Rezistencia (CZ) 2012 11. kapitola

KAPITOLA 11

Obklopí nás, ale ruce nám nechají volné. Dovedou nás k výtahům. Několikrát
se zeptám, proč nás zatkli, ale nikdo mi neodpoví, nikdo se na mě
ani nepodívá. Nakonec to vzdám a mlčím jako Tobias.
Vyjedeme do třetího patra, kde nás zavedou do malé místnosti vydlážděné
pro změnu bílým mramorem. Až na lavici u zadní stěny není v pokoji
žádný nábytek. Vazební místnost pro výtržníky má každá frakce, ale
ještě nikdy jsem v žádné nebyla.
Dveře se za námi zavřou, zarachotí klíč a jsme opět sami.
Tobias si sedne na lavici a svraští obočí. Začnu přecházet po cele sem
a tam. Kdyby tušil, proč nás uvěznili, řekl by mi to, a tak se neptám. Udělám
vždy pět kroků vpřed, pět kroků vzad, pět vpřed a pět vzad, ve stejném
rytmu. Třeba mi to pomůže utřídit si myšlenky.
Jestli se mezitím Sečtělí nezmocnili centrály Upřímných - a Edward
tvrdil, že ne - proč nás potom Upřímní zadrželi? Copak jsme jim něco
udělali?
Jestli tady Sečtělost opravdu nepřevzala moc, Upřímní by nám mohli
vyčíst jedině to, že jsme se s ní spolčili. Udělala jsem něco, co by si někdo
mohl vyložit jako zradu? Bezděky se kousnu do spodního rtu, až to zabolí.
Ano, udělala. Zastřelila jsem Willa. A řadu dalších vojáků Neohroženosti.
Byli pod vlivem simulace, ale to Upřímní možná neví nebo jim to nepřipadá
jako dostatečný důvod.
„Nemůžeš se uklidnit?“ ozve seTobias. „Jde mi to na nervy.“
„Ale mě to uklidňuje.“
Nakloní se dopředu, opře se lokty o kolena a zadívá se mezi svoje tenisky.
„Vždycky musíš být proti, co?“
Sednu si vedle něj. Levou rukou si obejmu kolena, pravou nechám viset
podél těla. Dlouho nic neříká. Schoulím se ke kolenům ještě víc. Mám
pocit, že čím budu menší, tím spíš budu v bezpečí.
„Někdy mám pocit, že mi tak úplně nevěříš,“ řekne konečně.
„Věřím ti,“ ujistím ho. „Jistěže ti věřím. Proč si myslíš, že ne?“
„Prostě se mi zdá, že mi neříkáš všechno. Já ti řekl věci...“ Zavrtí hlavou.
„...který bych nikomu jinýmu neřekl. Ale s tebou se něco děje a ty
mi to říct nechceš.“
„Děje se toho spousta. To víš sám,“ namítnu. „A ty mi říkáš všechno?
Nemohla bych o tobě náhodou tvrdit to samý?“
Dotkne se mé tváře a zajede mi prsty do vlasů. Přejde mou otázku stejně
jako tá tu jeho.
„Jestli jde jenom o tvý rodiče,“ řekne tiše, „stačí říct a já tomu budu veriť".
Když uvážím, v jaké jsme situaci, v jeho očích by měl být strach, ale
místo toho z nich vyzařuje klid. Jeho pohled mě unáší pryč. Do bezpečí,
kde bude snadné přiznat, že jsem zastřelila jednoho ze svých nejlepších
kamarádů, kde se nebudu bát toho, jak se na mě podívá, až se to dozví.
Položím ruku na tu jeho. „Nic víc v tom není,“ zamumlám.
„Dobře,“ odvětí. Políbí mě. Žaludek mi sevře pocit viny.
Dveře se otevřou. Do místnosti vejde několik lidí - ozbrojená dvojice
Upřímných, starší muž s tmavou pletí, rovněž z Upřímnosti, a žena z Neohroženosti,
kterou neznám. A Jack Kang, vůdce Upřímných.
Všechny ostatní frakce jej jistě pokládají za mladého lídra - je mu teprve
třicet devět. Ale pro Neohrožené věk nic neznamená. Eric se stal líd-
rem v sedmnácti. Možná proto neberou ostatní frakce naše názory a rozhodnutí
vážně.
Jack je pohledný, má krátké černé vlasy a hřejivé šikmé oči, jako Tori,
a výrazné lícní kosti. Na svůj šarm však nesází, zřejmě proto, že podle
Upřímných půvab klame. Můžu se spolehnout na to, že půjde rovnou
k věci. A to je co říct.
„Prý jste se divili, proč vás mí lidé zatkli,“ řekne. Hlas má hluboký, ale
zvláštně nevýrazný, jako by po něm ani v prázdné jeskyni nenásledovala
ozvěna. „Pro mě to znamená, že jsme buď obvinili nevinné, nebo že umíte
dobře hrát. Jediný
„Z čeho jsme byli obvinění?“ přeruším jej.
„On je obviněný ze zločinů proti lidskosti. Ty jsi byla označená jako
spolupachatel.“
„Zločiny proti lidskosti?“ Tobias vypadá rozčileně. Znechuceně se na
Jacka podívá. „Cože?“
„Viděli jsme záznam útoku. Simulaci jsi řídil ty“ odpoví mu Jack.
„Jak jste ten záznam mohli vidět? Měli jsme ho jenom my,“ namítne
Tobias.
„Vy jste měli pouze jednu kopii záznamu. Nezkrácená nahrávka celé
operace pořízená v centrále Neohroženosti byla odeslána několika dalším
počítačům ve městě,“ vysvětlí Jack. „Ze záznamu je patrné, že ty jsi simulaci
řídil a ona se málem nechala umlátit k smrti, než se vzdala. Pak jsi
toho nechal, následovalo krátké, láskyplné usmíření a pak jste se společně
zmocnili harddisku. Jako možný důvod se nabízí, že simulace skončila
a vy jste nechtěli, aby se nahrávka dostala do našich rukou.“
Málem se rozesměju. Můj heroický výkon, to jediné důležité, co jsem
kdy udělala, a oni si myslí, že jsem byla prodlouženou rukou Sečtělých.
„Simulace neskončila sama od sebe,“ řeknu. „Zastavili jsme ji, ty —“
Jack odmítavě zvedne ruku. „Nezajímá mě, co mi teď chceš říct. Zajímá
mě pravda a tu se dozvíme, až vás podrobíme výslechu pod vlivem
séra pravdy.“
Christina mi o tom séru jednou vykládala. Řekla, že nejobtížnější část
iniciace v Upřímnosti spočívá v tom, že člověku podají sérum pravdy a on
musí odpovídat na osobní otázky před všemi členy frakce. Nemusím zpytovat
nejzazší kouty svého svědomí, abych věděla, že sérum pravdy je to
poslední, co bych ve svém těle chtěla mít.
„Sérum pravdy?“ Zavrtím hlavou. „Ne. Nikdy.“
„Ty snad něco tajíš?“ namítne Jack a povytáhne obočí.
Chci mu říct, že každý, kdo má v sobě kousek důstojnosti, si chce nechat
určité věci pro sebe, ale nechci vzbudit jeho podezření. A tak zavrtím
hlavou.
„Pak je všechno v pořádku.“ Jack se podívá na hodinky. „Ted je poledne.
Výslech začne v sedm. Nesnažte se na něj nějak připravit. Nikdo pod
účinkem séra nic nezatají.“
Obrátí se na patě a vyjde z místnosti.
„Příjemnej chlapík,“ poznamená Tobias.
+++
Brzy odpoledne mě dvojice ozbrojených vojáků Neohroženosti doprovodí
na toaletu. Dávám si na čas. Ruce mi červenají pod proudem horké
vody. Dívám se na sebe do zrcadla. Když jsem ještě žila v Odevzdanosti,
kde byla zrcadla tabu, myslela jsem si, že za tři měsíce se člověk musí hodně
změnit. Teď mi na proměnu stačilo sotva pár dní.
Vypadám starší. Možná za to mohou kratší vlasy nebo to všechno, co
se přihodilo a co teď na obličeji nosím jako masku. Každopádně jsem si
vždy myslela, že budu šťastná, až konečně nebudu vypadat jako dítě. Místo
toho mám knedlík v krku. Už nejsem dcera, kterou znali mí rodiče.
A mou novou tvář už nikdy nepoznají.
Odvrátím se od zrcadla a rozrazím dveře na chodbu.
Když mě Neohrožení dovedou zpátky do vazební místnosti, zůstanu
stát u dveří. Tobias vypadá stejně, jako když jsme se setkali poprvé - čer89
né tričko, krátké vlasy, přísný výraz. Pohled na něj mě naplňoval nervózním
vzrušením. Vybavím si, jak jsem ho před tréninkovou místností vzala
za ruku, jenom na chvíli, a jak jsme spolu seděli na skále na dně propasti.
Tělem mi projede záchvěv touhy vrátit čas zpátky.
„Nemáš hlad?“ zeptá se. Z talíře vedle sebe mi podá sendvič.
Vezmu si ho a posadím se. Opřu si hlavu o jeho rameno. Můžeme jen
čekat, a to také děláme. Jíme, dokud je co. Sedíme, dokud je nám to pohodlné.
Pak si vedle sebe lehneme na zem, dotýkáme se rameny a zíráme
do stropu.
„Co se bojíš, že řekneš?“ zeptá se.
„Cokoli. Všechno. Nic z toho si nechci znovu prožít.“
Přikývne. Zavřu oči a dělám, že spím. V místnosti nejsou žádné hodiny,
a tak nemůžu odpočítávat minuty, které do našeho výslechu zbývají.
Čas jako by tady neexistoval, až na to, že cítím, jak mě s blížící se sedmou
hodinou tlačí do dlažby.
Možná by mi nepřipadal tak tíživý, kdyby mě nesžíral pocit viny - že
znám pravdu, a přitom ji schovávám tak hluboko, kde ji nikdo nemůže
vidět, ani Tobias. Možná bych se neměla tolik bát, že pravda vyjde najevo.
Aspoň se mi uleví.
Asi jsem nakonec usnula, protože při zvuku otevíraných dveří sebou
trhnu. Dovnitř vejde několik lidí, vstaneme ze země. Jeden z nich vysloví
mé jméno. Pak se mezi nimi prodere Christina a sevře mě do náruče. Zaboří
prsty do rány v mém rameni a já mimoděk vykřiknu.
„Jau. Rameno,“ hlesnu. „Postřelili mě.“
„Bože můj!“ Christina mě pustí. „Promiň, Tris.“
Nevypadá jako Christina, kterou si pamatuju. Má kratší vlasy, skoro
jako kluk, a místo hřejivě bronzové pleti jen zašedlý škraloup. Usměje se na
mě, ale její úsměv nevystoupí až k očím - pořád z nich čiší únava. Pokusím
se její úsměv opětovat, ale jsem příliš nesvá. Christina se bude také účastnit
mého výslechu. Uslyší, co jsem Willovi udělala. Nikdy mi neodpustí.
Ledaže bych dokázala zůstat imunní i vůči séru a pravdu zatajila.
Ale opravdu to chci? Aby se pravda ve mně časem podebrala jako vřed?
„Jsi v pořádku? Doslechla jsem se, že tě zajali, tak jsem se přihlásila
jako doprovod,“ řekne, když místnost opouštíme. „Vím, žes to neudělala.
Nejsi zrádce.“
„Nic mi není, díky. A co ty?“
„No, já...“ Hlas se jí vytratí a kousne se do rtu. „Rekl ti někdo o... Chci
říct, že teď není ta pravá chvíle, ale...“
„Co? O co jde?“
„No... Will při útoku umřel,“ zamumlá.
Ustaraně a zároveň s očekáváním se na mě podívá. Co čeká?
Ach. O Willově smrti nemám vědět. Mohla bych zahrát divadlo, ale
nejspíš bych nikoho nepřesvědčila. Nejlepší bude přiznat, že to vím. Ale
nevím, jak jí to vysvětlím, jestli jí nechci všechno vyklopit.
Udělá se mi nevolno. To vážně uvažuju nad tím, jak nejlépe oklamat
svou kamarádku?
„Vím to,“ řeknu. „Viděla jsem ho na záznamu v dozorně. Je mi to líto,
Christino.“
„Jo.“ Christina přikývne. „No... dobře žes to už věděla. Vážně jsem ti
to nechtěla říkat tady na chodbě.“
Krátce se zasměje. Záblesk úsměvu. Ale nic z toho není jako dřív.
Nastoupíme do výtahu. Cítím, jak na mě Tobias zírá - ví, že jsem žádného
Willa na monitorech neviděla, a on sám o jeho smrti nevěděl. Dívám
se zarytě před sebe a dělám, že jeho spalující pohled nevnímám.
„Toho séra se neboj,“ řekne Christina. „Nic na tom není. Během výslechu
si ani nebudeš uvědomovat, co se děje. Všechno, co na sebe prozradíš,
ti dojde, až sérum přestane účinkovat. Jako malá jsem to taky absolvovala.
Mezi Upřímnými je to běžná věc.“
Zbytek Neohrožených si vymění pohledy. Za normálních okolností by
jí už nejspíš někdo vyčetl, že mluví o své původní frakci, ale tohle normální
okolnosti nejsou. Stěží kdy se ještě stane, že bude doprovázet svou nejlepší
kamarádku, nyní podezřelou ze zrady, k veřejnému výslechu.
„A co ostatní? Jsou v pořádku?“ zeptám se. „Uriah, Lynn, Marlene?“
„Všichni jsou tady,“ ujistí mě Christina. „Až na Zeka, Uriahova bráchu.
Ten se přidal na druhou stranu.“
„Cože?“ Zeke, který mi na střeše Hancockova mrakodrapu připevňoval
úvazek ke kladce, a zrádce?
V posledním patře kabina zastaví a všichni ostatní se vyhrnou ven.
„Já vím,“ řekne jen. „Nikdo jsme to nečekali.“
Vezmě mě za paži a postrčí mě ke dveřím. Projdeme chodbou obloženou
černým mramorem - člověk se tu může snadno ztratit, všechny chodby
vypadají stejně. Na konci další chodby nás čekají dvoukřídlé dveře.
Zvenčí působí centrála jako mohutný kvádr, z jehož středu vybíhá nízká
věž. Zevnitř má tato vyvýšená část podobu prázdné třípatrové haly
s otvory ve zdech místo oken. Nade mnou se prostírá potemnělá, bezhvězdná
obloha. Podlahu pokrývá bílá mramorová dlažba s černým symbolem
Upřímnosti uprostřed. Po obvodu místnosti se táhnou řady tlumených
žlutých světel, takže celý prostor září. Každý zvuk doprovází ozvěna.
V aule se již shromáždila většina Upřímných i hostujících Neohrožených.
Někteří sedí na terasovitých lavicích podél stěn. Ti, na které nezbylo
místo, se houfují kolem centrálního symbolu. V jeho středu jsou na jazýčku
vah umístěny dvě prázdné židle.
Tobias mě vezme za ruku. Propletu si s ním prsty.
Stráž nás dovede doprostřed síně. Lidé nás přivítají mumláním, v horším
případě posměšky. Před první řadou lavic stojí Jack Kang.
Pak se před námi objeví starý muž s tmavou pletí. V rukou drží černou
skříňku.
„Jmenuji se Niles,“ představí se. „Budu vás vyslýchat. Ty Ukáže na
Tobiáše. „Ty půjdeš první. Laskavě předstup.“
Ještě než mě Tobias pustí, stiskne mi ruku. Osamím s Christinou na
okraji mramorového symbolu. Vzduch v místnosti je teplý - vlahý, prostoupený
létem a zapadajícím sluncem - ale přesto mám husí kůži.
Niles otevře černou skříňku. Obsahuje dvě injekční stříkačky, jednu
pro Tobiáše a druhou pro mě. Pak vytáhne z kapsy antiseptický ubrousek
a podá jej Tobiášovi. S tím si nikdo v Neohroženosti nedělal hlavu.
„Vpich provedu do krku,“ oznámí Niles.
Tobias si potře ubrouskem místo vpichu. Slyším jen vítr. Niles přikročí
k Tobiášovi a zabodne mu jehlu do žíly, kam vzápětí začne proudit kalná,
namodralá tekutina. Před očima mi naskočí pohled na Jeanine, která Tobiáše
naočkovala novým sérem účinkujícím i na Divergentní - nebo se to
aspoň domnívala. Tehdy jsem myslela, že jsem ho navždy ztratila.
Záchvějů se.