Päťdesiat odtieňov sivej (CZ) 2012 24. kapitola

Kapitola 24

Christian stojí v kovové kleci. Na sobě má jenom měkké rozdrbané džíny. Z pohledu na jeho nahou hruď a bosé nohy se mi skoro sbíhají sliny. Upřeně mě sleduje a směje se nějakému své mu tajnému vtipu, oči mu svítí jako dvě stříbrné mince. V rukách drží misku s jahodami. Plavným krokem přistupuje k mříži a nespouští ze mě uhrančivý pohled. Mezi prsty sevře jednu baculatou zralou jahodu a natáhne ruku skrz tyče.

„Jez," řekne měkce. Slyším, jak mu jazyk zavibruje o zuby.

Pokouším se pohnout jeho směrem, ale jsem přivázaná - zadržuje mě nějaká neviditelná síla ovinutá kolem mých zápěstí. No tak, pusť.

„Pojď, jez," zopakuje a nasadí ten svůj delikátní polo - úsměv.

Tahám a tahám. tak přece povol! Chce se mi křičet a řvát, ale nevychází ze mě ani hláska. Jsem jako němá. Natahuje se ještě o trochu dál, až ucítím jahodu na rte ch.

„Jez, Anastasie," vychutnává si mé jméno na jazyku, mazlí se s každou jeho slabikou.

Otevírám ústa, abych si ukousla. Klec najednou mizí a ruce mám volné. Vztáhnu je, abych se ho dotkla, abych konečky prstů pohladila chloupky na j eho hrudi.

„Anastasie."

Ne. Zakňourám.

„No tak, bejby."

Ne. Chci se tě dotknout.

„Vstávej."

Ne. Prosím. Na zlomek sekundy nedobrovolně otevírám oči. Jsem v posteli a někdo se jemně otírá nosem o mé ucho.

„Probuď se, bejby," zašeptá a účinek jeho hebkého hlasu se mi rozlévá žilami jako karamel.

Je to Christian. Ježkovy zraky, vždyť je ještě tma. Záblesky ze snu mi stále okupují mysl - zneklidňující, mučivé.

„Ale. ne," zaúpím. Chci zpátky na jeho hruď, zpátky do snu. Proč mě budí? Ještě je hluboká noc, nebo mi to tak aspoň připadá. Ty bláho. Co když chce sex?

Teď?

„Už je čas vstávat, bejby. Teď rozsvítím lampičku," upozorňuje mě tiše. „Ne," zafňukám.

„Chci s tebou dostihnout svítání," zašeptá a políbí mě na tvář, pak na víčka, na špičku nosu, na pusu. a já otevírám oči. „Dobré rán o, krásko," zapřede. Znovu zaúpím a on se tomu zasměje. „Ty opravdu nejsi ranní ptáče," utrousí.

Rozkoukávám se v matném světle lampičky a rozeznávám Christiana, jak se nade mnou sklání a usmívá se. Pobaveně. Směje se mi. Oblečený! Celý v černé. „Myslela jsem, že chceš sex," zareptám.

„Anastasie, s tebou chci sex vždycky. Hřeje mě u srdce, že to cítíš taky tak," pronáší suše.

Zamžourám na něj - oči si ještě pořád zvykají na světlo - stále to vypadá, že se baví. díkybohu.

„To víš, že jo. Jen ne, když je tak pozdě."

„Není pozdě, ale brzy. No tak - vyskoč. Jdeme ven. Sex si necháme na později."

„Měla jsem tak hezký sen," zakňučím. „A o čem se ti zdálo?" ptá se trpělivě. „O tobě," přiznám s rudnoucími tvářemi. „A co jsem dělal tentokrát?" „Zkoušel jsi mě krmit jahodami."

Zacukají mu koutky. „Doktor Flynn by se na tobě vyřádil. A teď mazej z postele a obleč se. Se sprchou se nezdržuj, tu si dáme později." Dáme?!

Jak si sedám, sveze se ze mě deka a zůstávám odhalená. Chris tian si stoupá, aby mi poskytl prostor. Nějak mu těžkne pohled. „Kolik vůbec je?" „Půl šesté ráno." „Mně to připadá jako tři."

„Nemáme moc času. Nechal jsem tě spát tak dlouho, jak to šlo. Tak už pojď." „A opravdu se nemůžu osprchovat?" Povzdechne si.

„Když se půjdeš sprchovat, budu chtít jít taky a oba víme, jak to skončí - celý den bude v háji. No tak, pojď už."

Najednou si všímám, jak je natěšený. Jako malý kluk, skoro nadskakuje očekáváním a rozrušením. Musím se tomu pousmát.

„A co budeme dělat?"

„To je překvapení. Říkal jsem ti to."

Nemůžu si pomoct a začínám se na něj křenit.

„Tak jo." Škrábu se z postele a rozhlížím po svršcích. Samozřejmě že jsou pečlivě poskládané na židli u postele. Navrch při pravil jedny ze svých strečových boxerek - od samotného Ralpha Laurena. Vklouznu do nich a on se na mě zazubí. Hmm, další kus spodního prádla Christiana Greye. A další trofej do mojí sbírky

- spolu s autem, BlackBerry, notebookem, černým sakem a sérií cenných knih v prvním vydání. Nad jeho štědrostí mi nezbývá než zakroutit hlavou. A pak svraštím obočí, to když mi přijde na mysl scéna z Tess - ta s jahodami. Co doktor Flynn - na tom by si smlsnul i Freud. A pak by pravděpodobně skapal, kdyby se pokoušel porozumět mému Stínu.

„Tak já ti nechám trochu soukromí, když už jsi konečně na no hou." Christian odchází do obýváku a já se courám do koupelny. přece jen mám své potřeby a chci se opláchnout.

O sedm minut později se k němu připojuju, vydrhnutá, učesaná a oblečená v džínách a tílku. a spodcích Christiana Greye. Zvedá ke mně oči od malého stolku, u kterého snídá. Snídá?! v tuhle denní dobu? „Jez," pobídne mě.

No to mě podrž... to je jako úryvek z mého snu. Zůstávám na něj zaraženě hledět a zároveň rozjímám o jeho jazyku rezonujícím mezi zuby. Hmm, a že jeho jazyk umí věci.

„Anastasie," upomene mě přísně a vyruší mě z mých představ. Opravdu je na mě moc brzy. Jak se z toho vykroutím?

„Dám si jen čaj. Můžu si s sebou vzít croissant na potom?" Podezíravě si

mě změří, a tak ho obdařím přesládlým úsměvem. „Nepokoušej se mi

kazit radost, Anastasie," varuje mě tiše.

„Najím se později, až se mi probudí žaludek. Kolem půl osmé. Dobrá?" „Dobrá." Zatváří se jako nějaký svrchovaný vládce. Teda fakt... Musím se opanovat, abych na něj neudělala obličej. „Mám chuť na tebe protočit oči."

„Jen to udělej - a budu mít skvělý den," prohodí s kamennou tváří. Provokativně se zadívám ke stropu.

„No, naplácání by mě mohlo probrat, aspoň myslím." Hloubavě sešpulím rty. A Christianovi klesá brada.

„Na druhou stranu, nechci, aby ses rozrušoval, ještě by ses mohl zpotit a zdejší klima je už tak dost vlhké," lhostejně pokrčím rameny.

Christian zavírá pusu a usilovně se pokouší zatvářit rozladěně, jenže se mu to nedaří. V očích se mu odráží potlačovaný úsměv.

„Jako vždy vyzývavá, slečno Steeleová. Vypij si ten čaj."

Všímám si, že je to Twinings, a srdce mi zaplesá. Vidíš, stará se, artikuluje na mě podvědomí. Sedám si naproti Christianovi, vpíjím se do té jeho krásy. Dokážu se ho vůbec někdy nabažit? Když opouštíme hotelový pokoj, ještě po mně hází mikinu.

„Tohle budeš potřebovat."

Zatvářím se nechápavě.

„Věř mi." S uchechtnutím se skloní a vlepí mi rychlou pusu. Popadne mě za ruku a pak už vycházíme ze dveří.

Venku, na poměrně chladném vzduchu ještě napůl zšeřelého rozbřesku, podává Christianovi parkovač aut klíčky od sporťáku se sklápěcí střechou. Významně na něj pozvednu obočí a on se na mě uculí.

„Víš, někdy je skvělé být Christianem Greyem," prohlásí se spikleneckým a tak trochu samolibým úsměvem, který prostě musím napodobit. Je vážně k pomilování, když je tak hravý a bezstarostný. S přemrštěnou úklonou mi otevírá dveře a já nastupuju. Má tak skvělou náladu.

„T ak kam jedeme?'¹

„Uvidíš," zakření se, probouzí toho mazla k životu a vyráží vstříc Savannah Parkway. Naprogramuje navigaci, stiskne tlačítko na volantu a vnitřek auta se plní tóny klasické opery.

„Co to je?" vydechnu, když nás obklopí líbezný zvuk snad sto vek houslových strun.

„To je úryvek z La Traviaty. Opery od Verdiho." Panebože. to je krása.

„La Traviata? O tom už jsem někde slyšela. Nevzpomínám si kde. Co ten název vlastně znamená?"

Letmo na mě pohlédne a zvedne koutky.

„No, doslova žena na scestí. Vychází to z Dumasovy Dámy s kaméliemi „Á, to jsem četla." „To jsem si myslel."

„Zavržená kurtizána." nervózně se v tom luxusním sedadle ošiju. Snaží se mi snad něco naznačit? „Hmm, je to dost depresivní příběh," zamumlám. „Dost depresivní? Chceš si pustit něco jiného? Hraje to z iPodu." Už zase má na rtech ten svůj tajemný úsměv.

Jeho iPod nikde nevidím. Christian poklepe na displej na středovém sloupku mezi námi - a voilá, je tu playlist.

„Teď vybíráš ty." Znovu mu zacukají koutky a já pochopím, že je to výzva.

Přehrávač Christiana Greye - to by mohlo být zajímavé. Spěšně roluju po dotykovém displeji a nacházím dokonalý song. Pouštím ho. Netipovala bych, že je příznivcem Britney. Oba sebou trhneme při prvních zvucích rytmické techno hudby a Christian ji vzápětí stahuje. Možná je na něco takového příliš brzy: Britney a její nejsmyslnější kousek.

„Tak já jsem toxic, jo?" uchechtne se.

„Netuším, o čem to mluvíš," pronesu ledabyle.

Znovu to zeslabuje a já se v duchu poplácám po rameni. Má vnitřní bohyně nastupuje na slavnostní pódium, aby převzala zla tou medaili. Donutila jsem ho to ztlumit. Vítězství!

„Tuhle písničku jsem si tam nedával já," prohodí jen tak mimo - chodem a sešlápne plyn, který auto poslušně katapultuje kupředu a mě vmáčkne do sedadla.

Cože? On moc dobře ví, co dělá, mizera jeden. Kdo mu to tam dal? A tak poslouchám, jak Britney mele a mele. Kdo... Kdo?

Písnička končí a dál pokračuje Damien Rice s tou svou truchlivostí. Kdo? Kdo? Zírám ven z okna, střeva se mi můžou zauzlovat. Kdo?

„Byla to Leila," odpovídá na mou nevyslovenou otázku. Jak tohle dělá?

„Jaká Leila?"

„Moje ex, to ona mi tam tu písničku dala."

Celá zkoprnělá sedím a Damienův hlas se zvolna rozplývá ně kde v pozadí. Ex? Ex sub? Ex.

„Jedna z těch patnácti?" vypáčím ze sebe.

„Ano."

„Co se s ní stalo?" „Skončili jsme to."

„Proč?"

Ježiši, na takový rozhovor je příliš brzy. Ale Christian se zdá uvolněný, dokonce šťastný, a co je podstatné - sdílný.

„Chtěla víc," řekne tiše, dokonce zadumaně, a nechá tu větu mezi námi viset i s tím malým mocným slovem na jejím konci.

„A ty ne," odtuším, dřív než přiměju mozek, aby použil filtr, než to pustí ven. Sakra, chci to vůbec vědět?

Zavrtí hlavou.

„Nikdy jsem nechtěl víc, dokud jsem nepotkal tebe."

Zalapám po dechu, celá zmatená. Tohle jsem přece chtěla. On chce víc. On to chce taky! Má vnitřní bohyně skáče salto vzad z pódia a pak metá přemety stranou kolem celého stadionu. Nejsem v tom sama.

„Co se stalo s těmi ostatními čtrnácti?" vyzvídám.

Ty bláho, on mluví - musím se chopit příležitosti.

„Chceš seznam? Rozvedeni, setnutá hlava, smrt?"

„No tak, vždyť nejsi Jindřich VIII."

„Dobře, takže. Bez nějaké časové posloupnosti - dlouhodobý vztah jsem měl jenom se čtyřmi ženami, kromě Eleny." „Eleny?"

„Pro tebe paní Robinsonová," zvedá jeden koutek do svého ta - jemného poloúsměvu.

Elena! No to mě podrž. Ten ďábel má jméno. A ke všemu zní tak cizokrajně. Hlavou mi bleskne obrázek nádherné, démonicky svůdné ženy s bledou kůží, tmavými vlasy a rudými rty. Zkrátka vím, že je krásná. Nebudu se tím zabývat. Nebudu se tím zabývat.

„A co se stalo s těmi čtyřmi?" ptám se, abych se nějak rozptý lila.

„Pořád stejně zvědavá, tak lačná po informacích, slečno Steeleová," stěžuje si hravě.

„No jistě, pane Kdy Máš Svou Periodu." „Anastasie - muži potřebují tyhle věci vědět." „Nepovídej."

„Dobře, tak já je potřebuju vědět."

„Proč?"

„Protože nechci, abys otěhotněla."

„No to já taky ne! Aspoň ne v nejbližších letech."

Christian vyplašeně zamžiká a pak se viditelně uvolní. Fajn, takže nechce děti. Jenom teď, nebo vůbec nikdy? Z jeho náhlé a nečekané otevřenosti mi jde hlava kolem. Možná je to tím, že je tak brzy ráno. Nebo je to místním ovzduším? Nebo vodou? Co bych tak dál chtěla vědět? Carpe Diem, Ano.

„Takže ty čtyři - co se s nimi stalo?" zopakuju.

„Jedna potkala někoho jiného. A ty ostatní. chtěly víc. Tehdy jsem ještě o něco takového nestál."

„A ty zbylé?" přitlačím na pilu.

Letmo se po mně ohlédne a pak jen zavrtí hlavou. „Prostě to nefungovalo."

Páni, to je mi najednou informací. Zavadím pohledem o zpětné zrcátko a zahlédnu v něm, jak se za námi měkká růžová mísí s modrozelenou. Pronásleduje nás rozbřesk.

„Tak kam to jedeme?" ptám se a udiveně zírám z okna na dálnici 195. Jedeme na jih, to je všechno, co poznávám.

„Na jedno letiště."

„Ale neletíme zpátky do Seattlu, že ne?" nezdaří se mi skrýt znepokojení v hlase. Ani jsem se nerozloučila s mámou. Ježkovy oči, vždyť nás čeká na večeři.

Christian se zasměje. „Ne, Anastasie, jedeme se věnovat mé druhé nejoblíbenější kratochvíli."

„Druhé?" nechápavě nakrčím čelo.

„Jo. O té nejoblíbenější jsem ti říkal dnes ráno."

Zamyšleně pozoruju jeho dokonalý profil a lámu si hlavu s tím, o čem to mluví.

„Brát si vás, slečno Steeleová. To je u mě na prvním místě. Brát si vás jakýmkoliv možným způsobem." Ou...

„Na mém seznamu zábavných zvrhlých priorit je to taky dost vysoko," podotýkám a rudnu.

„To jsem rád, že to slyším," zapřede svůdně.

„Takže, co na tom letišti?"

Roztáhne rty do širokého úsměvu. „Plachtění."

Ten výraz je mi vzdáleně povědomý. Už se o tom zmiňoval.

„Říkal jsem ti, že je to hon na svítání, Anastasie." Otáčí hla vu a zubí se na mě právě ve chvíli, kdy ho navigace vyzývá, aby zabočil doprava k jakémusi seskupení technických staveb. Parkuje před velkou bílou budovou, na které se skví nápis: BRUNS - WICKSKÁ LETECKÁ ASOCIACE.

Větroně! Poletíme větroněm?

Vypíná motor.

„Jdeš do toho?" ptá se mě opatrně.

„Ty létáš?" „Ano."

„Určitě!" vyhrknu bez váhání. Uculí se na mě a letmo mě políbí.

„Další poprvé, slečno Steeleová," pronese, když vystupuje z auta.

Další poprvé? Jak poprvé? To bude poprvé pilotovat kluzák? A kruci! Ale ne - vždyť říkal, že už to dělal. Samou úlevou vy dechnu.

Christian obchází auto a otevírá mi dveře. Nebe nad námi získává narůžovělý nádech, jemně prosvítající mezi občasnými drobnými mráčky. Svítání je nám v patách. Christian mě bere za ruku a odvádí kolem budovy na velkou asfaltovou plochu, kde parkuje několik letadel. Vedle nich postává muž s vyholenou hlavou a divokým pohledem a společnost mu dělá. Taylor.

Taylor?! Copak se od něj Christian nehne na krok? Zářivě se na něj usměju a on mi to laskavě oplatí.

„Pane Greyi, toto je váš vlečný pilot, pan Mark Benson," před - stavuje ho Taylor. Christian s Bensonem si podávají ruce a zabředávají do konverzace, která zní strašně technicky - něco o rychlosti větru, jeho směrech a tak.

„Zdravím, Taylore," špitnu nesměle.

„Slečno Steeleová," kývne mi na pozdrav.

Zamračím se na něj.

„Ano," opraví se. „Posledních pár dnů to s ním nebylo k vydržení. Jsem šťastný, že jsme tady," prohodí spiklenecky.

Ale, to je mi novinka. Proč jako? Určitě ne kvůli mně! To je teda čtvrtek plný odhalení! Musí to být určitě tou vodou tady v Savannah, že se tu tihle chlapi tak rozvazují.

„Anastasie," vyzve mě Christian. „Pojď." Napřáhne ke mně ruku. „Tak zatím" usměju se na Taylora, který mi bleskově zasalutuje a odchází zpátky na parkoviště.

„Pane Bensone, toto je má přítelkyně Anastasia Steeleová." „Těší mě,' zamumlám, když si potřásáme rukou. Benson mi věnuje oslňující úsměv.

„Nápodobně," odvětí. A já podle toho, jak to řekl, poznávám, že je Angličan.

Když vkládám ruku do Christianovy dlaně, ucítím, jak mě v břiše zašimrá rozrušení. Páni... poletím větroněm! Následujeme Bensona přes letištní plochu až k ranveji. On a Christian pokračují v konverzaci a já z ní vytuším aspoň to podstatné. My dva budeme v Blaníku L-23, který je, zdá se, lepší než L-13, i když by se o tom dalo polemizovat. Benson poletí v Piper Pawnee. Tyhle tahouny pilotuje už asi čtyři roky. No, to všechno mi nic moc neříká, ale stačí, když se podívám na Christiana a zjišťuju, jak je vzrušený, ve svém živlu. Ten pohled opravdu stojí za to.

Naše letadlo je dlouhé a štíhlé, bílé s oranžovými pruhy. Má malý kokpit se dvěma sedadly za sebou a je připevněné dlouhým bílým lanem k obyčejnému malému vrtulovému letadlu. Benson nám otevírá velký plexisklový kryt nad kokpitem, abychom do něj mohli nastoupit.

„Nejdřív ze všeho vám ale zapneme padák."

Padák?!

„To udělám sám," skáče mu do toho Christian a bere mu z rukou popruhy padáku. Benson se na něj chápavě zazubí.

„Jdu sehnat nějakou zátěž," prohlásí a zamíří ke svému letadlu. „Ty mi rád nasazuješ popruhy, co?" zhodnotím suše.

„Ani si nedokážete představit, jak moc, slečno Steeleová. Tady, vlez si do nich."

Pokládám mu ruku na rameno a prostrkávám tam nohy. Nepatrně se přitom napne, ale neucukne. Jakmile stojím v pásech, zvedá padák nahoru a já si ho navlékám na ramena. Obratně mi utahuje všechny pásy.

„Tak, a je to," řekne měkce, ale oči se mu tak nějak zvláštně lesknou. „Máš u sebe tu gumičku ze včerejška?" ptá se.

Kývnu. „Chceš, abych si sepnula vlasy?"

„Ano."

Rychle to udělám.

„A teď šup dovnitř," nařizuje mi vzápětí. Pořád je tak panovačný. Chystám se vyšplhat na zadní sedadlo.

„Ne, dopředu. Vzadu sedí pilot." „Ale to nic neuvidíš."

„Uvidím toho dost," zasměje se. Nemyslím, že jsem ho někdy viděla tak šťastného. Sice panovačný, ale šťastný.

Škrábu se tam a sedám si do koženého sedadla. Je překvapivě pohodlné. Christian se nade mnou sklání a poutá mě k sedadlu. Přetahuje mi pásy přes ramena, sahá po spodním, který mám mezi stehny, a všechny je zapíná do přezky, kterou mám na břiše. Pak je ještě utahuje.

„Hmm, dvakrát v jednom ránu. Jsem šťastný muž," zašeptá a vlepí mi rychlou pusu. „Nebudeme tam dlouho - dvacet třicet minut maximálně. Proudění není v tuhle raní dobu moc příznivé, na druhou stranu je teď nádherně. Doufám, že nejsi nervózní."

„Natěšená." Doslova zazářím.

Kde jsem jenom k tomu směšnému obličeji přišla? Vlastně. něco uvnitř mě přece jen umírá strachy - má vnitřní bohyně se schovává pod dekou za lenoškou.

„Tak dobře," oplácí mi úsměv, konečky prstů mi přejede po tváři a mizí z dohledu.

Slyším a taky cítím, jak se souká za mě. Ovšemže mě připoutal tak pevně, že se nemůžu ani natočit, abych ho viděla. jak typické! Sedíme hrozně nízko u země. přede mnou je panel s ciferníky a páčkami a něco jako velká řadicí páka. Udržuju si od toho všeho uctivý odstup.

Objevuje se rozesmátý Mark Benson a kontroluje mi pásy. Naklání se dovnitř a upevňuje něco k podlaze kokpitu. Myslím, že to bude ta zátěž.

„Jo, drží to. Plachtíte poprvé?" sonduje.

„Poprvé."

„Budete nadšená."

„Děkuju, pane Bensone."

„Říkejte mi Mark." Pak se otáčí k Christianovi. „V pořádku?" „Jo. Jdeme na to."

Jsem tak ráda, že jsem ještě nic nejedla. Jsem hrozně rozrušená a nemyslím, že je můj žaludek stavěný na kombinaci jídla, vzrušení a létání. Už zase se vydávám do zručných rukou tohoto krásného muže. Mark zavírá náš poklop, přechází k letadlu před námi a nastupuje do ^něj.

Vrtule Piperu se roztáčí a mně samou nervozitou skáče ža ludek do krku. Proboha... já to opravdu udělám. Mark pomalu vyráží na ranvej, a když se lano mezi námi napne, najednou poskočíme. Dáváme se do pohybu. Za sebou slyším nějaký hovor z vysílačky. Myslím, že Mark mluví s věží - ale nerozumím tomu, co říká. Zároveň s tím, jak Piper nabírá rychlost, taky zrychluje - me. Už to s námi hrozně drncá, ale letadlo vpředu je pořád ještě na zemi. Ježiši, vzlétneme vůbec někdy? A náhle mi žaludek mizí z krku a řítí se volným pádem skrz mé útroby až zpátky na zem - jsme ve vzduchu. „A je to, bejby!" zakřičí za mnou Christian.

Najednou se ocitáme v naší vlastní bublině, jen my dva. Všechno, co slyším, je kvílivé proudění vzduchu a vzdálený hukot motoru Piperu. Uvědomuju si, že oběma rukama svírám sedačku tak pevně, až mi zbělely klouby. Letíme na západ, do vnitrozemí, pryč od vycházejícího slunce. Nabíráme výšku, přelétáme nad poli, lesy a domy a nad dálnicí, po které jsme přijeli.

Bože, to je úžasný. Nad sebou máme jenom nebe. To světlo, co nás obklopuje, je úchvatné, rozptýlené do mnoha odstínů, a já si vzpomínám, jak José pořád mlel o „magické hodině" - denní době, kterou fotografové milují -, a tohle je ono. okamžik rozednění. A já se teď stávám jeho součástí, s Christianem.

v té chvíli si vzpomínám na tu Josého výstavu. Hmm, budu o tom muset říct Christianovi. Na moment přemítám, jak asi za reaguje. Ale teď si s tím nebudu dělat starosti - teď, když si vychutnávám let.

Jak stoupáme, uvolňuje se mi tlak v uších a země se vzdaluje víc a víc. Je tu takový klid. Úplně chápu, proč je nahoře tak rád. Pryč od mobilu a podobných vymožeností, které skýtá jeho práce.

Ve vysílačce zapraská a já zaslechnu Marka, jak se zmiňuje o výšce tří tisíc stop. Pane jo, to zní vysoko. Vrhám kontrolní po hled k zemi, ale už nedokážu pořádně rozeznat, co je pod námi.

„Vypustit," zavelí Christian do vysílačky a najednou Piper mizí a ten pocit tahu, který nám poskytoval, je pryč. A my se vznášíme. Vznášíme se nad Georgií.

U všech svátých, to je ale vzrůšo! Kluzák se naklání na jedno křídlo a začíná se otáčet, takže se obloukem vracíme směrem ke Slunci. Přesně jako Ikarus. Letím se dotknout slunce, ale Chris tian je tu se mnou, vede mě. Až se mi zadrhne dech, když si to uvědomím. Kroužíme a kroužíme a ten výhled v tomhle ranním světle je opravdu působivý.

„Pořádně se drž!" zakřičí a vzápětí se znovu nakláníme a klesáme - jenže tentokrát to Christian nezarazí. Najednou jsem hlavou dolů a skrz vršek kokpitu se dívám na zem.

Zaječím, automaticky vystřelím paže vzhůru a roztažené prsty připlácnu na plexisklo, aby mě zachránily před pádem. Slyším, jak se za mnou Christian chechtá. Mizera jeden! Ale jeho radost je nakažlivá, a tak se rozesměju taky, zatímco on vrací letadlo do přirozené polohy.

„Ted jsem ráda, že jsem nesnídala!" zakřičím na něj.

„Jo, zpětně vzato, je to dobře, protože se to chystám udělat zas."

A nechává kluzák znovu klesat, dokud nejsme zase obráceně. Tentokrát, protože už jsem na to připravená, se chytám za popruhy, ale stejně se u toho křením a hihňám jako blázen. Christian nás zase vrací hlavou vzhůru. „Krásný, co?" zavolá.

„To jo."

A tak letíme, ve světle časného rána se majestátně vznášíme povětřím a nasloucháme jen větru a tichu. Kdo by chtěl víc? „Vidíš ten knipl před sebou?" zahaleká na mě znovu.

Podívám se na páku, co se mi lehce pohybuje mezi nohama. Ach ne, kam tím míří?

„Chytni ho."

A do háje. On mě chce přinutit pilotovat letadlo. To ne!

„No tak, Anastasie, vezmi to do rukou," naléhá důrazněji.

Váhavě to sevřu v dlaních a ucítím chvění a pohyby, které nejspíš způsobuje kormidlo a klapky, nebo co vlastně tohle letadlo drží ve vzduchu.

„Chytni to pořádně. drž to v klidu. Vidíš před sebou ten budík uprostřed? Musíš tu ručičku udržet na středu."

Srdce mám až v krku. No to mě podrž! Já letím s kluzákem! Já plachtím!

„Šikovná holka," chválí mě Christian spokojeně.

„Jsem ohromená, že jsi mi přenechal kontrolu," zahulákám zpátky.

„To byste koukala, co všechno bych vás nechal dělat, slečno Steeleová. A teď už mi to vrať."

Když ucítím, jak se ta páka náhle pohne, pouštím ji. Teď krouživě klesáme o něco víc a mně znovu praská v uších. Země se přibližuje a vypadá to, jako bychom do ní měli každou chvíli narazit. Ježkovy zraky, to je strašidelný.

„BMA, tady BG N Papa tři alfa, klesáme po větru na levou ranvej sedm do trávy, BMA." Z Christiana čiší jeho obvyklé autoritativní já. Z věže mu něco skřehotají zpátky do vysílačky, ale já nerozumím, co říkají. V širokém oblouku se pomalu snášíme k zemi. Už vidím letiště a přistávací pruhy, právě znovu přelétáme nad dálnicí 1-95.

„Teď se drž, bejby. Bude to trochu drncat."

Po následujícím oblouku rychle klesáme a najednou s tupým žuchnutím dosedáme a řítíme se dál trávou - no pane jo. V té znepokojivé rychlosti, kterou uháníme po zemi, mi doslova cvakají zuby o sebe. A konečně zastavujeme. Letadlo se měkce zhoupne a naléhá na pravé křídlo. Nabírám si do plic pořádný doušek vzduchu. Christian se mezitím naklání a otevírá poklop kabiny, souká se ven a protahuje se.

„Tak jaké to bylo?" chce vědět a oči mu září vzrušením jako dva blyštivé diamanty. Sklání se ke mně, aby mě rozepnul. „Bylo to mimořádné. Děkuju," zašeptám. „Bylo to něco víc?" ptá se tiše se stopou naděje v hlase. „Bylo to mnohem víc," vydechnu a on se uculí. „Tak pojď." Podává mi ruku a já se škrábu z kokpitu.

Jakmile jsem venku, prudce mě uchvátí a přitiskne na sebe. Najednou má ruku v mých vlasech, tahá za ně, až se mi hlava zaklání dozadu. Druhou rukou mi sjíždí dolů po zádech. Jazykem mi vráží do úst a líbá mě - dlouze, tvrdě a vášnivě. Vnímám jeho hrubnoucí dech, jeho touhu... a taky jeho hmatatelné vzrušení. Pro všechno na světě, vždyť jsme na poli. Ale co, je mi to jedno. Ruce si zaplétám do jeho vlasů, táhnu ho za ně k sobě. Chci ho, tady a teď, na téhle zemi. Prudce se ode mě odtrhne a zůstává na mě hledět. Oči zastřené a zároveň prozářené tím ranním světlem, plné syrové arogantní smyslnosti. Páni. Až mi to bere dech.

„Snídaně," zachraptí a zní přitom neuvěřitelně smyslně. Jak to dělá, že šunka s vejci zní jako zakázané ovoce? Tomu se vskutku říká umění. Otáčí se, bere mě za ruku a společně vyráží me k autu. „A co ten kluzák?"

„Někdo už se o něj postará," utrousí lhostejně. „My se teď najíme," pronese nekompromisně. Jídlo! Mluví o jídle, když všechno, co chci, je on?! „Tak už pojď," usměje se.

Takhle jsem ho opravdu ještě neviděla, a že je radost na něj pohledět. Přistihuju se, jak vedle něj kráčím, ruku v ruce, s přihlouplým úsměvem na tváři. Jako když mi bylo deset a já strávila celý den v Disneylandu s Rayem. Byl to skvělý den a tenhle se zřejmě vyvine podobně.

Sedíme v autě a vracíme se zpátky po dálnici, když mi zapípá upomínka na mobilu. No jo. moje pilulka.

„Co to bylo?" zeptá se Christian a zvědavě se po mně podívá.

Zalovím ve své kabelce, abych našla platíčko.

„Upomínka na prášky," zamumlám a zčervenám.

Zavlní se mu rty.

„To je dobře, skvělá práce. Nenávidím kondomy." Rudnu ještě víc. On je pořád stejně povýšenecký.

„Líbilo se mi, když jsi mě představil Markovi jako svou přítelkyni," podotýkám.

„A nejsi snad?" tázavě zvedá obočí. „Jsem? Myslela jsem, že jsi chtěl mít sub."

„To jsem chtěl, Anastasie. A pořád chci. Ale už jsem ti říkal, že chci taky

víc."

Božínku. On se k tomu pořád vrací - naděje, která ve mně díky tomu vzklíčí, mi skoro vyráží dech.

„Jsem strašně šťastná, že chceš víc," zašeptám.

„Chceme se potěšit vzájemně, slečno Steeleová," uculí se a zajíždí před International House of Pancakes.

„IHOP?" zakřením se na něj. Kdo by to jenom řekl? Christian Grey v IHOP. Je půl deváté ráno, ale v restauraci je klid. Je to tu cítit máslem, smažením a dezinfekcí. Hmm, to není právě lákavé aroma. Christian mě přivádí k jedné z

kójí.

„Tady bych tě teda nikdy nečekala," přiznávám, když si sedáme.

„Táta nás do jedné z nich brával pokaždé, když byla máma na lékařské konferenci. Bylo to naše tajemství," pousměje se a v očích mu zatančí poťouchlé jiskřičky. Když si vybírá z menu, prohrábne si neposedné vlasy rukou.

Ach jo, to já chci zajet prsty do těch vlasů. Beru si jídelní lístek a pročítám ho; zjišťuju, že umírám hlady.

„Už vím, co chci," vydechne najednou hlubokým, zhrublým hlasem.

Zvedám oči a zjišťuju, že mě propaluje pohledem. tím pohledem, který mi dokáže napnout všechny svaly v podbřišku jako struny a zkrátit dech. Jeho oči doslova doutnají. Do háje. Nedokážu od něj odtrhnout pohled, krev v žilách mi zpívá, odpovídá na jeho volání.

„Chci to samé, co ty," zašeptám.

Prudce se nadechne.

„Tady?" zeptá se vyzývavě a nakrčí čelo. Na rtech mu pohrává šibalský úsměv, mezi zuby tiskne špičku jazyka.

Ty bláho... sex v IHOPu. Christianův výraz se mění, stává se temněj ším.

„Přestaň si kousat ten ret," nařizuje mi. „Ne teď, ne tady." Na okamžik mu zdrsní pohled a vypadá přitom úchvatně nebezpečně. „Tady si tě vzít nemůžu, tak mě nesváděj."

„Ahoj, jmenuju se Leandra. Můžu pro vás. ehm. dva. ehm. dnes po ránu. něco.?" Leandřin hlas pozvolna klesá a sotva doklopýtá za jejími slovy, když se jí do zorného pole dostane pan Nádherný sedící naproti mně. Holka zrudne jako rak a já k ní pocítím sotva patrnou špetku sympatie, protože on mi tohle dělá pořád. Navíc mi její přítomnost umožňuje na chvilku uniknout z dosahu jeho smyslného pohledu.

„Anastasie?" upomíná mě Christian, aniž by Leandře věnoval za mák pozornosti. A nemyslím, že by byl kdokoliv schopen vmáčknout do mého jména tolik chlípnosti, kolik jí tam dostal on v tom jediném okamžiku. Ztěžka polknu a zadoufám, že se nepropracuju až k takové barvě, jakou má chudák Leandra.

„Už jsem ti říkala, že chci to samé, co ty," pronesu sametovým, nízko posazeným hlasem a on vypadá, že mě tím pohledem každou chvíli sní. Ach bože, má vnitřní bohyně právě omdlela. Jsem vůbec schopná tu hru uhrát?

Leandra těká pohledem ze mě na něj a zase zpátky. Má už prakticky stejnou barvu jako její zářivě rusé vlasy.

„Nechcete vy dva ještě minutku, abyste si vybrali?"

„Ne. My víme, co chceme." Christianovy rty se zvlní do nepatrného hříšného úsměvu.

„Dáme si dvakrát Originální palačinky z podmáslí s javorovým sirupem a k tomu plátek slaniny, dva pomerančové džusy, jednu kávu s odstředěným mlékem a jeden čaj English Breakfast, j estli ho máte," objednává, aniž by ode mě odlepil oči.

„Děkuju, pane. Bude to všechno?" špitne Leandra a snaží se přitom dívat všude možně, jen ne na nás. Oba najednou se na ni zadíváme a ona znovu nabere sytě rudou barvu a překotně mizí z našeho dosahu.

„Vidíš, to prostě není fér." Zapichuju pohled do umakartové desky stolu, na které si prstem kreslím obrazce, a snažím se znít nenuceně.

„Co není fér?"

„To, jak odzbrojuješ lidi. Ženy. Mě." „Já tě odzbrojuju?" Odfrknu si. „Neustále."

„Jsou to jenom pohledy, Anastasie," broukne mírně. „Ne, Christiane, je to mnohem víc než pohledy." Svraští obočí.

„To vy mě odzbrojujete, slečno Steeleová. Ta tvoje nevinnost. Proniká do mě skrz všechno to svinstvo."

„To je ten důvod, proč jsi změnil názor?" „Jak, změnil názor?" „No - na. ehm. na nás."

Přemýšlivě si promne bradu dlouhými zručnými prsty.

„Nemyslím, že jsem tak docela změnil názor. Musíme jen jinak definovat naše podmínky, jinými slovy - posunout hranice. Může nám to fungovat, tím jsem si jistý. Chci tvou submisi v herně. Potrestám tě, když nebudeš dodržovat pravidla. A všechno ostatní. by mohlo být předmětem diskuse. To jsou mé podmínky, slečno Steeleová. Co o tom soudíte?"

„Takže s tebou budu moct spát? Ve tvé posteli?"

„To bys chtěla?" „Ano."

„Dobře, souhlasím. Mimoto, spím velmi dobře, když jsi v mé posteli. Netušil jsem, že bych mohl," zamyšleně nakrčí čelo a zakolísá mu hlas.

„Měla jsem strach, že mě opustíš, když s tím vším nebudu souhlasit," kuňknu.

„Já nikam nejdu, Anastasie. A kromě toho." odmlčí se a po krátkém přemítání dodává: „Řídíme se tvým doporučením, tvou definicí: kompromis. Poslalas mi to mailem. Zatím to na mě zabírá."

„Jsem šťastná, že chceš víc," pípnu nesměle.

„Já vím."

„Jak to, že to víš?"

„Věř mi. Prostě to vím," uculí se potutelně. On mi něco tají. Ale co?

v tu chvíli přichází Leandra se snídaní a naše konverzace umlká. Zakručí mi v břiše a já si znovu uvědomuju, jak jsem vyhladovělá. Christian pak s nesnesitelně uspokojeným výrazem sleduje, jak vymetám všechno, co mám na talíři.

„Smím se o to postarat?" ptám se ho potom. „O co - postarat?" „Zaplatit za to jídlo." Odfrkne si.

„To teda nesmíš," ušklíbne se.

„Prosím. Přeju si to." Zamračí se na mě.

„To už bys mě tu mohla rovnou vykleštit."

„Tohle je pravděpodobně jediné místo, kde si můžu do volit zaplatit." „Anastasie, oceňuju tvou snahu. Opravdu. Ale ne." Našpulím se.

„Nemrač se na mě," pohrozí mi a v očích mu zlověstně zablýskne. Samozřejmě že se mě nezeptá na adresu mé mámy. Už ji totiž zná, maniak jeden. Když zastaví před domem, ani to nekomentuju. Co bych tím získala?

„Nechceš jít dál?" optám se nesměle.

„Musím pracovat, Anastasie, ale večer budu zpátky. V kolik to bylo?"

Snažím se ignorovat nevítaný nápor zklamání. Proč jen chci trávit každičkou minutu s tímhle sexy panovačným bohem? Ach ano, protože ho miluju. A navíc umí létat.

„Děkuju. za to víc."

„Potěšení je na mé straně, Anastasie.'¹ Políbí mě a já přitom vdechnu jeho typickou svěží vůni. „Uvidíme se později." „Zkus mě zastavit," zašeptá.

Mávnu na něj a on vyráží proti georgijskému slunci. Stále mám na sobě jeho mikinu a taky spodky. a je mi vedro.

Máma je v kuchyni a panikaří. Nestává se jí každý den, že hostí multimilionáře, takže je kvůli tomu pěkně vystresovaná.

„Jak je, zlato?" vychrlí na mě a já rudnu, protože je mi jasné, že musí vědět, co jsem dělala minulou noc.

„Jsem v pohodě. Christian mě dnes ráno vzal na kluzák." Doufám, že tahle nová informace odvede její pozornost jinam.

„Na kluzák? Do toho malého letadla bez motoru? Na takový kluzák?"

Kývnu.

„Páni."

A došla jí slova - to je u mámy novinka. Zůstává na mě oněměle zírat, ale nakonec se vzpamatovává a pokračuje v původním výslechu.

„Tak jaká byla noc? Promluvili jste si?"

Ježkovy oči. Nepochybně jsem úplně šarlatová.

„Povídali jsme si. včera večer i dnes ráno. Už se to zlepšuje."

„To je dobře." Obrací svou pozornost zpátky ke čtyřem kuchařským knihám, které si otevřela na stole.

„Mami. jestli chceš, můžu na večer uvařit já."

„Ach, zlatíčko, to je od tebe moc milé, ale chci to udělat sama."

„Jak chceš," udělám na ni obličej. Moc dobře vím, že vaří stylem vraž tam, co najdeš. Ale třeba se od té doby, co se s Bobem přestěhovali do Savannah, zdokonalila. Byly časy, kdy bych si netroufla kohokoliv vystavit jejímu kuchařskému umění. Dokonce ani - honem, koho nenávidím? Ach, ano - paní

Robinsonovou - Elenu. Tak tu možná jo. Setkám se vůbec někdy s tou prokletou ženskou?

Rozhoduju se, že ještě pošlu Christianovi rychlé poděkování.

Od: Anastasia Steeleová

Předmět: Plachtění jako protiklad Plácání Datum: 2.6.2011, 10:20 EST Komu: Christian Grey

Někdy dokážeš holce připravit skvělé chvilky. Děkuju, Ana x

Od: Christian Grey Předmět: Plachtění versus Plácání Datum: 2.6.2011, 10:24 EST Komu: Anastasia Steeleová

Dávám přednost obojímu před Tvým chrápáním.

Taky jsem si to užil. Ale to já vždycky, když jsem s Tebou.

Christian Grey

Výkonný ředitel Grey Enterprises Holdings s.r.o.

Od: Anastasia Steeleová Předmět: CHRÁPANÍ Datum: 2.6.2011, 10:26 EST Komu: Christian Grey

JÁ NECHRÁPU. A jestli jo, je od Tebe velmi nezdvořilé to zdůrazňovat. Vy nejste žádný gentleman, pane Greyi! Uvědomte si, že se nacházíte ve státě Konfederace! Ana

Od: Christian Grey Předmět: Somnilokvie

Datum: 2.6.2011, 10:28 EST Komu: Anastasia Steeleová

Nikdy jsem netvrdil, že jsem gentleman, Anastasie. Myslím, že jsem Ti

tento fakt demonstroval nesčetněkrát. A ta Tvá VELKÁ písmena mě

nezastraší. Ale přiznám se k malé nevinné lži: ne - nechrápeš, zato mluvíš

ze spaní. A je to vskutku fascinující.

Kam se podělo mé x?

Christian Grey

Výkonný ředitel Grey Enterprises Holdings s.r.o.

Do háje. O tom, že mluvím ze spaní, vím. Kate se mi o tom zmiňovala dost často. Co jsem kčertu říkala? Ale ne...

Od: Anastasia Steeleová Předmět: Tak ven s tím

Datum: 2.6.2011, 10:32 EST Komu: Christian Grey

Jsi pěkný nezdvořák a ničema - zcela určitě ne gentleman.

v

Takže... co jsem říkala? Žádné další x, dokud nepromluvíš!

Od: Christian Grey

Předmět: Šípková (a upovídaná) Růženka Datum: 2.6.2011, 10:35 EST Komu: Anastasia Steeleová

Kdybych o tom mluvil, bylo by to ode mě krajně nezdvořilé - za to už jsem byl jednou pokárán.

Ale pokud se budeš chovat slušně, možná ti to řeknu dnes večer. Teď už musím vyrazit na obchodní schůzku. Pozdějc, bejby. Christian Grey

Výkonný ředitel, nezdvořák a ničema Grey Enterprises Holdings s.r.o.

Jak chce! Až do večera ode mě neuvidí ani řádku, vypěním. Ježiši, co když jsem mu ve spánku řekla, že ho nenávidím? Nebo hůř, že ho miluju?! Eh, doufám, že ne. Nejsem připravená mu takovou věc říct. A jsem si jistá, že on není připravený to slyšet. Pokud to vůbec kdy bude chtít slyšet. Zamračím se na počítač a učiním rozhodnutí, že ať už máma vaří cokoliv, upeču k tomu chleba, abych si vybila frustraci při hnětení těsta.

Máma připravuje polévku gaspačo a grilování - steaky marinované v olivovém oleji, česneku a citronu. Christian má maso rád, tohle je navíc jednoduché a Bob se nabídl, že samotné grilování obstará. Co jenom ti chlapi na tom ohni vidí? rozjímám, zatímco s nákupním vozíkem vlaju v máminých stopách po supermarketu. Ve chvíli, kdy procházíme kolem regálů s masem, zazvoní mi mobil. Rychle ho lovím, protože si myslím, že by to mohl být Christian. Jenže tohle číslo neznám.

„Haló?" ohlašuju se se zatajeným dechem.

„To je Anastasia Steeleová?"

„Ano."

„Tady Elisabeth Morganová ze SIP." „Eh - zdravím. "

„Rádi bychom vám nabídli to místo stážistky u pana Jacka Hydea. Uvítali bychom, kdybyste mohla nastoupit v pondělí." „Páni. To je skvělé. Děkuju!" „Jste obeznámena s finančními podmínkami?"

„Ano. Jsem. to je - chci říct, že vaši nabídku přijímám. Strašně ráda pro vás budu pracovat."

„Skvělé. Uvidíme se tedy v pondělí, v půl deváté?" „Ano. uvidíme. Na shledanou. A děkuju." Celá se na mámu rozzářím. „Máš práci?"

Rozjařené zakývám hlavou a ona mě uprostřed obchodu drtivě obejme.

„Gratuluju, miláčku! Musíme koupit šampaňské!" Tleská a u toho poskakuje. Její čtyřicet dva, nebo dvanáct?

Podívám se na displej mobilu a zamračím se - je tam zmeškaný hovor od Christiana. On mi obvykle nevolá. Hned ho vytáčím zpátky.

„Anastasie," zvedá to okamžitě.

„Ahoj," zdravím ho tiše.

„Musím se vrátit do Seattlu. Něco se tam přihodilo. Už jsem na cestě do Hilton Head. Omluv mě, prosím, u své mámy

- tu večeři nestihnu." Zní, jako by byl na nějakém obchodním jednání. „Doufám, že to není nic vážného."

„Musím se postarat o jistou situaci. Uvidíme se zítra. Pošlu Taylora, aby tě vyzvedl na letišti, kdybych nemohl sám." Zní tak chladně. Dokonce rozzlobeně. Ale snad poprvé mě hned nenapadá, že je to kvůli mně.

„Tak dobře. Doufám, že tu situaci vyřešíš. A šťastný let."

„Tobě taky, bejby," vydechne a s těmi slovy se na okamžik vrací můj Christian. Pak hned zavěšuje.

Ale ne. Poslední „situace", o kterou se postaral, bylo moje pa - nenství. Ježkovy zraky, doufám, že to není něco takového. Zůstávám zírat na mámu. Její předešlý jásot se přetavil ve znepokojení.

„Jde o Christiana, musí se vrátit do Seattlu. Omlouvá se."

„Ách! To je taková škoda, zlato. Ale stejně můžeme grilovat. A teď máme i co slavit - tvou novou práci! Musíš mi o tom všechno vyprávět." Pozdě odpoledne ležíme s mámou u bazénu. Máma se prorelaxovala až do své současné horizontální polohy. teď, když pan Megabohatý nedorazí na večeři. Jak se vyhřívám na slunci a usilovně se snažím chytit nějakou barvu, přemýšlím o včerejším večeru a dnešní snídani. Přemýšlím o Christianovi. Ještě se mi nepodařilo zbavit se toho směšného připitomělého úsměvu. Rozlévá se mi po tváři, nechtěný a znepokojující, pokaždé, když si vybavím něco, o čem jsme mluvili, co jsme dělali. co dělal on.

Zdá se, že se jeho postoj diametrálně změnil. On to sice popírá, ale. najednou připouští, že taky chce víc. Co se změnilo? Co se stalo po tom, kdy poslal ten dlouhý mail, a předtím, než jsme se včera setkali? Co dělal? A náhle si prudce sedám a skoro si vy lévám sodovku. On byl na večeři. s ní. S Elenou.

Kruci!

Když si to uvědomím, zamrazí mě v zátylku. Řekla mu snad něco? Ach jo. být tak muškou na zdi během té jejich večeře. Mohla bych přistát v její polévce nebo ve skleničce s vínem a udusit ji.

„Děje se něco, Ano?" osloví mě máma, vytržená ze své nečin nosti.

„Právě mi něco došlo, mami. Kolik je hodin?"

„Kolem půl sedmé, zlato."

Hmm. to asi ještě nepřistál. Můžu se ho zeptat? Měla bych se ho zeptat? Třeba s tím ona nemá nic společného. Vroucně si přeju, aby neměla. A co jsem to vlastně říkala z toho spaní? Určitě to byla nějaká blbost. nějaká neuhlídaná poznámka, zatímco jsem o něm snila, hádám. No, ať už ho k tomu přimělo cokoliv, doufám, že ta změna vychází z jeho nitra, ne od ní.

v tom příšerném vedru se asi rozteču. Potřebuju se znovu osvěžit v bazénu. Když se chystám do postele, zapínám počítač. Po Christianovi jako by se slehla zem. Ani slovíčko, že šťastně přistál.

Od: Anastasia Steeleová Předmět: Šťastný přílet? Datum: 2.6. 2011,22:32 EST Komu: Christian Grey

Drahý pane, dejte mi prosím vědět, jestli jste dorazil v pořádku. Začínám si dělat starosti. Myslím na Vás. Vaše Ana x

O tři minuty později slyším příchozí e -mail. Od: Christian Grey Předmět: Omluva

Datum: 2.6.20II, 19:36 Komu: Anastasia Steeleová Drahá slečno Steeleová,

dorazil jsem v pořádku. Přijměte prosím mou omluvu, že jsem Vám o tom nedal vědět.

Nechci, abyste si kvůli mně dělala starosti. Pomyšlení, že Vám na mně tak záleží, mě hřeje u srdce.

Také na Vás myslím a jako vždy - už se těším, až Vás zítra uvidím. Christian Grey

Výkonný ředitel Grey Enterprises Holdings s.r.o.

Povzdychnu si. Už zase ta jeho formálnost.

Od: Anastasia Steeleová Předmět: Situace Datum: 2. 6. 2011,22:40 EST Komu: Christian Grey

Drahý pane Greyi,

myslím, že je zcela zjevné, že mi na Vás velmi záleží. Jak o tom můžete pochybovat?

Doufám, že máte tu „situaci" pevně v rukách. Vaše Ana x

P.S.:Tak povíš mi, co jsem říkala ze spaní?

Od: Christian Grey Předmět: Odmítám vypovídat

Datum: 2. 6.2011, 19:45 Komu: Anastasia Steeleová

Drahá slečno Steeleová,

moc se mi líbí, že Vám na mně záleží. Zdejší „situace" zatím není vyřešena. Co se týče Vašeho P.S., odpověď zní - Ne. Christian Grey

Výkonný ředitel Grey Enterprises Holdings s.r.o.

Od: Anastasia Steeleová

Předmět: Odvolávám se na náhlé pominutí smyslů

Datum: 2.6. 2011,22:48 EST Komu: Christian Grey

Doufám, že ses dobře bavil. Ale měl bys vědět, že nemohu přijmout

odpovědnost za to, co vypouštím z úst, když nejsem při vědomí. Vlastně si

myslím, že jsi mě pravděpodobně přeslechl. Muž Tvého pokročilého věku

už jistě trpí lehkou hluchotou.

Od: Christian Grey Předmět: Přiznávám vinu Datum: 2.6.2011, 19:52 Komu: Anastasia Steeleová Drahá slečno Steeleová,

promiňte, mohla byste mluvit nahlas? Vůbec Vás neslyším. Christian

Grey
Výkonný ředitel Grey Enterprises Holdings s.r.o.

Od: Anastasia Steeleová

Předmět: Ještě jednou se odvolávám na náhlé pominutí smyslů Datum: 2. 6. 2011,22:54 EST Komu: Christian Grey Přivádíš mě k šílenství.

Od: Christian Grey Předmět:To doufám.
Datum: 2.6.2011, 19:59 Komu: Anastasia Steeleová

Drahá slečno Steeleová,

přesně to mám v úmyslu udělat v pátek večer ve své herně. A už se na to moc těším © Christian Grey

Výkonný ředitel Grey Enterprises Holdings s.r.o.

Od: Anastasia Steeleová Předmět: Grrrrr Datum: 2. 6. 2011,23:02 EST Jsem na Vás oficiálně naštvaná. Dobrou noc. Slečna A. R. Steeleová

Od: Christian Grey Předmět: Divoká kočka Datum: 2. 6. 2011,20:05 Komu: Anastasia Steeleová Vy na mě vrčíte, slečno Steeleová?

Pro takové, jako jste Vy, mám v držení speciální kočku. Christian Grey

Výkonný ředitel Grey Enterprises Holdings s.r.o.

Speciální kočku? V jeho bytě jsem nikdy žádnou neviděla. Ne, už mu neodpovím. Uf, někdy dokáže být tak nesnesitelný. Padesát odstínů nesnesitelnosti. Zalézám si do postele a vleže na zádech čekám, až si oči přivyknou tmě. A pak zaslechnu další pinknutí z počítače. Nejdu se tam podívat. Ne, rozhodně ne. Ne, nejdu se na to podívat. Tss! Jako ten blázen - nedokážu odolat vábení slov Christiana Greye.

Od: Christian Grey Předmět: Cos říkala ze spaní

Datum: 2. 6. 2011,20:20 Komu: Anastasia Steeleová Anastasie,

byl bych radši, kdybys ta slova, která pronášíš ze spaní, říkala, když jsi při vědomí - a proto ti to neřeknu.

Jdi spát. Potřebuješ být odpočatá na to, co s Tebou hodlám zítra dělat. Christian Grey

Výkonný ředitel Grey Enterprises Holdings s.r.o.

Ach ne. Co jsem v tom spánku říkala? Je to tak zlé, jak jsem si myslela, teď už jsem si jistá.