Rezistencia (CZ) 2012 14. kapitola

KAPITOLA 14

„Co tady ksakru vyvádíš?“ ozve se hlas nade mnou.
Sedím v nějaké chodbě na matraci. Kvůli něčemu jsem sem přišla, ale pak
se mi rozletěly myšlenky a dokázala jsem si akorát tak sednout. Zvednu hlavu.
Nade mnou se tyčí Lynn a tázavě na mě hledí. Vzpomenu si na naše první setkání,
když mi ve výtahu v Hancockově mrakodrapu šlápla na palec u nohy.
Povyrostly jí vlasy - pořád je má krátké, ale už se jí pod nimi nerýsuje lebka.
„Sedím,“ odvětím. „Proč?“
„Jsi směšná, abys věděla.“ Povzdechne si. „Seber se. Jsi Neohrožená
a měla by ses podle toho začít chovat. Děláš nám akorát ostudu.“
„Můžu se zeptat čím?“
„Chováš se, jako bys nás neznala.“
„Nechci Christinu zbytečně dráždit.“
„Christinu.“ Lynn si odfrkne. „Stýská si jako ztracený štěně. Lidi umíraj.
Zvlášť ve válce. Jednou jí to dojde.“
„Jo, lidi umíraj, ale ne vždycky je zabije tvá dobrá kamarádka.“
„To je jedno,“ řekne Lynn netrpělivě. „Pojď.“
Nemám důvod odmítnout. Zvednu se a projdeme několika chodbami.
Nasadila ostré tempo, sotva jí stačím.
„Kdes nechala svýho strašidelnýho přítele?“ zeptá se.
Zkřivím rty, jako bych právě ochutnala něco kyselého. „Není strašidelnej.“
„No jasně, není,“ řekne a uculí se.
„Nevím, kde je.“
Pokrčí rameny. „Tak mu aspoň zabereš palandu. Na všechny ty přeběhlický
bastardy se snažíme co nejrychleji zapomenout. Musíme táhnout
za jeden provaz.“
Zasměju se. „Přeběhlický bastardy, to je trefný.“
Lynn strčí do dveří. Ocitneme se v prostorné hale, která připomíná
vstupní vestibul. Podlahu pokrývá příznačný černý mramor a uprostřed
se rýsuje bílý symbol vah. Ten však z větší části zakrývají provizorní lůžka.
Všude jsou sami Neohrožení - muži, ženy, děti. V místnosti není jediný
Upřímný.
Lynn mě zavede do levé části haly mezi řadu paland. Pohlédne na
chlapce, který sedí na jednom ze spodních lůžek - je o několik let mladší
a snaží se rozvázat uzel na tkaničce.
„Heku,“ osloví jej Lynn, „budeš si muset najít jinej flek.“
„Cože? Ani náhodou,“ odmítne. Zatím se na ni nepodíval. „Znova už
se stěhovat nebudu. Jestli si chceš v noci šuškat se svýma pitomýma kámoškama,
běž si jinam.“
„Tohle není žádná kámoška,“ odsekne Lynn. Málem se rozesměju.
„Heku, tohle je Tris. Tris, tohle je můj bráška Hector.“
Když zaslechne mé jméno, škubne hlavou a zůstane na mě zírat s otevřenou
pusou.
„Těší mě,“ řeknu.
„Ty jsi Divergentní, že jo?“ zeptá se. „Máma říkala, abych se od vás
držel dál, protože můžete být nebezpeční.“
„Jo. Tris je velká příšera, která ti telepaticky rozškvaří všechny mozkový
závity,“ postraší ho Lynn a zabodne mu ukazováček mezi obočí. „Neříkej,
že těm pohádkám pro mrňata pořád věříš.“
Zrudne jako rak a posbírá si věci vyskládané na kraji postele. Mrzí mě,
že se kvůli mně musí přesunout, ale jen o několik paland dál se mu podaří
ulovit volnou postel. Zas tak to nebolelo.
„To nemuselo být,“ ozvu se. „Chci říct, že jsem si tam mohla jít lehnout
já.“
„Jo, já vím.“ Lynn se ušklíbne. „Zasloužil si to. Přímo před Uriahem
prohlásil, že Zeke je zrádce. Ne že by to nebyla pravda, ale nemusel kvůli
tomu tak vysilovat. Tohle prostředí na něho nemá dobrej vliv. Myslí si, že
může říct všechno, co mu přijde na jazyk. Hej, Mar!“
Marlene vykoukne zpoza palandy a zazubí se na mě.
„Ahoj Tris!“ pozdraví. „Vítej. Co se děje, Lynn?“
„Nemůžeš od pár menších holek vyžebrat nějaký oblečky?“ poprosí ji
Lynn. „Ale ne samý halenky. Taky nějaký džíny, prádlo a možná boty.“
„Provedu,“ řekne Marlene.
Vedle postele si položím nůž.
„O jakých ,pohádkách pro mrňata jsi to mluvila?“
„Divergentní. Lidi se zvláštníma schopnostma? No tak.“ Pokrčí rameny.
„Vím, že si to myslíš taky, ale já tomu nevěřím.“
„Jak teda vysvětlíš, že jsou někteří lidi během simulací vzhůru?“ zeptám
se. „Nebo že jim dokážou úplně vzdorovat?“
„Myslím, že vedení frakce takový lidi náhodně vybírá a simulace pro
ně upravuje.“
„Proč by to dělali?“
Zamává mi rukou před obličejem. „Aby odvedli pozornost. Lidi směřuj
ou všecny svý obavy k Divergentním - jako moje máma — a zapomínají
sledovat, co vlastně velcí funkcionáři dělají. Jde jenom o jiný způsob
ovládání myšlení.“
Vyhne se mému pohledu a špičkou boty kopne do mramorové podlahy.
Možná si vzpomněla na poslední simulaci. Během útoku.
Tolik jsem se soustředila na Odevzdané, že jsem málem zapomněla, co
sc stalo Neohroženým. Stovky jich po probuzení zjistily, že na nich ulpěl
cejch vraždění, o kterém samy nerozhodly.
Nebudu se s ní hádat. Jestli si to chce vykládat jako vládní spiknutí,
stejně jí to nevymluvím. Musela by to sama zažít.
„Tady to máte, dámy.“ Před námi se vynoří Marlene. Nese kupu černého
oblečení, sotva přes ni vidí. Pyšně mi ji podává. „Dokonce jsem pohnula
svědomím tvý ségry, Lynn. Nakonec dala tři kousky.“
„Ty máš sestru?“ zeptám se Lynn.
„Jo,“ přisvědčí Lynn. „Její osmnáct. Byla ve stejným ročníku jako Čtyřka.“
„Jak se jmenuje?“
„Shauna.“ Lynn se podívá na Marlene. „Já jí říkala, že nikdo z nás už brzy
žádnou garderobu potřebovat nebude, ale jako obvykle mě neposlouchala.“
Shauna. Pamatuju si ji. Byla jednou z těch, kteří mi po tom sjezdu
z Hancockova mrakodrapu pomáhali dolů.
„Bojovat v šatech by mohlo být jednodušší,“ prohlásí Marlene a poklepe
si na bradu. „Člověk by měl aspoň volnější nohy. A co na tom
sejde, jestli někdo zahlídne tvý spodní prádlo, když mu vzápětí stejně rozmlátíš
ksicht?“
Lynn zmlkne, jako by s její poznámkou tiše souhlasila, ale odmítala to
říct nahlas.
„Spodní prádlo? Slyšel jsem dobře?“ ozve se Uriah a obejde palandu.
„Můžete se mnou počítat. Jsem pro každou špatnost.“
Marlene ho bouchne do ruky.
„Večer se s pár lidma chystáme do Hancockova mrakodrapu,“ oznámí.
„Všechny jste vítané. Odcházíme v deset.“
„Další jízda?“ zeptá se Lynn.
„Ne. Pozorování. Slyšeli jsme, že Sečtělí svítí celou noc. Bude jim lip
vidět do oken. Aspoň zjistíme, co pořád dělají.“
„Jdu do toho,“ řeknu.
„Já taky,“ přidá se Lynn.
„Cože? Aha. Já taky,“ řekne Marlene a usměje se na Uriaha. „Jdu si pro
jídlo. Jdeš se mnou?“
„Se ví,“ přisvědčí Uriah.
Marlene na nás na odchodu zamává. Její chůze byla vždycky tak lehká,
jako by poskakovala. Teď mi připadá klidnější - možná i elegantnější. Ale
dětská radost, kterou jsem si s ní vždycky spojovala, se z ní vytratila. Zajímalo
by mě, co dělala během útoku.
Lynn sešpulí rty.
„Co je?“ zeptám se.
„Nic,“ odsekne. Zavrtí hlavou. „Poslední dobou bez sebe neudělaj ani
krok.“
„Myslím, že je vděčnej za každýho kamaráda,“ řeknu. „Po tom překvápku,
co mu Zeke nachystal, a vůbec po všem.“
„Jo. Pěkná noční můra. Jeden den byl ještě s náma a druhej...“ Povzdychne
si. „Můžeš je cvičit, jak dlouho chceš, ale až ve skutečný situaci
se ukáže, jestli jsou to zbabělci, nebo hrdinové.“
Obrátí pohled na mě. Nikdy jsem si nevšimla, jak zvláštní má oči. Zlatavě
hnědé. Ted, když už nevypadá jako skinheadka, vidím, že má půvabný
nos a plné rty - je okouzlující, i když se o to nesnaží. Chvíli jí závidím,
ale pak mi dojde, že jí to spíš vadí, proto si asi oholila hlavu.
„Ty jsi hrdina,“ řekne. „Nemusíš mě o tom přesvědčovat. Sama víš, že
to tak je. Ale chci, abys věděla, že to vím.“
Lichotí mi, ale mám pocit, jako by mě něčím přetáhla.
„Tak to nepodělej,“ dodá.
+++
O několik hodin později, po obědě a krátkém zdřímnutí, se posadím na
posteli a hodlám si převázat rameno. Sundám si tričko a chvíli jsem jen
v tílku, které jsem na sobě měla i v den útoku. Kolem panuje čilý ruch,
Neohrožení tvoří hloučky mezi palandami a vyprávějí si vtipy. Namažu si
na ránu poslední vrstvu masti, když vtom někdo vypískne smíchy. Uriah
probíhá mezi palandami s Marlene přehozenou přes rameno. Celá červená
rozpaky mi zamává.
Lynn, která sedí na protější posteli, si odfrkne. „Nechápu, jak může
takhle vyvádět. Jako bysme tady byli na prázdninách.“
„To se má radši sklesle šourat a věčně se jenom mračit?“ namítnu a přiložím
si na rameno krycí gázu. „Možná by sis z něho mohla vzít ponaučení.“
„Ze to říkáš zrovna ty,“ opáčí Lynn. „Ty, která se pořád tváříš jako na
umření. Měli bysme ti říkat Beatrice Priorová, královna tragédie.“
Postavím se a udeřím ji do paže - silněji než jen z legrace, ale zase ne
tak, aby to vyznělo vážně. „Sklapni.“
Nepodívá se na mě a odstrčí mě, až narazím ramenem o pelest. „Zádnej
Škrob mi nebude rozkazovat.“
Všimnu si, že téměř neznatelně ohrnula ret, a sama musím potlačit
úšklebek.
„Připravená?“ zeptá se.
„Kam vyrážíte?“ ozve se Tobias a vklouzne k nám do uličky. Vyschne
mi v ústech. Celý den jsem s ním nemluvila a nevím, co mám čekat. Bude
to mezi námi skřípat, nebo se vrátíme zpátky do normálu?
„Na střechu Hancockova mrakodrapu. Budem si hrát na špióny,“ řekne
Lynn. „Přidáš se?“
Tobias mi věnuje pohled. „Ne. Musím zařídit pár věcí. Dávejte bacha.“
Přikývnu. Vím, proč s námi nechce jít - snaží se za každou cenu vyhnout
výškám. Dotkne se mé ruky a na chvilku mě zastaví. Ztuhnu - od
naší hádky na mě nesáhl - a on mě pustí.
„Uvidíme se později,“ zamumlá. „Neudělej žádnou hloupost.“
„Díky za důvěru,“ řeknu nakvašeně.
„Tak jsem to nemyslel,“ brání se. „Chtěl jsem říct, abys na ostatní dohlídla.
Dají na tebe.“
Nahne se ke mně, jako by mě chtěl políbit, ale pak si to rozmyslí. Odtáhne
se a kousne se do rtu. Je to jen okamžik, ale cítím z něj odmítnutí.
Vyhnu se jeho pohledu a rozběhnu se za Lynn.
Kráčíme po chodbě k výtahům. Někteří Neohrožení začali zdi ozna118
čovat barevnými čtverci. Základna Sečtělých působí jako bludiště a není
snadné se v ní zorientovat. Vím jenom, jak se dostat na základní místa: do
noclehárny, jídelny, vestibulu a výslechové auly.
„Proč z naší základny všichni odešli?“ zeptám se Lynn. „Tam přece
zrádci nejsou, ne?“
„Ne, ti jsou u Sečtělých. Odešli jsme odtamtud, protože naše základna
má z celýho města nejhustší sít skrytých kamer,“ vysvětlí Lynn. „Věděli
jsme, že Sečtělí mají přístup ke všem záznamům a že odstranit kameru po
kameře by trvalo věčnost. Nejrozumnější nám přišlo odejít.“
„Chytrý.“
„Jo, máme svý světlý chvilky.“
Lynn zabodne prst do tlačítka prvního patra. Je sotva o deset centimetrů
vyšší než já, a ačkoli toho její vytahaná košile a kalhoty hodně schovají,
ženské křivky jsou na ní jasně patrné.
„Co je?“ zeptá se a svraští čelo.
„Proč sis oholila hlavu?“
„Kvůli výcviku,“ prozradí. „Mám Neohrožené vážně ráda, ale chlapi se
tam na holky vždycky dívají s despektem. Štvalo mě to. Napadlo mě, že
když nebudu tolik vypadat jako holka, budou mě brát vážněji.“
„Mohla jsi toho využít pro svůj vlastní prospěch,“ namítnu.
„Jo, a jak? Omdlívat kvůli každý maličkosti?“ Lynn protočí panenky.
„Myslíš, že v sobě nemám kousek sebeúcty?“
„To ne, ale myslím, že Neohrožení často podceňujou lstivost,“ řeknu.
„Všichni do tebe nemusí hned na první pohled vidět.“
„Možná by ses měla oblíkat do modrý,“ opáčí Lynn, „jestli se hodláš
dál chovat jako Sečtělá. Kromě toho, ty děláš to samý, jenom sis u toho
neoholila hlavu.“
Vystoupím z výtahu dřív, než plácnu něco, co mě bude mrzet. Lynn
umí rychle odpouštět, ale je vznětlivá jako většina Neohrožených. Jako já,
až na to, že já tak rychle odpustit neumím.
Před vstupem do budovy přecházejí vojáci s těžkými puškami. Číhají
na potenciální vetřelce. Před nimi postává v hloučku několik mladších postav;
nechybí Uriah, Marlene, Lynnina sestra Shauna a Lauren, která vedla
v Neohroženosti výcvik domácích nováčků, zatímco Čtyřka dostal na
starosti přeběhlíky. Pohne hlavou a její ucho se zablyští - po celém boltci
má piercingy.
Lynn se nečekaně zastaví, šlápnu jí na patu. Zakleje.
„Jestli ty nejsi něžný stvoření,“ řekne Shauna a usměje se na Lynn. Až
na kaštanovou barvu vlasů si nejsou příliš podobné. Shauně však sahají
vlasy až pod bradu, jako teď mně.
„Jo, přesně o to mi jde. Být něžná a zranitelná,“ ohradí se Lynn.
Shauna přehodí sestře ruku kolem ramen. Je to nezvyk vidět Lynn ve
společnosti sourozence - ve společnosti kohokoli. Shauna o mě zavadí pohledem
a úsměv v její tváři vystřídá ostražitost.
„Ahoj,“ pozdravím, protože mě nic jiného nenapadne.
„Čau,“ odpoví.
„Bože můj, že ti zas máma něco nakukala?“ Lynn si jednou dlaní zakryje
obličej. „Shauno - “
„Lynn. Můžeš si to svý kázání aspoň jednou odpustit?“ ohradí se Shauna,
která ze mě nespouští oči. Je ve střehu, jako by se bála, že po ní každou
chvílí vyjedu. Že na ni uplatním své zvláštní schopnosti.
„Tris, znáš se s Lauren?“ zachrání situaci Uriah.
„Zná,“ ozve se Lauren dřív, než stačím odpovědět. Má pronikavý, jasný
hlas, jako by ho kárala, ale to je zřejmě její normální tón. „V rámci výcviku
si prošla mou krajinou strachu. Myslím, že mě zná lip, než bych si
přála.“
„Vážně? Myslel jsem, že přeběhlíci dostávaj Čtyřkovu krajinu,“ podiví
se Uriah.
„Jako by do ní někoho někdy pustil,“ namítne Lauren a odkašle si.
Něco ve mně povolí a roztaje. Mé tam pustil.
Za Lauren spatřím modrý záblesk a vykloním se do strany, abych lépe
viděla.
Pak se ozve střelba.
Prosklené dveře se roztříští na kusy.
Na chodníku před budovou se objeví vojáci s modrými páskami na
rukávech. Mají zbraně, jaké jsem ještě nikdy neviděla - pistole, kterým
z nadhlavňové části vychází tenký modrý paprsek.
„Zrádci!“ zařve někdo.
Téměř ve shodném okamžiku sáhnou Neohrožení po zbraních. Nejsem
ozbrojená, a tak se schovám za hradbu Neohrožených, kteří zůstali
věrní své frakci. Pod nohama mi křupe sklo. Ze zadní kapsy u kalhot vytáhnu
nůž.
Lidé kolem mě padají k zemi. Mí druzi. Mí nejbližší přátelé. Všichni
se hroutí k zemi - jsou mrtví nebo umírají. Uši mi zaléhají ohlušující
střelbou.
Pak strnu. Na prsou mi svítí modrá tečka. Uskočím stranou, abych se
vyhnula zásahu, ale nejsem dost rychlá.
Ozve se výstřel. Padnu k zemi.