Rezistencia (CZ) 2012 31. kapitola

KAPITOLA 31

Té noci se mi nezdá o Tobiášovi ani o Willovi, ale o mé matce. Stojíme
v sadu u Mírumilovných. Jablka právě dozrála a visí nám jen několik centimetrů
nad hlavou. Listy vrhají na její tvář stín. Je oblečená v černé, ačkoli
jsem ji nikdy v černé neviděla. Učí mě, jak se plete cop. Předvádí mi
to na svých vlasech a směje se, když se mi zamotají prsty.
Probudím se. Jak to, že jsem si nikdy nevšimla, že je tak plná energie,
tak Neohrožená? Vždyť jsem naproti ní sedávala každé ráno u snídaně.
Nebo jsem se neuměla dívat?
Zabořím obličej do tenké matrace, na které tady spím. Nikdy už se
o ní nic nedozvím. Ale ona se aspoň nedozví, co jsem udělala Willovi.
Myslím, že bych to neunesla.
Když mě Peter vede o několik vteřin - či minut? — později chodbou,
ještě pořád zaháním ospalost.
„Petere.“ Bolí mě v krku; musela jsem křičet ze spaní. „Kolik je hodin?“
Má hodinky, ale jsou přetočené, takže na ciferník nevidím. Ani se neobtěžuje
se na ně podívat.
„Ty jsi moje nová osobní ochranka?“ zeptám se. „Já jenom jestli kvůli
mně nezanedbáváš svý ostatní povinosti, jako třeba kopat do štěňat nebo
očumovat holky, když se převlíkají.“
„Hele, já vím, cos Willovi udělala. Nedělej, že jsi lepší než já, protože
jsme úplně stejní.“
Chodby se od sebe liší jen svou délkou. Pojmenovávám je podle počtu
kroků, které musím udělat před další odbočkou. Deset. Čtyřicet sedm.
Dvacet devět.
„Mýlíš se,“ namítnu. „Možná jsme oba špatní, ale pořád je mezi náma
velkej rozdíl - já se sebou narozdíl od tebe nejsem spokojená.“
Peter si mírně odfrkne. Procházíme teď mezi stoly v nějaké laboratoři.
Vtom si uvědomím, kde jsem a kam jdeme: do místnosti, kterou mi Jeanine
ukázala jako první. Do místnosti, kde mě usmrtí. Roztřesu se tak silně,
až začnu cvakat zuby. Stěží se držím na nohách, v hlavě mi začnou vířit
myšlenky. Je to jenom místnost, říkám si. Místnost jako každá jiná.
Jsem taková lhářka.
Tentokrát jsou tu lidé. V jednom rohu postávají čtyři Neohrožení
zrádci a u kovového stolu uprostřed sálu čeká Jeanine a spolu s ní dva Sečtělí
- žena s tmavou pletí a starší muž, oba v pláštích. Kolem stolu je rozestavěno
několik přístrojů, ze kterých vychází velké množství drátů.
Netuším, k čemu většina zařízení slouží. Ale jedno poznám — monitor
srdeční činnosti. Co má Jeanine v plánu, že to vyžaduje srdeční monitor?
„Položte ji na stůl,“ řekne Jeanine znuděně. Na chvíli se zadívám na
ocelové lůžko, které na mě čeká. Co když si to rozmyslela a chce to se
mnou skončit už ted? Co když tady dneska umřu? Peter mě popadne za
paže. Vší silou se mu pokusím vykroutit.
Bez problému mě zvedne, vyhne se mým kopancům a mrskne se mnou
na stůl tak, že mi vyrazí dech. Zalapám po vzduchu a naslepo máchnu
pěstí. Zasáhnu jej do zápěstí. Trhne sebou, ale to už mu spěchají na pomoc
ostatní zrádci.
Jeden mi přidrží kotníky, druhý ramena a Peter mě černými pásy připoutá
ke stolu. Zraněným ramenem mi vystřelí ochromující bolest. Přestanu
sebou házet.
„Co to ksakru děláte?“ obořím se na ně a vytočím krk k Jeanine. „Dohodly
jsme se na spolupráci! Dohodly jsme se —“
„Tohle se naší dohody netyká,“ odvětí Jeanine a podívá se na hodinky.
„Nejde o tebe, Beatrice.“
Dveře se znovu otevřou.
Do místnosti vejde - vkulhd — Tobias, obklopený zrádci. Obličej má
zhmožděný a nad jedním obočím rozšklebenou ránu. Z jeho pohybů se
vytratila obvyklá uvážlivost. Drží se nezvykle vzpřímeně. Určitě je zraněný.
Raději si ani nepředstavuju, co s ním asi dělali.
„Co má tohle znamenat?“ Hlas má drsný, ochraptělý.
Nejspíš od křiku.
Stáhne se mi hrdlo.
„Tris,“ řekne a vrhne se ke mně. Udělá sotva pár kroků, když se ho
zrádci pohotově chopí. „Tris, není ti nic?“
„Ne,“ ujistím ho. „A tobě?“
Zavrtí hlavou. Nevěřím mu.
„Nerada plýtvám časem, pane Eatone, a tak mě napadlo postupovat
čistě logicky. Se sérem pravdy by to bylo pochopitelně jednodušší, ale
než bychom pana Kanga přesvědčili, aby nám jej dal, trvalo by to několik
dní. Střeží ho jako poklad. A několik dní je dlouhá doba.“ Vykročí dopředu.
V ruce drží injekční stříkačku. Sérum v ní má šedou barvu. Mohlo
by se jednat o novou verzi simulačního séra, ale to se mi nezdá pravděpodobné.
Nevím, jestli chci vědět, co to je. Jestli se Jeanine tváří takhle samolibě,
nemůže to znamenat nic příznivého.
„Za chvíli dám Tris injekci. Věřím, že vaše nesobecké instinkty nakonec
zvítězí a konečně mi řeknete přesně to, co od vás chci slyšet.“
„Co chce slyšet?“ skočím jí do řeči.
„Kde mají odpadlíci bezpečné úkryty,“ odpoví mi Tobias, aniž by se
na mě podíval.
Vytřeštím oči. Odpadlíci jsou ted naší poslední nadějí, když se polovi236
na Neohrožených a celá Upřímnost neubrání simulaci a když každý druhý
v Odevzdanosti přišel o život.
„Neříkej jí to. Stejně mě zabije. Nic jí neříkej!“
„Připomeňte mi, pane Eatone,“ ozve se znovu Jeanine, „na jaké bázi
fungují simulace, které v Neohroženosti používáte?“
„Nejsme ve škole,“ procedí Tobias mezi zuby. „Rovnou řekni, co s ní
chceš dělat.“
„Dočkáte se, ale nejdřív mi odpovězte na otázku.“
„Fajn.“ Tobias vyhledá můj pohled. „Simulace stimulují amygdalu,
která ovlivňuje chování při strachu. Na základě tohoto strachu vytvoří simulace
halucinaci. Pomocí transmitcru putují data do počítače, který je
zpracovává a vyhodnocuje.“
Odříkává to jako básničku, kterou zná už roky. A možná že ano - řízením
simulací strávil přece jen hodně času.
„Velmi dobře,“ řekne Jeanine. „Když jsem před řadou let simulační sérum
pro Neohrožené vyvíjela, zjistili jsme, že při určité koncentraci séra
ochromí strach mozek natolik, že není schopen vymyslet nové prostředí,
ve kterém by halucinace pokračovala. Z toho důvodu jsme roztok zředili,
aby byly simulace poučnější. To ale neznamená, že jsem zapomněla, jak
koncentrovanou verzi séra vyrobit.“
Malíčkem poklepe na stříkačku.
„Strach,“ pokračuje, „je silnější než bolest. Chtěl byste něco říct, než
slečně Priorové podám injekci?“
Tobias sevře rty.
A Jeanine mi zapíchne jehlu do krku.
+++
Začne to poklidně, jen se mi rozbuší srdce. Nejdřív si nejsem jistá, jestli
slyším opravdu své vlastní srdce, protože bije tak hlasitě. Ale brzy mi dojde,
že to je mé srdce a že buší stále rychleji.
Dlaně se mi orosí potem. Klesnu na kolena.
A pak už musím lapat po vzduchu, abych se vůbec nadechla.
Ve stejné chvíli začnu vřeštět.
Už.
Nedokážu.
Myslet.
+++
Tobias bojuje u dveří se zrádci.
Vtom vedle sebe zaslechnu zvuk, který připomíná dětské naříkání.
Škubnu hlavou, abych zjistila, odkud vřískot pochází, ale vidím jen monitor
srdečního tepu. Spáry mezi dlaždicemi na stropě se začnou krabatit
a měnit v nestvůry. Vzduch prostoupí zápach shnilých ryb. Navalí se
mi. Nestvůry získají konkrétní obrysy - jsou to ptáci, vrány. Zobáky mají
dlouhé jako moje předloktí a svými temnými křídly odstíní veškeré světlo.
„Tris,“ zaslechnu Tobiášův hlas. Obrátím k němu zrak.
Stojí u stejných dveří jako předtím, než jsem dostala tu injekci, ale teď
drží v ruce nůž. Natáhne ruku a namíří jeho ostří k sobě. Pak ruku přiblíží
k hrudníku a špičkou se dotkne žaludku.
„Co to děláš? Přestaň!“
Jen se pousměje a řekne: „Dělám to kvůli tobě.“
Pomalu zatlačí nůž hlouběji. Na košili mu prosákne krev. Mám pocit,
že se pozvracím. Začnu sebou zuřivě házet, abych se vyprostila z řemenů.
„Ne, přestaň!“ křičím a mlátím sebou. Kdyby to byla simulace, už
bych pásy dávno zpřetrhala, takže to je skutečné, je to skutečné. Zavřeštím.
Tobias si zarazí nůž do žaludku až po rukojeť. Zhroutí se k zemi. Během
krátké chvíle se kolem něj utvoří kaluž krve. Ptačí přízraky na něj
obrátí své lesklé oči a v jednom víru křídel a pařátů se k němu slétnou a začnou
do něj klovat. Skrz rozvířené peří stále vidím Tobiášovy oči; ještě pořád
je při vědomí.
Jeden z ptáků dosedne Tobiášovi na prsty, kterými svírá rukojeť nože.
Tobias si vytáhne nůž z těla. Nůž zařinčí o zem. Měla bych se modlit, aby
už konečně umřel, ale nedokážu to. Jsem sobec. Prohnu se v zádech, napínám
všechny svaly a celý krk mě bolí od křiku, který se mezitím proměnil
v lavinu nesrozumitelných skřeků a nemá konce.
+++
„Sedativum,“ nařídí přísný hlas.
Něco mě bodne do krku a mé srdce začne bušit pomaleji. Rozbrečím
se úlevou. Nic jiného nějakou chvíli dělat nedokážu.
To nebyl strach. To bylo něco jiného. Pocit, který by vůbec neměl existovat.
„Pusťte mě,“ zachrčí Tobias. Jeho hlas zní ještě ochraptěleji. Několikrát
za sebou zamrkám, abych na něj přes slzy viděla. Na pažích má červené
šrámy, jak se snažil zrádcům vyškubnout, ale neumírá; je v pořádku.
„Pusťte mě, jinak vám nic neřeknu.“
Jeanine přikývne a Tobias se ke mně rozběhne. Jednou rukou mě obejme,
druhou se dotkne mých vlasů. Na prstech mu ulpí mé slzy, ale nešetře
je. Skloní se ke mně a opře si čelo o mé.
„Úkryty odpadlíků,“ řekne mdle do mé tváře. „Doneste mapu. Vyznačím
vám je.“
Jeho čelo je studené a suché. Bolí mě všechny svaly. Kdo ví, jak dlouho
mě tam Jeanine držela, zatímco mým tělem pulsovalo její hrůzné sérum.
Tobias se odtáhne, ale naše prsty zůstanou propletené tak dlouho, dokud
jej ode mě strážci neodtrhnou a neodvedou pryč. Ruka mi ochable
klesne na stůl. S žádnými řemeny už zápolit nechci. Chci jen spát.
„Když už tě tady máme...“ promluví Jeanine, sotva Tobiáše odvedou.
Zvedne zrak a zadívá se na jednoho ze Sečtělých. „Přiveďte ho. Je čas.“
Pak se vrátí pohledem ke mně.
„Teď budeš spát. Během té doby tě podrobíme krátké proceduře, kte
rá nám umožní tvůj mozek lépe pochopit. Nebude to nic invazivního. Ale
ještě předtím... Slíbila jsem ti, že vše bude probíhat velmi transparentně.
Proto mám pocit, že bys měla vědět, kdo konkrétně mě v mém úsilí podporoval.“
Pousměje se. „Kdo mi řekl, pro jaké tři frakce máš předpoklady,
i to, jak tě sem co nejsnadněji přilákat. Kdo mi poradil použít při poslední
simulaci tvou matku, aby byla halucinace efektivnější.“
Podívá se ke dveřím. Sedativum začíná účinkovat, obraz před očima se
mi rozmazává. Ohlédnu se, a přestože jsem po uklidňující injekci otupělá,
poznám jej.
Caleb.