Päťdesiat odtieňov sivej (CZ) 2012 20. kapitola

Kapitola 20

Christian rozráží dřevěné dveře loděnice a zastavuje za nimi, aby rozsvítil. Zářivky jedna po druhé lupnou a zabzučí a jejich ostré světlo zaplavuje prostor rozlehlé dřevostavby. Z mého převráceného výhledu zahlédnu impozantní motorovou jachtu, lehce se pohupující na temné vodě doku. Vidím ji ale jenom krátce, protože hned nato mě už Christian vynáší po dřevěných schodech do místnosti v patře.

Ve dveřích se zastavuje a stiskne další vypínač - tentokrát je to halogenové světlo, je měkčí a rozsvěcí se postupně. Ocitáme se v podkrovním pokoji se zkoseným stropem. Je zařízený v námořním stylu s motivy připomínajícími Novou Anglii, v modré a krémové se špetkou červené. Je téměř bez nábytku -všechno, co spatřím, jsou dva gauče.

Christian mě staví na nohy na dřevěnou podlahu. Nemám moc času se rozhlížet kolem, protože v okamžiku, kdy mu pohlédnu do očí, mě spoutává pohledem. Jsem jako zhypnotizovaná - sleduju ho, jako by byl nějaký vzácný a nebezpečný predátor, čekám, kdy zaútočí. Dýchá přerývaně... aby taky ne, vždyť mě právě vláčel přes celý trávník a nahoru do schodů. Šedé oči planou touhou, potřebou a čistým neředěným chtíčem.

Ty bláho! Jenom z toho pohledu bych tu mohla spontánně vyvrcholit.

„Prosím, neubližuj mi," zašeptám naléhavě.

Nepatrně pozvedá obočí a rozšiřuje oči. Dvakrát mrkne.

„Nechci, abys mi naplácal, ne teď, ne tady. Prosím, nedělej to."

v překvapení mu lehce povoluje brada. Sbírám veškerou svou odvahu a váhavě natahuju ruku. Prsty mu kloužu dolů po tváři až ke strništi na bradě. Je to zvláštní kombinace hebkého a pichlavého dotyku. Pomalu zavírá oči a tiskne mi tvář do dlaně, v hrdle mu vázne dech. Zvedám i druhou ruku a zajíždím mu prsty do vlasů. Bože, jak já je miluju. Jeho tiché zasténání je sotva slyšitelné, a když otevře oči, má ostražitý pohled - jako by nerozuměl tomu, co dělám.

Přistupuju k němu o krok blíž, až na dotek, jemně si ho za ty vlasy přitahuju a začínám ho líbat. Tlačím mu jazyk mezi rty a dál do úst. Vzdychne a najednou mě objímá a tiskne k sobě. I jeho prsty si nacházejí cestu do mých vlasů a pak už mi ten polibek vrací - tvrdě a vášnivě. Naše jazyky se vzájemně proplétají a ochutnávají, doslova pohlcují. Chutná neopakovatelně.

Náhle se ode mě odtrhává. Naše společné prudké oddychování se vzájemně prolíná. Ruce mi klesají na jeho paže, on na mě upírá pronikavý pohled.

„Co to se mnou provádíš?" šeptá udiveně.

„Líbám tě."

„Tys řekla ne."

„Cože?" Kam tím míří? Ne na co? „U toho stolu, svýma nohama." Aha... tak o tom to celé je.

„Vždyť jsme seděli u prostřeného stolu s tvými rodiči," hledím na něj nevěřícně.

„Nikdy předtím mě nikdo neodmítnul. Přitom je to tak - vzrušující."

Jeho pohled nabývá na intenzitě, mísí se v něm úžas s vášnivou touhou. Opojná kombinace. Instinktivně polknu.

Jednou rukou mě chytí za zadek a prudce mě k sobě přitlačí, až ucítím, jak moc vzrušující to pro něj je.

Pane jo...

„Jsi rozzlobený a zároveň vzrušený, protože jsem tě odmítla?" vydechnu ohromeně.

„Jsem rozzlobený, protože ses přede mnou vůbec nezmínila o té Georgii. Jsem naštvaný, protože jsi šla pít s tím klukem, co se tě pokoušel svádět, když jsi byla opilá, a pak tě opustil, když ti bylo špatně, a nechal tě napospas skoro úplnému cizinci. Jaký kamarád tohle udělá? A šílím vzrušením z toho, jak jsi přede mnou sevřela kolena." Jeho oči nebezpečně sálají. Pomalu, centimetr po centimetru, mi vyhrnuje lem šatů.

„Chci tě, a to tak, že hned. A když už mě nenecháš, abych ti naplácal - což by sis zasloužila -, ošukám tě na tomhle gauči, teď hned, rychle, pro svoje potěšení, ne pro tvoje."

Šaty mám vykasané už skoro na bedra, když Christian z ničeho nic sáhne mezi nás, vtiskne mi dlaň do rozkroku a pomalu do mě vklouzne jedním prstem. Druhou rukou si mě pevně přidržuje kolem pasu.

„Tohle je moje," zašeptá bojovně. „Jenom moje. Rozumíš?" Po - hybuje tím prstem tam a zpátky a upřeně mě sleduje, oči jako dva uhlíky, čeká na mou reakci.

„Ano, jenom tvoje," vydechnu, když se mi touha, žhavá a těžká, prodírá krevním oběhem a zachvacuje. úplně všechno. Každičké nervové vlákno i dech. Rozbušené srdce se mi snaží probít ven z hrudi a v uších mi zpívá vlastní krev.

Christian se nečekaně pohne a pak udělá několik věcí najednou: uvolňuje svou ruku a opouští mě celou roztouženou, rozepíná si zip u kalhot, strhává mě na gauč a sám na mě naléhá.

„Ruce za hlavu," nařizuje mi zastřeným hlasem, když si nade mnou kleká a koleny mi rozevírá stehna. Zaloví ve vnitřní kapse svého saka a vytahuje z ní balíček. Celou tu dobu ze mě nespouští oči - jsou temné jako noc. Vysvléká se ze saka ven a nechává ho svézt na podlahu. A pak už roluje kondom po celé své působivé délce.

Pokládám si dlaně na temeno hlavy - vím, že je to kvůli tomu, abych se ho náhodou nedotkla. Jsem tak šíleně vzrušená. Už teď se mi vlní boky jeho směrem. Chtějí ho uvnitř, bez debat, drsně, tvrdě. Bože můj, to sladké očekávání.

„Nemáme moc času. Bude to rychlé a bude to moje, ne tvoje. Rozumíš? Neuděláš se, jinak ti naplácám," drtí mezi zuby. U všech svátých... jak to asi zastavím?

Proniká do mě jedním rychlým prudkým pohybem. celý. Hlasitě zasténám, hrdelně, a s požitkem se mu vydávám na milost. Překrývá dlaněmi mé ruce, předloktími mi špendlí paže ke gauči a nohama mě drží v šachu. Jsem uvězněná.

Jako by byl úplně všude, podmaňuje si mě, skoro mě dusí. I tak je to nádhera, protože ve skutečnosti ho mám v moci já - tohle je vliv, který na něj mám. A ten pocit je slastný a triumfální. Pohybuje se překotně a nespoutané, přerývaně mi dýchá do ucha a já cítím, že moje tělo začíná reagovat, vláčním pod ním. Nesmím vyvrcholit. Ne. Jenže dál vstřebávám každou jeho vlnu, jsme jako dva dokonalé protipóly. A potom náhle - a až příliš brzy - se do mě vtiskne, bez hnutí ve mně vrcholí a do toho sykavě tlačí vzduch mezi zatnutými čelistmi. Na chvíli se na mě vyčerpaně hroutí, takže se ke mně přitiskne celou svou exkluzivní vahou. Ještě ho nechci pustit, mé tělo se svíjí touhou po uvolnění, ale on je najednou tak těžký, že se pod ním nemůžu ani hnout. Zčistajasna ze mě vyklouzne, ponechává mě napospas mé bolavé touze a hladu po jeho těle. Tvrdě na mě pohlédne.

„Ani na sebe nesáhneš. Chci, abys byla frustrovaná. Taky mi to děláš - tím, že se mnou nemluvíš a že mi odpíráš to, co je moje." v očích se mu už zase hněvivě blýská.

Zadýchaně přikývnu. On si stoupá a stahuje kondom, zavazuje ho na konci a ukládá do kapsy kalhot. A já z něj nedokážu spustit oči, ještě pořád křečovitě oddechuju a ve snaze vyhledat úlevu bezděčně tisknu nohy k sobě. Christian si zapíná kalhoty, a jak se ohýbá pro sako, projíždí si rukou vlasy. Když se na mě znovu podívá, jeho výraz je o něco přívětivější.

„Měli bychom se vrátit zpátky."

Trochu nejistě si sedám, jsem jako mátoha.

„Na. Už si je můžeš vzít."

Z náprsní kapsy saka vyndává moje kalhotky. Daří se mi udržet vážnou tvář, když si je od něj beru, ale uvnitř se vítězoslavně šklebím - sice jsem si vysloužila šukání za trest, ale malou kalhotkovou bitvu jsem vyhrála. Má vnitřní bohyně se spokojeným úsměvem souhlasně kývne: Nemusela sis o ně říct.

„ Christiane! " zakřičí pod námi Mia.

Christian se na mě podívá a zvedne obočí. „Tak to bylo o vlá sek. Kristepane, ta ale dokáže být otravná."

Zamračím se na něj, ve spěchu doručuju kalhotky na místo a stoupám si tak důstojně, jak to ve svém nedostatečně ošukaném stavu zvládám. Rychle se pokouším uhladit vlasy, které se naopak zdají být zcela ošukané.

„Tady nahoře, Mio," zavolá Christian dolů. „Tak, slečno Steeleová, už se cítím lip - ale pořád mám chuť vám naplácat," zapřede.

„Ale já se nedomnívám, že si to zasluhuju, pane Greyi, tím spíš, že jsem tolerovala to vaše neoprávněné vniknutí."

„Neoprávněné? Vždyť jsi mě políbila!" Ze všech sil se snaží tvářit rozhořčeně.

Našpulím na něj rty. „Nejlepší obrana je útok." „A čemu ses bránila?" „Tobě. A tvé svrbící dlani."

S hlavou skloněnou ke straně se uculí; to už Mia hlučně vybíhá schody.

„A jinak to bylo přípustné?" ujišťuje se ještě potichu.

Cítím, jak červenám. „Jen taktak," zašeptám, ale neubráním se zacukání koutků.

„Tak tady jste," rozzáří se na nás Mia.

„Trochu jsem tu Anastasii prováděl," vysvětluje Christian a podává mi ruku. Jeho šedé oči už zase pronikavě září.

Váhavě vložím svou dlaň do té jeho a on ji jemně stiskne.

„Kate s Elliotem jsou na odchodu. Ti dva jsou neuvěřitelní - všimli jste si, že od sebe vůbec nedokážou odlepit ruce?" stěžuje si Mia s předstíraným znechucením. Pak mezi námi zatéká pohledem. „Co tady vlastně děláte?"

Ježkovy oči, ona nás prokoukla. Samými rozpaky rudnu.

„Ukazuju Anastasii své poháry z veslování," zalže Christian pohotově s výrazem hráče pokeru. „Pojďme se s nimi rozloučit."

Poháry z veslování?

Christian mě jemně postrčí před sebe, a když se Mia otočí k odchodu, pleskne mě přes zadek. Překvapením se zajíknu.

„Udělám to znovu, Anastasie, a už brzy," pohrozí mi tiše do ucha. Ale pak mě sevře v náručí, přivine si mě zády k sobě a vtiskne mi lehký polibek do vlasů.

Když se vracíme, Kate a Elliot se právě loučí s Grace a panem Greyem. Kate si mě k sobě drtivě přimáčkne.

„Musíme si promluvit o tom, jak se pořád vymezuješ vůči Christianovi," zasyčím jí do ucha, když mě objímá.

„On to ale potřebuje jako sůl, jedině tak se ukáže, jaký do opravdy je. Buď opatrná, Ano - je posedlý kontrolou," zašeptá. „Uvidíme se."

ALE JÁ PŘECE VÍM, JAKÝ OPRAVDU JE - TO TY TO NEVÍŠ! zařvu na ni v duchu. Uvědomuju si, že to dělá s dobrým úmyslem, ale ona prostě někdy zachází příliš daleko; tak daleko, až se ocitne na něčím soukromém pozemku. Zamračím se na ni a ona na mě dětinsky vyplázne jazyk, takže se nakonec odevzdaně usměju. Hravá Kate - to je mi novinka. To musí být Elliotova práce. Když jim zamáváme ze dveří, obrací se Christian na mě.

„Už bychom taky měli jít - zítra máš ty pohovory."

Při loučení mě Mia láskyplně obejme.

„Už jsme ani nedoufali, že si někoho najde!" vyhrkne.

Mě polije horko a Christian opět protočí oči. Našpulím na něj pusu. Proč on to smí udělat a já ne? Mám sto chutí mu to vrátit, ale netroufám si - po tom, jak mi pohrozil v loděnici.

„Ano, zlato, dávej na sebe pozor," doporučuje mi vlídně Grace.

Christian - rozpačitý, nebo možná zdeptaný z toho, kolik po zornosti se mi dostává od jeho rodiny - sáhne po mé ruce a přitáhne si mě k sobě.

„Abys ji samou láskou nevyděsila nebo nerozmazlila," zabrblá.

„Ale Christiane, přestaň si mě dobírat," hubuje ho naoko Gra ce. Pohled jí přitom přetéká city, které k němu chová.

Jenže já si nejsem tak úplně jistá, že si ji dobíral. Potajmu tu jejich výměnu sleduju. Je zřejmé, že ho Grace miluje - bezpodmínečnou mateřskou láskou. Christian se sklání a s neměnným výrazem ji líbne na tvář.

„Mami," řekne na rozloučenou. A já v jeho hlase jasně rozeznávám nějaký podtón. snad zbožnou úctu?

„Pane Greyi - na shledanou a děkuju," podávám mu ruku. A on mě místo toho taky obejme!

„Říkej mi Carricku, prosím. Doufám, že se zase brzy setkáme, Ano."

Poté, co se rozloučíme, vede mě Christian k autu, kde už na nás čeká Taylor. To tady tvrdnul celou tu dobu? Taylor mi otevírá dveře a já si sedám na zadní sedadlo audi.

Cítím, jak ze mě opadá část napětí. Ježiši, to byl ale den. Jsem k smrti utahaná, tělesně i duševně. Po krátké rozmluvě s Taylorem si Christian sedá vedle a otáčí se čelem ke mně.

„Tak už to vypadá, že se mé rodině líbíš taky," zamumlá.

Taky?

Hlavou mi nečekaně prokmitne skličující vzpomínka na důvod, proč mě sem vlastně pozval. Taylor startuje, opouští osvětlenou příjezdovou cestu a noří se do tmy na silnici. Mlčky se dívám na Christiana a on mi ten upřený pohled oplácí.

„Co se děje?" ptá se tiše.

Na chvíli zaváhám. Ne - tohle mu řeknu. Pořád si stěžuje, že s ním nekomunikuju.

„Myslím, že jsi mě tam vzal jenom z povinnosti," pronáším váhavě. „Kdyby Elliot nepozval Kate, nikdy bys to neudělal." V té tmě mu do obličeje pořádně nevidím, zato vidím, jak udiveně vystrčí bradu mým směrem.

„Anastasie, já jsem nadšený z toho, že ses s našima seznámila. Proč o sobě proboha pořád tak pochybuješ? To mě opravdu nikdy nepřestane udivovat. Jsi silná a sebevědomá žena, a stejně o sobě smýšlíš tak negativně. Kdybych nechtěl, aby ses s nimi setkala, tak bys tam nebyla. To sis myslela celou tu dobu, co jsme tam byli?"

Aha! Takže on mě tam chtěl - jak příjemné zjištění. Nezdá se, že by mu dělalo potíže mi takhle přímo odpovědět - tak by to zřejmě působilo, kdyby nebyl upřímný. Vypadá, že je opravdu rád, že jsem tu s ním. Do žil se mi pomalu vlévá hřejivý pocit. Zakroutí hlavou a sáhne pro mou ruku. Nervózně mrknu Taylorovým směrem.

„Taylora si nevšímej. Mluv se mnou."

Pokrčím rameny.

„Přesně to jsem si myslela. A další věc, o té Georgii jsem se zmínila jenom proto, že Kate mluvila o Barbadosu. Ještě js em se nerozhodla." „Chceš jet na návštěvu za svou mámou?"

„To bych chtěla."

Chvíli mě zamyšleně sleduje, tak zvláštně, jako by uvnitř něj zuřila bitva.

„Můžu jet s tebou?" zeptá se nakonec.

Co prosím?

„Ehm. to mi nepřipadá jako moc dobrý nápad." „Proč ne?"

„No, doufala jsem, že si tam trochu odpočinu od té. intenzity. Že si to všechno nechám projít hlavou." Zůstává na mě překvapeně hledět. „Já jsem moc intenzivní?" Vyprsknu smíchy. „Mírně řečeno!"

Ve světle jedné z pouličních lamp zahlédnu, jak mu zacukají koutky. „Bavíte se na můj účet, slečno Steeleová?"

„To bych si nedovolila, pane Greyi," odvětím s hranou vážností. „Já myslím, že ano. A že to děláš celkem často." „To proto, že jsi celkem srandovní." „Srandovní?" „No ano."

„Srandovní jako divnej, nebo srandovní ha-ha?" „Hmm. špetku od jednoho a trochu víc od druhého." „Počkej, ale teď co od čeho?" „Nechám tě, aby sis na to přišel sám."

„Anastasie, nejsem si jistý, jestli jsem ve tvé přítomnosti schopný o něčem kloudně přemýšlet," postěžuje si hořce a pak potichu dodává: „A co si chceš v Georgii nechat projít hlavou?"

„Nás dva," vydechnu ztěžka.

Z obličeje mu mizí veškerý výraz.

„Řeklas, že to se mnou zkusíš," hlesne.

„Já vím."

„Ještě pořád máš pochybnosti?" „Možná." Nervózně se ošije.

„Proč?"

Tak počkat... Jak to, že se z toho vyklubala taková vážná a smys- luplná konverzace? Uvázla jsem v ní jako v nalíčené pasti, jako bych dělala zkoušku, na kterou nejsem připravená. Co mu mám říct? Protože myslím, že tě miluju, a ty ve mně vidíš jenom hračku? Protože jsem příliš vyděšená na to, abych ti dala najevo jakoukoliv náklonnost. Co kdybys pak vycouval nebo mi vynadal nebo ještě hůř - co kdybys mě potom potrestal? Co z toho mu řeknu?

Na chvilku se zadívám z okna. Právě se vracíme přes ten most. Oba jsme obklopeni tmou, která skrývá naše tváře i pocity. Vlastně - k tomu ani noc nepotřebujeme.

„Tak proč, Anastasie?" naléhá, abych mu odpověděla.

Trhnu rameny, jsem v koncích. Nechci ho ztratit. Přes všechny jeho požadavky a potřebu mít mě pod kontrolou, navzdory jeho hrůzu nahánějícím zvyklostem, nikdy dřív jsem se necítila víc živá. Je tak vzrušující sedět tu vedle něj. Je nepředvídatelný, sexy, chytrý, vtipný. Ale ty jeho nálady. jo, a abych nezapomněla - chce mi ubližovat. Řekl, že bude o mých výhradách přemýšlet, ale stejně mě to děsí. Zavírám oči. Co mu mám proboha říct? Bytostně toužím po tom, aby mi dal víc. Víc náklonnosti, víc hravého Christiana, víc. lásky. Stiskne mou ruku.

„Mluv se mnou, Anastasie. Nechci tě ztratit. Tenhle týden byl." umlkne.

Už se blížíme ke konci mostu a silnici před námi zase zalévají neonová světla pouličních lamp. Christianova tvář je napůl osvětlená a napůl tone ve tmě. Je to jako nějaká trefná metafora. Sedí tu muž, ve kterém jsem původně viděla romantického hrdinu - statečného rytíře v lesklé zbroji. nebo temného, podle jeho slov. Jenže on není žádný hrdina, je to člověk, který má vážné a hluboké citové nedostatky a vleče mě za sebou do svých temných stínů. Copak ho nemůžu vyvést na světlo?

„Ještě pořád chci víc," zašeptám.

„Já vím," vydechne. „Budu se snažit."

Překvapeně zamrkám a on pouští mou ruku, aby mi mohl zatlačit na bradu a uvolnit tak spodní ret, který si tisknu mezi zuby.

„Zkusím to, Anastasie, kvůli tobě." Sálá z něj taková upřím nost.

A to je poslední kapka. Rozepínám si pásy, vrhám se k němu a deru se mu na klín - což ho naprosto vyvádí z míry. Objímám ho kolem krku a začínám líbat, dlouze, vášnivě. Během nanosekundy mi to se stejným zanícením oplácí.

„Zůstaň dnes v noci se mnou," přemlouvá mě zadýchaně. „Když odjedeš, neuvidím tě celý týden. Prosím."

„Tak dobře," svolím. „A já to taky zkusím. Podepíšu tu tvoji smlouvu," slibuju v náhlém popudu.

Chvíli na mě mlčky hledí.

„Podepiš, až se vrátíš z Georgie. Nech si to projít hlavou. Pořádně si to promysli, bejby." „Promyslím."

Míli nebo dvě potom sedíme v tichosti.

„Opravdu by sis měla zapnout pás," zamumlá mi nesouhlasně do vlasů, ale zároveň neudělá nic, aby mě sundal z klína.

Přitulím se k němu. Oči mám zavřené, nos zabořený do jeho krku a s hlavou položenou na rameni se opájím tou osobitou sexy-kořeněnou- parfémovanou-sprchově-gelovou vůní. Na okamžik se nechávám unést a dovoluju si fantazírovat o tom, že mě miluje. Ach, a je to tak skutečné, skoro hmatatelné. Tak moc, až jedna malá část mého hnusného, obludně nízkého sebevědomí vypadne z role a troufne si doufat. Dávám si pozor, abych se ho nedotkla na hrudi, a prostě se choulím v jeho pevně sevřené náruči.

Až příliš brzy jsem vytržena z neuskutečnitelného bdělého snění.

„Už jsme doma," zašeptá. Ta větička zní lákavě, nabízí takových možností.

Doma, s Christianem. Až na to, že jeho byt není domov - je to umělecká galerie.

Taylor nám otevírá dveře a já mu za to ostýchavě děkuju. Vím, že byl celou tu dobu na doslech, ale jeho laskavý úsměv působí povzbudivě a velmi loajálně. Jakmile jsme venku z auta, Christian si mě kriticky změří. Ale ne... co jsem provedla tentokrát?

„Proč na sobě nemáš kabát?" zamračí se, svléká si sako a pře hazuje mi ho přes ramena.

Tak nějak se mi ulevilo.

„Zůstal v autě," vysvětluju s ospalým zívnutím.

Uculí se na mě.

„Unavená, slečno Steeleová?"

„A jak, pane Greyi." Najednou pod jeho pronikavým vyzývavým pohledem upadám do rozpaků. Nicméně vím, že bych se k tomu dnešku měla nějak vyjádřit. „Dnes jsi mě přiměl dělat takové věci, o kterých jsem ani netušila, že existují."

„No, pokud máš dnes opravdu smolný den, mohl bych tě přimět ještě k nějakým dalším," přislíbí, vezme mě za ruku a vede do budovy, zatímco Taylor zajíždí do garáže. Do háje... Kdalším?!

Ve výtahu po něm vyplašeně pokukuju. Předpokládala jsem, že prostě chce, abych u něj přespala, jenže teď si uvědomuju, že on s nikým nespí, i když se mnou to už několikrát udělal. V zamyšlení nakrčím čelo a jemu vzápětí potemní výraz. Vztáhne ruku a tlakem na bradu mi osvobozuje dolní ret ze zajetí zubů.

„Jednoho dne tě v tomhle výtahu ošukám, Anastasie, ale teď jsi unavená, takže se radši budeme držet někde poblíž postele."

Sehnutý sevře můj spodní ret mezi zuby a jemně za něj zatahá. Podklesnu v kolenou a zadrhne se mi dech, tak moc se ve mně všechno sevře touhou. Oplácím mu to a provokativně ho kousnu do horního rtu. Spokojeně zamručí. Hned jak se dveře výtahu otevřou, drapne mě za ruku a vyvleče do haly, potom skrz dvoukřídlé dveře až do chodby.

„Potřebuješ se napít nebo tak něco?"

„Ne."

„Fajn. Jde se do postele."

Teatrálně na něj vykulím oči. „Ty se snížíš ke staré nudné va nilce?" Zamyšleně nakloní hlavu ke straně. „Na vanilce není nic staré ho ani nudného - je to fascinující příchuť," zapřede.

„Odkdy?"

„Od minulé soboty. Proč? Doufala jsi snad v něco exotičtějšího?" Má vnitřní bohyně se zájmem prudce vztyčí hlavu.

„Snad ani ne. Dnes už jsem si užila exotiky ažaž." Vnitřní bohyně zkroutí pusu a fatálně selhává ve snaze skrýt zklamání.

„Určitě? Nabízíme nepřeberné množství příchutí. nejméně jednatřicet druhů," pronese vyzývavě.

„Všimla jsem si," zpražím ho.

Potřese hlavou. „Tak jo, slečno Steeleová, zítra vás čeká velký den. Čím dřív budete v posteli, tím dřív budete ošukaná a tím dřív můžete jít spát." „Pane Greyi, vy j ste rozený romantik."

„A vy zase máte pěkně prořízlou pusu, slečno Steeleová. Možná bych ji měl nějak umlčet. Pojď." Táhne mě chodbou až do své ložnice, kde za námi kopnutím zabuchuje dveře.

„Ruce vzhůru," rozkáže.

Poslechnu, a on mi jedním rychlým dechberoucím pohybem svlékne šaty -jako nějaký kouzelník je uchopí dole za lem a plynule a svižně mi je přetáhne přes hlavu.

„Tadá!" zanotuje hravě.

Zahihňám se a zdvořile mu zatleskám. On se uculí a uctivě ukloní. Jak mu mám odolat, když se chová takhle? Věší šaty přes opěrku židle stojící osaměle vedle prádelníku.

„Nějaký další trik?" popíchnu ho škádlivě.

„Ach, má drahá slečno Steeleová, mazejte do postele," zavrčí. „Já vám ukážu

trik!"

„A co kdybych projednou dělala trochu drahoty?" nadhodím koketně. Překvapeně rozšíří oči a já spatřím, jak mu po tváři přelétne náznak vzrušení. „No. dveře jsou zavřené. Nejsem si jistý, jakým způsobem byste se mě chtěla vyvarovat," prohodí posměšně. „Já myslím, že je to hotová věc." „Ale já jsem dobrý vyjednavač."

„To já taky." Hladově na mě zírá, jeho pohled se ale postupně mění a já doslova cítím, jak se ho zmocňují pochybnosti. A jak kolem nás těžkne atmosféra. zvolna houstne. „Copak ty si nechceš zašukat?" ptá se nejistě.

„Ne," vydechnu.

„Aha," zaraženě stáhne obočí.

Tak, a na tohle se musím zhluboka nadechnout.

„Chtěla bych, aby ses se mnou miloval."

Přímo před mýma očima se mění v sochu. která na mě upírá prázdný pohled. I jeho výraz jako by najednou ztvrdnul. Ale ne, tohle nevypadá dobře. Dej mu minutku! houkne na mě podvědomí.

„Ano, já." Rukama si zajíždí do vlasů. Oběma rukama! Ježíši, on je úplně rozhozený. „Já myslel, že jsme se milovali," řekne nakonec.

„Chci se tě dotýkat."

Bezděky o krok ucouvne, v očích má najednou. strach. Ale pak se opanuje.

„Prosím," zašeptám.

To už se zdá být dočista v pořádku.

„Ne, ne, slečno Steeleová, dnes večer už jste ode mě získala příliš mnoho ústupků. A teď říkám ne."

„Ne?" „Ne."

Ach jo... tady se asi nedá smlouvat... že?

„Podívej, já jsem unavený, ty taky. Co kdybychom prostě šli do postele?" navrhne a upře na mě zkoumavý pohled. „Takže dotýkání je tvoje krajní mez?" „Přesně tak. Nic nového pod sluncem." „Prosím, řekni mi proč."

„Kruci, Anastasie. Už se na to, prosím tě, vykašli," ucedí po - drážděně. „Ale pro mě je to důležité."

Znovu si prohrábne vlasy oběma rukama a utrousí si pro sebe nějakou poznámku. Pak se otočí na patě a zamíří k prádelníku, vytáhne z něj tričko a hodí ho po mně. Překvapeně ho chytám.

„Vem si to na sebe a padej do postele," štěkne popuzeně.

Nejdřív se na něj zamračím, ale pak se rozhodnu to přejít. Obracím se k němu zády, spěšně si sundávám podprsenku a oblékám to tričko - tak rychle, jak jen dokážu, ve snaze zakrýt svou na hotu. Kalhotky si nechávám, vždyť jsem je na sobě neměla skoro celý večer.

„Potřebovala bych do koupelny," špitnu potom.

Udiveně nakrčí čelo.

„Chceš po mně snad povolení?"

„Ehm. ne."

„Anastasie, vždyť víš, kde je. Právě v téhle fázi naší dohody - - nedohody se mě nemusíš ptát, jestli ji smíš použít." Takže je fakt vytočený. Zatímco si svléká košili, radši mizím do koup elny.

Civím na sebe do toho nemožně velkého zrcadla, v šoku, že vypadám stále stejná. Po tom všem, co jsem dnes dělala, se na mě dívá pořád ta samá obyčejná holka. A co sis myslela, že ti narostou rohy a koňský ohon? zakráká na mě podvědomí. A co to vlastně děláš?! Dotýkání je pro něj krajní mez. Příliš brzy, ty idiote. Nejdřív se musí naučit chodit, než začne běhat. Mé podvědomí je vzteky bez sebe, vypadá jako Medusa

- v ráži, s divoce rozevlátými vlasy. Vidím sebe samu - s rukama přitisknutýma na tvářích jako na tom obrazu od Edvarda Muncha Výkřik. Snažím se své podvědomí ignorovat, ale ono odmítá zalézt zpátky do své krabice. Moc na něj tlačíš - vzpomeň si, co všechno ti o tom řekl, v čem všem už ti ustoupil. Zamračím se na sebe. Já jen potřebuju mít možnost mu ukázat náklonnost -třeba by ji pak mohl opětovat.

Rezignovaně zakroutím hlavou a beru si Christianův kartáček. Podvědomí má samozřejmě pravdu. Moc na něj spěchám. Ještě není připravený. a já taky ne. Jako bychom stáli na dvouramenné houpačce, kterou představuje naše zvláštní dohoda - každý z nás nejistě balancuje na jednom jejím konci a ona se pod námi houpe a kymácí. Abychom získali rovnováhu, potřebujeme se dostat blíž k jejímu středu. A já jen doufám, že ani jeden z nás při tom manévru nespad ne. Je to všechno příliš rychlé. Ten nápad s Georgií se mi zamlouvá čím dál víc. Christian zaklepe, právě když si začínám čistit zuby.

„Dále," zamumlám s pusou plnou pěny.

Zůstává stát ve dveřích, pyžamové kalhoty mu visí z boků tím způsobem, který staví do pozoru každičkou buňku mého těla. Jinak na sobě nemá nic a já se do jeho nahé hrudi vpíjím pohledem, jakým se umírající žízní dívá na pramen chladivé horské bystřiny. Chvíli se tváří netečně, ale pak vytáhne jeden koutek v tom svém polovičním úsměvu, přijde a stoupne si vedle mě. Naše pohledy se střetávají v zrcadle - jeho šedý a můj modrý. Aniž bych uhnula očima, dočišťuju si zuby, vyplachuju kartáček a podávám mu ho. Bez jediného slova si ho ode mě bere a vkládá do svých úst. Uculím se na něj a jeho oči najednou ožívají humorem.

„Smíš si ho půjčovat dle libosti," řekne s předstíranou škrobeností. „Děkuji, pane," usměju se přesládle a jdu si zalézt do postele. Přichází o pár minut později.

„Nedá se říct, že bych si ten dnešní večer představoval přesně takhle," zabrblá mrzutě.

„Představ si, kdybych ti řekla, že se mě nesmíš dotýkat."

Leze si na postel a sedá si na ni s překříženýma nohama. „Ana stasie, už jsem ti to říkal. Padesát odstínů šedi. Měl jsem těžké dětství - a ty se tím svinstvem rozhodně zabývat nechceš. Proč taky?"

„Protože tě chci poznat lip."

„Už mě znáš dost."

„Jak tohle můžeš říct?" Hrabu se na kolena a klekám si naproti němu. Frustrovaně protočí panenky.

„Zakroutil jsi na mě očima. Posledně, když jsem to udělala já, skončila jsem ohnutá přes tvoje koleno."

„Jak rád bych si tě přes něj ohnul zas." A to mi vnukne spásnou myšlenku. „Řekni mi to a můžeš."

„Cože?"

„Slyšels dobře."

„Ty se mnou smlouváš?" odfrkne si nevěřícně. Přikývnu. Jo. tudy vede cesta! „Vyjednávám."

„Ale takhle to nefunguje, Anastasie."

„Tak fajn. Řekni mi to a já na tebe protočím oči."

Zasměje se a mně se dostává vzácného pohledu na bezstarostného Christiana. Už jsem ho nějakou dobu nezahlédla. Pak zvážní.

„Stále tak horlivá a dychtivá po informacích." Zadumaně mě pozoruje. Po chvíli se s grácií zvedá z postele.

„Ani se nehni," nakazuje mi a opouští ložnici.

v počínající panice si objímám trup rukama. Co kde dělá? Určitě tam vymýšlí nějakou divočinu. Kruci. Co když se vrátí s rákoskou nebo nějakým jiným perverzním předmětem? Do háje, co udělám pak? Ale on se vrací a v ruce svírá něco malého. Nedokážu rozeznat, co to je, a najednou doslova hořím zvědavostí.

„V kolik máš zítra první pohovor?" ptá se měkce. „Ve dvě."

Po tváři se mu rozlije ten jeho lenivě hříšný úsměv.

„Dobře." A pak, přímo před mýma očima, prodělává tu závrat nou změnu. Získává tvrdý, nesmlouvavý. žhavý výraz. Tohle je dominantní Christian.

„Vylez odtamtud. A postav se sem," ukáže na místo vedle po stele a já z ní vyskakuju v rekordním čase. Spaluje mě pohledem, oči mu samými přísliby jenom jiskří. „Věříš mi?" optá se měkce.

Kývnu. Zvedne ruku a rozevře dlaň. Spočívají v ní dvě stříbrné lesklé kuličky navléknuté na silné černé vlákno.

„Ty jsou úplně nové," ujišťuje mě empaticky.

Tázavě k němu vzhlédnu.

„Budeš je mít uvnitř, až ti naplácám - ne za trest, ale pro potěšení. Tvoje, i moje." Na okamžik ztichne a sleduje můj vyjevený výraz.

Uvnitř?! Až zalapám po dechu, jak mi zatrne ve slabinách. A má vnitřní bohyně rozvlní boky v rytmu tance sedmi závojů.

„Pak si zašukáme, a pokud budeš i potom vzhůru, poskytnu ti nějaké informace o mém dětství. Souhlasíš?"

On chce můj souhlas! Omráčeně zakývám hlavou. Mluvit nedokážu.

„Hodná holka. A teď otevři pusu."

Pusu?

„Víc."

S citem mi zasouvá obě kuličky do úst.

„Cucej je. Potřebují navlhčit," nařizuje mi vlídně.

Jsou chladné, hladké, překvapivě těžké a chutnají po kovu. Poctivě převaluju ty neobvyklé předměty na jazyku, ústa se mi plní slinami. Christian ze mě nespouští oči. U všech svátých, to je tak vzrušující. Bezděky se ošiju.

„Nevrť se, Anastasie," varuje mě. „Stačí." Vyndává mi je z pusy. Přechází k posteli, shrnuje z ní přehoz a sedá si na kraj.

„Pojď sem."

Stoupám si před něj.

„A teď se otoč, předkloň se a chytni se kotníků."

Překvapeně zamžikám a jeho výraz se okamžitě zpřísňuje.

„Neváhej," napomene mě sice mírně, ale s varovným podtó nem v hlase. A sám si strká ty kuličky do úst.

Do háje, to je ještě žhavější než s tím kartáčkem na zuby.

Poslechnu ho a otáčím se. Kristepane. jsem vůbec schopná se chytit za kotníky? Zjišťuju, že ano, a to celkem bez obtíží. Vyhrnuje se mi tričko, klouže mi po zádech a celé je odhaluje. Aspoň že jsem si nechala ty kalhotky, i když asi ne nadlouho.

S posvátnou úctou mi pokládá ruku na půlky a velmi pomalu je laská a tiskne v dlani. Všechno, co teď skrz rozkročené nohy vidím, jsou ty jeho, nic víc.

Když mi jemně odtáhne kalhotky na stranu a zvolna mi pod nimi přejede prstem nahoru a dolů, pevně zavírám oči. Mé tělo se utápí v opojné směsi divokého očekávání a vzrušení. Pak do mě vklouzne jedním prstem a nesnesitelně pomalu jím zakrouží. Tak skvělý pocit. Zasténám.

Zaslechnu, jak se mu zadrhne dech, a taky to, jak znovu zala pá po vzduchu, když ten pohyb svým prstem zopakuje. A pak už místo jeho prstu ucítím kov, jedna kulička následuje druhou. Ach bože! Teď už mají tělesnou teplotu, na kterou se zahřály v mých a potom i jeho ústech. Je to neobvyklý pocit. jakmile jsou uvnitř, vlastně je pořádně necítím, ale na druhou stranu - moc dobře vím, že tam jsou.

Urovnává mi kalhotky, naklání se, a já ucítím lehounký dotek jeho rtů na hýždích.

„Narovnej se," přikazuje mi. Nejistě se zvedám.

Ou! Tak teď je opravdu cítím. předpokládám. Christian mě přidržuje za boky, aby mi pomohl najít ztracenou rovnováhu. „Jsi v pořádku?" zjišťuje sevřeným hlasem. „Jsem," vydechnu. „Tak se otoč."

Stavím se k němu čelem. a cítím, jak se ty kuličky rozpohybují. Sice mě to překvapí, ale nijak nevyděsí. „Jaké to je?" chce vědět. „Zvláštní."

„Příjemně zvláštní, nebo nepříjemně zvláštní?"

„Příjemně zvláštní," přiznávám a rudnu.

„Dobře." Zahlédnu, jak se mu v očích odrazí náznak pobavení.

„A teď bych si dal sklenku vody. Dojdi mi pro ni, prosím."

No toto...

„Až se vrátíš, ohnu si tě přes koleno. Mysli na to, Anastasie."

Vodu? On chce vodu? Ted? Na co?

Ale jak odcházím, začíná mi být naprosto jasné, proč chce, abych se prošla. Když totiž jdu, cítím, jak mě ty kuličky uvnitř masírují. A je to tak neobyčejný pocit - nedá se říct, že by byl nepříjemný. Dokonce se mi zrychluje dech, a když se natahuju pro skleničku do kuchyňské skříňky, doslova po něm zalapám. Božínku... možná si je nechám. Zažíhají ve mně touhu, touhu po sexu.

Když se vracím, Christian mě pozorně sleduje.

„Děkuju," řekne a bere si ode mě vodu.

Pomalu upíjí a pak odkládá skleničku na noční stolek. Zahlédnu, že už na něm čeká balíček s kondomem, podobně jako čekám já. A je mi jasné, že ho tam Christian položil schválně, snaží se zvýšit napětí. Srdce mi začíná bušit jako zvon. Christian zvolna stáčí svůj šedý pohled zpátky na mě.

„Pojď. Stoupni si ke mně. Jako posledně."

Přistupuju blíž. Krev v těle mi burácí a tentokrát jsem. rozechvělá. Vzrušená. „Požádej mě," vyzve mě mírně.

Zamračím se. Požádat o co? „Požádej mě," pronese o něco přísněji.

A

O co? Co po mně chce?

„Požádej mě, Anastasie. Znovu už to opakovat nebudu." v jeho slovech je skrytá hrozba a mně to konečně dochází. On chce, abych ho požádala o výprask.

No do háje. Vyčkávavě na mě hledí a jeho pohled pozvolna chladne. Sakra.

„Naplácejte mi, prosím. pane," zašpitám.

Na chvilku zavírá oči a s požitkem si má slova vychutnává. Pak po mně hmátne, drapne mě za levou ruku a stahuje si mě na kolena. Vzápětí mu přes ně padám a on si mě fixuje na klíně. Srdce mám až v krku, když mi začne dlaní jemně masírovat hýždě. Tak jako posledně, i teď jsem ohnutá přes jeho kolena a vrškem těla spočívám na posteli. Jenže tentokrát mi nepřehazuje svou nohu přes nohy, aby mě pod ní uvěznil, místo toho mi odhrnuje vlasy z obličeje a strká mi je za ucho. Když jsou všechny pohromadě, sevře je v mém zátylku do pěsti a podrží si mě za ně. Pak za ně jemně zatáhne a mírně mi zvrátí hlavu dozadu.

„Chci ti vidět do obličeje, až to budu dělat, Anastasie," pronese zastřeně. Celou tu dobu mě druhou rukou zlehka hladí.

Teď ji přesouvá níž, až hluboko mezi mé půlky, a tam proti mně zatlačí. To zdání plnosti je. Z úst se mi dere sten, ten pocit je tak intenzivní.

„Tohle dělám pro radost, Anastasie, mou i tvou," šeptá.

Zvedá ruku a s hlasitým plesknutím ji nechává dopadnout zpátky, hodně dolů, vlastně přímo do mého rozkroku. Kuličky se do mě tím prudkým úderem natlačí ještě víc a já se v tu ránu topím v rozbouřeném moři svých pocitů. Všechno to štiplavé brnění na kůži, to, jak ty kuličky uvnitř sebe najednou plně vnímám, a taky způsob, jakým si mě Christian přidržuje, je. Obličej kroutím v soustředěné grimase, jak se ze všech sil snažím ty neznámé pocity absorbovat. Mimoděk si uvědomuju, že mě neuhodil tak silně jako posledně. Znovu mě laská, přejíždí dlaní po mé holé kůži i přes látku kalhotek. Proč mi je vlastně nesundal?

A pak jeho ruka náhle mizí a vzápětí dosedá zpátky. Znovu zasténám, protože mě ty pocity nakonec přemáhají. Christianova dlaň začíná dopadat v pravidelném vzorci: vlevo, vpravo a nakonec doprostřed - a právě tam je to nejlepší. Všechno uvnitř mě rezonuje. a mezi každým plácnutím mě jemně laská a hněte - takže mě vlastně masíruje uvnitř i zvenku. Je to neuvěřitelně dráždivě a vzrušující a z nějakého důvodu - nejspíš proto, že jsem si o to řekla - to nevnímám jako bolest. Ono to vlastně není tak docela bolestivé - teda je, ale není to nesnesitelné. Dá se to vydržet, a ano, je to dokonce příjemné. Jo, tohle dokážu.

Na chvilku přestává a pomalu mi stahuje kalhotky. Zavrtím se mu na klíně, ne proto, abych se mu vysmekla a unikla dalším ranám, ale protože chci víc. toužím po uvolnění, po něčem. Teď už se dotýká jenom mé rozjitřené kůže, cítím, jak mě pod jeho rukou brní - velmi silný vjem. A pak s tím vším začíná znovu, nejdřív pár lehkých plácnutí a postupně zvyšuje intenzitu - vlevo, vpravo a dolů. A ty dole jsou opravdu. Zakňourám. „Jde ti to skvěle, Anastasie," zavrní zhruble.

Ještě mě pleskne dvakrát a pak z ničeho nic zatáhne za to tenké vlákno, na kterém jsou navléknuté kuličky, a vyjímá je ven. Má lem přitom vyvrcholím -ten pocit se nedá k ničemu přirovnat. Jedním svižným pohybem mě převrací na záda. Spíš slyším, než vidím, jak trhá plastovou fólii, a hned nato už leží u mě. Chytá mě za ruce a špendlí mi je nad hlavou. Naléhá na mě a pomalu si mě bere, beze zbytku zaplňuje místo, kde předtím byly ty kuličky, a já hlasitě zavzdychám.

„Ach, bejby," šeptá, když se začíná rytmicky hýbat v pomalém smyslném tempu a procítěně si to vychutnává.

Je přitom zdaleka nejněžnější, jaký kdy byl, a já až příliš rychle stoupám na vrchol, ze kterého se ve spirále propadám do nádherného prudkého a vyčerpávajícího orgasmu, který zároveň spouští ten jeho. Pevně se do mě vtiskne, znehybní a v zoufalém úžasu vykřikne mé jméno:

„Ano! "

Ztichlý na mě leží a ztěžka oddychuje, s rukama stále propletenýma v těch mých. Nakonec pomalu nadzdvihne hlavu a zaměří mě zastřeným pohledem. „Moc jsem si to užil," zašeptá a sladce mě políbí.

Bohužel se u toho něžného líbání nijak nezdrží. Zvedá se, přikrývá mě dekou a mizí do koupelny. Když se vrací, přináší lahvičku s pleťovým mlékem. Sedá si ke mně na postel.

„Otoč se na břicho," vyzve mě a já ho nepříliš ochotně po slechnu.

Upřímně, všechen ten dnešní rozruch. Jsem strašně ospalá.

„Tvůj zadek má úchvatnou barvu," hodnotí uznale a citlivě mi přitom vtírá tu chladivou emulzi do zrůžovělé kůže.

„Tak ven s tím, Greyi," zívnu.

„Slečno Steeleová, vy ale umíte zničit kouzlo okamžiku." „Měli j sme dohodu." „Jak se cítíš?" „Podvedená."

S povzdechem leze za mě a přitahuje si mě do náruče. Dává pozor, aby se přitom neotřel o mé rozbolavělé pozadí, stulí se ke mně a zlehka mě políbí za ucho.

„Žena, která mě porodila, byla děvka závislá na koksu. A teď už spi." A do háje... Co tohle znamená?

„Byla?"

„Je mrtvá."

„Jak dlouho?"

Těžce vzdychne.

„Umřela, když mi byly čtyři. V podstatě si ji nepamatuju. Carrick mě později zasvětil do nějakých detailů. Pamatuju si jenom. něco. Prosím, spi už."

„Dobrou noc, Christiane." „Dobrou, Ano."

A tak se propadám do těžkého a zmámeného spánku, ve kterém se mi zdá o čtyřletém šedookém chlapci na nějakém temném, děsivém, bezútěšném místě.