Rezistencia (CZ) 2012 15. kapitola

KAPITOLA 15

Palčivá bolest postupně odeznívá. Vsunu ruku pod bundu a ohmatám si
zranění.
Nekrvácím. Ale něco mě strhlo k zemi, něco mě muselo zasáhnout.
Přejedu si prsty po rameni a nahmatám tvrdou vybouleninu.
Vedle obličeje mi něco prudce dopadne na zem a k hlavě se mi dokutálí
kovový válec dlouhý jako má ruka. Než se stačím pohnout, z obou jeho
konců se vychrlí bílý dým. Rozkašlu se a odhodím dýmovnici dál do vestibulu.
Ale podobných válců je plná hala - a ta se rychle plní kouřem, který
nijak nepáchne ani neštípe. Vlastně mi jen na chvíli zastře zrak, než se rozplyne.
Co to má znamenat?
Všude kolem leží Neohrožení. Oči mají zavřené. Prohlédnu Uriaha
a zamračím se - zdá se, že nekrvácí. V blízkosti jeho životně důležitých
orgánů nevidím žádnou ránu, takže žije. Proč je ale v bezvědomí? Ohlédnu
se přes levé rameno, kde leží nepřirozeně zkroucená Lynn. Také v bezvědomí.
Do vestibulu napochodují zrádci. Jsou připravení střílet. Udělám to,
co vždy, když nevím, co se děje: zachovám se jako ostatní. Položím hlavu
na podlahu a zavřu oči. S blížícími se kroky vojáků se mi rozbuší srdce.
Podrážky vrzají o mramor stále zřetelněji. Kousnu se do jazyka, abych nevykřikla
- někdo mi stoupl na ruku.
„Nechápu, proč je prostě všechny nemůžem postřílet,“ řekne jeden
z vojáků. „Bez armády by proti nám neměli šanci.“
„Každýho odprásknout nemůžem, Bobe,“ namítne chladný hlas.
Zježí se mi všechny chlupy na krku. Ten hlas bych poznala kdekoli.
Patří Erikovi, jednomu z lídrů Neohrožených.
„Mrtví lidi se o tvůj blahobyt nepostaraj,“ pokračuje Eric. „Dělej, co
dělat máš, a neptej se.“ Zvýší hlas. „Půlka lidí do výtahů, druhá půlka na
schodiště vlevo i vpravo! Pohyb!“
Nalevo ode mě leží pistole. Mohla bych ji popadnout a vystřelit po
něm dřív, než by si stačil uvědomit, co ho zasáhlo. Ale nemám žádnou záruku,
že zase nezpanikařím, až budu mít revolver v ruce.
Počkám, dokud neutichnou poslední kroky za dveřmi výtahu nebo
na schodišti. Pak otevřu oči. Nikdo z Neohrožených ve vestibulu nejeví
známky vědomí. Ať už se jedná o jakýkoli plyn, musel navodit simulaci,
jinak bych nebyla jako jediná vzhůru. Nedává to smysl - vymyká se to
všem pravidlům simulace, která znám - ale nemám ted na přemýšlení čas.
Popadnu svůj nůž a vstanu. Bolí mě rameno, ale pokouším se to nevnímat.
Doběhnu k mrtvé zrádkyni ležící u vstupních dveří. Zena ve středním
věku s mírně prošedivělými vlasy. Snažím se nedívat na její prostřelenou
hlavu, ale obnažená lebeční kost se v tlumeném osvětlení zaleskne.
Obrátí se mi žaludek.
Mysli přece. je mi jedno, kdo to byl, jak se jmenovala nebo kolik jí bylo
let. Ale modrá páska na rukávě mi jedno není. Na to se musím soustředit.
Zaháknu prst za látku, ale nepovolí. Zřejmě je přišitá k černé bundě.
Budu si ji muset obléct.
Rozepnu si bundu a přehodím ji ženě přes hlavu, abych se na ni nemusela
dívat. Pak jí rozepnu bundu a svléknu ji nejdřív z levé, potom z pravé
ruky. Se zaťatými zuby ji vyškubnu zpod těžkého těla.
„Tris!“ vysloví někdo mc jméno. Otočím se. V jedné ruce svírám bun123
du, v druhé nůž. Ten ale vzápětí schovám - Neohrožení, kteří sem vpadli,
žádné nože neměli a já nechci vzbudit podezření.
Za mnou stojí Uriah.
„Ty jsi Divergentní?“ zeptám se. Na údiv není čas.
„Jo.“
„Obleč si jejich bundu,“ řeknu.
Uriah se sehne k jinému mrtvému zrádci. Nemohlo mu být ani šestnáct.
Při pohledu na jeho mrtvolně bledou tvář sebou trhnu. Někdo tak
mladý by neměl umírat; a především by tady vůbec neměl být.
Vztek mi rozpálí tváře. Hodím na sebe ukořistěnou bundu. Uriah se se
stisknutými rty také převlékne.
„Nikdo z našich není mrtvěj, jenom oni,“ řekne Uriah tiše. „Nepřipadá
ti na tom něco divnýho?“
„Muselo jim být jasný, že po nich budem střílet, a stejně do toho šli,“
zauvažuju nahlas. „Ale otázky až potom. Musíme se dostat nahoru.“
„Nahoru? Blázníš?“ namítne Uriah. „Musíme odsud vypadnout.“
„Chceš zdrhnout a nic se nedozvědět?“ Zamračím se. „Dřív než lidi
tam nahoře zjistí, co je zasáhlo?“
„Co když nás někdo pozná?“
Pokrčím rameny. „Musíme doufat, že se nikdo takovej nenajde.“
Rozběhnu se ostrým tempem ke schodišti, Uriah vyrazí za mnou. Hned
na prvním schodě znejistím. Co to ksakru dělám? Jsem si jistá, že v budově
jsou další takoví jako my, Divergentní. Ale vědí to o sobě? Budou to schopni
skrýt? A co tím získám, když se vrhnu mezi armádu zrádců?
Kdesi hluboko znám na svou otázku odpověď: chovám se lehkomyslně.
S největší pravděpodobností tím nic nezískám. S největší pravděpodobností
umřu.
Ale ještě znepokojivější je, že je mi to jedno.
„Budou se postupně probíjet do horních pater. Běž... do třetího patra...
a řekni jim... aby odtamtud vypadli. V tichosti,“ řeknu mezi nádechy.
„A ty jdeš kam?“
„Do dvojky,“ řeknu a rozrazím ramenem dveře před sebou. Vím, co
mám ve druhém patře na práci: najít další Divergentní.
Prodírám se chodbou přes popadané lidi v černobílém oblečení. Bezděky
si vzpomenu na písničku, kterou tady děti zpívají, když si myslí, že
je nikdo neslyší:
Černé tváře kruté jsou
na kopytech se roznesou...
Až ted doceňuj u věrohodnost popěvku, když nás členové vlastní frakce
násilně uspali a uvrhli do simulace, která se příliš neliší od simulace použité
ani ne před měsícem při útoku na Odevzdané.
Jsme zřejmě jediná frakce, která takový vnitřní rozkol připustí. Mírumilovní
by se nikdy nerozštěpili; nikdo z Odevzdaných by se nezachoval
tak sobecky; Upřímní by se dohadovali tak dlouho, dokud by nepřišli na
společné řešení; a ani Sečtělí by neudělali něco tak nelogického. Neohrožení
jsou opravdu mistři v krutosti.
Překročím bezvládnou paži a ženu s otevřenými ústy a polohlasem si
zabroukám další verše:
Sectélí jsou samy chlady
po poznání mají hlad...
Zajímalo by mě, kdy Jeanine došlo, že Sečtělost a Neohroženost budou
představovat smrtící kombinaci. Vypadá to, že bezohlednost a chladná logika
dokážou takřka cokoli, i uspat půldruhé frakce.
Za chůze přejíždím pohledem po tvářích a tělech - možná bude někdo
nepravidelně dýchat nebo zacuká víčky nebo mi jiným způsobem naznačí,
že své bězvědomí jen předstírá. Zatím všichni pravidelně oddechují a oči
mají pevně zavřené. Možná že mezi Upřímnými nikdo Divergentní není.
„Eriku!“ křikne někdo na opačném konci chodby. Zatajím dech, kráčí
přímo ke mně. Přestanu se hýbat. Jestli se pohnu, podívá se na mě a pozná
mě, vím to. Sklopím oči k zemi a strnu tak, až se mi začnou třást svaly.
Nedívej se na mé nedívej se na mé nedívej se na mé...
Eric kolem mě projde a odbočí do chodby nalevo. Měla bych co nej
rychleji prohlédnout zbytek ležících postav, ale zvědavost mi nedá. Musím
zjistit, kdo Erika tak naléhavě volal.
Odlepím oči od země a spatřím vojáka, který stojí nad klečící ženou.
Zena má bílou halenku a černou sukni a ruce drží za hlavou. Erikův lačný
úsměv je zřetelný i z profilu.
„Divergentní,“ sykne. „Dobrá práce. Odved ji k výtahům. Musíme
rozhodnout, koho zabijem a koho pak vezmem s sebou.“
Voják popadne ženu za vlasy stažené do ohonu a vleče ji za sebou směrem
k výtahové šachtě. Zena zavřeští a rychle se postaví. Pokusím se polknout,
ale jako bych měla v krku velký nádor.
Eric pokračuje dál po chodbě opačným směrem. Snažím se dívat jinam,
když kolem mě žena klopýtá; voják ji pořád táhne za vlasy. Teď už
ale vím, jak nakládat s vlastním strachem: jen na chvíli mu dovolím, aby
mě ovládl, pak se přinutím jednat.
Jedna... dvé... tri.
Vykročím vpřed. Mám novou motivaci. Prohlížet jednu tvář po druhé
zabírá obrovské množství času. Další postavě rovnou stoupnu na prst.
Bez reakce, ani sebemenší cuknutí. Překročím tělo a tvrdě došlápnu na
další ruku. Nic.
Pak někdo ze vzdálené chodby zařve: „Mám dalšího!“ Zmocní se mě
zoufalství. Přeskakuju muže, ženy, děti, mladé i staré lidi, šlapu jim po prstech,
po břiše, po kotnících, jestli někdo nedá najevo bolest. Už se jim ani
nedívám do obličejů. Stále bez odezvy. Jako by si se mnou hráli na schovávanou,
ale já vím, že nejsem jediná.
A pak se to stane. Stoupnu nějaké dívce na malíček a jí cukne ve tváři.
Jen trošičku - dokázala bolest potlačit opravdu působivě - ale přesto
upoutá mou pozornost.
Ohlédnu se přes rameno, jestli je vzduch čistý. Vojáci mezitím odešli.
Porozhlédnu se po nej bližší schodišťové šachtě - tři metry od nás v chodbičce
napravo. Pak si dřepnu dívce k hlavě.
„Broučku,“ oslovím ji co nejtišeji. „Neboj se mě. Já k nim nepatřím.“
Pootevře oči.
„Tři metry napravo je schodiště,“ řeknu. „Řeknu ti, až se nikdo nebude
dívat. Budeš utíkat, ano?“
Přikývne.
Znovu se postavím a pomalu se otočím kolem své osy. Zrádkyně nalevo
od nás je k nám obrácená zády a šťouchá nohou do bezvládné ležící
postavy. Dva zrádci za námi se něčemu smějí. Voják přede mnou nepřítomně
zírá mým směrem, ale potom zvedne hlavu a zamíří na opačný konec
chodby.
„Ted,“ zavelím.
Dívka se zvedne a vyrazí ke schodišti. Dívám se za ní, dokud za ní nezaklapnou
dveře. V jednom z oken spatřím svůj odraz. Nejsem v chodbě
plné spících lidí sama. Přímo za mnou stojí Eric.
+++
V okně se na něj podívám, on pohlédne na mě. Ještě bych mohla utéct.
Kdybych byla dostatečně rychlá, možná by nestihl zareagovat. Ale ve stejném
okamžiku mi dojde, že bych mu nemohla stačit. Ani ho zastřelit, protože
jsem zatím nikomu nesebrala pistoli.
Obrátím se a vrazím Erikovi loktem do obličeje. Zasáhnu okraj brady.
Jako bych ho jen zašimrala. Jednou rukou mě popadne za levou paži
a druhou mi přitiskne hlaveň pistole k čelu. Usmívá se.
„To mě podrž,“ řekne. „Vážně může být někdo tak blbej jako ty a vlézt
sem bez bouchačky?“
„Nepodceňuj malý holky,“ syknu a dupnu mu na nohu, kterou jsem
mu ani ne před měsícem prostřelila. Eric zavřeští, zkřiví tvář bolestí a vrazí
mi pažbou pistole do čelisti. Zatnu zuby, abych nevykřikla. Po krku mi
steče pramínek krve - rozrazil mi kůži.
Levou paži mi přitom svírá pořád stejně silně. Mohl mě rovnou zastřelit,
ale neudělal to - má zákaz zabíjet.
„Vážně jsem se divil, když mi řekli, že žiješ,“ zavrčí. „Zvlášť potom, co
jsem Jeanine poradil tu legraci s nádrží plnou vody.“
Přemýšlím, čím bych mu mohla způsobit dostatečnou bolest, aby mě
pustil. Už se ho chystám kopnout do rozkroku, ale přiskočí mi za záda
a uvězní mi obě ruce. Tiskne se ke mně tak, že se nemůžu pohnout. Jeho
nehty se mi zarývají do kůže. Stisknu zuby, bolestí i hnusem z jeho blízkosti.
„Byla nadšená, že bude moct sledovat, jestli se budeš ve skutečný situaci
chovat jinak než v simulaci,“ řekne Eric a zezadu do mě strčí, abych se
rozešla. Ve vlasech cítím jeho dech. „Taky mě to nadchlo. Důvtip - toho
si obzvláště ceníme - a tvořivost jdou ruku v ruce.“
Přehmátne si a poškrábe mě přitom svými mozoly. Posunu se mírně
vlevo, abych měla jednu nohu mezi jeho chodidly. S nefalšovanou radostí
si všimnu, že kulhá.
„Tvořivost leze do peněz a je nelogická... pokud jí člověk nesleduje
vyšší cíl. V tomhle případě získání nových poznatků.“
Udělám delší krok a vší silou ho kopnu patou do rozkroku. Eric přiškrceně
vypískne a na chvíli mu ochabnou ruce. Toho využiju a vysmeknu se
mu. Nevím kam, ale musím někam utéct, musím -
Popadne mě za loket, strhne mě zpátky a zaboří mi palec do rány na rameni.
Bolestí se mi zatmí před očima a pronikavě zavřeštím.
„Ta nahrávka z nádrže nebyla nic moc, ale mel jsem pocit, že tohle bylo
to bolavý ramínko,“ procedí Eric mezi zuby. „Vidím, že jsem se nespletl.“
Podlomí se mi kolena. Chytí mě za límec a táhne mě k výtahům. Látka
se mi zarývá do krku, nemůžu dýchat. Klopýtám za ním. Tělem mi pulsuje
bolest.
U výtahů mě Eric přinutí kleknout si vedle ženy z Upřímnosti; viděla
jsem, jak ji sem vlečou. Sedí v prostoru mezi výtahy spolu s dalšími čtyřmi
zajatci. Dohlíží na ně několik ozbrojených zrádců z Neohroženosti.
„Tuhle chci mít pod zvláštním dohledem,“ přikáže Eric. "Individuálním.“
Jeden ze strážců mi přitlačí hlaveň pistole do týla. Na kůži mě zastudí
její kruhové ústí. Zvednu zrak k Erikovi. V obličeji je celý rudý, má vodnaté
oči.
„Copak, Eriku?“ zeptám se a zvednu obočí. „Přece se nebojíš malé holky?“
„Nehraj to na mě,“ řekne a prohrábne si vlasy. „Podruhý už ti nenaletím.
Jsi jejich nejlepší útočná bestie.“ Nakloní se ke mně. „A proto se tě
zbavíme mezi prvníma.“
Dveře jednoho z výtahů se otevřou. Nějaký voják z nich vystrčí Uriaha
a přinutí ho sednout si k ostatním Divergentním. Na rtech má krev. Letmo
se na mě podívá, ale nedokážu z jeho výrazu říct, jestli uspěl. Asi ne,
jinak by tady nebyl. Zrádci teď mají volné ruce, aby našli všechny Divergentní
v budově. A většina z nás zemře.
Měla bych mít strach. Místo toho se ve mně zvedne vlna hysterického
smíchu, protože jsem si právě na něco vzpomněla:
Možná nemám pistoli. Ale pořád ještě mám nůž.