná cvakat nanovo.

„Já myslím, že by to mohlo stačit," hlásí José po dalších pěti minutách. „Výborně," zahlaholí Kate. „Ještě jednou vám děkuji, pane Greyi." Podává mu ruku, následována Josém.

„Už se nemohu dočkat, až si ten článek přečtu, slečno Kava - naghová," zapřede Grey a otáčí se ke dveřím, u kterých stojím já. „Doprovodíte mě, slečno Steeleová?" vybídne mě.

„Jistě," hlesnu, naprosto zmatená. Vrhám úzkostný pohled na Kate, ta jenom pokrčí rameny. Za ní zaznamenávám Josého zamračený obličej. „Na shledanou všem," pozdraví Grey, když otevírá dveře a ustupuje, abych mohla projít jako první.

U všech svátých... co se to tu děje? Co po mně chce? Zůstávám stát na chodbě a

nervózně se ošívám, zatímco on vychází z apartmá, následován panem Vojenským Sestřihem V Dokonalém Obleku. „Zavolám vás, Taylore," oznámí Vojenskému Sestřihu. Taylor se zvolna vzdaluje chodbou a Grey obrací svůj šedý uhrančivý pohled ke mně. Kruci... udělala jsem něco špatně? „Přemýšlel jsem o tom, jestli byste si se mnou teď nezašla na kávu." Srdce mám rázem až na jazyku. Schůzka?! Christian Grey mě zve na rande? Ptá se, jestli chceš kafe. Možná si myslí, že bys potřebovala životabudič, otráveně zaúpí mé opět jízlivě naladěné podvědomí. Odkašlu si, abych nějak dostala pod kontrolu nervy na pochodu.

„Musím všechny odvézt domů," zamumlám omluvně a nervózně si před sebou žmoulám prsty rukou.

„Taylore!" zavolá tak hlasitě, až nadskočím. Taylor, který stále ještě odchází chodbou, se otáčí a vrací zpátky k nám.

„Jedou na univerzitu?" ověřuje si Grey už zase mírným hlasem. Zakývám hlavou, jsem totiž v takovém šoku, že nemůžu mluvit.

„Taylor je tam může odvézt. Je to můj řidič. Máme tu velký terénní vůz, takže bude schopen vzít i vaše vybavení."

„Pane Greyi?" ohlásí se Taylor zdvořile, když k nám dojde. Ve svém výrazu nedává najevo vůbec nic.

„Mohl byste, prosím, odvézt fotografa, jeho asistenta a slečnu Kavanaghovou

domů?"

„Jistě, pane," odpovídá Taylor.

„Tak. Teď už se mnou na to kafe půjdete?" usměje se Grey, jako by to byla hotová věc. Zamračím se na něj.

„Teda - pane Greyi, ehm - tohle opravdu. poslyšte, Taylor je nikam vozit nemusí." Vrhám krátký pohled na Taylora, jehož obličej zůstává absolutně neměnný. „Prohodím si auto s Kate, když chvilku vydržíte." Greyovy tváře rozčísne oslnivý, nestřežený, přirozený úsměv, odhalující jeho bělostné zuby. Božínku... Otevírá mi dveře apartmá, abych mohla znovu vejít. Protahuju se kolem něj, vstupuju do pokoje a nacházím Kate zabranou do hluboké debaty s Josém.

„Anastasie Steeleová, myslím, že se mu rozhodně líbíš," vyhrkne bez jakýchkoliv okolků a José na mě upře nakvašený pohled. „Ale já mu nevěřím," dodává Kate. Zvedám ruce a doufám, že jí to gesto zavře pusu. Nějakým zázrakem s e tak stane.

„Kate, jestli si vezmeš Wandu, mohla bych si půjčit tvoje auto?"

„Proč?"

„Christian Grey mě pozval na kafe."

úžasu jí padá čelist. Oněmělá Kate! Tu chvilku si vychutnávám. Popadá mě za paži a vleče do ložnice přiléhající k obytné části apartmá. „Ano, něco mi na něm nesedí." Jejím hlasem prostupuje výstražný tón. „Je úchvatný, to souhlasím, ale taky si myslím, že je nebezpečný. Zvlášť pro

někoho, jako jsi ty."

„Co tím myslíš, někoho, jako jsem já? " vyprošuju si uraženě.

„Někoho tak nevinného, jako jsi ty, Ano. A ty víš, co tím myslím," odpovídá

lehce popuzeně. A já samozřejmě rudnu.

„Kate, je to jenom kafe. Tenhle týden mi začínají zkoušky a já se potřebuju učit, takže se nezdržím dlouho."

Našpulí rty, jako by tu mou prosbu zvažovala. Pak konečně vyloví z kapsy klíčky od svého auta a podává mi je. Dávám jí ty své.

„Uvidíme se později. Nebuď tu dlouho, nebo sem pošlu zása - hovku." „Díky." Sevřu ji v náručí.

Vracím se na chodbu, kde na mě čeká Christian Grey, opřený o stěnu jako nějaký model pózující pro luxusní časopis na křídovém papíru. „Fajn, jde se na kafe," hlesnu, červená jako řepa. Spokojeně se zakření.

„Až po vás, slečno Steeleová." Napřímí se a pokynutím ruky mi naznačí, abych šla první. Na rozklepaných nohách procházím chodbou, v břiše mi poletuje hejno motýlů a srdce mi v divokém nepravidelném rytmu naráží až na patro. Jdu na kafe s Christianem Greyem. A já kafe nesnáším.

Společně kráčíme hotelovou chodbou k výtahům. Co mu asi tak budu vykládat? Najednou jsem dočista paralyzovaná strachy. O čem se spolu budeme bavit? Pro všechno na světě, co my dva máme společného? Jeho měkký příjemný hlas mě vytrhává ze zamyšlení:

„Jak dlouho už se znáte se slečnou Katherine Kavanaghovou?" Vida, jednoduchá otázka pro začátečníky. „Už od prvního ročníku. Je to moje dobrá kamarádka." „Hmm," zahučí vyhýbavě. Co se mu asi honí hlavou?

U výtahů mačká tlačítko a téměř vzápětí se ozývá cinknutí. Dveře se otevírají a rozkrývají nám výhled na mladý pár v těsném objetí. Překvapeně a zahanbeně od sebe uskakují a s provinilými výrazy se dívají všude kolem, jen ne na nás. Já a Grey k nim při stupujeme.

Snažím se udržet vážnou tvář, takže zírám do podlahy a cítím, jak se mi zahřívají líce. Skrz řasy vrhám na Greye letmý pohled. Zdá se mi, že mu na rtech pohrává úsměv, ale jistá si nejsem. Naši spolucestující mlčí, a tak sjíždíme do přízemí v rozpačitém tichu. Dokonce nám k tomu ani nehraje výtahová hudba, která by přinesla trochu rozptýlení.

Dveře se otevírají a k mému nemalému překvapení mě Grey bere za ruku, tiskne ji v pevném sevření svých dlouhých prstů. Zase cítím, jak mnou prostupuje to mravenčení, a mé už tak splašené srdce ještě víc zrychluje. Když mě odvádí od výtahu, slyšíme, jak za námi ten mladý pár dusí výbuchy smíchu. Grey se uculí. „Co to všichni s těmi výtahy mají?" zamumlá.

Přecházíme rozlehlou zalidněnou hotelovou halou ke vchodu, u kterého se Grey vyhýbá otočným dveřím, a já dumám nad tím, jestli je to kvůli tomu, že by mě musel pustit.

Venku je příjemná květnová neděle. Je slunečno a v ulicích není téměř žádný provoz. Grey se dává doleva a vyráží k rohu ulice, kde u přechodu čekáme na zelenou. A pořád mě drží za ruku. Jdu po ulici s Christianem Greyem a on mě drží za ruku! Takhle si mě ještě nikdy nikdo nevedl. Jsem celá roztřesená a točí se mi hlava. Pokouším se zamaskovat ten nemístně široký úsměv, který hrozí rozpůlit můj obličej vedví. Snaž se uklidnit, Ano, naléhavě žadoní mé podvědomí. Rozsvěcí se zelený panáček a my se znovu dáváme do pohybu. Obcházíme čtyři bloky, než dojdeme k bistru Po rtland Coffee House, u kterého Grey pouští mou ruku a otevírá mi dveře, abych mohla vejít. „Co kdybyste vybrala stůl a já bych zatím objednal pití? Co si dáte?" ptá se, jako vždy zdvořilost sama.

„Dám si. hmm - čaj English Breakfast, sáček nevkládat." Udiveně zvedá obočí. „Takže ne kafe?" „Nemám kafe ráda." Usměje se.

„Tak dobrá, čaj bez sáčku. Sladíte?"

„Ne, díky." Sklopím pohled ke svým sepjatým prstům.

„Něco k jídlu?"

„Ne, děkuju," zavrtím hlavou a on odchází k pultu objednat. Nenápadně po něm pokukuju, jak stojí ve frontě a čeká, až bude obsloužen. Mohla bych ho pozorovat celý den. Je vysoký, má široká ramena, a přesto je štíhlý, a ty kalhoty, co mu tím způsobem splývají z boků. Bože můj. Jednou nebo dvakrát si svými elegantními dlouhými prsty projede t eď už sice suché, zato stále neuspořádané vlasy. Hmm... taky bych to ráda udělala. Ta náhlá idea se mi doslova vetře do mysli a mé tváře se vzápětí ocitají v jednom ohni. Tisknu spodní ret mezi zuby a znovu stáčím pohled ke svým rukám - nejsem právě nadšená z toho, jakým směrem se mé svéhlavé představy ubírají. „To by mě zajímalo, na co myslíte." Grey je zpátky a upřeně mě sleduje. Nepochybně jsem rudá až za ušima. Právě jsem měla chuť zanořit prsty do tvých vlasů a přemýšlela, jestli budou hebké na dotek. Lehce zatřesu hlavou. V rukou má tác, který pokládá na malý kulatý stolek z březové dýhy. Podává mi šálek s podšálkem, malou konvici a talířek, na kterém leží osamocený čajový

sáček s drobnou etiketou TWINNINGS ENGLISH BREAKFAST, můj

oblíbený. On má kafe, které má v mléčné pěně vytvořený nádherný vzorek lístku. Jak to jenom dělají? zamýšlím se mimoděk. Taky si koupil borůvkový bochánek. Odkládá tác a sedá si naproti mně, dává si nohy křížem. Působí tak uvolněně a v souhře se svým vlastním tělem, to na něm obdivuju. Já sama jsem nešikovná a ne - ohrabaná, stěží schopná dopravit se z bodu A do bodu B, aniž bych si natloukla.

„Tak co se vám honí hlavou?" upomíná mě.

„Tohle je můj oblíbený čaj." Můj hlas působí tiše a nezvučné. Prostě nemůžu uvěřit tomu, že sedím v portlandské kavárně naproti Christianu Greyovi. Svraští čelo. Pochopil, že něco skrývám. Nořím čajový sáček do konvice a vzápětí ho pomocí lžíce vyndávám. Když ho odkládám na talířek, Grey pobaveně skloní hlavu k rameni a tázavě zvedne obočí. „Svůj čaj mám ráda černý a slabý." „Aha. Je to váš přítel?"

Počkat. Cože? „Kdo?"

„Ten fotograf. José Rodriguez."

Zasměju se, nervózní, ale i zvědavá. Co ho k té myšlence přivedlo?

„Ne. José je můj dobrý kamarád, to je všechno. Proč jste si myslel, že je to můj

přítel?"

„Podle způsobu, jakým jste se na něj usmívala. A on na vás." Drží mě v zajetí svého pohledu. Je tak zneklidňující. Chtěla bych uhnout, ale jsem jako lapená. očarovaná.

„Beru ho spíš jako součást rodiny," zašpitám.

Kývne hlavou, zdá se, že ho moje odpověď uspokojila, a stočí oči ke svému borůvkovému muffinu. Dlouhými prsty z něj zručně odstraňuje papírový košíček a já to fascinovaně sleduju.

„Dáte si?" ptá se a ten jeho tajemný pobavený úsměv je zpátky.

„Ne, díky," odmítám se staženým obočím a vracím se k zírání na své ruce.

„A ten kluk, kterého jsem viděl včera v obchodě. To také není váš přítel?"

„Ne, Paul je jenom kamarád. Už jsem vám to říkala včera." Tohle začíná být

trochu hloupé. „Proč se ptáte?"

„Zdá se, že vás muži znervózňují."

No teda - to je osobní. Znervózňuješ mě tak akorát ty, Greyi.

„Prostě mě děsíte." Sice rudnu, ale v duchu se chválím za svou otevřenost.

Znovu si se zaujetím prohlížím své ruce. Slyším, jak se prudce nadechuje.

„To bych taky měl," zamumlá. „Jste velmi upřímná. Prosím, nesklánějte hlavu.

Rád vám vidím do tváře."

Pane jo. Zvedám oči a on mi věnuje povzbudivý, ale natrpklý úsměv. „Pomáhá mi to odhadnout, na co myslíte," vydechne. „Jste pro mě záhadou, slečno Steeleová." Záhadou? Já?

„Na mně není nic záhadného."

„Myslím, že jste velice uzavřená," prohodí.

Opravdu? Páni. jak jen to dělám? Z toho mi jde hlava kolem. Já a uzavřená? Ani náhodou!

„Kromě okamžiků, kdy se červenáte, samozřejmě, což je často. Moc rád bych

věděl, proč se červenáte." Vkládá si do úst malý kousek zákusku a začíná ho

pomalu žvýkat, aniž by ze mě spustil oči. A já jako na povel rudnu. Sakra!

„To vždycky děláte tak důvěrné rozbory?"

„Ani jsem si to neuvědomil. Urazil jsem vás?" zazní překvapeně.

„Ne," odpovídám po pravdě.

„Dobře."

„Ale jste hrozně panovačný."

Nakrčí čelo, a jestli se nemýlím, taky se nepatrně začervená. „Jsem zvyklý si prosazovat svou, Anastasie," utrousí. „A to za všech okolností." „O tom nepochybuju. Proč jste mi nenabídl, abych vám říkala křestním jménem?" překvapím sama sebe svou troufalostí. Jak jsme se jenom dostali k tak vážným tématům? Vůbec se to nevyvíjí tak, jak jsem si představovala. Ani se mi nechce věřit, že vůči němu najednou cítím takovou nevraživost. Jako by se mě snažil sám před sebou varovat.

„Mé křestní jméno používají pouze členové mé rodiny a blízcí přátelé. Tak to mám rád."

Aha. Takže neřekl: „Říkejte mi Christiane." To je teda maniak posedlý kontrolou, jinak se to vysvětlit nedá. A najednou mám pocit, že by snad bylo lepší, kdyby s ním ten rozhovor bývala udělala Kate. Našel by sobě rovnou. A navíc, ona je téměř blondýna - přesněji řečeno, nazrzlá blondýna - jako všechny ostatní v jeho kanceláři. A je krásná, připomíná mi mé podvědomí. Ale ta představa - Christiana s Kate - se mi nelíbí. Usrkávám ze svého čaj e a on si vkládá do úst další kousek muffinu. „Jste jedináček?" ptá se. Teda. On neustále mění téma.

„Ano."

„Řekněte mi něco o vašich rodičích."

Proč chce vědět zrovna tohle? To je tak divný.

„Máma žije v Georgii se svým novým manželem, Bobem. Můj otčím žije v

Montesanu."

„A váš otec?"

„Zemřel, když jsem byla batole."

„To je mi lito," zamumlá a ve tváři se mu letmo mihne zarmoucený výraz.

„Nepamatuju si na něj."

„A vaše matka se znovu vdala?"

Uchechtnu se.

„To bych teda řekla."

Nechápavě stáhne obočí.

„Vy nejste zrovna sdílná, co?" odtuší suše a v náznaku hlubokého zamyšlení si

promne bradu.

„Nápodobně."

„Jenže vy už jste mě jednou zpovídala a já si vzpomínám na pár dost osobních otázek," uculí se na mě.

Pro boha živého. On mi připomíná tu „gay" otázku. Znovu mě kvůli ní fackuje hanba. Vím, že někdy v průběhu následujících let budu potřebovat nějakou intenzivní terapii, abych se tak necítila pokaždé, když si na to vzpomenu. Rychle začínám plácat něco o své matce - cokoliv, jen abych potlačila tu vzpomínku.

„Moje máma je úžasná. Nevyléčitelná romantička. Právě prožívá své čtvrté manželství."

Christian překvapeně zvedá obočí.

„Chybí mi," pokračuju. „Teď má Boba. A já jen doufám, že na ni dá pozor a že zachrání situaci, když její ztřeštěné nápady nevyjdou tak, jak si je namalovala," usměju se s láskou. Už jsem ji tak dlouho neviděla. Christian mě pozorně sleduje a občas upije ze své kávy. Opravdu bych se neměla dívat na jeho ústa. Je to značně znepokojivý pohled. „A se svým otčímem vycházíte dobře?"

„Samozřejmě. Vyrůstala jsem s ním. Považuju ho za svého otce." „A jaký je?"

„Ray? Je dost. uzavřený." „A to je všechno?" podiví se.

Pokrčím rameny. Co jako očekává? Můj životní příběh?

„Uzavřený asi jako jeho nevlastní dcera," pokouší se mě vy provokovat. Odolávám pokušení na něj protočit oči.

„Má rád fotbal - hlavně ten evropský - a bowling, a muškaření, a vyrábění nábytku. Je tesař. Bývalý voják," vzdychnu. „A vy jste žila s ním?"

„Ano. Když mi bylo patnáct, máma se seznámila s Manželem Číslo Tři. A já zůstala s Rayem."

Zamračí se, jako kdyby tomu tak docela nerozuměl. „Proč jste nechtěla žít se svou matkou?" přemítá. Tak do toho mu ale opravdu nic není.

„Manžel Číslo Tři žil v Texasu. Kdežto můj domov byl v Montesanu. A.

pochopte, máma byla čerstvě vdaná." Odmlčím se. Máma o Manželovi Číslo Tři

nikdy nemluví. Kam tím Grey míří? Tohle ho vážně nemá co zajímat. Nicméně,

tuhle hru můžou hrát dva.

„Vyprávějte mi o svých rodičích," vybízím ho.

Trhne rameny.

„Můj táta je právník, moje máma je dětská lékařka. Žijí v Seat tlu."

Pane jo. vyrůstal v zámožné rodině. V duchu si představuju ten úspěšný

manželský pár, který adoptoval tři děti; přičemž z jednoho z nich se vyklube

krásný muž, který se ponoří do světa obchodu a bez cizí pomoci si ho podrobí.

Co ho k tomu asi vedlo? Jeho rodiče na něj musí být pyšní.

„A co dělají vaši sourozenci?"

„Elliot je stavitel a moje malá sestra je v Paříži, studuje kuchařské umění pod nějakým renomovaným francouzským šéfkuchařem." Loupne po mně podrážděným pohledem - nechce mluvit buď o sobě, nebo o své rodině. „Všichni říkají, že je Paříž krásná," utrousím. Proč nechce mluvit o své rodině? To proto, že je adoptovaný?

„Je nádherná. Byla jste tam?" ptá se, jeho podrážděnost upadá v zapomnění. „Nikdy jsem neopustila Státy." Tak, a nakonec se bavíme o banalitách. Co přede mnou skrývá?

„Chtěla byste se tam podívat?"

„Do Paříže?" vykviknu. Vyvádí mě to z míry - kdo by se nechtěl podívat do Paříže? „Samozřejmě," připouštím. „Ale je to Anglie, kam bych se podívala opravdu ráda."

Naklání hlavu ke straně a ukazováčkem si přejíždí po dolním rtu. Bože.

„Protože. ?"

Zamžikám. Koukej se soustředit, Steeleová!

„Je to domov Shakespeara, Austenové, sester Bronteových. Thomase Hardyho. Ráda bych viděla místa, která inspirovala tyhle lidi k napsání tak úžasných

knih."

Ta zmínka o literárních velikánech mi připomíná, že bych měla studovat.

Pohledem kontroluju hodinky. „Už radši půjdu. Musím se učit."

„Na zkoušky?"

„Ano. Začínají v úterý."

„Kde je auto slečny Kavanaghové?"

„Na hotelovém parkovišti."