Rezistencia (CZ)2012 32. kapitola

KAPITOLA 32

Probudím se s bolestí hlavy. Snažím se znovu usnout - když spím, jsem
aspoň klidná - ale na mysl se mi spolu s krákoráním vran neodbytně vrací
pohled na Caleba.
Jak to, že jsem se nikdy nepozastavila nad tím, že Jeanine a Eric o mých
předpokladech vědí?
Jak to, že mě nenapadlo, že o této skutečnosti mají přece vědět jen tři
lidé na světě: Tori, Caleb a Tobias?
V hlavě mi tepe. Nechápu to. Nevím, co Caleba k téhle zradě vedlo.
A zajímalo by mě, kdy k tomu došlo - po útoku na Odevzdanost? Poté,
co jsme uprchli od Mírumilovných? Nebo ještě dřív - když ještě žil táta?
Caleb nám řekl, že od Sečtělých odešel ve chvíli, kdy zjistil, co mají v plánu
— lhal snad?
Nepochybně ano. Přitisknu si spodní část dlaně na čelo. Můj bratr dal
přednost frakci před krevním poutem. Musel mít nějaký důvod. Možná
mu vyhrožovala. Nebo ho k tomu nějakým způsobem donutila.
Dveře se otevřou. Nenamáhám se zvednout hlavu ani otevřít oči.
„Vstávej, Škrobe.“ Peter. Kdo jiný.
Ruka mi sklouzne z obličeje a spolu s ní i pramen vlasů. Koutkem oka
se na něj podívám. Takhle mastné vlasy jsem ještě nikdy neměla.
Peter položí k mé posteli láhev s vodou a sendvič. Při pomyšlení na jídlo
se mi udělá nevolno.
„Zbylo ti v tý'hlavě vůbec něco?“ rýpne do mě.
„Bez obav.“
„Nebyl bych si tak jistej.“
„Vtipný. Jak dlouho jsem spala?“
„Asi den. Mám tě doprovodit do sprch.“
„Jestli cekneš něco o tom, že už koupel potřebuju jak sůl,“ řeknu unaveně,
„vyškrábu ti oči.“
Když zvednu hlavu, místnost se se mnou začne otáčet, ale nakonec se
mi podaří přehodit nohy přes okraj postele a vstát. Vykročíme na chodbu.
Na jejím konci odbočíme směrem ke sprše, ale všimnu si, že na opačné
straně chodby stojí nějací lidé.
Jedním z nich jeTobias. Odhaduju, kde se naše cesty zkříží. Dívám se,
ne na něj, ale na místo, kde teprve bude, až ke mně natáhne ruku, jako
to udělal i minule. Kůže mě zabrní očekáváním. Na kratičkou chvíli zase
ucítím jeho dotek.
Ještě nás od sebe dělí šest kroků. Pět.
Na čtvrtém kroku se ale Tobias zastaví. Celé jeho tělo ochabne. Jeho
doprovod je očividně zaskočený a na okamžik své sevření povolí. Tobias
klesne k zemi.
Pak se nečekaně otočí, trhne sebou dopředu a menšímu z bodyguardů
vyškubne pistoli z pouzdra za pasem.
Zazní výstřel. Peter uskočí stranou a strhne mě s sebou. Narazím hlavou
do zdi. Jeden ze strážců má otevřená ústa - zřejmě křičí. Neslyším jej.
Tobias ho nakopne do žaludku. Neohrožená Tris, která ve mně zůstala,
obdivuje jeho dokonalou formu a neuvěřitelnou rychlost. Otočí se a namíří
zbraní na Petera. Ale ten už mě pustil.
Tobias mě chytí za levou paži, vytáhne mě na nohy a rozběhne se. Klopýtám
za ním. S každým došlápnutím jako by mi někdo zarazil do hlavy
střep, ale nemůžu přestat. Snažím se rozmrkat slzy. Utíkej, přikazuju si,
jako by to tak bylo snazší. Tobiasova ruka je drsná a silná. Nechám se jí
vést. Zahneme za roh.
„Tobiáši,“ zasípám.
Zastaví se a ohlédne se za mnou. „Ne, to ne,“ řekne a přejede mi prsty
po tváři. „Pojd sem. Na záda.“
Sehne se. Ovinu mu paže kolem krku a zabořím obličej mezi jeho lopatky.
Bez obtíží mě zvedne a levou rukou mi přidrží jednu nohu. V pravé
ruce dál svírá pistoli.
Opět se rozběhne a i s mojí váhou je rychlý. Otupěle si pomyslím: Jak
mohl vůbec nékdy patřit do Odevzdanosti? Jako by byl stvořený pro rychlost
a neomylnou přesnost. Ale ne pro sílu - je inteligentní, ale nijak zvlášť silný.
Na to, aby mě unesl, to ale stačí.
Na chodbách ted nikdo není, ale to nebude trvat věčně. Co nevidět se
ze všech stran vyrojí zrádci a zatarasí nám cestu z tohoto bledého bludiště
ven. Netuším, jak se přes ně Tobias hodlá dostat.
Zvednu hlavu a všimnu si, že jsme právě proběhli kolem východu.
„Tobiáši, minul jsi to.“
„Co jsem... minul?“ zeptá se mezi nádechy.
„Východ.“
„Nechci utéct. Zastřelili by nás,“ vysvětlí. „Snažím se... něco najít.“
Řekla bych, že se mi to všechno jen zdá, kdyby mě tak nebolela hlava.
Jenom mé sny bývají podobně nesrozumitelné. Jestli odsud nechce utéct,
proč mě vzal s sebou? A co chce dělat, když ne utéct?
Prudce zastaví, až z něj málem spadnu. Jsme v široké chodbě s prosklenými
stěnami, za kterými se nachází kanceláře. Lidé na nás zpoza stolů
strnule civí. Tobias jim nevěnuje nejmenší pozornost. Zdá se mi, že upírá
zrak ke dveřím na konci chodby. Vedle dveří je cedule a na ní je napsáno
DOZORNA-A.
Tobias prohledá všechny rohy a sestřelí stropní kameru napravo od
nás. Další kulku pošle do kamery vlevo. Její čočka pukne.
„Tak, zpátky na zem,“ řekne. „Už žádný běhání, slibuju.“
Sklouznu z jeho zad na zem a chytím se ho za ruku. Dojdeme k zavřeným
dveřím, které jsme cestou minuli, a vstoupíme do malého skladu. Tobiáš
za námi zavře a pod kliku u dveří zaklíní židli. Stojím k němu čelem,
za zády mám regál plný nějakých papírů. Nad námi poblikává modré světlo.
Téměř hladově si prohlédne mou tvář.
„Nemám moc času, takže půjdu rovnou k věci,“ řekne.
Přikývnu.
„Nejsem tady na sebevražedný misi. Přišel jsem ze dvou důvodů. Zaprvé
zjistit, kde jsou dvě centrální dozorny, protože až sem vpadneme, musíme
ze všeho nejdřív zničit veškerý data potřebný k simulaci, aby Jeanine
nemohla u našich lidí aktivovat transmitéry.“
To vysvětluje, proč se nesnažil utéct. A jednu dozornu už jsme našli.
Zírám na něj; pořád se nemůžu z těch několika posledních minut
vzpamatovat.
„A zadruhé,“ řekne a odkašle si, „abych se ujistil, že to tady vydržíš,
protože máme plán.“
„Jakej plán?“
„Podle jednoho z našich informátorů bude tvá poprava nejspíš ode
dneška za dva týdny,“ vysvětluje. „To je den, kdy chce Jeanine spustit novou
simulaci, která bude fungovat i na Divergentní. Ode dneška za čtrnáct
dní sem vtrhnou všichni odpadlíci, Neohrožení a Odevzdaní, kteří
budou ochotní bojovat, s cílem připravit Sečtělost o její nejmocnější zbraň
- počítačový systém. To znamená, že budeme mít početní převahu.“
„AIe vždyť jsi Jeanine prozradil, kde mají odpadlíci úkryty.“
„Jo.“ Mírně se zamračí. „To je problém. Ale oba víme, že mezi odpadlíky
je celá řada Divergentních. Když jsem odtamtud odcházel, značná
část se jich už začala přesouvat do Odevzdanosti, takže problém nastane
jen v několika táborech. Pořád zbude dost lidí na to, aby invaze mohla
proběhnout hladce.“
Dva týdny. Dokážu tady vydržet ještě dva týdny? Už teď se cítím tak
slabá, že se sotva držím na nohou. Záchrana, kterou mi Tobias slibuje, mi
už ani nepřipadá lákavá. Nechci svobodu. Chci jenom spát. Chci, aby tohle
všechno skončilo.
„Já to...“ Slova mi uvíznou v krku a rozbrečím se. „Tak dlouho... to...
nezvládnu.“
„Tris,“ oboří se na mě. Nikdy mě nerozmazloval. Aspoň teď, jednou jedinkrát,
by mohl. „Musíš. Musíš to přežít.“
„Proč?“ Ta otázka se zformuje v mém břiše a vydere se mi z hrdla jako
zasténání. Mám chuť do něj začít bušit pěstmi, jako dítě v záchvatu vzteku.
Tváře mám slité slzami a vím, že jsem směšná, ale nedokážu to v sobě
zastavit. „Proč musím? Proč někdo nemůže jednou udělat něco pro mě?
Co když už mám prostě všeho dost?“
Uvědomím si, že tím vsím myslím život. Nechci žít. Chci zpátky své
rodiče, už celé týdny. Celou tu dobu jsem se k nim snažila probojovat
zpátky a on mi teď říká, že nesmím.
„Já vím.“ Jeho hlas nikdy nezněl něžněji. „Já vím, že je to těžký. To nejtěžší,
čím sis kdy musela projít.“
Zavrtím hlavou.
„Nemůžu tě donutit. Nemůžu zařídit, abys to chtěla přežít.“ Přitáhne
si mě k sobě, pohladí mě po vlasech a zastrčí mi je za ucho. Nechá své prsty
sklouznout po mém krku až na ramena a dodá: „Ale ty to přežiješ. Je
jedno, jestli tomu věříš, nebo ne. Přežiješ to, protože jsi bojovnice.“
Odtáhnu se a políbím jej, náruživě, rozhodně. Jako dřív, když jsem si
námi byla jistá, a jako dřív mu přejedu rukama po zádech a pažích.
Nechci mu povědět pravdu: že se mýlí a že to nechci přežít.
Dveře se otevřou. Do skladiště se nahrnou zrádci. Tobias ustoupí, obrátí
pistoli v ruce a rukojetí od sebe ji podá nej bližšímu muži.