Úvod
Středozem ve Starých časech
Postava Túrina měla pro mého otce hluboký význam a jeho dětství, podstatné pro celý příběh, zobrazil velmi citlivě pomocí přímočarých a bezprostředních dialogů: jeho přísnou a trudnomyslnou povahu, jeho smysl pro spravedlnost i soucit; vytvořil rovněţ portrét hbitého, veselého a optimistického Húrina a uzavřené, statečné a hrdé Túrinovy matky Morwen, a také obraz ţivota domácnosti ve studeném dor-lóminském kraji v letech jiţ obtíţených strachem, kdyţ Morgoth ještě před Túri-novým narozením prorazil Obklíčení Angbandu.
To vše se však odehrávalo ve Starých časech, Prvním věku světa, v ne-představitelně vzdálené době. Hlubina času, z níţ se vynořuje tento příběh, byla nezapomenutelně znázorněna v jedné pasáţi z Pána prstenů. Na Velké radě v Roklince hovořil Elrond o Posledním spojenectví elfů a lidí a o poráţce Saurona na konci Druhého věku před více neţ třemi tisíci lety:
Nato se Elrond odmlčel a vzdychl. „Dobře si pamatuji jejich skvělé ko-rouhve,“ pokračoval po chvíli. „Připomnělo mi to slávu Starých časů a bele-riandských vojsk, tolik se shromáţdilo velkých kníţat a kapitánů. A přece ne tolik a ne tak sličných, jako kdyţ padlo Thangorodrim a elfové se mylně domnívali, ţe zlu je jednou provţdy konec.“
„Vy to pamatujete?“ vyslovil Frodo v úţasu nahlas neodbytnou myšlenku. „Ale já myslel,“ zakoktal, kdyţ se k němu Elrond obrátil, „já myslel, ţe Gil-galad padl hrozně dávno.“
„To ano,“ odvětil Elrond váţně. „Má paměť však sahá aţ do Starých časů. Mým otcem byl Eärendil, který se narodil v Gondolinu, neţ město padlo, a má matka byla Elwing, dcera Diora, syna Lúthien z Doriathu. Viděl jsem tři věky západního světa a mnoho poráţek a mnoho neplodných vítězství.“ Asi šest a půl tisíce let předtím, neţ se v Roklince konala Elrondova Rada, se v Dor-lóminu „v zimě toho roku“, jak je zaznamenáno v Bele-riandských letopisech, „se znameními ţalu“ narodil Túrin.
Tragédie jeho ţivota však zdaleka není obsaţena toliko v jeho povaze; byl totiţ odsouzen ţít v pasti zlořečení obrovité a tajemné moci, nená-vistného prokletí, které Morgoth uvrhl na Húrina, Morwen a jejich děti, protoţe se mu Húrin vzepřel a odmítl konat jeho vůli. A Morgoth, Černý nepřítel, jak se mu začalo říkat, byl přece původem „Melkor, první a nejsilnější ze všech Valar, který byl dřív neţ svět“, jak prohlásil k Húrinovi, kdyţ mu ho přivedli zajatého. Nyní trvale přijal tělesnou po-dobu, obrovitou a majestátní, avšak strašlivou, kraloval severozápadu Středozemě a sídlil v mohutné pevnosti Angband neboli v Ţelezném pekle: černý kouř vycházející z vrcholků Thangorodrim, hor, které nad Angbandem navýšil, bylo vidět z dálky, jak poskvrňuje severní oblohu. V Beleriandských letopisech se vypráví, ţe „Morgothovy brány stály pouhých čtyři sta padesát mil od mostu do Menegrothu; daleko, a přece příliš blízko“. Tato slova se vztahují k mostu vedoucímu do sídla elfího krále Thingola, který přijal Túrina za schovance. Sídlo se nazývalo Menegroth, Tisíc jeskyní, a leţelo daleko na jih a východ od Dor-lóminu.
Avšak Morgoth ţil v tělesné podobě, a tak znal strach. Otec o něm napsal: „Jak rostl ve zlobě a vysílal ze sebe zlo, které plodil v podobě lţí a ničemných stvůr, jeho moc přecházela do nich a rozptylovala se, takţe on sám byl stále víc spoután se zemí a nechtělo se mu vycházet z vlast-ních temných pevností.“ Kdyţ tedy velekrál noldorských elfů Fingolfin sám přijel k Angbandu a vyzval Morgotha na souboj, vzkřikl u brány: „Vyjdi ven, zbabělý králi, a bojuj vlastní rukou! Vylez z doupěte, vládce otroků, zalezlý lháři, nepříteli bohů i elfů, pojď ven! Chci totiţ vidět tvou zbabělou tvář.“ A tak (jak se vypráví), „Morgoth vyšel“. Nemohl totiţ „před očima všech svých kapitánů výzvu odmítnout“. Bojoval s velikým kladivem jménem Grond, které při kaţdém úderu vyrylo velkou jámu, a zatloukl Fingolfina do hlíny. Ten však ještě těsně před smrtí přibodl Morgothovu obrovitou nohu k zemi, takţe „vytryskla černá a kouřící krev a zalila jámy vyryté Grondem. … Morgoth od toho dne navţdy kulhal.“ Podobně kdyţ Beren a Lúthien v podobě vlka a netopýra pro-nikli do nejhlubší síně Angbandu, kde Morgoth trůnil, Lúthien ho zaklela kouzlem: „Náhle se zhroutil, jako kdyţ pahorek klouţe lavinou, zřítil se před svým trůnem jako blesk a zůstal leţet na podlaze pekla. Ţelezná koruna se mu s řinčením odkutálela z hlavy.“
Prokletí takové bytosti, jeţ můţe prohlásit, ţe „na Ardě [Zemi] leţí stín mého záměru a vše, co v ní je, se pomalu a jistě sklání před mou vůlí“, je něco jiného neţ kletby nebo zlořečení bytostí s mnohem menší mocí. Morgoth na Húrina a jeho děti „nesvolává“ zlo či neštěstí, „nevzý-vá“ vyšší moc, aby to způsobila: hodlá totiţ jako „Pán osudů Ardy“, jak se před Húrinem označil, uvrhnout svého nepřítele ve zkázu sám svou gigantickou vůlí. „Vytváří“ tedy budoucnost těch, které nenávidí, a Húrinovi říká: „Na všechny, které miluješ, má myšlenka dolehne jako mrak Sudby a přivede je do tmy a zoufalství.“
Muka, která vymyslil pro Húrina, spočívala v tom, ţe „uvidí Mor-gothovýma očima“. Můj otec vysvětlil, co to znamená: jestliţe byl někdo nucen hledět Morgothovi do očí, „viděl“ (neboli přejímal z Morgothovy mysli do své) přesvědčivě věrohodný obraz událostí, pokřivený Mor-gothovou bezmeznou zlobou; pokud byl vůbec někdo schopen vzepřít se Morgothovu příkazu, Húrin se nevzepřel. Podle mého otce to zčásti bylo tím, ţe láska k rodině a úzkostná starost o ně v něm vyvolávala touhu dovědět se o nich co nejvíc, bez ohledu na to, z jakého zdroje, a zčásti to způsobila jeho pýcha; věřil totiţ, ţe Morgotha přemohl v debatě, a ţe tedy dokáţe také „odolat jeho pohledu“, nebo si alespoň zachovat kri-tický rozum a rozlišit mezi skutečností a zlobou.
Po celou dobu Túrinova ţivota od jeho odchodu z Dor-lóminu a po celý ţivot jeho sestry Niënor, která svého otce nikdy nespatřila, bylo Húrinovým údělem právě takto bez hnutí sedět na výšině Thangorodrim v rostoucí hořkosti vnukané jeho mučitelem.
V příběhu Túrina, který sám sebe přejmenoval na Turambara, „Pána sudby“, se Morgothovo prokletí zdá být chápáno jako moc vyslaná, aby působila zlo a vyhledávala své oběti; proto je řečeno, ţe se padlý Vala sám obává, ţe Túrin „doroste k takové moci, ţe kletba, kterou na něj vloţil, ztratí účinnost a on unikne osudu, jenţ mu byl připraven“ (s. 97). Později v Nargothrondu Túrin své pravé jméno tajil, a tak se rozzlobil, kdyţ je Gwindor vyjevil: „Teď jsi mi učinil zle, příteli, kdyţ jsi prozradil mé pravé jméno a přivolal na mě mou sudbu, před níţ jsem se chtěl skrýt.“ Právě Gwindor pověděl Túrinovi, co se vyprávělo v Angbandu, kde byl Gwindor vězněn: ţe Morgoth vloţil na Húrina a celý jeho rod kletbu. Nyní však rozezlenému Túrinovi odpověděl: „Ta sudba je v tobě, ne v tvém jménu.“
Toto sloţité pojetí je pro příběh tak podstatné, ţe otec pro něj dokonce navrhl alternativní název Narn e∙’ Rach Morgoth, Příběh o Morgothově kletbě. Jeho názor na ně je zřejmý z těchto slov: „Tak skončil příběh neblahého Túrina, nejhorší z Morgothových skutků mezi lidmi staro-dávného světa.“
Kdyţ Stromovous rázoval Fangornovým hvozdem se Smíškem a Pi-pinem v podpaţí, zpíval jim o místech, která znával v dávných dobách, a o stromech, jeţ tam rostly:
Vrbovými luhy Tasarinanu chodíval jsem zjara.
Ach, ten pohled a ta vůně jara v Nan-tasarionu.
A řekl jsem, že je to dobré.
V létě jsem bloudil jilmovými lesy Ossiriandu.
Ach, to světlo a ta hudba v létě u sedmi řek Ossir!
A myslel jsem, že je to nejlepší.
S podzimem jsem přišel k neldorethským bukům.
Ach, to zlato a ta červeň a ty vzdechy listí v podzimním Taur-na-neldoru.
Bylo to víc, než jsem si mohl přát.
Do borového lesa na výšině Dorthonion vyšplhal jsem v zimě.
Ach, ten vítr a ty černé větve zimy na Orod-na-Thônu.
Můj hlas se zvedl a pěl do nebe.
Nyní ty země všechny leží pod mořem.
A já chodím po Ambaróně, Tauremorně, Aldalómë,
ve své vlastní zemi, v kraji Fangornově,
kde dlouze roste kořání
a roky hustěji než listí leží
v Tauremornalómë. Paměť Stromovouse, „enta zemí zrozeného, starého jako hory“, byla vskutku dlouhá. Vzpomínal na starodávné hvozdy v rozlehlém kraji Beleriandu, jenţ byl zničen v bouřích Velké bitvy na konci Starých časů. Velké moře se přes něj přelilo a zatopilo všechny země západně od Modrých hor, nazývaných Ered Luin a Ered Lindon: proto mapa v knize Silmarillion na východě končí tímto pohořím, kdeţto mapa k Pánu prstenů tímtéţ pohořím končí na západě; ve Třetím věku ze země na-zývané jednak Ossiriand, Země sedmi řek, jednak Lindon, po jejíchţ jilmových lesích kdysi Stromovous chodíval, nezůstalo nic neţ pří-mořské kraje za horami, na mapě pojmenované Forlindon a Harlindon (Severní Lindon a Jiţní Lindon).
Chodíval také mezi mohutnými borovicemi na vysočině Dorthonionu („Zemi borovic“), která se později nazývala Taur-nu-Fuin, „Les noci“, kdyţ ji Morgoth proměnil v „kraj děsu a temných kouzel, bloudění a zoufalství“ (s. 101), a došel do Neldorethu, severního hvozdu Thingo-lovy říše Doriath.
Právě v Beleriandu a zemích na sever od něj se odehrával Túrinův strašný osud; ano, jak Dorthonion, tak Doriath, kudy chodíval Stromo-vous, byly pro jeho ţivot klíčové. Narodil se do světa plného válek, ačkoli poslední a největší bitva v beleriandských válkách se odehrála, kdyţ byl ještě dítě. Velmi stručný přehled toho, jak se vše zběhlo, odpoví na otázky, jeţ vyvstávají v průběhu vyprávění, a také na různé naráţky a odvolávky.
Severní hranici Beleriandu zřejmě tvořily Hory stínu, Ered Wethrin, za nimiţ leţela Húrinova země Dor-lómin, součást Hithlumu; na vý-chodě se Beleriand táhl aţ k předhůří Modrých hor. Dále na východ se prostíraly země, o nichţ se v historii Starých časů téměř nemluví; avšak národy, které tu historii utvářely, přišly od východu přes průsmyky Modrých hor.
Elfové se objevili na zemi daleko na východě, u jezera, které se na-zývalo Cuiviénen, Vody probuzení. Valar je pozvali, aby opustili Stře-dozem a přes Velké moře se odebrali do „Blaţené říše“ Aman na západě světa, do země bohů. Ti, kdo pozvání přijali, podnikli pod vedením Valy Oromëho, Lovce, velký pochod napříč Středozemí, a nazývají se Eldar, elfové Velké pouti, Vznešení elfové, aby se odlišili od těch, kdo pozvání odmítli a zvolili si jako svou vlast a úděl Středozem. To jsou „niţší elfové“, nazývaní Avari, Neochotní.
Avšak ne všichni Eldar přepluli moře, přestoţe překročili Modré hory; ti, kdo zůstali v Beleriandu, se jmenují Sindar, Šedí elfové. Jejich velekrálem byl Thingol (coţ znamená „Šedoplášť“), jenţ jim vládl z Menegrothu, Tisíce jeskyní v Doriathu. A ne všichni Eldar, kteří Velké moře přepluli, v zemi Valar zůstali; jedna z jejich velkých čeledí, Noldor („Učení“), se totiţ do Středozemě vrátila. Těm se říká Vyhnanci. Hlavním hybatelem jejich vzpoury proti Valar byl Fëanor, „Ohnivý duch“, nejstarší syn Finwëho, jenţ vedl zástup Noldor z Cuiviénenu, ale nyní jiţ byl mrtev. Klíčovou událost v historii elfů můj otec v Dodatku A k Pánu prstenů stručně vylíčil takto:
Fëanor byl největším z Eldar v umění i učenosti, avšak také nejpyšnější a nejsvévolnější. Vyrobil Tři klenoty, silmarily, a naplnil je září Dvou stromů, Telperionu a Laurelinu, jeţ osvětlovaly zemi Valar. Po klenotech zatouţil Morgoth, Nepřítel, a ukradl je, kdyţ nejprve zničil Stromy, odnesl je do Středozemě a střeţil je ve své veliké pevnosti Thangorodrim [hory nad An-gbandem]. Proti vůli Valar opustil Fëanor Blaţenou říši a odešel do vy-hnanství ve Středozemi. Odvedl s sebou velkou část svého lidu; ve své pýše totiţ hodlal dobýt klenoty zpět od Morgotha silou. Následovala beznadějná válka Eldar a Edain proti Thangorodrim, v níţ byli nakonec naprosto pora-ţeni.
Fëanor brzy po návratu Noldor do Středozemě padl v bitvě a jeho sedm synů ovládalo rozlehlé země na východě Beleriandu mezi Dorthoni-onem (Taur-nu-Fuin) a Modrými horami; jejich moc však zanikla ve strašlivé Bitvě nespočetných slz, která je vylíčena v Húrinových dětech, a od té doby „Fëanorovi synové bloudili jako větrem hnané listí“ (s. 39).
Druhým synem Finwëho byl Fingolfin (Fëanorův nevlastní bratr), jenţ byl povaţován za velekrále všech Noldor; se svým synem Fingonem vládl v Hithlumu, který leţel severozápadně od vysokého pohoří Ered Wethrin, Hor stínu. Fingolfin bydlel v Mithrimu u velkého stejnojmen-ného jezera, kdeţto Fingon drţel Dor-lómin na jihu Hithlumu. Jejich hlavní pevností byla Barad Eithel (Věţ u pramene) u Eithel Sirionu (pramene Sirionu), kde z východního srázu Hor stínu prýštila řeka Sirion: tam mnoho let slouţil jako voják Sador, starý chromý sluha Húrina a Morwen, jak vyprávěl Túrinovi (s. 26). Po Fingolfinově smrti v souboji s Morgothem se stal velekrálem Noldor Fingon. Túrin ho jednou spatřil, kdyţ „s mnoha svými pány projíţděl Dor-lóminem, jel přes most nad Nen Lalaith a bíle a stříbřitě se třpytil“ (s. 25).
Fingolfinovým druhým synem byl Turgon. Zprvu po návratu Noldor bydlel v domě zvaném Vinyamar, u moře, v kraji Nevrastu, západně od Dor-lóminu; tajně však vybudoval skryté město Gondolin, které stálo východně od řeky Sirion, na pahorku uprostřed planiny zvané Tumla-den, zcela obklopeno Okruţními horami. Kdyţ byl Gondolin po mnoha letech dřiny postaven, Turgon se z Vinyamaru odstěhoval a bydlel se svým lidem, jak s Noldor, tak se Sindar, v Gondolinu; tato elfí pevnost podivuhodné krásy byla po staletí uchovávána v nejhlubší tajnosti. Její jediný vchod nebylo moţno nalézt a navíc byl silně střeţen, takţe do ní nemohl vstoupit nikdo cizí, a Morgoth nebyl s to zjistit, kde se nalézá. Teprve v Bitvě nespočetných slz, kdy od odchodu z Vinyamaru uplynulo víc neţ tři sta padesát let, se Turgon z Gondolinu vynořil se svým veli-kým vojskem.
Třetí syn Finwëho, vlastní bratr Fingolfinův a nevlastní bratr Fëano-rův, byl Finarfin. Ten se do Středozemě nevrátil, ale jeho synové a dcera přišli s vojskem Fingolfina a jeho synů. Nejstarším Finarfinovým synem byl Finrod, který se inspiroval velkolepostí a krásou Menegrothu v Do-riathu a zaloţil podzemní pevnostní město Nargothrond. Proto byl na-zýván Felagund, coţ v jazyce trpaslíků znamenalo „Pán jeskyní“ nebo „Stavitel jeskyní“. Brány Nargothrondu se otvíraly do rokle řeky Narog v západním Beleriandu v místě, kudy protékala vysokými pahorky nazý-vanými Taur-en-Faroth neboli Vysoký Faroth; Finrodova říše se však prostírala doširoka, na východ aţ k řece Sirion a na západ k řece Nenning, jeţ se vlévala do moře u přístavu Eglarest. Finrod však byl zabit v kobkách Morgothova hlavního sluţebníka Saurona a nargothrondskou korunu převzal druhý Finarfinův syn Orodreth: to se stalo v roce ná-sledujícím po narození Túrina v Dor-lóminu.
Ostatní Finarfinovi synové, Angrod a Aegnor, vazalové svého bratra Finroda, dleli v Dorthonionu a hleděli na sever přes rozlehlou pláň Ard-galen. Finrodova sestra Galadriel dlouho bydlela v Doriathu u královny Melian. Melian byla Maia, duch obdařený velkou mocí, který na sebe vzal lidskou podobu a sídlil v beleriandských lesích s králem Thingolem. Byla matkou Elrondovy pramáti Lúthien. Nedlouho před návratem Noldor z Amanu, kdyţ z Angbandu přitáhly na jih do Beleri-andu silné armády, Melian (jak se vypráví v Silmarillionu) „vyslala svou moc a ohradila celé panství [hvozdy Neldoreth a Region] kolem dokola neviditelnou hradbou stínu a zmatení: Melianiným pásem, jímţ od té doby nemohl projít nikdo proti její vůli nebo proti vůli krále Thingola, pokud nepřicházel s větší mocí, neţ měla Maia Melian“. Od té doby se ta země jmenovala Doriath, „Opásaná země“.
V šedesátém roce po návratu Noldor vyšlo z Angbandu velké vojsko skřetů, čímţ skončilo mnoho let míru. Noldor je však naprosto porazili a potřeli. Toto střetnutí se nazývalo Dagor Aglareb, Slavná bitva; elfí páni ji však pochopili jako výstrahu a vytvořili Obklíčení Angbandu, které trvalo téměř čtyři sta let.
Vypráví se, ţe lidé (jimţ elfové říkali Atani, „Ti druzí“, a Hildor, „Následníci“) povstali ke konci Starých časů daleko na východě Stře-dozemě; avšak lidé, kteří za dnů Dlouhého míru, kdy byl Angband ob-klíčen a jeho brány zavřeny, vstoupili do Beleriandu, nikdy nemluvili o svých nejstarších dějinách. Vůdce těchto prvních lidí, kteří překročili Modré hory, se jmenoval Bëor Starý. Kdyţ se s nimi jako první potkal nargothrondský král Finrod Felagund, Bëor prohlásil: „Za námi leţí tma a my jsme se k ní obrátili zády a nechceme se tam vracet ani v myšlen-kách. Naše srdce se obrátila k západu a věříme, ţe tam najdeme Svět-lo.“ Stejně mluvil starý Húrinův slouţící Sador k chlapci Túrinovi (s. 26). Později se však vyprávělo, ţe jakmile se objevili lidé a Morgoth se o tom dověděl, naposled opustil Angband a odebral se na Východ, a ţe první lidé, kteří vstoupili do Beleriandu, „litovali a vzbouřili se proti Temné moci a byli krutě pronásledováni a utiskováni těmi, kdo ji uctívali, a jejími sluţebníky“.
Tito lidé patřili ke třem Domům známým jako Dům Bëorův, Dům Hadorův a Dům Halethin. Húrinův otec Galdor Vysoký byl z Hadorova domu: byl totiţ Hadorovým synem; Húrinova matka však pocházela z Halethina domu, kdeţto jeho manţelka Morwen z domu Bëorova a byla spřízněná s Berenem. Lidé ze Tří domů se nazývali Edain (sindarská podoba slova Atani) a říkalo se jim Přátelé elfů. Hador sídlil v Hithlumu a od krále Fingolfina obdrţel vládu nad Dor-lóminem; Bëorův lid se usídlil v Dorthonionu a Halethin lid tou dobou sídlil v lese Brethil. Kdyţ skončilo Obklíčení Angbandu, přišli přes hory lidé docela jiného druhu; běţně se jim říkalo Východňané a někteří sehráli v Túrinově příběhu důleţitou roli.
Obklíčení Angbandu skončilo děsivě náhle (ovšem po dlouhé přípravě) jedné noci uprostřed zimy, 395 let poté, co začalo. Morgoth vypustil řeky ohně, které se valily dolů z Thangorodrim, a rozlehlá travnatá pláň Ard-galen, která se prostírala na sever od Dorthonionu, se proměnila ve vyprahlou a neplodnou pustinu. Od té doby byla známa jako Anfauglith, Dusivý prach.
Tento katastrofální výpad byl nazván Dagor Bragollach, Bitva náh-lého plamene. Tenkrát se poprvé z Angbandu v plné síle vynořil Glaurung, Otec draků, na jih se valily obrovské armády skřetů, elfí páni Dortho-nionu padli a s nimi velká část Bëorova lidu. Král Fingolfin a jeho syn Fingon byli s hithlumskými bojovníky zahnáni zpět do pevnosti Eithel Sirion ve východní stěně Hor stínu a Hador Zlatohlavý při její obraně zahynul. Pánem Dor-lóminu se potom stal Húrinův otec Galdor; proudy ohně se totiţ zastavily o hráz Hor stínu a Hithlum i Dor-lómin odolaly.
V roce po Bragollachu se Fingolfin v záchvatu zoufalství rozjel k Angbandu a vyzval Morgotha na souboj. O dva roky později se Húrin a Huor dostali do Gondolinu. Po dalších čtyřech letech byl v pevnosti Eithel Sirion při obnoveném útoku na Hithlum zabit Húrinův otec Galdor. Sador byl při tom, jak vyprávěl Túrinovi (s. 27), a viděl Húrina (tehdy jednadvacetiletého mladíka), „jak přebírá jeho panství a velení“.
Všechny tyto věci byly v paměti Dor-lóminu čerstvé, kdyţ se devět let po Bitvě náhlého plamene narodil Túrin.
Postava Túrina měla pro mého otce hluboký význam a jeho dětství, podstatné pro celý příběh, zobrazil velmi citlivě pomocí přímočarých a bezprostředních dialogů: jeho přísnou a trudnomyslnou povahu, jeho smysl pro spravedlnost i soucit; vytvořil rovněţ portrét hbitého, veselého a optimistického Húrina a uzavřené, statečné a hrdé Túrinovy matky Morwen, a také obraz ţivota domácnosti ve studeném dor-lóminském kraji v letech jiţ obtíţených strachem, kdyţ Morgoth ještě před Túri-novým narozením prorazil Obklíčení Angbandu.
To vše se však odehrávalo ve Starých časech, Prvním věku světa, v ne-představitelně vzdálené době. Hlubina času, z níţ se vynořuje tento příběh, byla nezapomenutelně znázorněna v jedné pasáţi z Pána prstenů. Na Velké radě v Roklince hovořil Elrond o Posledním spojenectví elfů a lidí a o poráţce Saurona na konci Druhého věku před více neţ třemi tisíci lety:
Nato se Elrond odmlčel a vzdychl. „Dobře si pamatuji jejich skvělé ko-rouhve,“ pokračoval po chvíli. „Připomnělo mi to slávu Starých časů a bele-riandských vojsk, tolik se shromáţdilo velkých kníţat a kapitánů. A přece ne tolik a ne tak sličných, jako kdyţ padlo Thangorodrim a elfové se mylně domnívali, ţe zlu je jednou provţdy konec.“
„Vy to pamatujete?“ vyslovil Frodo v úţasu nahlas neodbytnou myšlenku. „Ale já myslel,“ zakoktal, kdyţ se k němu Elrond obrátil, „já myslel, ţe Gil-galad padl hrozně dávno.“
„To ano,“ odvětil Elrond váţně. „Má paměť však sahá aţ do Starých časů. Mým otcem byl Eärendil, který se narodil v Gondolinu, neţ město padlo, a má matka byla Elwing, dcera Diora, syna Lúthien z Doriathu. Viděl jsem tři věky západního světa a mnoho poráţek a mnoho neplodných vítězství.“ Asi šest a půl tisíce let předtím, neţ se v Roklince konala Elrondova Rada, se v Dor-lóminu „v zimě toho roku“, jak je zaznamenáno v Bele-riandských letopisech, „se znameními ţalu“ narodil Túrin.
Tragédie jeho ţivota však zdaleka není obsaţena toliko v jeho povaze; byl totiţ odsouzen ţít v pasti zlořečení obrovité a tajemné moci, nená-vistného prokletí, které Morgoth uvrhl na Húrina, Morwen a jejich děti, protoţe se mu Húrin vzepřel a odmítl konat jeho vůli. A Morgoth, Černý nepřítel, jak se mu začalo říkat, byl přece původem „Melkor, první a nejsilnější ze všech Valar, který byl dřív neţ svět“, jak prohlásil k Húrinovi, kdyţ mu ho přivedli zajatého. Nyní trvale přijal tělesnou po-dobu, obrovitou a majestátní, avšak strašlivou, kraloval severozápadu Středozemě a sídlil v mohutné pevnosti Angband neboli v Ţelezném pekle: černý kouř vycházející z vrcholků Thangorodrim, hor, které nad Angbandem navýšil, bylo vidět z dálky, jak poskvrňuje severní oblohu. V Beleriandských letopisech se vypráví, ţe „Morgothovy brány stály pouhých čtyři sta padesát mil od mostu do Menegrothu; daleko, a přece příliš blízko“. Tato slova se vztahují k mostu vedoucímu do sídla elfího krále Thingola, který přijal Túrina za schovance. Sídlo se nazývalo Menegroth, Tisíc jeskyní, a leţelo daleko na jih a východ od Dor-lóminu.
Avšak Morgoth ţil v tělesné podobě, a tak znal strach. Otec o něm napsal: „Jak rostl ve zlobě a vysílal ze sebe zlo, které plodil v podobě lţí a ničemných stvůr, jeho moc přecházela do nich a rozptylovala se, takţe on sám byl stále víc spoután se zemí a nechtělo se mu vycházet z vlast-ních temných pevností.“ Kdyţ tedy velekrál noldorských elfů Fingolfin sám přijel k Angbandu a vyzval Morgotha na souboj, vzkřikl u brány: „Vyjdi ven, zbabělý králi, a bojuj vlastní rukou! Vylez z doupěte, vládce otroků, zalezlý lháři, nepříteli bohů i elfů, pojď ven! Chci totiţ vidět tvou zbabělou tvář.“ A tak (jak se vypráví), „Morgoth vyšel“. Nemohl totiţ „před očima všech svých kapitánů výzvu odmítnout“. Bojoval s velikým kladivem jménem Grond, které při kaţdém úderu vyrylo velkou jámu, a zatloukl Fingolfina do hlíny. Ten však ještě těsně před smrtí přibodl Morgothovu obrovitou nohu k zemi, takţe „vytryskla černá a kouřící krev a zalila jámy vyryté Grondem. … Morgoth od toho dne navţdy kulhal.“ Podobně kdyţ Beren a Lúthien v podobě vlka a netopýra pro-nikli do nejhlubší síně Angbandu, kde Morgoth trůnil, Lúthien ho zaklela kouzlem: „Náhle se zhroutil, jako kdyţ pahorek klouţe lavinou, zřítil se před svým trůnem jako blesk a zůstal leţet na podlaze pekla. Ţelezná koruna se mu s řinčením odkutálela z hlavy.“
Prokletí takové bytosti, jeţ můţe prohlásit, ţe „na Ardě [Zemi] leţí stín mého záměru a vše, co v ní je, se pomalu a jistě sklání před mou vůlí“, je něco jiného neţ kletby nebo zlořečení bytostí s mnohem menší mocí. Morgoth na Húrina a jeho děti „nesvolává“ zlo či neštěstí, „nevzý-vá“ vyšší moc, aby to způsobila: hodlá totiţ jako „Pán osudů Ardy“, jak se před Húrinem označil, uvrhnout svého nepřítele ve zkázu sám svou gigantickou vůlí. „Vytváří“ tedy budoucnost těch, které nenávidí, a Húrinovi říká: „Na všechny, které miluješ, má myšlenka dolehne jako mrak Sudby a přivede je do tmy a zoufalství.“
Muka, která vymyslil pro Húrina, spočívala v tom, ţe „uvidí Mor-gothovýma očima“. Můj otec vysvětlil, co to znamená: jestliţe byl někdo nucen hledět Morgothovi do očí, „viděl“ (neboli přejímal z Morgothovy mysli do své) přesvědčivě věrohodný obraz událostí, pokřivený Mor-gothovou bezmeznou zlobou; pokud byl vůbec někdo schopen vzepřít se Morgothovu příkazu, Húrin se nevzepřel. Podle mého otce to zčásti bylo tím, ţe láska k rodině a úzkostná starost o ně v něm vyvolávala touhu dovědět se o nich co nejvíc, bez ohledu na to, z jakého zdroje, a zčásti to způsobila jeho pýcha; věřil totiţ, ţe Morgotha přemohl v debatě, a ţe tedy dokáţe také „odolat jeho pohledu“, nebo si alespoň zachovat kri-tický rozum a rozlišit mezi skutečností a zlobou.
Po celou dobu Túrinova ţivota od jeho odchodu z Dor-lóminu a po celý ţivot jeho sestry Niënor, která svého otce nikdy nespatřila, bylo Húrinovým údělem právě takto bez hnutí sedět na výšině Thangorodrim v rostoucí hořkosti vnukané jeho mučitelem.
V příběhu Túrina, který sám sebe přejmenoval na Turambara, „Pána sudby“, se Morgothovo prokletí zdá být chápáno jako moc vyslaná, aby působila zlo a vyhledávala své oběti; proto je řečeno, ţe se padlý Vala sám obává, ţe Túrin „doroste k takové moci, ţe kletba, kterou na něj vloţil, ztratí účinnost a on unikne osudu, jenţ mu byl připraven“ (s. 97). Později v Nargothrondu Túrin své pravé jméno tajil, a tak se rozzlobil, kdyţ je Gwindor vyjevil: „Teď jsi mi učinil zle, příteli, kdyţ jsi prozradil mé pravé jméno a přivolal na mě mou sudbu, před níţ jsem se chtěl skrýt.“ Právě Gwindor pověděl Túrinovi, co se vyprávělo v Angbandu, kde byl Gwindor vězněn: ţe Morgoth vloţil na Húrina a celý jeho rod kletbu. Nyní však rozezlenému Túrinovi odpověděl: „Ta sudba je v tobě, ne v tvém jménu.“
Toto sloţité pojetí je pro příběh tak podstatné, ţe otec pro něj dokonce navrhl alternativní název Narn e∙’ Rach Morgoth, Příběh o Morgothově kletbě. Jeho názor na ně je zřejmý z těchto slov: „Tak skončil příběh neblahého Túrina, nejhorší z Morgothových skutků mezi lidmi staro-dávného světa.“
Kdyţ Stromovous rázoval Fangornovým hvozdem se Smíškem a Pi-pinem v podpaţí, zpíval jim o místech, která znával v dávných dobách, a o stromech, jeţ tam rostly:
Vrbovými luhy Tasarinanu chodíval jsem zjara.
Ach, ten pohled a ta vůně jara v Nan-tasarionu.
A řekl jsem, že je to dobré.
V létě jsem bloudil jilmovými lesy Ossiriandu.
Ach, to světlo a ta hudba v létě u sedmi řek Ossir!
A myslel jsem, že je to nejlepší.
S podzimem jsem přišel k neldorethským bukům.
Ach, to zlato a ta červeň a ty vzdechy listí v podzimním Taur-na-neldoru.
Bylo to víc, než jsem si mohl přát.
Do borového lesa na výšině Dorthonion vyšplhal jsem v zimě.
Ach, ten vítr a ty černé větve zimy na Orod-na-Thônu.
Můj hlas se zvedl a pěl do nebe.
Nyní ty země všechny leží pod mořem.
A já chodím po Ambaróně, Tauremorně, Aldalómë,
ve své vlastní zemi, v kraji Fangornově,
kde dlouze roste kořání
a roky hustěji než listí leží
v Tauremornalómë. Paměť Stromovouse, „enta zemí zrozeného, starého jako hory“, byla vskutku dlouhá. Vzpomínal na starodávné hvozdy v rozlehlém kraji Beleriandu, jenţ byl zničen v bouřích Velké bitvy na konci Starých časů. Velké moře se přes něj přelilo a zatopilo všechny země západně od Modrých hor, nazývaných Ered Luin a Ered Lindon: proto mapa v knize Silmarillion na východě končí tímto pohořím, kdeţto mapa k Pánu prstenů tímtéţ pohořím končí na západě; ve Třetím věku ze země na-zývané jednak Ossiriand, Země sedmi řek, jednak Lindon, po jejíchţ jilmových lesích kdysi Stromovous chodíval, nezůstalo nic neţ pří-mořské kraje za horami, na mapě pojmenované Forlindon a Harlindon (Severní Lindon a Jiţní Lindon).
Chodíval také mezi mohutnými borovicemi na vysočině Dorthonionu („Zemi borovic“), která se později nazývala Taur-nu-Fuin, „Les noci“, kdyţ ji Morgoth proměnil v „kraj děsu a temných kouzel, bloudění a zoufalství“ (s. 101), a došel do Neldorethu, severního hvozdu Thingo-lovy říše Doriath.
Právě v Beleriandu a zemích na sever od něj se odehrával Túrinův strašný osud; ano, jak Dorthonion, tak Doriath, kudy chodíval Stromo-vous, byly pro jeho ţivot klíčové. Narodil se do světa plného válek, ačkoli poslední a největší bitva v beleriandských válkách se odehrála, kdyţ byl ještě dítě. Velmi stručný přehled toho, jak se vše zběhlo, odpoví na otázky, jeţ vyvstávají v průběhu vyprávění, a také na různé naráţky a odvolávky.
Severní hranici Beleriandu zřejmě tvořily Hory stínu, Ered Wethrin, za nimiţ leţela Húrinova země Dor-lómin, součást Hithlumu; na vý-chodě se Beleriand táhl aţ k předhůří Modrých hor. Dále na východ se prostíraly země, o nichţ se v historii Starých časů téměř nemluví; avšak národy, které tu historii utvářely, přišly od východu přes průsmyky Modrých hor.
Elfové se objevili na zemi daleko na východě, u jezera, které se na-zývalo Cuiviénen, Vody probuzení. Valar je pozvali, aby opustili Stře-dozem a přes Velké moře se odebrali do „Blaţené říše“ Aman na západě světa, do země bohů. Ti, kdo pozvání přijali, podnikli pod vedením Valy Oromëho, Lovce, velký pochod napříč Středozemí, a nazývají se Eldar, elfové Velké pouti, Vznešení elfové, aby se odlišili od těch, kdo pozvání odmítli a zvolili si jako svou vlast a úděl Středozem. To jsou „niţší elfové“, nazývaní Avari, Neochotní.
Avšak ne všichni Eldar přepluli moře, přestoţe překročili Modré hory; ti, kdo zůstali v Beleriandu, se jmenují Sindar, Šedí elfové. Jejich velekrálem byl Thingol (coţ znamená „Šedoplášť“), jenţ jim vládl z Menegrothu, Tisíce jeskyní v Doriathu. A ne všichni Eldar, kteří Velké moře přepluli, v zemi Valar zůstali; jedna z jejich velkých čeledí, Noldor („Učení“), se totiţ do Středozemě vrátila. Těm se říká Vyhnanci. Hlavním hybatelem jejich vzpoury proti Valar byl Fëanor, „Ohnivý duch“, nejstarší syn Finwëho, jenţ vedl zástup Noldor z Cuiviénenu, ale nyní jiţ byl mrtev. Klíčovou událost v historii elfů můj otec v Dodatku A k Pánu prstenů stručně vylíčil takto:
Fëanor byl největším z Eldar v umění i učenosti, avšak také nejpyšnější a nejsvévolnější. Vyrobil Tři klenoty, silmarily, a naplnil je září Dvou stromů, Telperionu a Laurelinu, jeţ osvětlovaly zemi Valar. Po klenotech zatouţil Morgoth, Nepřítel, a ukradl je, kdyţ nejprve zničil Stromy, odnesl je do Středozemě a střeţil je ve své veliké pevnosti Thangorodrim [hory nad An-gbandem]. Proti vůli Valar opustil Fëanor Blaţenou říši a odešel do vy-hnanství ve Středozemi. Odvedl s sebou velkou část svého lidu; ve své pýše totiţ hodlal dobýt klenoty zpět od Morgotha silou. Následovala beznadějná válka Eldar a Edain proti Thangorodrim, v níţ byli nakonec naprosto pora-ţeni.
Fëanor brzy po návratu Noldor do Středozemě padl v bitvě a jeho sedm synů ovládalo rozlehlé země na východě Beleriandu mezi Dorthoni-onem (Taur-nu-Fuin) a Modrými horami; jejich moc však zanikla ve strašlivé Bitvě nespočetných slz, která je vylíčena v Húrinových dětech, a od té doby „Fëanorovi synové bloudili jako větrem hnané listí“ (s. 39).
Druhým synem Finwëho byl Fingolfin (Fëanorův nevlastní bratr), jenţ byl povaţován za velekrále všech Noldor; se svým synem Fingonem vládl v Hithlumu, který leţel severozápadně od vysokého pohoří Ered Wethrin, Hor stínu. Fingolfin bydlel v Mithrimu u velkého stejnojmen-ného jezera, kdeţto Fingon drţel Dor-lómin na jihu Hithlumu. Jejich hlavní pevností byla Barad Eithel (Věţ u pramene) u Eithel Sirionu (pramene Sirionu), kde z východního srázu Hor stínu prýštila řeka Sirion: tam mnoho let slouţil jako voják Sador, starý chromý sluha Húrina a Morwen, jak vyprávěl Túrinovi (s. 26). Po Fingolfinově smrti v souboji s Morgothem se stal velekrálem Noldor Fingon. Túrin ho jednou spatřil, kdyţ „s mnoha svými pány projíţděl Dor-lóminem, jel přes most nad Nen Lalaith a bíle a stříbřitě se třpytil“ (s. 25).
Fingolfinovým druhým synem byl Turgon. Zprvu po návratu Noldor bydlel v domě zvaném Vinyamar, u moře, v kraji Nevrastu, západně od Dor-lóminu; tajně však vybudoval skryté město Gondolin, které stálo východně od řeky Sirion, na pahorku uprostřed planiny zvané Tumla-den, zcela obklopeno Okruţními horami. Kdyţ byl Gondolin po mnoha letech dřiny postaven, Turgon se z Vinyamaru odstěhoval a bydlel se svým lidem, jak s Noldor, tak se Sindar, v Gondolinu; tato elfí pevnost podivuhodné krásy byla po staletí uchovávána v nejhlubší tajnosti. Její jediný vchod nebylo moţno nalézt a navíc byl silně střeţen, takţe do ní nemohl vstoupit nikdo cizí, a Morgoth nebyl s to zjistit, kde se nalézá. Teprve v Bitvě nespočetných slz, kdy od odchodu z Vinyamaru uplynulo víc neţ tři sta padesát let, se Turgon z Gondolinu vynořil se svým veli-kým vojskem.
Třetí syn Finwëho, vlastní bratr Fingolfinův a nevlastní bratr Fëano-rův, byl Finarfin. Ten se do Středozemě nevrátil, ale jeho synové a dcera přišli s vojskem Fingolfina a jeho synů. Nejstarším Finarfinovým synem byl Finrod, který se inspiroval velkolepostí a krásou Menegrothu v Do-riathu a zaloţil podzemní pevnostní město Nargothrond. Proto byl na-zýván Felagund, coţ v jazyce trpaslíků znamenalo „Pán jeskyní“ nebo „Stavitel jeskyní“. Brány Nargothrondu se otvíraly do rokle řeky Narog v západním Beleriandu v místě, kudy protékala vysokými pahorky nazý-vanými Taur-en-Faroth neboli Vysoký Faroth; Finrodova říše se však prostírala doširoka, na východ aţ k řece Sirion a na západ k řece Nenning, jeţ se vlévala do moře u přístavu Eglarest. Finrod však byl zabit v kobkách Morgothova hlavního sluţebníka Saurona a nargothrondskou korunu převzal druhý Finarfinův syn Orodreth: to se stalo v roce ná-sledujícím po narození Túrina v Dor-lóminu.
Ostatní Finarfinovi synové, Angrod a Aegnor, vazalové svého bratra Finroda, dleli v Dorthonionu a hleděli na sever přes rozlehlou pláň Ard-galen. Finrodova sestra Galadriel dlouho bydlela v Doriathu u královny Melian. Melian byla Maia, duch obdařený velkou mocí, který na sebe vzal lidskou podobu a sídlil v beleriandských lesích s králem Thingolem. Byla matkou Elrondovy pramáti Lúthien. Nedlouho před návratem Noldor z Amanu, kdyţ z Angbandu přitáhly na jih do Beleri-andu silné armády, Melian (jak se vypráví v Silmarillionu) „vyslala svou moc a ohradila celé panství [hvozdy Neldoreth a Region] kolem dokola neviditelnou hradbou stínu a zmatení: Melianiným pásem, jímţ od té doby nemohl projít nikdo proti její vůli nebo proti vůli krále Thingola, pokud nepřicházel s větší mocí, neţ měla Maia Melian“. Od té doby se ta země jmenovala Doriath, „Opásaná země“.
V šedesátém roce po návratu Noldor vyšlo z Angbandu velké vojsko skřetů, čímţ skončilo mnoho let míru. Noldor je však naprosto porazili a potřeli. Toto střetnutí se nazývalo Dagor Aglareb, Slavná bitva; elfí páni ji však pochopili jako výstrahu a vytvořili Obklíčení Angbandu, které trvalo téměř čtyři sta let.
Vypráví se, ţe lidé (jimţ elfové říkali Atani, „Ti druzí“, a Hildor, „Následníci“) povstali ke konci Starých časů daleko na východě Stře-dozemě; avšak lidé, kteří za dnů Dlouhého míru, kdy byl Angband ob-klíčen a jeho brány zavřeny, vstoupili do Beleriandu, nikdy nemluvili o svých nejstarších dějinách. Vůdce těchto prvních lidí, kteří překročili Modré hory, se jmenoval Bëor Starý. Kdyţ se s nimi jako první potkal nargothrondský král Finrod Felagund, Bëor prohlásil: „Za námi leţí tma a my jsme se k ní obrátili zády a nechceme se tam vracet ani v myšlen-kách. Naše srdce se obrátila k západu a věříme, ţe tam najdeme Svět-lo.“ Stejně mluvil starý Húrinův slouţící Sador k chlapci Túrinovi (s. 26). Později se však vyprávělo, ţe jakmile se objevili lidé a Morgoth se o tom dověděl, naposled opustil Angband a odebral se na Východ, a ţe první lidé, kteří vstoupili do Beleriandu, „litovali a vzbouřili se proti Temné moci a byli krutě pronásledováni a utiskováni těmi, kdo ji uctívali, a jejími sluţebníky“.
Tito lidé patřili ke třem Domům známým jako Dům Bëorův, Dům Hadorův a Dům Halethin. Húrinův otec Galdor Vysoký byl z Hadorova domu: byl totiţ Hadorovým synem; Húrinova matka však pocházela z Halethina domu, kdeţto jeho manţelka Morwen z domu Bëorova a byla spřízněná s Berenem. Lidé ze Tří domů se nazývali Edain (sindarská podoba slova Atani) a říkalo se jim Přátelé elfů. Hador sídlil v Hithlumu a od krále Fingolfina obdrţel vládu nad Dor-lóminem; Bëorův lid se usídlil v Dorthonionu a Halethin lid tou dobou sídlil v lese Brethil. Kdyţ skončilo Obklíčení Angbandu, přišli přes hory lidé docela jiného druhu; běţně se jim říkalo Východňané a někteří sehráli v Túrinově příběhu důleţitou roli.
Obklíčení Angbandu skončilo děsivě náhle (ovšem po dlouhé přípravě) jedné noci uprostřed zimy, 395 let poté, co začalo. Morgoth vypustil řeky ohně, které se valily dolů z Thangorodrim, a rozlehlá travnatá pláň Ard-galen, která se prostírala na sever od Dorthonionu, se proměnila ve vyprahlou a neplodnou pustinu. Od té doby byla známa jako Anfauglith, Dusivý prach.
Tento katastrofální výpad byl nazván Dagor Bragollach, Bitva náh-lého plamene. Tenkrát se poprvé z Angbandu v plné síle vynořil Glaurung, Otec draků, na jih se valily obrovské armády skřetů, elfí páni Dortho-nionu padli a s nimi velká část Bëorova lidu. Král Fingolfin a jeho syn Fingon byli s hithlumskými bojovníky zahnáni zpět do pevnosti Eithel Sirion ve východní stěně Hor stínu a Hador Zlatohlavý při její obraně zahynul. Pánem Dor-lóminu se potom stal Húrinův otec Galdor; proudy ohně se totiţ zastavily o hráz Hor stínu a Hithlum i Dor-lómin odolaly.
V roce po Bragollachu se Fingolfin v záchvatu zoufalství rozjel k Angbandu a vyzval Morgotha na souboj. O dva roky později se Húrin a Huor dostali do Gondolinu. Po dalších čtyřech letech byl v pevnosti Eithel Sirion při obnoveném útoku na Hithlum zabit Húrinův otec Galdor. Sador byl při tom, jak vyprávěl Túrinovi (s. 27), a viděl Húrina (tehdy jednadvacetiletého mladíka), „jak přebírá jeho panství a velení“.
Všechny tyto věci byly v paměti Dor-lóminu čerstvé, kdyţ se devět let po Bitvě náhlého plamene narodil Túrin.
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára
Poznámka: Komentár môže zverejniť iba člen tohto blogu.