Rezistencia (CZ) 2012 30. kapitola

KAPITOLA 30

Jednou jsem někde četla, že pláč se vymyká vědeckému odůvodnění. Slzy
mají oči jen zvlhčit. Slzné žlázy nemají důvod produkovat nadměrné
množství slz jenom proto, že je člověk rozrušený.
Myslím, že člověk pláče proto, aby ze sebe dostal to zvířecí, co v něm
je, a neztratil přitom svou lidskost. Protože v mém nitru je zvíře, které
prská a dere se ke svobodě, k Tobiášovi, a především k životu. I kdybych
se snažila sebevíc, nikdy nad ním nezvítězím. A tak brečím do dlaní.
+ + +
Vlevo, vpravo, vpravo. Vlevo, vpravo, vlevo. Vpravo, vpravo. Tak po sobě
jdou odbočky z výchozího bodu - mé cely - do cíle.
Jsme zase v jiné místnosti. Uvnitř se vyjímá polohovatelné křeslo, jako
u zubaře. V jednom rohu je obrazovka a stůl. Za ním sedí Jeanine.
„Kde je?“ chci vědět.
Cekala jsem dlouhé hodiny, abych se na to zeptala. Usnula jsem a zdálo
se mi, že honím Tobiáše po základně Neohrožených. Mohla jsem běžet
nadlidsky rychle, ale on měl pořád náskok a na každém dalším rohu jsem
zahlédla jen cíp jeho košile nebo podpatek jeho boty.
Jeanine mi věnuje zmatený pohled. Ale nijak zmatená není. Jen si se
mnou hraje.
„Tobias,“ řeknu a jejího pohledu si nevšímám. Ruce se mi třesou, ale
tentokrát ne strachem, ale vzteky. „Kde je? Co s ním děláte?“
„Nevidím žádný důvod, proč bych ti to měla sdělovat,“ řekne Jeanine.
„A vzhledem k tomu, že tady nemáš žádný vliv, tak opravdu nevím,
jak bys mě mohla přesvědčit o opaku, ledaže bys chtěla změnit podmínky
naší dohody.“
Chci na ni zakřičet, že mě pochopitelně, pochopitelné, víc zajímá Tobias
než moje Divergence, ale nezakřičím. Nemůžu si dovolit ukvapená rozhodnutí.
Jeanine udělá s Tobiášem, co bude chtít, ať už o tom budu vědět, nebo
ne. Je důležitější, abych plně porozuměla tomu, co se bude dít se mnou.
Nadechnu se nosem, nosem vydechnu. Vytřepu si ruce. Posadím se
do křesla.
„Zajímavě,“ podotkne Jeanine.
„Nemáte náhodou řídit celou frakci a chystat válku?“ zeptám se. „Proč
tady ztrácíte čas s nějakou šestnáctiletou holkou?“
„Vyjadřuješ se o sobě pokaždé jinak, jak ti to zrovna vyhovuje,“ opáčí
Jeanine a opře se. „Jednou tvrdíš, že už nejsi malá, podruhé zase, že jsi. Mě
ale zajímá jedno: Jak se vidíš doopravdy? Jako velká, nebo malá? Či něco
mezi? Nebo nic z toho?“
Odpovím jí stejně monotónně, stejně věcně. „Nevidím žádný důvod,
proč bych vám to měla sdělovat.“
Uslyším nepatrné odfrknutí. Peter si dá ruku přes ústa. Jeanine po něm
vrhne nasupený pohled a Peterův smích lehce přejde do zakašlání.
„Posměch je dětinský, Beatrice,“ řekne Jeanine. „Nesluší ti.“
„Posměch je dětinský, Beatrice. “ Snažím se co nej věrněji napodobit její
hlas. „Nesluší t i “
„Sérum,“ poručí Jeanine a zabodne oči do Petera. Ten přistoupí ke stolu,
chvíli neobratně zápolí s černým pouzdrem, z kterého nakonec vyndá
již připravenou injekční stříkačku.
Potom ke mně vykročí. Natáhnu ruku.
„Když dovolíš,“ řeknu.
Pohledem požádá Jeanine o svolení. „V pořádku,“ vyjádří se Jeanine.
Peter mi podá stříkačku. Zabodnu si její jehlu do krku a stlačím plunžrový
píst. Jeanine zmáčkne jedno z tlačítek svého počítače a všechno se ponoří
do tmy.
+++
Má matka stojí v uličce a jednou rukou se drží horní tyče. Její tvář se neobrací
k lidem, kteří sedí kolem mě, ale k městu, kterým autobus potácivě
projíždí. Všimnu si, že na čele a kolem úst má vrásky, když se zachmuří.
„Co se děje?“ zeptám se.
„Tolik se toho musí udělat,“ řekne a nepatrně kývne směrem k oknu.
„A zbylo nás tak málo.“
Je zřejmé, na co naráží. Kolem není nic než sutiny. Na protější straně
ulice leží sesutá budova. V průchodech mezi domy se povalují skleněné
střepy. Zajímalo by mě, co takovou zkázu způsobilo.
„Kam jedeme?“ zeptám se.
Usměje se na mě. Kolem očí se jí udělají ještě jiné vrásky „Jedeme na
základnu k Sečtělým.“
Svraštím čelo. Má rodina se té základně vždy vyhýbala, jak mohla. Táta
říkával, že ani vzduch se tam nedá pořádně dýchat. „Proč tam jedeme?“
„Protože nám pomůžou.“
Proč se mi při vzpomínce na tátu sevře žaludek? Vybavím si jeho tvář,
na které se podepsala frustrace z okolního světa, a jeho vlasy, které nosil
předpisově zastřižené. Znovu ucítím v žaludku tu stejnou bolest, jako
bych dlouho nic nejedla, jako bych tam měla prázdno.
„Nestalo se tátovi něco?“
Zavrtí hlavou. „Co je to za hloupou otázku?“
„Nevím.“
Když se podívám na mámu, žádnou bolest necítím. Ale mám pocit,
že každou vteřinu, kdy takto stojíme jen několik centimetrů vedle sebe, si
musím vtisknout do mysli, dokud na sebe celá má paměť nevezme jejich
podobu. Co když máma zmizí?
Autobus zastaví a dveře se s vrznutím otevřou. Matka k nim vykročí,
jdu za ní. Je vyšší než já, takže se jí dívám mezi ramena. Působí křehce,
ale není.
Došlápnu na chodník. Pod podrážkami mi zakřupou střepy. Jsou modré
a podle otvorů, které zejí v budově napravo, to bývaly okenní tabule.
„Co se stalo?“
„Válka,“ odpoví matka. „Válka, které jsme tolik chtěli zabránit.“
„A jak nám Sečtělí... pomůžou?“
„Myslím, že tě táta ovlivnil až příliš, když se nad nimi věčně jen rozčiloval,“
praví mírně. „Jistě, dopustili se řady chyb, ale jsou to jen lidé jako
my všichni. Mají své špatné, ale i dobré stránky. Co bychom si počali bez
našich lékařů, vědců, učitelů?“
Uhladí mi vlasy.
„Na to nikdy nezapomeň, Beatrice.“
„Nezapomenu,“ slíbím.
Pokračujeme v cestě. Ale něco z toho, co máma právě řekla, mi vadí.
To o mém tátovi? Ne - táta si na Sečtělé odjakživa stěžoval. Nebo to o Sečtělých?
Přeskočím přes velký kus skla. Ne, ve všem měla pravdu. Všichni
mí učitelé byli ze Sečtělosti, stejně tak lékařka, která mámě před léty vyléčila
zlomenou ruku.
Vadí mi to, co řekla jako poslední. „Na to nikdy nezapomeň.“ Jako by
mi to už nemohla v budoucnu připomenout.
Cítím, jak se v mé hlavě něco přesune. Něco, co tam bylo dlouho zavřené,
a teď se to dostalo ven.
„Mami?“
Ohlédne se za mnou. Z drdolu se jí uvolní pramen světlých vlasů a dopadne
jí na tvář.
„Mám tě ráda.“
Ukážu na okno nalevo od nás a okno vybuchne. Prší na nás skleněný
déšť.
Nechci se probudit v místnosti na základně Sečtělých, a tak ještě chvíli
nechám oči zavřené, přestože už simulace odezněla. V duchu si připomínám,
jak máma vypadala, jak jí kadeř vlasů zavadila o lícní kost. Pak se
mi její obraz rozplyne před očima a nevidím už nic než svá červená víčka.
Otevřu oči.
„Budete se muset víc snažit,“ řeknu Jeanine.
„To byl jen začátek,“ odvětí.