Predslov
Nelze popřít, že velmi mnoho čtenářů Pána prstenů vůbec nezná pověsti ze Starých časů (dříve uveřejněné v různých podobách v Silmarillionu, Nedokončených příbězích a v The History of Middle-earth), leda z do-slechu jako cosi zvláštního a nepřístupného pojetím i literárním zpracová-ním. Proto již dlouho povaţuji za opodstatněné předložit otcovu dlouhou verzi pověsti o Húrinových dětech jako samostatné dílo v knižní podobě, s co nejmenšími redakčními zásahy a především jako souvislý příběh bez mezer a přeryvů, pokud toho bude moţné dosáhnout bez zkreslování a vymýšlení, přestoţe otec některé části zanechal v nehotové podobě.
Myslil jsem si, ţe by se takto předložený příběh o osudu Túrina a Niënor, dětí Húrina a Morwen, mohl stát průhledem do neznámé Stře-dozemě, v níţ se odehrává děj ţivý a bezprostřední, a přece pojatý jako vyprávění z dávných věků, z utonulých zemí západně od Modrých hor, kde se v mládí procházíval Stromovous, o ţivotě Túrina Turambara v Dor-lóminu, Doriathu, Nargothrondu a Brethilském lese.
Tato kniha je tedy určena především čtenářům, kteří si například vzpomenou, ţe kůţe Oduly byla tak strašlivě tuhá, že ji „nemohla pro-razit ţádná lidská síla, ani kdyby meč ukoval elf nebo trpaslík a kdyby jej vedla Berenova či Túrinova ruka“, nebo že Elrond v Roklince před Frodem mluvil o Túrinovi jako o „jednom z mocných přátel elfů z dávných dob“, ale nic víc o něm nevědí.
Kdyţ byl můj otec mladý, během první světové války, dávno předtím, neţ vůbec tušil, ţe jednou vznikne příběh o Hobitovi nebo o Pánu prstenů, začal sepisovat soubor pověstí, které nazval Kniha ztracených pověstí. Bylo to jeho první literární dílo, a k tomu značně rozsáhlé. Přestoţe zůstalo nedokončené, existuje čtrnáct úplných příběhů. Právě v Knize ztracených pověstí se ve vyprávění poprvé objevili bohové neboli Valar, elfové a lidé jako děti Ilúvatara (Stvořitele), Melkor-Morgoth jako velký nepřítel, balrogové a skřeti a také země, do nichţ jsou příběhy umístěny: „země bohů“ Valinor za západním oceánem a „Velké země“ (později nazývané „Středozem“) mezi východními a západními moři.
Tři ze Ztracených pověstí byly pojednány v mnohem větší šíři a roz-sahu. Všechny tři se zabývají jak lidmi, tak elfy. Jsou to Pověst o Tin-úviel (jeţ se v Pánu prstenů objevuje ve stručné podobě jako příběh o Berenovi a Lúthien, který Aragorn vyprávěl hobitům na Větrově; otec ji napsal v roce 1917), Turambar a Foalókë (Túrin Turambar a drak; jistě existovala jiţ v roce 1919, ne-li dříve), a Pád Gondolinu (1916-17). V často citovaném úryvku z dlouhého dopisu z roku 1951, v němţ otec své dílo popisoval tři roky před vydáním Společenstva Prstenu, vyprávěl o svých mladistvých ambicích: „Kdysi dávno (uţ mi od té doby dávno spadl hřebínek) jsem zamýšlel vytvořit soubor více či méně souvislých pověstí, od vznešených a kosmogonických aţ po romantické pohádky – ty vyšší by byly zaloţeny na menších, spjatých se zemí, kdeţto ty menší by přejímaly nádheru z velkolepého pozadí… Některé z velkých pověstí jsem chtěl rozepsat v plnosti a mnohé pouze vřadit do celkového sché-matu a ponechat v náčrtku.“
Z této vzpomínky je zřejmé, ţe k jeho pojetí budoucího Silmarillionu jiţ odedávna patřilo to, ţe některé z „Pověstí“ budou pojednány mnohem obšírněji; v témţe dopise z roku 1951 dokonce výslovně zmiňuje tři pověsti, o nichţ jsem výše konstatoval, ţe jsou zdaleka nejdelší z Knihy ztracených pověstí. Příběh o Berenovi a Lúthien zde nazval „hlavním z příběhů Silmarillionu“ a řekl o něm: „Ta pověst je (podle mne krásná a silná) hrdinsko-bájeslovná romance, přijatelná sama o sobě i při velmi mlhavé všeobecné znalosti pozadí. Tvoří však také podstatný článek v cyklu a vytrţená ze svého místa v něm postrádá svůj plný význam. Existují i jiné pověsti téměř stejně obsáhle pojednané,“ pokračoval dále, „stejně nezávislé, a přesto spjaté s celkovou historií“: totiţ Húrinovy děti a Pád Gondolinu. Z otcových slov mi tedy nesporně vyplývá, ţe pokud by dokázal vy-tvořit definitivní, ukončená vyprávění v ţádoucím rozsahu, povaţoval by tři „Velké pověsti“ ze Starých časů (Berena a Lúthien, Húrinovy děti a Pád Gondolinu) za díla natolik úplná sama o sobě, ţe nevyţadují znalost velkého souboru pověstí známého jako Silmarillion. Na druhé straně, jak otec tamtéţ poznamenal, příběh o Húrinových dětech je ne-odlučnou součástí historie elfů a lidí ve Starých časech a nutně se v něm vyskytuje mnoţství odvolávek na události a okolnosti onoho většího příběhu.
Zatěţovat čtenáře mnoţstvím poznámek podávajících informace o osobách a událostech, které jsou málokdy skutečně důleţité pro bez-prostřední vyprávění, by bylo v naprostém rozporu s pojetím této knihy. Tu a tam by však mohlo být uţitečné takovou pomoc poskytnout; proto jsem v Úvodu podal velmi stručný přehled o Beleriandu a o národech, které tam ţily ke konci Starých časů, kdy se narodili Túrin a Niënor, a kromě mapy Beleriandu a zemí severně od něho jsem přidal i seznam všech jmen a názvů, které se v textu vyskytují, s velmi stručnými údaji o kaţdém z nich, a zjednodušené rodokmeny.
Na konci knihy je Dodatek, sloţený ze dvou částí: první se týká ot-cových pokusů dospět ke konečné podobě tří příběhů, druhý sestavování textu této knihy, který se v mnoha ohledech liší od znění v Nedokonče-ných příbězích.
Jsem velmi vděčný svému synovi Adamu Tolkienovi za pomoc, bez níţ bych se při sestavování a předkládání látky Úvodu a Dodatku neo-bešel, a také za převedení knihy do elektronické podoby, coţ bych sám určitě nezvládl.
Myslil jsem si, ţe by se takto předložený příběh o osudu Túrina a Niënor, dětí Húrina a Morwen, mohl stát průhledem do neznámé Stře-dozemě, v níţ se odehrává děj ţivý a bezprostřední, a přece pojatý jako vyprávění z dávných věků, z utonulých zemí západně od Modrých hor, kde se v mládí procházíval Stromovous, o ţivotě Túrina Turambara v Dor-lóminu, Doriathu, Nargothrondu a Brethilském lese.
Tato kniha je tedy určena především čtenářům, kteří si například vzpomenou, ţe kůţe Oduly byla tak strašlivě tuhá, že ji „nemohla pro-razit ţádná lidská síla, ani kdyby meč ukoval elf nebo trpaslík a kdyby jej vedla Berenova či Túrinova ruka“, nebo že Elrond v Roklince před Frodem mluvil o Túrinovi jako o „jednom z mocných přátel elfů z dávných dob“, ale nic víc o něm nevědí.
Kdyţ byl můj otec mladý, během první světové války, dávno předtím, neţ vůbec tušil, ţe jednou vznikne příběh o Hobitovi nebo o Pánu prstenů, začal sepisovat soubor pověstí, které nazval Kniha ztracených pověstí. Bylo to jeho první literární dílo, a k tomu značně rozsáhlé. Přestoţe zůstalo nedokončené, existuje čtrnáct úplných příběhů. Právě v Knize ztracených pověstí se ve vyprávění poprvé objevili bohové neboli Valar, elfové a lidé jako děti Ilúvatara (Stvořitele), Melkor-Morgoth jako velký nepřítel, balrogové a skřeti a také země, do nichţ jsou příběhy umístěny: „země bohů“ Valinor za západním oceánem a „Velké země“ (později nazývané „Středozem“) mezi východními a západními moři.
Tři ze Ztracených pověstí byly pojednány v mnohem větší šíři a roz-sahu. Všechny tři se zabývají jak lidmi, tak elfy. Jsou to Pověst o Tin-úviel (jeţ se v Pánu prstenů objevuje ve stručné podobě jako příběh o Berenovi a Lúthien, který Aragorn vyprávěl hobitům na Větrově; otec ji napsal v roce 1917), Turambar a Foalókë (Túrin Turambar a drak; jistě existovala jiţ v roce 1919, ne-li dříve), a Pád Gondolinu (1916-17). V často citovaném úryvku z dlouhého dopisu z roku 1951, v němţ otec své dílo popisoval tři roky před vydáním Společenstva Prstenu, vyprávěl o svých mladistvých ambicích: „Kdysi dávno (uţ mi od té doby dávno spadl hřebínek) jsem zamýšlel vytvořit soubor více či méně souvislých pověstí, od vznešených a kosmogonických aţ po romantické pohádky – ty vyšší by byly zaloţeny na menších, spjatých se zemí, kdeţto ty menší by přejímaly nádheru z velkolepého pozadí… Některé z velkých pověstí jsem chtěl rozepsat v plnosti a mnohé pouze vřadit do celkového sché-matu a ponechat v náčrtku.“
Z této vzpomínky je zřejmé, ţe k jeho pojetí budoucího Silmarillionu jiţ odedávna patřilo to, ţe některé z „Pověstí“ budou pojednány mnohem obšírněji; v témţe dopise z roku 1951 dokonce výslovně zmiňuje tři pověsti, o nichţ jsem výše konstatoval, ţe jsou zdaleka nejdelší z Knihy ztracených pověstí. Příběh o Berenovi a Lúthien zde nazval „hlavním z příběhů Silmarillionu“ a řekl o něm: „Ta pověst je (podle mne krásná a silná) hrdinsko-bájeslovná romance, přijatelná sama o sobě i při velmi mlhavé všeobecné znalosti pozadí. Tvoří však také podstatný článek v cyklu a vytrţená ze svého místa v něm postrádá svůj plný význam. Existují i jiné pověsti téměř stejně obsáhle pojednané,“ pokračoval dále, „stejně nezávislé, a přesto spjaté s celkovou historií“: totiţ Húrinovy děti a Pád Gondolinu. Z otcových slov mi tedy nesporně vyplývá, ţe pokud by dokázal vy-tvořit definitivní, ukončená vyprávění v ţádoucím rozsahu, povaţoval by tři „Velké pověsti“ ze Starých časů (Berena a Lúthien, Húrinovy děti a Pád Gondolinu) za díla natolik úplná sama o sobě, ţe nevyţadují znalost velkého souboru pověstí známého jako Silmarillion. Na druhé straně, jak otec tamtéţ poznamenal, příběh o Húrinových dětech je ne-odlučnou součástí historie elfů a lidí ve Starých časech a nutně se v něm vyskytuje mnoţství odvolávek na události a okolnosti onoho většího příběhu.
Zatěţovat čtenáře mnoţstvím poznámek podávajících informace o osobách a událostech, které jsou málokdy skutečně důleţité pro bez-prostřední vyprávění, by bylo v naprostém rozporu s pojetím této knihy. Tu a tam by však mohlo být uţitečné takovou pomoc poskytnout; proto jsem v Úvodu podal velmi stručný přehled o Beleriandu a o národech, které tam ţily ke konci Starých časů, kdy se narodili Túrin a Niënor, a kromě mapy Beleriandu a zemí severně od něho jsem přidal i seznam všech jmen a názvů, které se v textu vyskytují, s velmi stručnými údaji o kaţdém z nich, a zjednodušené rodokmeny.
Na konci knihy je Dodatek, sloţený ze dvou částí: první se týká ot-cových pokusů dospět ke konečné podobě tří příběhů, druhý sestavování textu této knihy, který se v mnoha ohledech liší od znění v Nedokonče-ných příbězích.
Jsem velmi vděčný svému synovi Adamu Tolkienovi za pomoc, bez níţ bych se při sestavování a předkládání látky Úvodu a Dodatku neo-bešel, a také za převedení knihy do elektronické podoby, coţ bych sám určitě nezvládl.
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára
Poznámka: Komentár môže zverejniť iba člen tohto blogu.