Rezistencia (CZ) 2012 27. kapitola

KAPITOLA 27

Propletu se davem, který se shromáždil u propasti. V Jámě je hlučno
a není to jen burácející řekou. Vytratím se do chodby vedoucí k ložnicím,
potřebuju najít trochu klidu. Nechci poslouchat, jak bude Tori
mluvit na počest Marlene, nechci si s ostatními připíjet a oslavovat její
život a odvahu.
Dnes ráno nám Lauren oznámila, že v ubikacích, kde spali Christina,
Zeke, Lauren, Marlene, Hector a Kee, ta holčička s pramenem zelených
vlasů, zůstalo nedopatřením několik funkčních kamer. Díky tomu Jeanine
zjistila, na koho simulace působí. Nepochybuju o tom, že záměrně vybrala
tak mladé oběti, protože věděla, že jejich smrt nás zasáhne o to bolestněji.
V jedné z chodeb se zastavím a opřu se čelem o stěnu. Na kůži mě
zachladí hrubý kámen. Stále slyším, jak za mnou Neohrožení skandují,
ačkoli skála jejich hlasy ztišila.
Zaslechnu kroky. Otočím se. Christina. Na sobě má stejné oblečení
jako v noci. Několik kroků ode mě se zastaví.
„Poslyš,“ řekne.
„Hele, zrovna teď se nepotřebuju cítit ještě provinileji. Nech mě prosím
být.“
„Chci ti jen něco říct a hned zas půjdu.“
Má napuchlé oči a její hlas zní mírně ospale. Asi je vyčerpaná, nebo se
trošku napila, nebo možná obojí. Ale dívá se na mě zpříma, takže musí vědět,
co říká. Odlepím čelo od stěny
„Nikdy předtím jsem takovou simulaci neviděla. Myslím jako zvenčí.
Ale včera...“ Zavrtí hlavou. „Měla jsi pravdu. Neslyšeli nás, neviděli nás.
Stejně jako Will...“
U jeho jména se zadrhne. Nadechne se a ztěžka polkne. Několikrát zamrká.
Pak se na mě znovu podívá.
„Řekla jsi mi, že jsi ho musela zastřelit, protože jinak by zabil on tebe,
a já jsem ti nevěřila. Teď tomu věřím a... budu se ti snažit odpustit. To...
jsem ti chtěla říct.“
Částečně se mi uleví. Věří mi, chce mi odpustit, i když to pro ni nebude
jednoduché.
Ale mnohem víc se rozhněvám. Co si předtím sakra myslela? Ze jsem
Willa chtěla zastřelit, jednoho ze svých nejlepších kamarádů? Měla mi věřit
od začátku, měla vedet, že bych ho nezabila, kdybych v tu chvíli viděla
nějaké jiné řešení.
„Tak to mám vážně štěstí. Konečně máš důkaz, že nejsem chladnokrevnej
vrah. Věrohodnej důkaz, nejenom mý slovo. Jasně, proč by ti mý slovo
mělo stačit, že?“ Neupřímně se zasměju a snažím se o lhostejný výraz.
Otevře ústa, ale nenechám ji nic říct, nedokážu se zastavit. „A s tím odpouštěním
by sis měla pohnout, protože není moc času - “
Zlomí se mi hlas a už se nedokážu déle ovládat. Rozbrečím se. Opřu se
o stěnu, ale podlomí se mi nohy a svezu se k zemi.
Přes slzy ji nevidím, ale ucítím, když kolem mě ovine ruce a pevně,
téměř bolestivě mě k sobě přitiskne. Voní po kokosovém oleji a je silná,
stejně jako byla tehdy, když visela za špičky prstů nad propastí. Tenkrát -
a není to tak dávno - jsem se před ní cítila slabá, ale teď mi její síla dodává
pocit, že bych i já mohla být silnější.
Klečíme proti sobě na tvrdém kameni a já ji svírám v náručí se stejnou
silou.
„Už jsem to udělala,“ řekne. „To jsem ti chtěla říct. Už jsem ti odpustila.“
+++
Když ten večer vejdu do jídelny, všichni Neohrožení zmlknou. Nedivím
se jim. Jako jedna z Divergentních mám tu moc rozhodnout nad osudem
jednoho z nich. Většina z nich by nejspíš chtěla, abych se obětovala. Nebo
se hrozí toho, že bych to naopak udělat nemusela.
Kdybychom byli v Odevzdanosti, žádný Divergentní by tu ted neseděl.
Chvíli nevím, kam mám jít nebo kudy se tam mám dostat. Pak na mě
od stolu mávne Zeke. Tváří se zasmušile. Vydám se tím směrem. Do cesty
mi však vstoupí Lynn.
Není to ta Lynn, kterou znám. Nemá v očích ten nezkrotný pohled. Je
bledá a kouše se do rtu, abych neviděla, že se jí chvěje.
„Ehm...“ zamumlá. Podívá se nalevo, napravo, všude, jen ne na mě.
„Marlene... mi vážně moc chybí. Znala jsem ji dlouho a...“ Zavrtí hlavou.
„Nechci, aby sis myslela, že to, co ti chci říct, s ní jakkoli souvisí,“ řekne,
jako by mi nadávala, „ale... děkuju, žes Heka zachránila.“
Přenese váhu z nohy na nohu. Očima těká po místnosti. Pak mě jednou
paží obejme a stiskne mi rameno pod košilí. Do ruky mi vystřelí bolest,
ale nic neřeknu.
Potom mě pustí, popotáhne a vrátí se zpátky ke stolu, jako by se nic
nestalo. Chvíli se za ní dívám, pak se posadím.
Zeke a Uriah sedí vedle sebe u jinak prázdného stolu. Uriah má povolené
rysy v obličeji, jako by napůl spal. Před ním stojí tmavohnědá láhev,
ze které co chvíli upije.
Nevím, jak se k němu mám chovat. Zachránila jsem Heka - to znamená,
že jsem nezachránila Marlene. Ale Uriah se na mě nepodívá. Odsunu
se dál od něj a posadím se jen na okraj.
„Kde je Shauna?“ zeptám se. „Pořád ještě v nemocnici?“
„Ne, je tamhle,“ řekne Zeke a pokývne ke stolu, kde sedí i Lynn. Spatřím
ji. Je téměř průsvitná a sedí v kolečkovém křesle. „Neměla by se zbytečně
vysilovat, ale Lynn na tom není dobře, tak ji chtěla podpořit.“
„A jestli chceš vědět, proč si sedli takovej kus od nás... tak je to proto,
že se Shauna dozvěděla, že jsem Divergentní,“ řekne Uriah otupěle. „Nechce
to od nás chytnout.“
„Aha.“
„Se mnou taky sotva promluví,“ ozve se Zeke a povzdechne si. „Jak
víš, jestli se tvůj bratr proti nám nespikl?‘ ,Sledovala jsi ho?‘ Tomu, kdo jí
takový věci nakukal, bych nej radši jednu vrazil.“
„Na co čekáš?“ řekne Uriah. „Její matka sedí tamhle.“
Podívám se jeho směrem a spatřím ženu ve středních letech s modrým
melírem a uchem posetým náušnicemi. Je krásná, stejně jako Lynn.
Chvíli nato vstoupí do jídelny Tobias a za ním Tori a Harrison. Vyhýbala
jsem se mu. Od naší poslední hádky ve vlaku jsem s ním nemluvila.
Ani o Marlene...
„Ahoj Tris,“ řekne, když jsem na doslech. Jeho tichý, drsný hlas mě
přenese do míst plných ticha.
„Ahoj,“ špitnu hláskem, který jako by mi ani nepatřil.
Přisedne si ke mně a položí ruku na mé opěradlo. Výmluvně se ke mně
nahne. Nepodívám se mu do očí - odmítám se mu podívat do očí.
Podívám se mu do očí.
Jsou tmavě modré - nezvyklý odstín - a dokážou náhle vytěsnit všechno
kolem, utěšit mě a současně mi připomenout, že jsme od sebe dál, než
bych si přála.
„Nezeptáš se mě, jak na tom jsem?“ prohodím.
„Ne, vidím sám, že to není dobrý,“ řekne a zavrtí přitom hlavou. „Chci
tě poprosit, aby sis s náma nejdřív promluvila, než něco uděláš.“
Pozdé, pomyslím si. Už jsem se rozhodla.
„Chtěl jsi říct s náma všema, protože tohle se týká nás všech,“ řekne
Uriah. „Myslím, že by tam nikdo z nás chodit neměl.“
„Nikdo?“ zeptám se.
„Jo, nikdo.“ Uriah svraští čelo. „Radši bysme na ně měli zaútočit.“
„Jasně,“ poznamenám ironicky, „proč nevyprovokovat ženskou, která
může půlce lidí na základně vnuknout sebevražednou myšlenku? Zní to
jako dobrej nápad.“
Mohla jsem se víc mírnit. Uriah si přihne z láhve. Pak ji vrátí na stůl
s takovým prásknutím, až mám strach, že se rozletí na kusy.
„Takhle nemluv,“ zavrčí.
„Promiň,“ omluvím se. „Ale ty víš, že mám pravdu. Jestli nechcem,
aby to tady půlka lidí odnesla životem, jeden z nás by se měl obětovat.“
Nevím, co jsem čekala. Možná že se Uriah dobrovolně přihlásí, protože
moc dobře ví, co se jinak stane. Ale Uriah jen sklopí pohled. Nechce se mu.
„S Tori a Harrisonem jsme se rozhodli zvýšit bezpečnostní opatření.
Když budeme podobné útoky čekat, budeme je schopni řešit,“ řekne Tobiáš.
„Kdyby to nefungovalo, vymyslíme něco jinýho. Konec diskuse. Do
tý doby nikdo nic nepodnikne na vlastní pěst. Jasný?“
Tu otázku směřuje na mě. Zvedne obočí.
„Jo,“ odpovím a uhnu pohledem.
+++
Po večeři zamířím zpátky do pokoje, kde jsem včera spala, ale nedokážu se
přimět zabrat za kliku. Místo toho brouzdám po chodbách, přejíždím prsty
po stěnách a poslouchám ozvěnu vlastních kroků.
Bezděky projdu kolem fontány na pití, kde mě Peter, Drew a AI přepadli.
Poznala jsem Ala podle jeho vůně - citronová tráva, pořád ji cítím.
Už si ji nespojuju s přítelem, ale s bezmocností, kterou jsem cítila, když
mě vlekli k propasti.
Přidám do kroku a široce rozevřu oči, aby bylo těžší se vrátit ke vzpomínkám.
Musím odsud vypadnout, pryč z těchto míst, kde mě napadl
vlastní přítel, kde Peter vypíchl Edwardovi oko a odkud náměsíčná armáda mých přátel vyrazila na tažení proti Odevzdaným a tím celé to šílenství
začalo.
Vydám se nejkratší cestou k jedinému místu, kde se cítím bezpečně:
k Tobiášovu malému bytu. Jakmile se dotknu kliky, napětí ze mě spadne.
Dveře jsou pootevřené. Špičkou boty je otevřu. Tobias tu není, ale stejně
tady zůstanu. Posadím se na postel a přitáhnu si k hrudi jeho pokrývku.
Zabořím do ní obličej a nosem zhluboka vdechuju její vůni. Už nevoní tolik
jako předtím; Tobias byl pryč příliš dlouho.
Dveře se otevřou a dovnitř vklouzne Tobias. Přikrývka mi z ochablých
paží klesne do klína. Jak mu vysvětlím, co tady dělám? Mám na něj být
naštvaná.
Nezamračí se, ale rty má tak sevřené, že vím, že se zlobí. On na mé.
„Nebud pitomá,“ řekne.
„Pitomá?“
„Lhala jsi. Řekla jsi, že za Sečtělýma nepůjdeš, ale lhala jsi. A jestli tam
půjdeš, jenom ze sebe uděláš pitomce.“
Odložím pokrývku a vstanu.
„Nezjednodušuj to,“ ohradím se. „Tak jednoduchý to není. Víš stejně
dobře jako já, že je to jediný řešení.“
„To se musíš zrovna W chovat jako Odevzdaní?“ Jeho hlas se rozlehne
po pokoji. Na prsou mě zastudí strach. Nejsem připravená na jeho hněv.
Nejsem. „Celou dobu mi tvrdíš, jak jsi pro ně nebyla dost dobrá, dost nesobecká,
a teď, když je v sázce tvůj život, si chceš hrát na hrdinu? Přeskočilo
ti?“
„Mně? Spíš tobie. Lidi tady umíraj! Stačí jeden krok do prázdna a je po
nich! A já to můžu zastavit.“
„Jsi moc důležitá, než abys takhle... umřela.“ Zavrtí hlavou. Ani se na
mě není schopen podívat - pořád uhýbá pohledem ke zdi za mnou, ke
stropu nebo kamkoli jinam. Jsem tak ohromená, že se ani nerozčílím.
„Nejsem důležitá. Nikomu nebude vadit, když tady nebudu.“
„Kašlu ti na ostatní! A co my?“
Schová tvář do dlaně, zakryje si oči. Třesou se mu prsty.
Pak dvěma dlouhými kroky přejde ke mně a přitiskne rty na mé. Pod
jejich hebkým dotekem zmizí posledních několik měsíců a ze mě je opět
ta dívka, která s ním seděla na kamenech na dně propasti a voda jí stříkala
na kotníky a která jej poprvé políbila. Ta dívka, která jej tenkrát na chodbě
vzala za ruku, protože chtěla a to stačilo.
Odtáhnu se a položím mu dlaň na prsa, abych si ho udržela od těla.
Problém je v tom, že jsem zároveň ta, která zastřelila Willa a lhala mu
o tom, která rozhodla o tom, že bude žít Hector, a ne Marlene, a která
udělala tisíc dalších věcí. A všechny je z hlavy vymazat nedokážu.
„Zvládl bys to.“ Nepodívám se na něj. Zírám na jeho tričko mezi svými
prsty a černé tetování, které se mu vine kolem krku, ale do tváře se mu
nepodívám. „Ne hned, ale život by šel dál a ty bys udělal to, co bys musel.“
Chytí mě za pas a přitiskne mě k sobě. „To je lež,“ řekne, než mě znovu
políbí.
Tohle není správné. Není správné zapomenout, kdo teď jsem, a dovolit
mu, aby mě líbal, když vím, co stejně udělám.
Ale já chci. Strašně moc.
Stoupnu si na špičky a ovinu kolem něj paže. Jednu dlaň položím mezi
jeho lopatky, druhou na zátylek. Cítím, jak se mu hrudník pod mou rukou
rozpíná a smršťuje. Uvědomím si, jak je silný, neoblomný, nezastavitelný.
Taková musím být i já, ale nejsem, nejsem.
Začne couvat a stáhne mě s sebou. Zavrávorám, klopýtnutí mě vyzuje
z bot. Posadí se na kraj postele a já před ním zůstanu stát. Konečně jsou
naše oči ve stejné úrovni.
Chytí můj obličej do dlaní, špičkami prstů mi pak putuje dolů po krku
a zastaví je až na bocích.
Ale já se zastavit nedokážu.
Přitisknu mu rty na ústa. Chutná jako voda, voní jako svěží vzduch.
Rukou, kterou jsem ho dosud objímala kolem krku, mu sjedu po zádech
dolů a vsunu ji pod tričko. Políbí mě ještě naléhavěji.
Věděla jsem, že je silný, ale nevěděla jsem, jak moc, dokud jsem pod
prsty neucítila svaly na jeho zádech.
Přestaň, domlouvám si.
Najednou jako bychom někam spěchali. Přejíždí mi rukama po žebrech
pod tričkem. Zarývám mu ruce do zad a chci se k němu dostat ještě
blíž, ale žádné blíž neexistuje. Nikdy jsem takhle po nikom netoužila,
nikdy ne tolik.
Poodtáhne se, aby se mi mohl podívat do očí. Oči má přimhouřené.
„Slib mi,“ zašeptá, „že tam nepůjdeš. Kvůli mně. Aspoň tohle kvůli
mně udělej.“
Opravdu bych to mohla udělat? Vážně bych tady dokázala zůstat, dát
svůj vztah s Tobiášem opět do pořádku a nechat místo sebe umřít někoho
jiného? Podívám se mu do očí a na okamžik uvěřím, že bych toho byla
schopná. Ale pak spatřím Willa. Rýhu mezi jeho obočími. Jeho prázdný,
netečný pohled v simulaci. Jeho zhroucené tělo.
Aspoň tohle kvůli mne udélej. Zapřísahá mě tmavýma očima.
Kdo k Sečtělým půjde, když ne já? Tobias? To by na něj sedlo.
„Dobře,“ hlesnu a píchne mě u srdce.
„Slib mi to,“ řekne zamračeně.
Píchnutí přejde v úpornou bolest, která se začne šířit po celém těle -
všechno se v ní mísí, vina, hrůza i touha. „Slibuju.“