Rezistencia (CZ) 2012 12. kapitola

KAPITOLA 12

„Položím ti několik jednoduchých otázek, aby sis na sérum přivykl, než
začne plně účinkovat,“ vysvětlí Niles. „Tak tedy. Jak se jmenuješ?“
Tobias sedí shrbeně a se sklopenou hlavou, jako by se bortil pod tíhou
vlastního těla. Svraští čelo, zavrtí se na židli a přes zaťaté zuby odpoví:
„Čtyřka.“
Lhát se asi nedá, ale zřejmě je možné vybrat jednu z pravdivých variant:
Čtyřka, tak se mu říká, ale není to jeho jméno.
„To je přezdívka,“ řekne Niles. „Jaké je tvé pravé jméno?“
„Tobias.“
Christina do mě dloubne loktem. „Věděla jsi to?“
Přikývnu.
„Jak se jmenují tví rodiče, Tobiáši?“
Tobias otevře ústa, aby odpověděl, ale pak je zase zavře, jako by chtěl
ta slova, která se mu derou na jazyk, zadržet.
„Proč to chcete vědět?“ zeptá se.
Všichni Upřímní si kolem mě začnou něco šeptat, někteří krčí čelo.
Podívám se na Christinu a povytáhnu obočí.
„Neodpovědět na otázku přímo je strašně těžký,“ vysvětlí Christina.
„Znamená to, že má mimořádně silnou vůli. A že něco tají.“
„Možná mě to až tak nezajímalo,“ odvětí Niles, „ale teď mě to rozhodne
zajímá, když na to nechceš odpovědět. Odpověz na otázku.“
Tobias zavře oči. „Evelyn a Marcus Eatonovi.“
Příjmení slouží pouze jako dodatečné ověření totožnosti, aby se zamezilo
nejasnostem v úředních záznamech. Při uzavření sňatku přijímají
manželé jedno společné příjmení, nebo si zvolí nové. Do frakce tak přicházíme
s rodinným jménem, ale jen zřídkakdy na něj dojde řeč.
Marcusovo příjmení však zná každý. Povyk, který se v místnosti strhne,
lo jen potvrzuje. Každý v Upřímnosti ví, že Marcus je nejvlivnějším mužem
vlády, a alespoň k některým se jistě dostal Jeaninin článek o Marcusově
krutém chování k vlastnímu synovi. Jeanine se dá věřit jen v málo věcech,
ale v tomto se nemýlila. A ted každý ví, že Tobias je Marcusův syn.
Tobias Eaton je zvučné jméno.
Niles počká, až se všichni utiší, a pokračuje. „Takže jsi přestoupil do
jiné frakce, je to tak?“
„Ano.“
„Přestoupil jsi z Odevzdanosti mezi Neohrožené?“
„Ano, “ odsekne Tobias. „Není to snad jasný?“
Kousnu se do rtu. Měl by se uklidnit; příliš se prozrazuje. Čím víc se
bude zdráhat odpovídat, tím víc bude Niles po jeho odpovědi toužit.
„Jedním z důvodů tohoto výslechu je zjistit, nakolik jsi v určitých ohledech
loajální,“ pokračuje Niles, „proto se musím zeptat: Proč jsi přestoupil?“
Tobias se na něj upřeně podívá a mlčí. Několik vteřin uběhne v naprosí
ém tichu. Čím déle se snaží séru vzdorovat, tím je to pro něj obtížnější:
/rudne v obličeji a zrychleně, namáhavě dýchá. Bolí mě to za něj. Zážitky
/, dětství by měly zůstat v jeho srdci, pokud si to tak přeje. Je kruté jej nutil
odpovědět, brát mu jeho svobodu.
„To je strašný,“ rozhořčím se. „Nesprávný.“
„Co je strašný? Je to jednoduchá otázka,“ namítne Christina.
Zavrtím hlavou. „Nerozumíš tomu.“
Christina se na mě pousměje. „Tobě na něm vážně záleží, co?“
Neodpovím. Jsem příliš zaměstnaná sledováním Tobiáše.
„Zeptám se ještě jednou,“ řekne Niles. „Musíme zjistit, nakolik jsi své
frakci věrný. Nuže, proč jsi přestoupil k Neohroženým, Tobiáši?“
,^Abych se ochránil,“ odpoví Tobias. „Přestoupil jsem, abych se ochránil.“
„Ochránil před čím?“
„Před svým otcem.“
Veškerý hovor v síni utichne. Ticho, které jej vystřídá, je ještě daleko
tíživější. Čekám, že Niles se bude chtít dozvědět podrobnosti, ale on místo
toho téma uzavře.
„Cením si tvé upřímnosti,“ řekne. Upřímní po něm tuto větu polohlasně
zopakují. Všude kolem sebe slyším „Cením si tvé upřímnosti“
a můj hněv ustupuje. Jako by ta šeptaná slova Tobiáše uvítala, nasála do
sebe jeho nej bolestnější tajemství a navždy jej vymazala.
Možná to není krutost, ale touha porozumět, která Upřímné motivuje.
Můj strach z výslechu to však nijak nezmenší.
„Jsi nyní věrný své stávající frakci, Tobiáši?“ zeptá se Niles.
„Jsem věrný všem, kdo odsuzují útok na Odevzdanost.“
„Když už o tom mluvíme,“ pokračuje Niles, „myslím, že bychom se
měli soustředit na to, co se ten den stalo. Co si pamatuješ z doby, kdy jsi
byl pod vlivem simulace?“
„Nejdřív jsem pod vlivem žádný simulace nebyl,“ opáčí Tobias. „Nefungovala
na mě.“
Niles se krátce zasměje. „Co myslíš tím nefungovala?.“
„Jedna z určujících vlastností Divergentních je, že jejich mysl je vůči
jakýmkoli simulacím rezistentní,“ ozřejmí Tobias. „A já jsem Divergentní.
Proto to na mě nefungovalo.“
Další udivená mručení. Christina do mě opět štouchne.
„Ty jsi taky?“ zašeptá těsně u mého ucha, aby zůstala nenápadná. „Proto
jste byli vzhůru?“
Podívám se na ni. Posledních několik měsíců mě slovo „Divergentní“
děsilo. Bála jsem se, že to o mně někdo zjistí. Ale déle už to tajit nemůžu.
Přikývnu.
Christině málem vypadnou oči z důlků. Nevím, jak si mám její reakci
vyložit. Je to šok? Strach?
Úžas?
„Víš, co to znamená?“ zeptám se.
„Kdysi jsem o tom slyšela,“ zašeptá uctivě.
Nepochybně úžas.
„Brala jsem to jako pohádku,“ vysvětluje. „,Lidi, co umí kouzlit!4 Nebo
tak něco.“
„Není to žádná pohádka a vlastně nic závratnýho,“ řeknu. „Pamatuješ
na krajinu strachu? Věděla jsi, že to není skutečný a že to můžeš ovlivnit.
U mě je to takhle v každý simulaci.“
„Ale Tris,“ řekne a položí mi ruku na loket, „to je nemožný.“
Niles, který sedí uprostřed auly, zdvihne ruce nad hlavu a snaží se utišit
publikum, ale ze všech stran se ozývají tlumené hlasy - některé nepřátelské,
jiné postrašené, další užaslé jako Christinin. Nakonec vstane a zakřičí:
„Jestli se okamžitě neuklidníte, budete vykázáni ven!“
Konečně všichni zmlknou. Niles se posadí zpátky.
„Když říkáš ,rezistentní vůči simulacím*, co to znamená?“
„To obvykle znamená, že i v simulaci zůstáváme bdělí,“ vysvětlí Tobias.
Odpovídat na faktické dotazy mu zjevně nečiní takové obtíže. Jako by
ani nebyl pod vlivem séra pravdy, o jehož účinku svědčí jen jeho shrbený
posed a těkavý pohled. „Simulace použitá při útoku byla jiná, podmíněná
jiným typem simulačního séra. Séra obsahujícího transmitéry s dalekým
dosahem. Ani to však na mě neúčinkovalo, jinak bych se toho rána neprobudil
s jasnou hlavou.“
„Rekl jsi, že nejdřív jsi nebyl pod vlivem simulace. Můžeš vysvětlit, jak
jsi to myslel?“
„Přišli na to, dovedli mě k Jeanine a ta mi píchla simulační sérum vy97
vinuté speciálně pro nás odlišné. Byl jsem pořád při vědomí, ale to mi nebylo
samo o sobě k ničemu.“
„Z videozáznamu pořízeného na základně Neohrožených je jasně patrné,
že jsi řídil simulaci útoku,“ řekne Niles ponuře. „Jak vysvětlíš tohle?“
„Jakákoli simulace funguje tak, že člověk pořád vnímá a zpracovává
vjemy z okolí, ale mozek jim nerozumí. Do určité míry ale pořád ví, co vidíte
a kde zrovna jste. Tahle nová simulace zaznamenávala mé emocionální
reakce na vnější podněty,“ řekne Tobias a na chvíli zavře oči, „a povahu
každého podnětu změnila. Z nepřátel se stali přátelé a z přátel nepřátelé.
Myslel jsem, že program se simulací ukončuju. Ve skutečnosti jsem ale dostával
instrukce, které jej udržovaly v chodu.“
Christina během jeho vyprávění kýve hlavou. Cítím se klidnější, když
vidím, že většina lidí okolo dělá to samé. To je výhoda séra pravdy, uvědomím
si. Tobiášovo svědectví je tím nevyvratitelné.
„Nahrávka z dozorny zachycuje i následné okamžiky,“ převezme slovo
Niles, „ale ty jsou matoucí. Popiš prosím, co přesně se tam odehrálo.“
„Do místnosti někdo vstoupil a já si myslel, že je to voják, který mi
chce ve zničení simulace zabránit. Bojoval jsem s ní a...“ Tobias se zachmuří.
Těžko se mu hledají slova, „...ona toho pak nechala a já jsem znejistěl.
Znejistěl bych, i kdyby se to stalo v reálu. Proč se vzdává? Proč mě
prostě nezabije?“
Jeho pohled zabloudí do publika a vyhledá mě. Cítím, jak mi buší srdce
v hrdle, jak mi pulsuje ve tvářích.
„Pořád mi není jasné,“ pokračuje zjihle, „jak věděla, že to bude fungovat.“
Jak mi tepe v konečcích prstů.
„Myslím, že můj vnitřní zápas simulaci zmátl,“ odtuší Tobias. „A pak
jsem zaslechl její hlas. A to mi umožnilo se simulaci vzepřít.“
Pálí mě oči. Snažila jsem se zapomenout na tu chvíli, kdy jsem si myslela,
že je vše ztracené a že v příštím okamžiku umřu, kdy jsem nechtěla
nic jiného než cítit, jak mu bije srdce. Snažím se k tomu nevracet ani teď.
Rozmrkám slzy v očích.
„Nakonec jsem ji poznal,“ uzavře Tobias. „Vrátili jsme se k počítači
a tu simulaci zneškodnili.“
„Jak se ta dívka jmenuje?“
„Tris. Beatrice Priorová.“
„Znal jsi ji už předtím?“
«Ano.“
„Jak jsi ji poznal?“
„Byl jsem její instruktor. Ted jsme spolu.“
„Mám poslední otázku,“ řekne Niles. „Mezi Upřímnými je zvykem, že
než mezi sebe někoho přijmeme, musí nám odhalit všechna svá tajemství.
Vzhledem ke komplikovaným okolnostem tě požádáme o to samé. Nuže,
Tobiáši Eatone: čeho ve svém životě nejvíce lituješ?“
Zkoumavě se na něj zadívám, od jeho ošoupaných tenisek přes dlouhé
prsty až po rovná obočí.
„Lituju...“ Tobias skloní hlavu a vzdechne. „Lituju své volby.“
„Jaké volby?“
„Volby frakce,“ přizná. „Měl jsem zůstat v Odevzdanosti. Plánoval
jsem, že z Neohroženosti odejdu a stanu se odpadlíkem. Ale pak jsem potkaly/
a... cítil jsem, že bych i tam mohl něco dokázat.“
Ji.
Na chvíli mám pocit, že se dívám na někoho jiného, kdo jen vypadá
jako Tobias, na někoho, jehož život není tak jednoduchý, jak jsem si myslela.
Chtěl odejít, ale zůstal kvůli mně. To mi nikdy neřekl.
„Utéct před otcem do jiné frakce byla zbabělost,“ dodá. „A té zbabělosti
lituju. Znamená to, že nejsem své frakce hoden. Vždycky toho budu
litovat.“
Čekám, že Neohrožení začnou pohoršené vykřikovat, že se na něj vrhnou,
že ho zmlátí k nepoznání. Jsou schopni daleko nevyzpytatelnějších
vecí. Ale neudělají to. Stojí zcela tiše a s kamenným výrazem ve tváři zírají
na mladého muže, který je sice nikdy nezradil, ale vždycky cítil, že mezi
nc nepatří.
Na chvíli ztichne celá síň. Nevím, kdo ta slova začal šeptat - jako by
přišla odnikud, jako by je nikdo nevyslovil. Ale přesto zaslechnu zřetelné
„Cením si tvé upřímnosti" a zbytek sálu větu opakuje.
„Ceníme si tvé upřímnosti,“ šeptají.
Nepřipojím se k nim.
Jenom kvůli mně z Neohroženosti neodešel. Ale já za to nestojím.
Možná si to zaslouží vědět.
+++
Niles stojí uprostřed místnosti a v ruce drží jehlu. Odrážejí se v ní světla
nad námi. Všichni kolem čekají, až udělám krok vpřed a odhalím jim
všechna svá tajemství.
Znovu mě napadne stejná myšlenka: Možná dokážu sérum přemoct silou
vůle. Ale nevím, jestli se o to mám pokoušet. Kvůli těm, které mám
ráda, bude možná lepší všechno povědět.
Toporně dojdu doprostřed auly, kde si s Tobiášem vyměním místo.
Když se míjíme, nahmatá mou ruku a stiskne ji. Pak odejde a zůstane jen
Niles a injekční stříkačka. Otřu si stranu krku antiseptickým ubrouskem,
ale když se ke mně přiblíží hrot jehly v Nilesově ruce, ucuknu.
„Udělám to sama,“ řeknu a natáhnu ruku. Potom, co mě v závěru výcviku
Eric naočkoval simulačním sérem, už nikomu nevěřím. Obsah stříkačky
sice nezměním, ale takhle jsem aspoň sama nástrojem svého zničení.
„Víš jak?“ zeptá se Niles a povytáhne husté obočí.
„Vím.“
Podá mi stříkačku. Přiložím si ji k žíle na krku, zanořím jehlu pod kůži
a stlačím píst. Bodnutí sotva cítím. Jsem příliš nabitá adrenalinem.
Někdo ke mně natáhne ruku s odpadkovým košem. Odhodím do něj
použitou jehlu. Sérum začne účinkovat okamžitě. Mám pocit, že místo
krve mi žilami protéká olovo. Po cestě k židli málem zkolabuju - Niles mě
chytí za paži a dovede mě k ní.
Vzápětí se můj mozek utiší. O čem jsem to přemyslela? Jako by mi na
tom už nezáleželo. Na ničem nezáleží; vnímám jen židli pod sebou a muže,
který se posadil naproti mně.
„Jak se jmenuješ?“ zazní jeho první otázka. „Beatrice Priorová,“ vylétne
mi z úst dřív, než si to uvědomím.
„Ale říkáš si Tris, že?“
„Ano.“
„Jak se jmenují tví rodiče, Tris?“
„Andrew a Natalie Priorovi.“
„Ty jsi rovněž změnila frakci, nemám pravdu?“
„Ano,“ odvětím, ale kdesi v koutku mé mysli se objeví nová myšlenka.
Rovnéz? Rovněž odkazuje ještě k jiné osobě, v tomto případě na Tobiáše.
Svraštím čelo a pokouším se vzpomenout si na jeho tvář, ale ta vzpomínka
je příliš zasutá. Tohle přece zvládnu. Pak jej zahlédnu a v duchu vidím,
jak sedí na stejné židli jako teď já.
„Žila jsi v Odevzdanosti a přestoupila do Neohroženosti?“
„Ano,“ přisvědčím, ale tentokrát zní můj hlas úsečně. Sama nevím
proč.
„Proč jsi přestoupila?“
To je složitější otázka, ale pořád vím, jak odpovědět. Nebyla jsem pro
Odevzdanost dost dobrá, mám hned na jazyku, ale vzápětí tuto větu nahradí
jiná: Chtěla jsem být volná. Obě jsou pravdivé. Chci je vyslovit obě. Sevřu
opěradla a snažím se rozpomenout, kde to jsem a co tam dělám. Všude
kolem sebe vidím lidi, ale nevím, proč tam jsou.
Usilovně se soustředím, jako bych byla zpátky ve škole a snažila se vydolovat
z paměti odpověď na otázku v testu. Vždycky mi pomohlo zavřít
oči a představit si stránku v učebnici, na které byla informace uvedena.
Uběhne několik vteřin. Nedokážu to; nemůžu si vzpomenout.
„Nebyla jsem pro Odevzdanost dost dobrá,“ odpovím, „a chtěla jsem
být volná. A tak jsem si vybrala Neohroženost.“
„Proč jsi nebyla dost dobrá?“
„Protože jsem byla sobecká,“ připustím.
„Byla jsi sobecká? Takže už nejsi?“
„Jistěže jsem. Máma říkala, že každý je sobec,“ opáčím, „ale v Neohroženosti
jsem začala víc myslet na druhé. Našla jsem tam lidi, za které jsem
byla ochotná bojovat. Dokonce i umřít.“
Ta odpověď mě samotnou překvapí - ale proč? Na okamžik semknu
rty. Protože je to pravda. Když to říkám tady, musí to být pravda.
S tou úvahou se dostaví i chybějící článek myšlenkového řetězu, který
jsem zatím marně hledala. Jsem tady za účelem výslechu, který má odhalit
pravdu. Všechno, co říkám, je pravda. Ucítím, jak mi po šíji stéká
kapka potu.
Test pravdomluvnosti. Sérum pravdy. Nesmím na to zapomenout.
Ztratit se v upřímnosti je příliš snadné.
„Tris, mohla bys nám říci, co se odehrálo v den útoku?“
„Když jsem se vzbudila, všichni kolem byli pod vlivem simulace. Předstírala
jsem, že jsem také pod jejím účinkem, až dokud jsem nenašla Tobiáše.“
„Co se stalo, když vás ode sebe odloučili?“
„Jeanine se mě pokusila zabít, ale má matka mě zachránila. Vyrostla
v Neohroženosti, takže věděla, jak použít zbraň.“ Tělo jako by mi ještě
více ztěžklo, ale už mi není zima. Na prsou mě drásá pocit horší než smutek,
horší než lítost.
Vím, co následuje. Mámu zastřelili a já jsem zastřelila Willa. Zastřelila
jsem ho, zabila.
„Rozptýlila vojáky, abych mohla utéct. Zastřelili ji.“
Někteří mě pronásledovali a já jsem je zabila. Ale v publiku sedí i Neohrožení
- několik jsem jich zabila, neměla bych o tom tady mluvit.
„Utíkala jsem,“ pokračuju, „a...“ A Will běžel za mnou. A já ho zastřelila.
Ne, ne. Cítím, jak se mi na čele pod vlasy sbírá pot.
„A našla jsem bratra a otce,“ řeknu přiškrceně. „Vymysleli jsme plán,
jak zneškodnit simulaci.“
Hrana opěradla se mi zarývá do dlaně. Právě jsem zatajila část pravdy.
A to je podvod.
Přemohla jsem sérum pravdy. A v té krátké chvíli vyhrála.
Měla bych se cítit triumfálně, avšak tíha toho, co jsem udělala, na mě
dopadne o to naléhavěji.
„Pronikli jsme na základnu Neohrožených a spolu s otcem jsme se
vydali ke kontrolní místnosti. Odrazil nápor několika vojáků, ale zaplatil
za to životem. Podařilo se mi dostat až do dozorny a tam jsem našla
Tobiáše.“
„Tobias uvedl, že jsi s ním bojovala, ale pak jsi náhle přestala. Co tě
k tomu vedlo?“
„Uvědomila jsem si, že jeden z nás bude muset toho druhého zabít,“
řeknu, „a já jsem ho zabít nechtěla.“
„Takže ses vzdala?“
„Ne!“ odseknu. Zavrtím hlavou. „Ne, ne tak docela. Vzpomněla jsem
si na něco, co jsem udělala ve své krajině strachu v rámci našeho výcviku
v Neohroženosti... V jedné ze simulací mě nějaká žena nutila zabít svou
vlastní rodinu, ale já jsem se raději nechala zastřelit. Fungovalo to. Napadlo
mě...“ Stisknu si kořen nosu. Začíná mě bolet hlava, přestávám se
ovládat, myšlenky se mi derou na jazyk. „Byla jsem šílená strachy, ale napadlo
mě, že by to mohla být cesta. V té myšlence byla síla. A protože jsem
ho nedokázala zabít, zkusila jsem to.“
Zamrkala jsem, do očí se mi draly slzy.
„Takže na tebe simulace ani na chvíli neúčinkovala?“
„Ne.“ Přitisknu si spodní okraje dlaní na oči a vytlačím z nich slzy, aby
mi nestekly na tváře, kde by je každý uviděl.
„Ne,“ zopakuju. „Ne, protože jsem Divergentní.“
„Jestli tomu dobře rozumím,“ ozve se Niles, „tak tvrdíš, že tě nejdřív
v Sečtělosti málem zavraždili... že ses pak probojovala na základnu Neohrožených...
a nakonec zničila simulaci?“
„Ano.“
„Myslím, že teď mluvím za všechny, když řeknu, že tě mohou právem
nazývat Neohroženou.“
Z levé části síně se ozvou výkřiky, vzduch protnou šmouhy vyrážejících
pěstí. Má frakce mě volá.
Ale ne, mýlí se. Nejsem odvážná, nejsem ani trochu odvážná. Zabila
jsem Willa a nedokážu se k tomu přiznat, nedokážu se k tomu ani přiznat...
„Beatrice Priorová,“ osloví mě Niles, „čeho ve svém životě nejvíce litujes:
Čeho lituju? Ne toho, že jsem si vybrala Neohrožené nebo že jsem odešla
z Odevzdanosti. Nelituju ani toho, že jsem zastřelila stráž u dozorny,
protože dostat se dovnitř bylo tak důležité.
„Lituju...“
Můj pohled opustí Nilese a putuje sálem k Tobiášovi. Z jeho výrazu
se nedá nic vyčíst, rty má sevřené v úzkou linku a v očích nic neříkající
pohled. Paže má založené na prsou a rukama si je svírá tak, že mu zbělely
klouby na prstech. Vedle něj sedí Christina. Sevře se mi hruď, nemůžu
dýchat.
Musím jim to říct. Musím jim říct pravdu.
„Willa,“ hlesnu. Zní to jako zalapání po dechu, jako by mi to slovo někdo
vyrazil ze žaludku. Teď už to musím říct.
„Zastřelila jsem ho, když byl pod vlivem simulace. Zabila jsem ho.
Chtěl mě zabít, ale já ho zabila dřív. Svého kamaráda.“
Willa, s vráskou mezi obočími, s očima zelenýma jako celer a schopností
odříkat zpaměti celý manifest Neohrožených. Žaludek se mí svírá,
málem zasténám bolestí. Vzpomínky na něj bolí. Každou část mé bytosti.
A je tu ještě něco, ještě něco horšího, co jsem si dosud neuvědomila.
Byla jsem ochotná radši umřít, než abych zastřelila Tobiáše, ale nic takového
mě s Willem ani nenapadlo. Rozhodla jsem se ho zabít ve zlomku
vteřiny.
Cítím se nahá. Má tajemství mě dosud chránila jako brnění, ale teď
jsou pryč; teď mě každý vidí takovou, jaká jsem.
„Ceníme si tvé upřímnosti,“ slyším hlasy kolem.
Jen Christina a Tobias mlčí.