Päťdesiat odtieňov sivej (CZ) 2012 21. kapitola

Kapitola 21

To světlo je všude. Jasné teplé a pronikavé a já se před ním snažím uniknout. Udržet se z jeho dosahu na pár dalších vzácných minut. A zůstat před ním ukrytá. ještě aspoň chvilinku. Ale ta záře je příliš silná a já nakonec procitám. Zdraví mě překrásné seattleské ráno - skrz prosklenou venkovní stěnu se do pokoje vlévá sluneční svit a plní ho oslňujícím světlem. Proč jsme vlastně včera nezatáhli žaluzie? Nacházím se v rozlehlé posteli Christiana Greye. ovšem bez Christiana Greye.

Chvíli jen tak ležím a kochám se majestátním výhledem na panorama Seattlu. Tenhle život v oblacích je tak vzdálený skutečnosti. Jako v pohádce - vzdušný zámek vznášející se nad zemí, bezpečně oddělený od reality - na míle vzdálený od zanedbané péče, hladu a matek závislých na kokainu. Při pomyšlení, čím vším si musel Christian jako malé dítě projít, se záchvějů. A najednou začínám chápat, proč se schovává tady nahoře, proč se izoluje a obklopuje krásnými věcmi a uměleckými skvosty - tak vzdálenými od toho, odkud vzešel. vskutku jasné poselství. V zamyšlení nakrčím čelo, protože nic z toho nevysvětluje, proč se ho nesmím dotýkat.

A co je zvláštní, cítím se v té jeho slonovinové věži přesně tak - odtržená od reality. Přebývám v tomhle snovém bytě a zažívám snový sex se svým vysněným milencem, zatímco ve skutečném světě po mně chce podepsat nějakou šílenou smlouvu. I když. řekl, že se pokusí mi dát víc. Co konkrétního tím vlastně myslel? To si budeme muset ujasnit, zjistit, jestli stále tvoříme vzdálené protipóly na naší houpačce, nebo jestli se už pomalinku přibližujeme.

Škrábu se z postele, jsem celá ztuhlá a - nenapadá mě lepší výraz než. použitá. Jistě, to nejspíš bude vším tím sexem, odfrkne si pohrdlivě mé podvědomí. Zakroutím nad ním očima, vděčná, že jistý maniak posedlý kontrolou a jeho svrbící dlaň tu nejsou, a rozhoduju se, že se dotyčného nepřítomného přeptám na toho osobního trenéra. Tedy. v případě, že mu to podepíšu. Má vnitřní bohyně na mě vrhá zoufalý psí pohled. Ovšemže mu to podepíšeš! Prostě to ignoruju a po rychlé návštěvě koupelny se vydávám hledat Christiana.

v umělecké galerii není, zato se tu pohybuje elegantní žena středního věku, která uklízí kuchyňský kout. Její nečekaná přítomnost mě zastavuje v pátrání. Má krátké blonďaté vlasy a jasně modré oči. Na sobě jednoduchou bílou přiléhavou košili a pouzdrovou sukni v námořnické modři. Když mě zahlédne, mile se na mě usměje.

„Dobré ráno, slečno Steeleová. Dáte si něco k snídani?" Její hlas zní vřele a zároveň profesionálně. a já na ni zírám jako na zjevení. Co dělá ta atraktivní blondýnka v Christianově ku chyni? Vzhledem k tomu, že mám na sobě jenom Christianovo triko, okamžitě upadám do rozpaků, protože si připadám prakticky nahá.

„Přiznám se, že netuším, s kým mám tu čest," hlesnu, neschopná zakrýt znepokojení v hlase.

„Ach, hrozně se omlouvám, slečno Steeleová - jmenuji se Jonesová a jsem domácí pana Greye."

Aha.

„Těší mě," vymáčknu ze sebe. „Dáte si tu snídani, madam?"

Madam?!

„Jen čaj, jestli můžu poprosit, děkuji. A nevíte náhodou, kde je pan Grey?" „U sebe v pracovně." „Tak děkuju."

Beru do zaječích a upaluju směrem k pracovně, ztrapněná až na půdu. Proč vůbec Christian zaměstnává samé blondýny? Proti mé vůli se mi do mysli vkrádá odporná představa: Nejsou to náhodou jeho ex- sub? Odmítám se tou nechutnou myšlenkou zabývat. Nesměle prostrkávám hlavu dveřmi. Christian s někým telefonuje, otočený čelem k oknu. Stojí tam, v černých kalhotách a bílé košili, s ještě mokrými, čerstvě umytými vlasy. a veškeré mé negativní pocity mizí v nedohlednu.

„Dokud se ta společnost hospodářsky nezlepší, nemám zájem, Ros. Takovou přítěž si nenaložíme. Odmítám dál poslouchat jejich výmluvy. Ať mi Marco zavolá, buď vyhlásí bankrot, nebo jde do ky - tek. Jo, a řekni Barneymu, že ten prototyp vypadá dobře, i když si nejsem moc jistý rozhraním. Ne, prostě tomu něco chybí. Chci se s ním odpoledne sejít a probrat to. Vlastně s ním i celým jeho týmem můžeme dát brainstorming. Tak jo. Přepoj mě zpátky na Andreu. "

Mezitímco čeká, hledí z okna svého vzdušného zámku a po zoruje ty malé lidičky dole jako nějaký vládce svého vlastního vesmíru.

„Andreo . "

Vzhlédne a všimne si, že stojím ve dveřích. Roztáhne rty v líném sexy úsměvu a já se staženými vnitřnostmi rázem přichá - zim o řeč. On je nade vši pochybnost tím nejkrásnějším mužem na celé planetě, příliš krásný pro ty lidičky tam dole, příliš krásný pro mě. Ne, zamračí se na mě vnitřní bohyně, pro nás není příliš krásný, tak nějak nám patří, prozatím. To ujištění mi dravě zaplavuje krevní oběh a rozptyluje můj nesmyslný nedostatek sebedůvěry.

Christian dál mluví do telefonu, ani na chvíli ze mě nespouští oči.

„Zrušte můj program na dnešní dopoledne, ale ať mi zavolá Bili. Budu k mání tak ve dvě. Taky potřebuju odpoledne mluvit s Markem, to mi zabere určitě půl hodiny. Pak mi tam někam vmáčkněte Barneyho a jeho tým, nebo možná až zítra. A na každý den v tomto týdnu mi zajistěte Claudea. Tomu řekněte, ať počká. Jo tak. Ne, nechci kolem Dárfúru žádnou publicitu. Vyřiďte Samovi, ať to s ním vyřídí. Ne. Na jakou akci?. To je příští sobotu?. Vydržte." „Kdy se vracíš z Georgie?" obrací se na mě.

„V pátek."

Vrací se k hovoru.

„Takže budu potřebovat ještě jeden lístek, protože budu mít partnerku. Ano, Andreo, řekl jsem partnerku, bude mě doprovázet slečna Anastasia Steeleová. To je všechno." Zavěšuje.

„Dobré ráno, slečno Steeleová."

„Pane Greyi," usměju se ostýchavě.

Plavným krokem obchází stůl, až stane přede mnou. Hřbety prstů mi zlehka přejede po tváři.

„Nechtěl jsem tě budit, vypadalas tak klidně. Spala jsi dobře?"

„Cítím se velmi odpočatá, děkuju za optání. Jen jsem tě chtěla pozdravit, než si dám sprchu."

Upřeně ho sleduju, vsakuju se do něj pohledem. Sklání se pro lehký polibek a já si nemůžu pomoct - vrhám se mu kolem krku a zatínám prsty do jeho stále vlhkých vlasů. Těsně se k němu tisk nu a prudce ho líbám. Protože ho chci. Ten můj atentát ho překvapí, ale během jediného úderu srdce se vzpamatuje a zareaguje. S hlubokým hrdelním zamručením mi zajíždí prsty do vlasů a pak nechává ruce klesat dolů po mých zádech, až mi nakonec svírá v dlaních holé půlky. A celou tu dobu má jeho jazyk spoustu práce v mých ústech.

Se ztěžklým pohledem se ode mě poodtáhne.

„Hmm, zdá se, že spánek ti svědčí," podotkne. „Vřele ti do - poručuju jít a dát si tu sprchu. Nebo bys radši, abych si tě tady položil na stůl?"

„Volím ten stůl" vydechnu bez rozmyslu, když mi touha podobně jako adrenalin sežehne celé tělo a vyburcuje všechno, co jí stojí v cestě.

Setinu sekundy na mě nevěřícně zírá.

„Zdá se, že tomu přicházíte na chuť. A začínáte být neukojitelná, slečno Steeleová."

„Jenom přicházím na chuť tobě," zašeptám.

Oči se mu rozšiřují a temní, v rukách nepřestává hníst mé nahé pozadí.

„Zatraceně správně, jenom a jenom mně," zavrčí zhruble a jedním nečekaným plynulým pohybem ruky smete všechny papíry a plány ze svého stolu. Ještě se snášejí na podlahu, když si mě strhává do náruče a pokládá napříč přes ten uklizený stůl, s hlavou na samém okraji desky.

„Chtělas to, máš to mít, bejby," ucedí. Jednou rukou přitom vyčaruje balíček s kondomem z kapsy u kalhot, zatímco druhou si rozepíná zip. Jako nějaký skaut - vždy připraven. Pomalu roluje kondom přes své působivé mužství a vyzývavě si mě měří. „Jen doufám, že už jsi připravená," vydechne s chlípným úsměvem na tváři.

A prakticky okamžitě si mě bere, pevně mi svírá zápěstí po obou stranách těla a dravě do mě vráží. Až po okraj.

Hlasitě zasténám. ach, ano.

„Ježišikriste, Ano. Ty jsi připravená," zašeptá uchváceně.

Omotávám mu nohy kolem pasu, držím ho jediným způsobem, kterým se ho můžu dotýkat. Chvíli jen tak stojí a hltá mě těma žhnoucíma šedýma očima, rozvášněně, majetnicky. A pak se začíná hýbat - poctivě hýbat. Tohle není žádné milování, to je tvrdé šukání - a já to zbožňuju. Znovu zasténám. Je to tak surové a živočišné, cítím se přitom tak strašně zhýrale. Poddávám se mu, přijímám jeho nadvládu; jeho chtíč hasí ten můj. Pohybuje se nade mnou tak uvolněně, vyžívá se ve mně, bere si mě s maximálním požitkem, rty rozevřené zrychleným dechem. Občas zakrouží boky ze strany na stranu - ten pocit je nepopsatelný.

Zavírám oči, cítím, jak se to ve mně střádá - to zvolna rostoucí delikátní napětí. Vynáší mě výš a výš, až k tomu zámku v oblacích. Christian nepatrně zrychluje - to už vzdychám nahlas. Vnímám už jenom pocity. jenom jeho, každý jeho výpad a každý vpád, kterým mě naplňuje. Dostává se do svého tempa, jeho pohyby jsou čím dál intenzivnější. tvrdší. mé tělo se přizpůsobuje jeho rytmu. Už cítím, jak se mi propínají nohy, uvnitř mě se všechno rozechvívá, ožívá.

„No tak, bejby. udělej se," burcuje mě skrz zatnuté zuby. A ta čirá potřeba, která zaznívá z jeho hlasu - to jeho vypětí - mě přenáší přes okraj.

Vykřiknu, zvolám úpěnlivou modlitbu beze slov, dotýkám se Slunce a pálím se o něj, a pak už padám, řítím se zpátky na úchvatný prozářený zemský povrch. Nejasně vnímám další z jeho pustošivých pohybů a to, jak se náhle přestává hýbat a zapřený o má zápěstí vrcholí. Vzápětí se na mě bez hlesu hroutí.

Pane jo, to teda bylo... nečekané. Jen pomalu se materializuju zpátky do reality.

„Co to se mnou sakra děláš?" vydechuje s obličejem přitisknutým k mému krku. „Ty jsi mě snad očarovala, Ano. Musíš mít nějakou magickou moc."

Pouští mi ruce a já mu hned zajíždím prsty do vlasů a zároveň utahuju své nohy kolem jeho pasu. Ještě nejsem tak docela zpátky na zemi.

„To já jsem ta očarovaná," vzdychnu.

Nadzdvihne se a pronikavě se na mě zadívá. Najednou se zdá znepokojený, skoro vyděšený. Pevně mi uvězní hlavu v dlaních, nemůžu jí ani hnout.

„Jsi. Jenom. Moje," pronáší naléhavě a každé z těch slov pečlivě odděluje tečkou. „Rozumíš?"

Tváří se u toho tak vážně, tak horečnatě - jako nějaký fanatik. Síla té úpěnlivé věty je tak nečekaná a odzbrojující. Zajímalo by mě, co ho přimělo se tak cítit.

„Ano, tvoje," přisvědčuju tiše, vykolejená jeho náhlým vzplanutím.

„Jsi přesvědčená, že do té Georgie musíš?"

Pomalu kývnu. A v ten kratičký moment zahlédnu, jak se jeho výraz mění -opona se zatahuje. Vyklouzne ze mě tak nečekaně, až cuknu obličejem. „Jsi rozbolavělá?" zeptá se, ještě pořád skloněný nade mnou. „Trochu," přiznávám.

„Líbí se mi, když jsi." V očích mu už zase zadoutná. „Aspoň ti to připomíná, kde jsem byl. Jenom já."

Popadne mě za bradu a ne právě citlivě mě políbí. Teprve potom se napřímí a natáhne ruku, aby mi pomohl vstát. Pohledem zatékám k roztržené fólii ležící vedle mě.

„Vždy připraven," zamumlám.

Nechápavě ke mně vzhlédne od zipu kalhot. Podržím ten prázdný obal v ruce. „Člověk může doufat, Anastasie, dokonce snít, a někdy se ty sny stanou skutečností."

Zní přitom tak zvláštně, provrtává mě žhnoucím pohledem. A já nějak nechápu, co se to s ním děje. Moje postkoitální euforie mizí jako pára nad hrncem. Co má za problém?

„Takže. dělat to na stole byl tvůj sen?" ptám se suše, ve snaze trochu odlehčit atmosféru.

Pousměje se, tak nějak záhadně - ne očima -, a mně okamžitě dochází, že to není poprvé, co provozoval sex na stole. To pomyšlení je nepříjemné. Neklidně se ošiju. postkoitální euforie je definitivně v tahu.

„Tak já si radši půjdu dát tu sprchu." Stoupám si s úmyslem kolem

něj projrt.

Pokrčí čelo a prohrábne si rukou vlasy.

„Ještě musím vyřídit pár telefonů. Až se osprchuješ, přijdu za tebou na snídani. Myslím, že ti paní Jonesová vyprala ty šaty ze včerejška. Jsou v šatně."

Cože? Kdy to, ke všem čertům, stihla? Ježkovy oči, a nemohla nás slyšet? Cítím, jak se mi valí krev do tváří.

„Děkuju," utrousím.

„Potěšení bylo zcela na mé straně," odpovídá automaticky, ale tak nějak břitce.

Já ti přece neděkuju za to, žes mě ošukal! I když to bylo. velmi. „Co je?" ptá se mě a já teprve teď zjišťuju, že se mračím. „Děje se něco?" opáčím měkc e. „Co by se mělo dít?"

„No. chováš se ještě podivněji než obvykle."

„Myslíš, že jsem podivín?" pokouší se potlačit uchechtnutí.

„Někdy," přiznávám ostýchavě.

Chvíli si mě zamyšleně měří.

„Jako vždy jste mě překvapila, slečno Steeleová."

„Překvapila? Čím?"

„No, řekněme, že to byl neočekávaný čin."

Skloním hlavu ke straně - tak jak to často dělává on - a zopakuju jeho vlastní slova: „Poskytujeme si potěšení vzájemně, pane Greyi."

„A že mi ho opravdu poskytuješ." broukne, ale stejně vypadá nesvůj. „Myslel jsem, že se jdeš sprchovat."

Au. on mě vyhazuje.

„Jasně. ehm, uvidíme se za chvíli."

Prchám z jeho kanceláře dočista ochromená. Vypadal tak zmateně. Proč? Na základě zkušeností, co už mám, musím přiznat, že po fyzické stránce to bylo velmi uspokojivé. Ale emocionálně - zkrátka jsem tou jeho reakcí zdeptaná. Bylo to zhruba tak citově obohacující, jako je cukrová vata výživná. Paní Jonesová je stále v kuchyni.

„Už si dáte ten čaj, slečno Steeleová?"

„Děkuju, ale nejdřív se půjdu osprchovat," zapípám a urychleně se klidím z místnosti s jasně rudým obličejem.

Ve sprše se snažím přijít na to, co se s Christianem děje. On je bezesporu tím nejkomplikovanějším člověkem, kterého znám, a já prostě nestíhám ty jeho stále se měnící nálady. Když jsem za ním přišla do pracovny, vypadal, že je v pohodě. Pak byl sex. a najednou byl jako vyměněný. Ne, nechápu to. Kouknu, co tomu říká podvědomí - píská si s rukama za zády a dělá, že mě nevidí. Tak od toho se nic nedozvím. A vnitřní bohyně si ještě labužnicky vychutnává zbytky orgasmu. Ne, všichni jsme bezradní.

Vysouším si vlasy ručníkem, rozčesávám je jediným nástrojem, který Christian vlastní, a svazuju si je do uzlu. V šatně visí Kateiny fialové šaty, vyprané a nažehlené, spolu s rovněž čistou podprsenkou a kalhotkami. Pan í Jonesová je zázrak. Nazouvám se do Kateiných bot, uhlazuju si šaty a s pořádným nádechem vyrážím zpátky do velkého pokoje.

Christian není nikde k vidění a paní Jonesová kontroluje obsah spíže.

„Co ten čaj, slečno Steeleová?" zjišťuje.

„Už ano," usměju se na ni nesměle. Teď, když jsem oblečená, se už cítím o něco sebejistěji.

„Dáte si něco k jídlu?" „Ne, děkuji."

„Ovšemže si dáš něco k jídlu," ozve se rázně Christian a zapíchne do mě zlobný pohled. „Má ráda lívance, šunku a vejce, paní Jonesová." „Jistě, pane Greyi. A co si dáte vy, pane?"

„Omeletu, prosím, a nějaké ovoce." Celou tu dobu mě s nečitelným výrazem v obličeji sleduje. „Sedni si," nařídí mi a ukáže na jednu z barových stoliček.

Poslušně si kecnu a on sám si sedá vedle mě, zatímco paní Jonesová má napilno s přípravou naší snídaně. No teda, to je tak nepříjemné, když nás někdo poslouchá.

„Už sis koupila letenku?"

„Ne, koupím si ji, až přijdu domů - přes internet." Opírá se o loket a mne si bradu. „Máš peníze?" To snad ne...

„Ano," ujišťuju ho shovívavým tónem, kterým se odpovídá malému dítěti. Káravě na mě zvedne obočí. Sakra. „Ano, mám, děkuju," opravuju se rychle.

„Mám letadlo. V následujících třech dnech bude nevyužité; dávám ti ho k

dispozici."

v šoku na něj vykulím oči. No jasně že má letadlo. S vypětím všech sil odolávám přirozené potřebě na něj protočit panenky. A chce se mi smát. Ale neudělám to, protože nedokážu odhadnout jeho náladu.

„Už jednou jsme závažným způsobem zneužili letecký park tvé společnosti. Nerada bych se toho dopouštěla zno vu."

„Je to moje společnost, moje letadlo," zazní skoro uraženě. Ach jo, ti kluci a jejich hračky...

„Děkuju za nabídku. Ale budu spokojenější, když poletím běžným letem." Vypadá, jako by se o tom chtěl dál dohadovat, ale nakonec to vzdává. „Jak si přeješ," vzdychne. „Potřebuješ se na ty pohovory nějak zvlášť připravovat?"

„Ne."

„Fajn. Ještě pořád mi nechceš říct, co je to za nakladatelství?"

„Ne."

Zdráhavé se pousměje. „Jsem dost bohatý na to, abych si to zjistil, slečno Steeleová."

„Jsem si toho plně vědoma, pane Greyi. Budete mě zase špeho vat přes telefon?" optám se nevinně.

„Shodou okolností jsem dnes odpoledne dost zaneprázdněný, takže to budu muset zadat někomu jinému," ušklíbne se.

Dělá si ze mě srandu?

„No, když můžete takhle plýtvat pracovními silami, máte očividně přelidněno."

„Pošlu šéfce lidských zdrojů e-mail, aby to přepočítala," stiskne rty, aby zakryl úsměv.

Ach, díkybohu, jeho smysl pro humor je zpátky.

Paní Jonesová nám servíruje snídani, do které se mlčky pouštíme. Když poklidí, taktně nás nechává o samotě a opouští obytný prostor. Střelím po Christianovi koutkem oka. „Co se děje, Anastasie?"

„Víš, ještě pořád jsi mi neřekl, proč nemáš rád, když se tě někdo dotýká."

Zbledne a já se na chvíli kvůli té poznámce cítím provinile.

„Řekl jsem ti víc než kdy komukoliv jinému," hlesne a prázdně na mě hledí.

A mně v tu chvíli dochází, že se nikdy nikomu nesvěřil. Copak nemá žádné blízké přátele? Možná to řekl paní Robinsonové. Chtěla bych se ho na to zeptat, ale nemůžu - nechci se v tom šťourat tak násilně. On je opravdu dokonale izolovaný... Potřesu hlavou, když si to uvědomím.

„Budeš přemýšlet o naší dohodě, až odjedeš?" ptá se tiše.

„Ano."

„Budu ti chybět?"

Překvapeně se na něj zadívám.

„Ano," odpovím po pravdě. Jak je možné, že mi na něm po tak krátké době tolik záleží? Zadřel se mi pod kůži. doslova.

Usměje se a tentokrát se mu úsměv odrazí i v očích.

„Taky mi budeš chybět. Víc, než si myslíš," vydechne.

Srdce mi při těch slovech poskočí. On se opravdu hodně snaží. Zlehka mě pohladí po tváři, nakloní se a měkce mě políbí.

Je pozdě odpoledne a já nervózně poposedávám v recepci a čekám na pana J. Hydea ze Seattle Independent Publishing. Je to můj dnešní druhý pohovor - ten, na kterém mi záleží mnohem víc. Při prvním jsem si vedla dobře, ale jednalo se o mamutí společnost s pobočkami po celých Státech, byla bych tam jednou z mnoha redakčních asistentek. Dovedu si představit, jak by mě taková mašinerie spolkla a třeba zase rychle vyplivla. Mnohem radši bych pracovala v SIP. Je to malé nezávislé nakladatelství,

které upřednostňuje místní autory a má zajímavou a svéráznou klientelu.

Je to tu zařízené velmi prostě, ale myslím, že šlo spíš o designérský záměr než o škudlení. Sedím na jedné ze dvou tmavozelených kožených pohovek - ne nepodobné té, co je v Christianově herně. Uznale přejíždím dlaní po koženém povrchu a bezděky začínám přemítat nad tím, co asi Christian na té své dělává. Hlavou mi probleskují nejrůznější možnosti. Ne! O tomhle teď nebudu přemýšlet. Kvůli těm nezdárným a nemravným myšlenkám se začervenám.

Recepční je mladá Afroameričanka s obrovskými stříbrnými kruhy v uších a dlouhými vyžehlenými vlasy. Působí celkem neformálně - ten typ ženy, se kterou bych se mohla přátelit. To zjištění je uklidňující. Každou chvilku ke mně vzhlédne od počítače a povzbudivě se na mě usměje. Nesměle jí úsměvy oplácím.

Letenku už mám zarezervovanou a máma je v sedmém nebi, že je navštívím. Jsem sbalená a Kate souhlasila, že mě odveze na letiště. Christian mi nařídil, abych si s sebou vzala BlackBerry i notebook. Stačí, když si vzpomenu na výlev despotické panovačnosti a oči mi samy od sebe vyjedou v sloup. Teď už ale vím, že je prostě takový. Má rád všechno pod kontrolou, včetně mě. Taky ale dokáže být nepředvídatelně a odzbrojujícím způsobem milý. Umí být něžný, příjemný. dokonce laskavý. A když už k tomu dojde, je to tak nezvyklé a nečekané. Trval na tom, že mě doprovodí až do garáže k autu. Ježkovy oči, jedu pryč na pár dní a on se chová, jako bych ho opouštěla na celé týdny. Neustále mě vyvádí z míry.

„Ana Steeleová?" Ze zamyšlení mě vytrhává žena s hřívou dlouhých černých vlasů, stojící u recepčního pultu. Působí podobným nekonvenčním a odlehčeným dojmem jako žena za ním.

Může jí být něco ke čtyřiceti, možná i víc. U žen takového věku se to špatně odhaduje.

„To budu já," odpovídám a nejistě si stoupám.

Věnuje mi zdvořilý úsměv a změří si mě chladnýma oříškovýma očima. Mám na sobě jedny z Kateiných šatů - černé propínací - pod nimi bílou halenku a na nohou černé lodičky. Oblečení jako dělané na pohovory, aspoň myslím. Vlasy mám pevně stažené v uzlu a projednou mi z něj dokonce netrčí neukázněné pramínky.

Podává mi ruku.

„Zdravím, Ano, já jsem Elisabeth Morganová. Vedoucí oddělení lidských zdrojů SIP."

„Těší mě." Potřesu jí rukou. Na to, že je šéfová lidských zdrojů, se chová velmi neformálně.

„Pojďte, prosím, za mnou."

Za recepcí procházíme skrz dvoukřídlé dveře do velké průchozí kanceláře vyvedené v zářivých barvách a pokračujeme dál do menší přilehlé zasedací místnosti. Její stěny jsou světle zelené a pokrývají je reprodukce přebalů knih. V čele konferenčního stolu z javorového dřeva sedí mladý muž s ryšavými vlasy sepnutými do culíku. V každém uchu má malý stříbrný kroužek, na sobě světle modrou košili bez kravaty a šedohnědé plátěné kalhoty. Když k němu dojdu, stoupá si a zvedá ke mně ty nejbezednější tmavomodré oči, které jsem v životě viděla.

„Ana Steeleová," zkonstatuje. „Já jsem Jack Hyde, ediční re daktor SIP, a moc mě těší, že vás poznávám."

Podáváme si ruce. Jeho temný pohled je nečitelný, i když celkem přátelský, řekla bych.

„Přijela jste zdaleka?" táže se přívětivě.

„Ne, právě jsem se přistěhovala do Pike Street Markét."

„Ale to vůbec není daleko. Posaďte se, prosím."

Sedám si a Elisabeth se usazuje po jeho boku.

„Takže, z jakého důvodu byste chtěla pracovat jako stážistka právě u nás v SIP, Ano?" klade mi první otázku. Mé jméno přitom vysloví tak měkce a skloní u toho hlavu ke straně. jako někdo jiný, koho znám - je to celkem zneklidňující. Ze všech sil se snažím ignorovat tu nesmysl nou ostražitost, kterou tím ve mně vzbudil, a pouštím se do pečlivě připravené řeči, plně si vědoma toho, že se mi ve tvářích rozlévá červená. Dbám na to, abych se jim přitom oběma dívala do očí, protože mám ještě v živé paměti Lekci Úspěšného Zvládnutí Pohovoru Podle Katherine Kavanaghové - Hlavně ten oční kontakt, Ano! Páni, ta taky umí být panovačná. Jack i Elisabeth mi pozorně naslouchají.

„Máte ohromující školní průměr. Jaké mimoškolní aktivity jste si ještě na univerzitě dopřála?"

Dopřála?! Překvapeně zamžikám. Opravdu zvláštní volba slov. Dávám se do líčení detailů své knihovnické kariéry v univerzitní knihovně a mé jediné zkušenosti z pořízení rozhovoru s obscénně bohatým despotou pro studentské noviny. To, že jsem ten článek vlastně nepsala, prostě vynechávám. Zmiňuju se o dvou literárních kroužcích, kterých jsem byla členkou, a završuju to zmínkou o práci u Claytonových, kde jsem získala hromadu bezcenných znalostí o nářadí a kutilství. Oba se tomu zasmějí, což je reakce, ve kterou jsem doufala. Cítím, jak se postupně uvolňuju, a začínám si ten pohovor užívat.

Jack Hyde mi dává inteligentní otázky na tělo, ale já se nenechávám vyhodit ze sedla - dokážu s ním držet krok, a když dojde na mé čtenářské preference a oblíbené knihy, které jsem podrobně studovala, myslím, že působím dostatečně sebejistě. Naopak se ukazuje, že Jack přišel na chuť pouze americké literatuře padesátých let a výš. Nic jiného. Žádná klasika - dokonce ani Henry James nebo Upton Sinclair nebo F. Scott Fitzgerald. Elisabeth nám do toho nevstupuje, jen čas od času pokývá hlavou a dělá si poznámky. I když se mnou Jack polemizuje, je svým způsobem šarmantní a moje prvotní ostražitost se v průběhu našeho hovoru vytrácí.

„A kde vidíte sebe samu za pět let?" zeptá se.

Vedle Christiana Greye, napadá mě okamžitě. Při té zbloudilé myšlence svraštím čelo.

„Jako redakční korektorku? Nebo literární agentku, to zatím nevím. Chopím se každé příležitosti." Uculí se na mě.

„Výborně, Ano. Já už žádné další otázky nemám. A vy?" vyzve mě. „Odkdy byste to místo chtěli obsadit?"

„Co nejdříve," ozve se Elisabeth. „Kdy byste mohla nastoupit?" „Budu k dispozici od příštího týdne." „Dobře že to víme," pochvaluje si Jack.

„No, pokud jste si už řekli všechno," zahledí se na nás Elisa beth tázavě, „myslím, že můžeme ten pohovor ukončit," usměje se vlídně.

„Těší mě, že jsem vás poznal, Ano," řekne Jack měkce, když bere do dlaně mou ruku. Jemně ji stiskne tak, až z toho během našeho loučení ostýchavě zamžikám.

Cestou k autu cítím podivný neklid, i když nedokážu určit proč. Myslím, že ten pohovor dopadl dobře, ale to se dá těžko posoudit. Pohovory jsou strašně umělé situace, každý se při nich ze všech sil snaží schovat za fasádu profesionality. Trefila jsem se do jejich představ? Počkám a uvidím.

Nasedám do svého Audi A3 a vychutnávám si jízdu domů. Čeká mě noční let s mezipřistáním v Atlantě, ale odlétáme až ve 22.25, takže mám ještě spoustu času.

Když se vracím, nacházím Kate, jak v kuchyni vybaluje krabice.

„Tak co, jak to šlo?" ptá se vzrušeně. Jenom ona může vypadat úchvatně v příliš velké košili, roztrhaných džínách a tmavomodrém šátku.

„Dobře, díky. I když si nejsem tak docela jistá, jestli jsem byla na ten druhý pohovor oblečená dostatečně ležérně."

„Jak to?"

„Hipísácký ohoz by byl stačil." Kate udiveně zvedá obočí.

„Ty a hipísácký hadry." sklání hlavu ke straně. No toto?! Proč mi dnes každý musí připomínat mého oblíbeného Stíná? „No, vlastně patříš mezi tu hrstku lidí, kterým by něco takového mohlo i slušet."

Zašklebím se na ni.

„To druhé místo se mi fakt líbilo. Myslím, že bych tam zapadla. I když mě ten chlápek, co se mnou vedl pohovor, dost znervózňoval. " Zarazím se. Bacha, mluvíš s hlásnou troubou Kavanaghovou. Sklapni, Ano!

„Ale, ale?" Katherine Kavanaghová a její šestý smysl pro vy - hmátnutí pikanterií jsou v akci. Tohle nemůže skončit jinak než nějakou nemístně trapnou chvilkou - což mi připomíná.

„Když už jsme u toho - mohla bys, prosím, přestat vytáčet Christiana? To, jak ses včera u večeře zmínila o Josém, už bylo přes čáru. Christian je hrozně žárlivý. Tím jsi mi zrovna nepomohla, víš?"

„Podívej, kdyby to nebyl Elliotův bratr, schytal by to ode mě daleko hůř. Je to manipulativní despota. Nechápu, jak to dokážeš snášet. Jen jsem chtěla, aby trochu žárlil, malinko mu pomoct s tím jeho strachem se vázat," zvedá ruce v obranném gestu. „Ale jestli si nepřeješ, abych do toho zasahovala - nebudu," ustupuje mi honem, když vidí, jak se mračím.

„Přesně. Život s Christianem je už tak dost komplikovaný, věř mi." Ježíši,

vždyť už mluvím jako on.

„Hele," nakousne a pátravě se na mě zadívá, „jsi v pořádku, že jo? Nejedeš za mámou jenom proto, abys odsud utekla?"

Zčervenám. „Jasně že ne, Kate. To ty jsi říkala, že si mám dát pauzu."

Přechází až ke mně a bere mě za ruce - věc, kterou Kate nikdy nedělá. To ne. do očí se mi tlačí slzy.

„Když ty jsi teď, já nevím. nějaká jiná. Jenom doufám, že jsi v pohodě. Ať už máš s panem Bohatým jakýkoliv problém, můžeš se mi svěřit. Budu se snažit ho moc nedráždit. I když na mě reaguje jako býk na červený hadr. Podívej, Ano, jestli je mezi vámi něco špatně, tak mi to řekni, nebudu nikoho soudit. Budu se snažit to chápat."

Mrkáním rozháním slzy. „Ach jo, Kate." Vrhám se jí kolem krku. „Myslím, že jsem se do něj fakt zamilovala."

„No tak, Ano, to přece vidí každý. A on je zamilovaný do tebe. Úplně z tebe šílí. Nedokáže z tebe spustit oči."

Pochybovačně se uchechtnu. „Ty myslíš, že je do mě zamilovaný?" „Ještě ti

to neřekl?"

„No, ne tak docela."

„A co ty, řeklas mu to?"

„Ne tak docela," omluvně pokrčím rameny.

„Ano! Někdo to musí udělat jako první, jinak se nepohnete z místa." Cože? To mu jako mám říct, co k němu cítím? „Já se prostě bojím, že ho tím vyděsím." „A jak víš, že on na tom není stejně?"

„Christian? A bát se? Neumím si představit, že se něčeho bojí." Jenže hned jak ta slova vypustím z úst, vybavím si ho jako malé J dítě. Možná že tehdy znal jenom strach. Při tom pomyšlení se mi samým smutkem bolestivě sevře srdce.

Kate se na mě zadívá s našpulenou pusou a přimhouřenýma očima, skoro stejně, jako to dělává mé podvědomí - schází jí akorát ty půlměsíčkové brýle.

„Vy dva si potřebujete v klidu sednout a pořádně promluvit," prohlásí.

„V poslední době jsme toho moc nenamluvili," zardím se. Vě novali jsme se spíš nonverbální komunikaci a ta je v pořádku. v naprostém pořádku.

Zakření se na mě. „V tom případě to musíte vyřešit přes postel! Jestli vám to klape v ní, máš napůl vyhráno. Já teď zajdu pro činu. Budeš připravená vyrazit?"

„Budu. Vždyť máme ještě pár hodin čas."

„Ne - dávám ti dvacet minut." Popadne sáčko a vylítne, ani z a sebou nezavře dveře. Zavírám za ní a cestou do svého pokoje přemítám o jejích slovech.

Že by měl Christian strach z toho, co ke mně cítí? Cítí ke mně vůbec něco? Opravdu se zdá, že je mnou doslova posedlý - přece neustále opakuje, že mu patřím. Ale to je určitě jenom součást jeho nátury: maniak-posedlý-kontrolou-co-musí-mít-a-vlastnit- -všechno. Zjišťuju, že až budu pryč, budu si muset v hlavě znovu přehrát všechny naše rozhovory. Pak uvidím, jestli v nich objevím nějaké vodítko.

Taky mi budeš chybět... víc, než si myslíš...

Ty jsi mě snad očarovala...

Zatřepu hlavou. Teď o tom nechci přemýšlet.

Dobíjím si BlackBerry na cestu, takže jsem ho neměla celé od - poledne u sebe. Teď ho váhavě beru do ruky a cítím se zklamaná, když na něm nenacházím žádné zprávy. Zapínám i notebook, taky nic. Má pořád tu samou e­mailovou adresu, Ano, protočí na mě oči mé podvědomí. A já konečně chápu, proč mi chce Christian naplácat pokaždé, když to udělám.

Dobrá. Takže mu napíšu e-mail.

Od: Anastasia Steeleová Předmět: Pohovory

Datum: 30. 5. 201 1, 18:49 Komu: Christian Grey

Drahý pane,

ty dnešní pohovory šly dobře.

Jen jsem si myslela, že by Vás to mohlo zajímat. A jak jste se

měl Vy?

Ana

Sedím a zírám na monitor. Christianovy odpovědi obvykle přicházejí okamžitě. Tak čekám. a čekám. až konečně s úlevou zaslechnu příchozí mail.

Od: Christian Grey

Předmět: Můj den Datum:30.5.2011,19:03 Komu:Anastasia Steeleová Drahá slečno Steeleová,

zajímá mě všechno, co se týká Vás. Jste ta nejzajímavější žena, co znám. Jsem rád, že ty pohovory proběhly dobře. Dopoledne překonalo všechna očekávání.

v porovnání s ním bylo mé odpoledne neskutečně nudné. Christian Grey

Výkonný ředitel Grey Enterprises Holdings s.r.o.

Od: Anastasia Steeleová Předmět: Příjemné dopoledne Datum: 30. 5.201 1, 19:05 Komu: Christian Grey Drahý pane,

i pro mě bylo to dopoledne neopakovatelné, navzdory tomu, že jste na mě po tom dokonalém stolním sexu vychyloval. Nemyslete si, že jsem si toho nevšimla.

Děkuji Vám za snídani. Nebo vlastně děkuji paní Jonesové.

Ráda bych se Vás na ni trochu poptala - aniž byste na mě u toho znovu vychýlil.

Ana

Chvíli váhám s prstem zapíchnutým nad „Odeslat". Ale co, zítra touhle dobou už budu na druhé straně kontinentu.

Od: Christian Grey

Předmět: To chceš pracovat v nakladatelství? Datum: 30. 5.2011,

19:10 Komu: Anastasia Steeleová

Anastasie,

„vychylovať" není žádné sloveso, a proto by ho nikdo, kdo chce pracovat v oboru, neměl používat.

Dokonalý sex? V porovnání s čím, mohu-li se ptát.

A na co se chceš zeptat ohledně paní Jonesové? Umírám zvědavostí.

Christian Grey

Výkonný ředitel Grey Enterprises Holdings s.r.o.

Od: Anastasia Steeleová Předmět: Vy a paní Jonesová Datum: 30.5.2011, 19:17

Komu: Christian Grey Drahý pane,

jazyk se postupně vyvíjí a posouvá. Je to živoucí věc. Nedlí zakletý ve slonovinové věži, obklopen drahými uměleckými předměty, a nevznáší se nad Seattlem s heliportem nad hlavou.

Sex byl dokonalý v porovnání s našimi ostatními. jak bylo to Vaše slovo. ach, ano. šukáními. Tak tedy-to šukání bylo podle mého skromného názoru dokonalé. Tečka. Ale jak jistě sám víte, mé zkušenosti jsou zatím velmi omezené.

Je paní Jonesová Tvoje ex-sub? Ana

Zase chvíli váhám, než zmáčknu „Odeslat", ale nakonec to udělám. Od: Christian Grey

Předmět: Jazyk. Dávej si pozor na pusu! Datum: 30.5.2011, 19:22 Komu: Anastasia Steeleová

Anastasie,

paní Jonesová je můj vysoce ceněný zaměstnanec. Nikdy jsem s ní nesdílel žádný jiný vztah než čistě profesionální. Nezaměstnávám nikoho, s kým jsem měl jakýkoliv sexuální poměr. Jsem v šoku, že Tě to vůbec napadlo. Jediná osoba, u které bych udělal výjimku, jsi Ty - protože jsi bystrá mladá žena s pozoruhodnými vyjednávacími schopnostmi. Ale pokud budeš nadále používat takový jazyk, přehodnotím svůj úmysl Tě zaměstnat. Jsem rád, že máš omezené zkušenosti. A zůstanou omezené i nadále

- jenom na mě. Tvé hodnocení budu brát jako kompliment, i když si u Tebe nejsem nikdy jistý, jestli to myslíš vážně, nebo zase zvítězil Tvůj smysl pro humor - jako obvykle. Christian Grey

Výkonný ředitel Grey Enterprises Holdings s.r.o., zakletý ve své slonovinové věži.

Od: Anastasia Steeleová Předmět: Ani za všechen čaj z Číny!

Datum: 30.5.2011, 19:27 Komu: Christian Grey

Drahý pane, Greyi,

myslím, že jsem už dostatečně objasnila své výhrady k možnosti být zaměstnána ve Vaší společnosti. Můj názor se doposud nezměnil, v současné době se nemění a nezmění se ani v budoucnu - nikdy!

Už musím jít, Kate se právě vrátila s jídlem. Já a můj smysl pro humor Ti

přejeme dobrou noc.

Ozvu se Ti, až dorazím do Georgie.

Ana

Od: Christian Grey

Předmět: Ani za sáček English BreakfastTea?

Datum: 30.5.2011, 19:29

Komu: Anastasia Steeleová Dobrou noc, Anastasie.

Přeju Tobě i Tvému smyslu pro humor šťastný let. Christian Grey Výkonný ředitel Grey Enterprises Holdings s.r.o.

S Kate zastavujeme v zóně rychlého vykládání před terminálem letiště Sea-Tac. Naklání se, aby mě sevřela v náruči.

„Pořádně si to na Barbadosu užij, Kate. Krásnou dovolenou."

„Uvidíme se, až se vrátím. A nenech se tím zazobancem ubíjet."

„Nenechám."

Ještě jednou se obejmeme - a pak už osiřím. Vyrážím k odbavovací přepážce, stoupám si do fronty a čekám. S kufrem jsem se neobtěžovala, mám jen příruční zavazadlo - šikovný batoh, který mi dal Ray k minulým narozeninám.

„Vaši letenku, prosím." Znuděný mladík za pultem ke mně natáhne ruku, aniž by se obtěžoval ke mně zvednout oči.

Stejně znuděně mu ji podávám spolu s řidičákem pro ověření svého identifikačního čísla. Doufám, že dostanu místo u okén ka. pokud by to jen trochu šlo.

„Takže, slečno Steeleová. Byla jste přesunuta do první třídy." „Co prosím?"

„Kdybyste byla tak laskavá a odebrala se nyní do salonku první třídy a vyčkala na svůj let tam." Najednou vypadá tak nějak probuzeně a zářivě se na mě usmívá - jako bych byla Ježíšek a velikonoční králíček v jednom.

„To ale musí být nějaký omyl. "

„Ne, ne," kontroluje to ještě jednou v počítači, „Anastasia Steeleová - upgrade," uculí se na mě.

Uf. Nasupeně na něj přimhouřím oči. On mi podává palubní lístek a já se odcházím cítit trapně do salonku první třídy. Zatracený Christian Grey. maniak posedlý kontrolou, co strká nos do cizích věcí - on si prostě nedá pokoj.