Pätdesiat odtieňov sivej (CZ) 2012 4. kapitola

Kapitola 4

Tak už mě sakra polib! pokouším se mu vsugerovat, sama neschopná pohybu. Jsem paralyzovaná nějakou zvláštní neznámou potřebou, naprosto uvězněná v jeho moci. Fascinovaně zírám na jeho ústa a on na mě upírá zastřený tmavnoucí pohled. Jeho dech hrubne, j á přestávám dýchat úplně. Přece mě svíráš v náručí. Tak mě polib. Prosím. Zavírá oči a s hlubokým nádechem lehce potřese hlavou, jako by tím odpovídal na mou nevyslovenou prosbu. Když oči znovu otevře, zračí se v nich nové odhodlání, neochvějné rozhodnutí.

„Anastasie, měla by ses ode mě držet dál. Nejsem pro tebe ten pravý," zašeptá. Cože? A tohle zase znamená co? To bych snad měla posoudit sama, ne? Zamračím se na něj, mou mysl zaplavuje hořký nesouhlas.

„Dýchej, Anastasie, dýchej. Já tě teď znovu postavím a pustím tě," promlouvá ke mně tiše a přitom mě od sebe jemně odtlačuje.

Žilami se mi divoce valí adrenalin, vyplavený po tom bezmála dokonaném karambolu s cyklistou a díky těsné Christianově blízkosti. Podlamují se mi kolena a točí hlava. NE! křičí mé podvědomí, když mě Christian pouští. Najednou se cítím oloupená. Ruce nechává položené na mých ramenou a drží si mě na délku paží, pozorně sleduje mou reakci. A jediná věc, na kterou jsem v tu chvíli schopná myslet, je, že jsem chtěla, aby mě políbil - dala jsem to zatraceně jasně najevo -, a on to neudělal. Nestojí o mě. On o mě prostě nestojí. Totálně jsem to naše ranní kafe podělala.

„Už je to dobrý," vydechnu, když se mi vrátí schopnost řeči. „Děkuju," zabručím a samým ponížením hynu. Jak jsem jen mohla naši situaci tak strašně špatně odhadnout? Musím se dostat pryč z jeho dosahu.

„Za co?" podiví se. Ještě pořád má ruce na mých ramenou. „Žes mě zachránil," špitnu.

„Ten idiot jel v protisměru. Jsem rád, že jsem tu byl. Ještě teď se klepu při představě, co všechno se ti mohlo stát. Nechceš se jít na chvíli posadit do hotelu?" Pouští mě, ruce nechává klesnout podél těla a já před ním stojím a připadám si jako blázen.

Mírným zatřesením si pročišťuju hlavu. Prostě už chci jít. Všechny mé tajné nevyslovené sny se válí v prachu. On mě ne chce. Co jsem si to jenom namlouvala? nadávám si. Co by si s tebou Christian Grey počal? vysmívá se mi mé podvědomí. Ovíjím si paže kolem trupu, otáčím se zpátky k silnici a s úlevou zaznamenávám, že už svítí zelená. Rychle vyrážím po přechodu, vím, že mě Grey následuje. Před hotelem se k němu obracím čelem, ale nejsem schopná mu pohlédnout do očí.

„Díky za čaj i za to focení," zahučím.

„Anastasie. já." zarazí se. Úzkost v jeho hlase přitahuje moji pozornost, takže k němu bezděky vzhlédnu. Jeho šedý pohled je bezútěšný, nervózně si vjíždí prsty do vlasů. Vypadá zničeně a frustrovaně, má strhaný výraz a jeho sebevláda se někam vypařila.

„Copak, Christiane?" štěknu podrážděně, když pokračuje v mlčení. Zkrátka už chci vypadnout. Potřebuju sebrat svou křehkou zraněnou pýchu a pokusit se ji zase slepit dohromady.

„Hodně štěstí u státnic," zamumlá.

Ha! Tak to je ten důvod, proč vypadá tak zničeně? To má být jeho sbohem? Prostě mi popřeje štěstí u zkoušek?

„Díky." Nedaří se mi skrýt sarkasmus v hlase. „Sbohem, pane Greyi." Otáčím se na patě - celkem ohromená faktem, že u toho neklopýtnu -, a aniž bych mu věnovala další pohled, odcházím a mizím v podzemních garážích.

Jakmile mě pohltí betonová temnota parkoviště protkaná matným světlem zářivek, opřu se o stěnu a složím si hlavu do dlaní. Co jsem vlastně čekala? Cítím, jak se mi do očí hrnou nezvané a nevítané slzy. Proč brečím? Sesouvám se k zemi, kvůli té nesmyslné reakci jsem sama na sebe naštvaná. Přitahuju si kolena k tělu a choulím se do klubíčka. Chtěla bych se nějak scvrknout. Třeba by se ta absurdní bolest taky zmenšila. Pokládám si bradu na kolena a nechávám ty hloupé slzy téct proudem. Brečím pro ztrátu něčeho, co jsem nikdy neměla. Jak směšné... Oplakávat něco, co nikdy neexistovalo - pohřbené naděje, ztracené sny, zklamaná očekávání.

Nikdy předtím jsem nebyla tím, kdo byl odmítnut. Jasně, vždycky jsem byla mezi posledními, koho vybrali do družstva basketbalu nebo volejbalu, ale tomu rozumím - kombinace běhání a nějaké další činnosti, jakou je například házení balonu, to není nic pro mě. V jakémkoliv sportu jsem každému jenom přítěží.

Ještě nikdy jsem se nikomu takhle nenabídla. Můj život je jeden velký mindrák - jsem příliš bledá, hubená, nedbale upravená, neohrabaná - a tím dlouhý výčet mých nedostatků nekončí. Takže jsem zrovna nemusela potenciální nápadníky odhánět. Jistě, byl tu jeden spolužák z hodin chemie, kterému jsem se líbila, ale nikdo předtím nevzbudil můj zájem. Nikdo, kromě Christiana Zatraceného Greye. Možná bych měla být vstřícnější vůči projevům sympatií Paula Claytona a Josého Rodrigueze, i když - jsem si jistá, že ani jeden z nich kvůli mně nevzlyká někde v koutě. Možná se jen potřebuju pořádně vybrečet.

Přestaň! Okamžitě s tím přestaň! zařve na mě podvědomí, ruce založené, zapřené na jedné noze a druhou si naštvaně podupává. Nasedni do auta, mazej domů a koukej se učit. Zapomeň na něj... Hned! A přestaň se vyžívat v tom sebelítostivým svinstvu.

Provádím hluboký nádech na uklidněnou a zvedám se. No tak se vzpamatuj, Steeleová. Vyrážím ke Kateině autu a cestou si otírám slzy z tváří. Už na něj nehodlám myslet. Budu tu nepříjemnou událost považovat za zkušenost a zkoncentruju se na zkoušky.

Když přicházím domů, Kate sedí u jídelního stolu před svým no - tebookem. Její uvítací úsměv uvadá, hned jak mě spatří. „Ano, co se stalo?"

Ach ne. Jen ne inkvizici Katherine Kavanaghové. Akorát zavrtím hlavou, čímž jí dávám jasně najevo - dej si pohov, Kavanaghová. Ale zrovna tak bych mohla jednat s hluchým, slepým, němým.

„Tys brečela." Má výjimečný dar zdůrazňovat skutečnosti, které jsou na první pohled zatraceně zjevné. „Co ti ten bastard provedl?" zavrčí a působí u toho. ty bláho, fakt děsivě.

„Ale nic, Kate." A to je právě ten problém. V důsledku té myš lenky se trpce ušklíbnu.

„Tak proč jsi teda brečela? Ty nikdy nebrečíš," říká už mírněji. Stoupá si, z jejích zelených očí vyzařuje účast. Objímá mě a tiskne k sobě. Budu jí muset říct aspoň něco, abych ji setřásla.

„Málem mě přejel cyklista." Nic lepšího mě nenapadá, ale aspoň to na chvíli odpoutává její pozornost. od něj.

„Proboha, Ano - jsi v pořádku? Nejsi zraněná?" Podrží si mě v natažených pažích a zběžně mě kontroluje pohledem.

„Ne. Christian té srážce zabránil," hlesnu. „Ale byla jsem cel kem otřesená."

„Tak to chápu. A jaký to s ním vlastně bylo? Vždyť ty kafe ne - snášíš."

„Dala jsem si čaj. Bylo to fajn, ale není o čem vyprávět. Fakt nevím, proč mě pozval."

„Protože se mu líbíš, Ano." Spouští ruce podél těla.

„Teď už ne. Už se nesetkáme." Jo, daří se mi znít nezúčastněně.

„He?"

Sakra. Neskočila na to. Tak jako posledně odcházím do kuchyně, aby mi neviděla do obličeje.

„Vždyť to vidíš, Kate. on je prostě jiná liga," houknu přes rameno tak věcně, jak jenom dokážu.

„Co tím jako myslíš?"

„Ježiši, Kate, to je snad jasný." Prudce se otáčím, takže si čelí me ve dveřích kuchyně.

„Mně teda ne," říká. „Dobře, tak má víc peněz než ty. jenže, Ano, on má víc peněz než většina lidí v Americe!" „Kate, on je. " škubnu rameny.

„Ano! Prokristapána, kolikrát ti to ještě budu muset říkat? Ty jsi super kost!" skáče mi do řeči. Ach ne, už je to tu zas. „Kate, prosím. Chci se učit," přerušuju ji. Zamračí se na mě.

„Dobře, chceš vidět ten článek? Je hotový. José udělal pár skvělých fotek." Opravdu se chci týrat vizuální připomínkou krásného Christiana- Nechci-Tě-Greye?

„Že váháš." S nuceným úsměvem se loudám k notebooku. A on je tam, dívá se na mě z černobílé fotky. Upřeně mě sleduje a vidí, jak po něm toužím.

Předstírám, že článek čtu, ale celou dobu jen opětuju Greyův šedý pohled a snažím se přijít na to, proč by pro mě neměl být tím pravým. jeho vlastními slovy. A náhle mě to udeří přímo do očí. On je prostě příliš hezký. Jsme jako dva protipóly, jako bychom oba pocházeli z jiné dimenze. Najednou si připadám jako Ikarus, který se dostal až příliš blízko Slunci, zřítil se a skončil popálený. Teď už ta jeho slova dávají smysl. Tohle tím určitě myslel, teď už to odmítnutí beru lip. trochu. S tím se dá žít. Chápu to.

„Dobrá práce, Kate," vymáčknu ze sebe. „Jdu se učit." Už na něj nebudu myslet, aspoň pro teď. To si slibuju, když otevírám poznámky a začítám se do nich.

Teprve v posteli, když se pokouším usnout, dovoluju své mysli, aby se ve vzpomínkách zatoulala k tomu podivnému dopoledni. Znovu a znovu se vracím k té poznámce. Na chození mě moc neužije. Jsem na sebe naštvaná, že mi její význam nedošel hned. Dřív než mě držel v náruči a každičká molekula mého těla škemrala

o jeho polibek. Řekl to přece jasně - nestojí o mě jako o přítelkyni. Přetáčím se na bok. Napadá mě, jestli třeba nedrží celibát. Zavírám oči a začínám podléhat spánku. Třeba se pro někoho šetří. Hmm, určitě ne pro tebe. To se ozývá mé ospalé podvědomí a zasazuje mi poslední úder těsně předtím, než vypustí ze řetězu sny. Tu noc se mi zdá o šedých očích, vzorcích lístků v mléčné pěně, a já prchám temnými, strašidelně osvětlenými místy a netuším, jestli před něčím utíkám, nebo tomu běžím v ústrety. těžko říct.

Pokládám pero. Hotovo. Státnice jsou za mnou. Po tváři se mi rozlévá úsměv kočky Šklíby. A je to pravděpodobně můj první úsměv za poslední týden. Je pátek a my se večer chystáme slavit - jako opravdu slavit. Dokonce bych se mohla opít! V životě jsem se totiž neopila. Přes aulu letmo pohlédnu na Kate, která ještě pořád zuřivě píše. Pět minut do konce. A je to tu, konec mých školních let. Už nikdy nebudu muset takhle sedět mezi vynervovanými, vzájemně separovanými studenty. V duchu samou radostí metám kozelce s vědomím toho, že je to jediné místo, kde něco takového dokážu. Kate dopisuje a odkládá tužku. Mrkne mým směrem a já teď pro změnu zachycuju její Šklíbin úsměv.

Zpátky domů jedeme společně v jejím mercedesu, o zkouškách se záměrně nebavíme. Kate je spíš zaujatá tím, co si oblékne večer do baru. U domu soustředěně lovím klíče v kabelce.

„Ano, máš tady balíček." Kate stojí na schodech a v ruce svírá zásilku zabalenou do hnědého kartonového papíru. Zvláštní. Na Amazonu jsem v poslední době nic neobjednávala. Kate mi ho podává a bere si ode mě klíče, aby odemkla. Balíček adresovaný slečně Anastasii Steeleové. Není na něm adresa ani jméno odesílatele. Možná je to od mámy nebo od Raye.

„To bude od našich."

„Tak to otevři!" Kate překypuje vzrušením, když se hrne do kuchyně pro naše zkoušky-jsou-za-námi-hurá šampaňské.

Otevírám zásilku a uvnitř nacházím polokožený box na knihy obsahující tři Zachovalé, na první pohled identické knížky ve staré textilní vazbě a jednoduchou bílou kartičku. Je na ní vzkaz, napsaný černým inkoustem a velmi úhledným písmem:

„ 'Proč jste mi nevěřila, že je to nebezpečné? Proč jste mě nevarovala? "

„ (protože dámy vědí, na co si mají dávat pozor, neboť čtou romány, které je na takové nástrahy upozorní... " Okamžitě rozpoznávám úryvek z Tess. Jsem omráčená tou shodou náhod, vždyť jsem teď na své závěrečné zkoušce tři ho diny v kuse psala o románech Thomase Hardyho. Třeba to není náhoda. třeba je to úmysl. Pozorně si knihy prohlížím. Je to třísvazkové vydání Tess z ďUbervillů. Otevírám desky jedné z nich. Na titulní straně je starým typem písma vyraženo: London: Jack R. Osgood McHvaine and Co., 1894.

Proboha - to je první vydání. Ty musely stát celé jmění - a já si okamžitě domýšlím, kdo mi je poslal. Kate, která teď stojí po mém boku, na ty knihy ohromeně zírá. Bere mi z ruky lístek.

„První vydání," hlesnu.

„Ne." Kateiny oči se rozšiřují úžasem. „Grey?" Kývnu. „Nikdo jiný mě nenapadá." „Co znamená ten vzkaz?"

„To netuším. Ale myslím, že je to varování - na mou duši, on mě už zase varuje. Copak se mu dobývám do dveří?" mračím se.

„Já vím, že se o něm nechceš bavit, Ano, ale on je do tebe vážně udělanej. Ať si tě varuje, nebo ne."

Celý uplynulý týden jsem si nedovolila na Greye ani pomyslet. Při - pouštím. jeho šedé oči mě ještě pořád pronásledují ve snech, a vím, že to zabere celou věčnost, než dostanu z hlavy ten pocit, co jsem měla, když mě držel v náručí, než vymažu vzpomínky na jeho nádhernou vůni. Proč mi to jenom posílá? Jasně mi řekl, že nejsem nic pro něj.

„Našla jsem tu jedno první vydání Tess na prodej v New Yorku za čtrnáct tisíc dolarů. Ale to tvoje vypadá, že je v mnohem lepším stavu. Muselo stát víc." Kate to právě konzultuje se svým dobrým přítelem Googlem.

„Ten úryvek - to říká Tess své matce potom, co ji Alec ďUberville zneužije."

„Já vím," přemítá Kate. „Co se tím pokouší naznačit?"

„Nemám ponětí, a ani mě to nezajímá. Tohle od něj prostě nemůžu přijmout. Pošlu mu je zpátky se stejně nepochopitelným úryvkem z nějakého bezvýznamného místa v knize."

„Třeba z té části, kde ji Angel Clare posílá do prdele?" ptá se Kate s kamennou tváří.

„Jo, přesně z té," zahihňám se. Miluju Kate; vždycky mě podrží. Balím knihy zpátky a odkládám je na jídelní stůl. Kate mi podává sklenici šampaňského.

„Na konec zkoušek a na náš nový život v Seattlu," zakření se.

„Na konec zkoušek, na náš nový život v Seattlu a na výborné výsledky." Ťukáme si na to a pijeme.

Bar je hlučný a narvaný, plný téměř-absolventů, kteří se chtějí zpít do němoty. Připojuje se k nám José. Sice má před sebou ještě jeden ročník, ale má chuť slavit a dodává nám odvahu čelit naší nově nabyté svobodě tím, že nám všem kupuje džbán margarity. Když dopíjím pátou skleničku, je mi jasné, že na to šampaňské to nebyl úplně ideální nápad.

„Co teď budeš dělat, Ano?" huláká na mě José přes okolní hluk.

„Stěhujeme se s Kate do Seattlu. Rodiče jí tam koupili byt."

„Dios mío, co si tu teď počnu. Ale na tu mou výstavu přijedeš."

„Jasně že jo, José. Tu si za nic na světě nenechám ujít," ujišťuju ho s úsměvem a on mi pokládá ruku kolem pasu a přitahuje si mě blíž k sobě.

„To, že tam přijdeš, pro mě hrozně moc znamená, Ano," šeptá mi do ucha. „Dáš si ještě margaritu?"

„José Luisi Rodriguezi - ty se mě snažíš opít? Protože mám dojem, že se ti to daří," uculím se. „Myslím, že si dám radši pivo. Dojdu nám pro džbán."

„Víc pití, Ano!" zahlaholí Kate.

Kate má výdrž jako bejk. Ruku má omotanou kolem Leviho, jednoho z našich britských spolužáků a zavedeného fotografa studentských novin. Vzhledem k pokročilé opilosti už ale focení vzdal. Teď má oči jenom pro Kate. Ta je jako obvykle oslňující

- ve svém titěrném živůtku, upnutých džínách a vysokých podpatcích a s vyčesanými vlasy, jejichž uvolněné pramínky jí jemně lemují tvář. To já jsem spíš typ na trička a conversky, i když právě teď mám na sobě své nejpřiléhavější džíny. Vyvlékám se z Josého objetí a vstávám od stolu. Jéje. Motá se mi hlava.

Musím se chytit opěradla židle. Dávat tequilu do koktejlů - kdo to kdy slyšel? Cestou k baru mě napadá, že bych si měla zajít na dámy, když už stojím.

Uvažuješ bystře, Ano. Namáhavě se prodírám davem. U toalet je samozřejmě fronta, ale aspoň stojím v klidné a chladné chodbě. Sahám pro telefon, abych při tom čekání něčím zabila čas. Hmm... Komu jsem to volala naposledy? Josému? A předtím? To číslo nepoznávám. No jasně. Grey, myslím, že je to jeho číslo. Zachichotám se. Nemám představu, kolik je hodin; možná ho vzbudím. Třeba by mi mohl prozradit, proč mi poslal ty knihy a tu šifrovanou zprávu. Jestli chce, abych se od něj držela dál, má mi dát pokoj. Potlačuju opilecký úšklebek a mačkám zpětné volání. Bere to na druhé zazvonění.

„Anastasie?" Je překvapený, že volám. No, vlastně i já jsem překvapená, že mu volám. A pak si můj podroušený mozek něčeho všímá. jak poznal, že jsem

to já?

„Proč jsi mi poslal ty knihy?" zabreptám opile.

„Anastasie, jsi v pořádku? Zníš nějak divně." Jeho hlas je plný znepokojení. „Já nejsem ta divná, to ty." Tak - a má to. Teď to schytal od mé alkoholem povzbuzené odvahy. „Anastasie, tys pila?"

„Co je ti do toho?"

„Jsem. zvědavý. Kde jsi?"

„V baru."

„Ve kterém baru?" Teď už zní podrážděně. „V portlandském baru." „Jak se dostaneš domů?"

„Však já už si cestu najdu." Tenhle rozhovor se zrovna nevyvíjí tak, jak jsem si představovala.

„Tak ve kterém jsi baru?"

„Proč jsi mi poslal ty knihy, Christiane?"

„Anastasie, kde jsi? Řekni mi to. Hned." Jeho tón je tak. tak panovačný. Ta jeho obvyklá posedlost kontrolovat cokoliv. Před- stavuju si ho jako filmového režiséra ze starých časů - v pumpkách, jak drží dobový megafon a rákosku. Při té představě se nahlas rozchechtám.

„Ty seš tak. dominantní," hihňám se.

„No tak, Ano, kde ksakru jsi?"

Christian Grey přede mnou kleje. Znovu se zachichotám. „Jsem v Portlandu. to je strááášně daleko od Seattlu."

„Kde v Portlandu?"

„Dobrou noc, Christiane."

„Ano!"

Zavěšuju. Ha! Jenže mi neřekl nic o těch knihách. Zamračím se. Mise nesplněna. Jsem fakt dost opilá - zatímco se posouvám v řadě, nepříjemně se mi točí hlava. Ale co, účelem dýchánku bylo se opít. A to se mi podařilo. Tak takové to teda je - pravděpodobně to nebude zkušenost, kterou bych si chtěla zopakovat. Fronta se posouvá a já se dostávám na řadu.

Otupěle civím na leták připevněný na vnitřní straně dveří toalety, vychvalující přednosti bezpečného sexu. To mě podrž, je možný, že jsem právě volala Christianovi Greyovi? Sakra. Ozývá se vyzvánění mobilu. Samým leknutím nadskočím a překvapeně vyjeknu.

„Ahoj," vykoktám nesměle do sluchátka. S tím jsem teda nepočítala.

„Jedu si pro tebe," oznámí a zavěsí. Jenom Christian Grey dokáže znít tak chladně a zároveň tak výhrůžně.

Do háje. Soukám se do kalhot. Srdce mi buší na poplach. Jede si pro mě? To ne. Asi budu zvracet. nebo ne. jsem v pohodě. Tak počkat. Tahá mě za nos. Neřekla jsem mu, kde jsem. Nemůže mě tady najít. A mimoto, trvalo by mu hodiny se sem ze Seattlu dostat a tou dobou už tu dávno nebudeme. Myju si ruce a zkoumám svůj obličej v zrcadle. Působím lehce překrveně a trochu rozostřeně. Hmm... to bude asi tou tequilou.

Celou věčnost pak čekám u baru na džbán piva a konečně se vracím ke stolu.

„Bylas pryč tak dlouho," spílá mi Kate. „Kdes byla?"

„Čekala jsem ve frontě na dámy."

José s Levim vášnivě debatují o nějakém místním baseballovém týmu. José přerušuje svůj vášnivý výlev, aby nám všem nalil pivo, a já si pořádně přihnu. „Kate, myslím, že se radši půjdu provětrat na čerstvý vzduch." „Ty nic nevydržíš, Ano." „Za pět minut jsem zpátky."

Znovu si razím cestu davem. Začíná se mi dělat špatně, motá se mi hlava a nohy mě nenesou zrovna jistě. Aspoň ne tak jistě jako obvykle.

Teprve když hltám chladný večerní vzduch na parkovišti, zjišťuju, jak moc jsem vlastně opilá. Mám ovlivněné vidění, opravdu vidím dvojmo jako ve starých animácích Toma a Jerryho. Asi budu zvracet. Proč jsem se vlastně tak zřídila?

„Ano," připojuje se ke mně José. „Jsi v pohodě?"

„Myslím, že jsem toho vypila trochu moc," usměju se na něj mdle.

„To já taky," zamumlá a zkoumavě se na mě zahledí tím svým tmavým pohledem. „Nepotřebuješ se opřít?" ptá se, přistupuje blíž a bere mě kolem pasu.

„José, je mi fajn. Myslím, že to zvládnu." Poněkud chabě se ho pokouším odstrčit.

„Prosím, Ano," zašeptá, to už mě drží v náručí a tiskne k sobě. „José, co to děláš?"

„Ty víš, že tě mám rád, Ano. Prosím." Jednou rukou, kterou má položenou na mých bedrech, si mě přidržuje a druhou mi zvedá bradu. To snad ne... on se mě chystá líbat.

„Ne, José, přestaň - ne." Strkám do něj, ale jeho tělo je jako hradba tvořená pevnými svaly, nedokážu s ním hnout. Mezitím mi zanořil ruku do vlasů a teď si mě za ně přidržuje.

„Prosím, Ano, cariňo, " šeptá těsně u mých rtů. Jeho dech je horký a voní příliš sladce - pivem a margaritou. Drobnými polibky si razí cestu podél hrany mé čelisti až ke koutku úst. Vnímám svou rostoucí paniku, jsem opilá a nemám to pod kontrolou. Ten pocit mě dusí.

„José, ne," zaprosím. Tohle nechci. Jsi můj přítel a já asi budu zvracet.

„Myslím, že dáma řekla ne," ozývá se ze tmy tiše. A kruci! Christian Grey, on je tady. Jak? José mě pouští.

„Greyi," odtuší stroze.

S úzkostí stáčím pohled ke Christianovi. Ten pro změnu vraždí očima Josého, vzteky bez sebe. Do háje. Vtom se mi zvedá žaludek. Mé tělo už dál nedokáže udržet všechen ten alkohol a já v nuceném předklonu teatrálně zvracím na chodník.

„Ups - Dios mío, Ano!" José ode mě znechuceně odskakuje. Grey hmátne po mých vlasech, odstraňuje je z palebné zóny a jemně mě směruje k vyvýšenému květníku na okraji parkoviště. S nesmírnou úlevou zaznamenávám, že jsme v relativním přítmí.

„Pokud budeš ještě zvracet, udělej to tady. Podepřu tě."

Jednou rukou mě objímá kolem ramen, ve druhé svírá mé vlasy v provizorním culíku tak, aby mi nepadaly do obličeje. Nemotorně se ho pokouším odstrčit, ale vzápětí znovu zvracím. a pak ještě jednou. Panebože... jak dlouho to bude trvat? Dokonce

i poté, co mám žaludek prázdný a nic už ze mě nejde, zmítají mým tělem plané křečovité stahy. V duchu si přísahám, že už se nikdy v životě nenapiju. O tak příšerné situaci se stejně nedá mluvit nahlas. Konečně to ustává.

Rukama se opírám o cihlovou stěnu květináče, sotva se držím na nohou. Tak důkladné zvracení je opravdu vyčerpávající. Grey mě pouští a podává mi kapesník. Jenom on může mít čistý bavlněný kapesník s monogramem. CTG... Ani jsem nevěděla, že se takové dají ještě koupit. Když si otírám pusu, bezděky se zamýšlím nad tím, co znamená to T. Nedokážu se odhodlat k tomu, abych se na něj podívala. Propadám se hanbou, sama sebou znechucená. Momentálně toužím po tom, aby mě pohltila hlína pod těmi azalkami v květináči. Být všude jinde, jen ne tady.

José ještě pořád postává u vchodu do baru a sleduje nás. Se zaúpěním si skládám hlavu do dlaní. Tenhle okamžik je nepochybně tím nejhorším v mém životě. Hlava se mi točí už jenom z toho, jak se snažím vybavit ten, který vedl doposud - a jediné, co mě napadá, je Christianovo odmítnutí. Ale tohle je mnohem, mnohem víc než pouhé ponížení. Zariskuju jeden krátký pohled do jeho obličeje. Dívá se na mě, ve tváři naprosto vyrovnaný, nic neříkající výraz. Otáčím se k Josému, který sám vypadá poněkud zahanbeně a je zrovna tak jako já dost vycukaný z Greye. Prošpikuju ho zlostným pohledem. Mám pár vybraných slov, kterými bych ráda počastovala svého takříkajíc nejlepšího kamaráda, ale žádné z nich se nedá vyslovit před panem výkonným ředitelem Christianem Greyem. To si snad děláš srandu, Ano. Právě tě viděl, jak házíš šavli na chodník a do místní flóry. Už si jistě povšimnul, že se nechováš jako dáma.

„Já, ehm. uvidíme se vevnitř," zahuhlá José navzdory tomu, že ho nikdo z nás nevnímá, a vytrácí se zpátky do budovy. Zůstávám s Greyem sama. Ach ne. Co mu mám jako vykládat? Začnu tím, že se omluvím za ten telefon.

„Omlouvám se," zadrmolím s pohledem zapíchnutým do kapesníku, který zuřivě žmoulám mezi prsty. Je tak jemný.

„Za co se omlouváš, Anastasie?"

Kčertu, hodlá si mě vychutnat.

„Hlavně za ten telefon. Za to, že mi bylo špatně. Eh, ten seznam je nekonečný," zaskučím a cítím, jak se mi hrne krev do tváří. Prosím, prosím, můžu už umřít?

„Tohle se přihodilo každému, jen možná ne tak dramaticky jako tobě," pronáší suše. „Jde o to, že musíš znát své meze, Anastasie. Teda, já jsem pro posouvání mezí všema deseti, ale vážně, tohle jsi přehnala. Hodláš z toho udělat

zvyk?"

Z přebytku alkoholu a rozčilení se mi asi rozskočí hlav a. Co je mu sakra do toho? Nezvala jsem ho sem. Mluví, jako by mu bylo pětačtyřicet, peskuje mě jako nějaký rozmazlený děcko. Část mého já by mu s chutí vmetla do tváře, že pokud se mi zachce zpít se do němoty každou noc, bude to jen mé rozhodnutí -nic, do čeho by mi mohl kecat. Ale nemám na to dost odvahy Ne teď, když jsem se před ním pozvracela. Proč vlastně nevzal nohy na ramena?

„Ne," hlesnu místo toho kajícně. „Ještě nikdy jsem se neopila. A právě teď ze všeho nejvíc toužím po tom, aby se to už nikdy neopakovalo."

Já prostě nechápu, proč sem přišel. Začíná se mi dělat mdlo. Všímá si toho a zachytí mě dřív, než upadnu; nadlehčuje mě ve svém objetí a tiskne k sobě jako malé dítě.

„Tak pojď, odvezu tě domů," broukne.

„Musím to říct Kate." Už zase jsem v jeho náručí.

„Může jí to říct můj bratr."

„Cože?"

„Můj bratr Elliot se právě baví se slečnou Kavanaghovou."

„Aha?" Nějak to nechápu.

„Byl se mnou, když jsi mi volala.

„V Seattlu?" Jsem z toho nějaká zmatená.

„Ne, ještě pořád bydlím v Heathmanu."

Ještě? Proč?

„Jak jsi mě našel?"

„Napíchnul jsem ti mobil, Anastasie."

No jasně že jo. Jak je to možné? Je to vůbec legální? Šmírákjeden, zasyčí mé podvědomí skrz ten tequilový opar, který mi stále zatemňuje mozek. Ale z nějakého důvodu - nejspíš proto, že se jedná o něj - ho ignoruju.

„Mělas bundu nebo nějakou kabelku?"

„Ehm. jo, obojí. Christiane, prosím, musím to říct Kate. Měla by strach." Stáhne rty do tvrdé linky a naštvaně zafuní.

„Když musíš."

Pouští mě ze svého sevření a za ruku odvádí zpátky do baru. Jse m zesláblá, stále opilá, ztrapněná, vyčerpaná, ponížená. a nějakým zvláštním nedopatřením, naprosto mimo očekávání, rozechvělá. Pevně svírá mou dlaň - a já se topím ve svých pocitech. Budu potřebovat aspoň týden, abych je všechny zpracovala.

Uvnitř je našlapáno a hlučno; začali hrát a taneční parket praská ve švech. Kate u našeho stolu není a José se někam vytratil. Osamělý Levi tam působí jako kůl v plotě.

„Kde je Kate?" zakřičím na něj přes ten rámus. V hlavě mi začíná tepat do rytmu dunivých basů hu dby.

„Tancuje," zařve na mě Levi a já vidím, jak je naštvaný. Podezíravě si měří Christiana. Soukám se do svého černého kabátku a křížem přes rameno si věším tašku. Jakmile si promluvím s Kate, jsem připravená odejít.

Pokládám ruku na Christianovu paži, stoupám si na špičky a křičím mu to do ucha: „Je na parketu." Nosem se přitom otírám o jeho vlasy, vdechuju jeho čistou, svěží vůni. A všechny ty neznámé zakázané pocity, které jsem se snažila potlačovat, vzlínají na povrch a zaplavují mé vyprahlé nitro. Cítím, jak se mi do tváří hrne krev, a někde hluboko, hluboko uvnitř příjemné trnutí.

Christian převrací oči, znovu mě bere za ruku a vleče za sebou k baru. Obsluha se mu okamžitě věnuje, pan Kontrolou Posedlý Grey zkrátka čekat nemusí. Copak mu jde všechno tak snadno? Neslyším, co objednává. Nakonec mi podává ohromnou sklenici plnou studené vody.

„Pij!" houkne na mě jako rozkaz.

Světla stroboskopů se točí a poskakují v rytmu hudby, vrhají zvláštní směs barevného světla a stínů na bar a jeho klientelu. Chri stian je chvíli zelený, pak modrý, zářivě bílý a nakonec démonicky rudý. Přísně mě sleduje. Váhavě usrkávám.

„Všechno!" zavelí.

Je tak despotický. Rukou si pročísne rozcuchané vlasy. Působí frustrovaně, naštvaně. Co ho žere? Teda kromě hloupé opilé holky, která mu volá vprostřed noci, takže získá dojem, že je nutné ji zachránit. Načež se ukazuje, že je opravdu nezbytné ji bránit před jejím těžce zamilovaným kamarádem. A kterou nakonec vidí zvracet ke svým nohám. Bože, Ano... dokážeš se přes to vůbec někdy přenést? mlaskne mé podvědomí nesouhlasně a vrhne na mě přísný pohled přes obroučky svých půlměsíčkových brýlí.

Trochu se zapotácím, Christian mi pokládá ruku na rameno, aby mě stabilizoval. Dělám, co mi přikázal, a piju až do dna. Teď mám pro změnu žaludek na vodě. Bere mi sklenici z ruky a pokládá ji na bar. I přes opilecký opar si všímám, co má na sobě: volnou bílou bavlněnou košili, dobře padnoucí džíny, černé conversky a tmavé sako s proužky. Košili nemá u krku dopnutou a já vidím, jak se mu ve výstřihu lesknou jemné chloupky. A v mém společensky unaveném rozpoložení mi to přijde. rajcovní.

Do třetice mě bere za ruku. Ty bláho - on mě vede na parket. No potěš, já přece netancuju. Zaznamenává můj odpor a já v barevném spektru spatřím jeho pobavený, lehce potměšilý úsměv. Prudkým cuknutím si mě přitahuje k sobě a já se už zase ocitám v jeho náručí. Začíná se mnou tančit a doopravdy mě vede. Páni, ten teda umí tancovat! Nemůžu se vzpamatovat z toho, že s ním držím krok. Možná je to tím, že jsem opilá. Pěvně si mě k sobě tiskne, jeho tělo proti mému.Kdyby mě nedržel tak dobře, jsem si jistá, že bych se mu bezvládně svezla k nohám. Do mysli se mi vkrádá mámino často opakované varování: Nikdy nevěř chlapovi, který umí tancovat.

Zvolna nás provádí skrz dav tanečníků na druhou stranu parketu, až se ocitáme u Kate a Elliota, Christianova bratra. Hlasitá hudba zlomyslně buší uvnitř i vně mé hlavy. Ach ne. Kate předvádí ty své pohyby. Může si zadek ukroutit a to dělá jen tehdy, když se jí někdo líbí. Jako opravdu líbí. To znamená, že ráno snídáme ve třech. Kate!

Christian se naklání a něco křičí Elliotovi do ucha. Já mu nero - zumím. Elliot je vysoký a ramenatý, má světlé vlnité vlasy a jiskrný hříšný pohled. Pod vlivem toho oslňujícího osvětlení nedokážu určit barvu jeho očí. Zazubí se a přitáhne si Kate do svého objetí. A ta je v něm víc než spokojená. Kate! Navzdory svému podroušení jsem celkem v šoku. Vždyť se s ním právě seznámila. Odkývá Elliotovi cokoliv, co jí právě řekl, a s úsměvem mi mává. Christian nás vyvádí z tanečního parketu dvojnásobnou rychlostí.

Takže s Kate jsem nakonec vůbec nemluvila. Je opravdu v pořádku? Je mi jasné, kam ti dva směřují. Budují muset udělat přednášku o bezpečném sexu. Tajně doufám, že četla jeden z těch letáků na dveřích místních toalet. Myšlenky mi divoce víří hlavou a bojují s opilostí a pocitem zmatenosti. Je tu tak horko, takový hluk, příliš mnoho barev - moc světla. Točí se mi hlava. ale ne, zdá se, že se podlaha přibližuje k mému obličeji, aspoň to tak vypadá. A poslední věc, kterou slyším, než úplně ztratím vědomí, je Christianova kletba.

„Do hajzlu!"