Rezistencia (CZ) 2012 26. kapitola

KAPITOLA 26

„Tris! Vstávej!“
Byl to výkřik. O tom se nedá pochybovat. Přehodím nohy přes okraj
postele, ale to už mě čísi ruka táhne ke dveřím. Nestačím se ani obout,
podlaha je hrbolatá. Výčnělky mi odírají prsty na nohou i paty. Zamžourám
před sebe, abych zjistila, kdo mě to vleče. Christina. Málem mi vykloubila
rameno.
„Co se stalo?“ zeptám se. „Co se děje?“
„Sklapni a poběž!“
Běžíme do Jámy, odkud k nám doléhá burácení podzemní řeky. Když
mě Christina naposledy takhle vytáhla z postele, bylo to kvůli Alovi, jehož
tělo vytahovali z propasti. Zatnu zuby a snažím se na to nemyslet. Nemohlo
se to přece stát znovu. Nemohlo.
Když nahoře ve Věži přebíháme přes skleněnou podlahu, dochází
mi dech - Christina běží rychleji než já. Práskne dlaní do tlačítka na
přivolání výtahu. Nečeká, až se dveře úplně rozevřou, a vklouzne dovnitř.
A vtáhne mě za sebou. Zabodne prst do tlačítka, které zavírá dveře,
a zmáčkne nejvyšší patro.
„Simulace,“ promluví konečně. „Běží další simulace. Netýká se všech,
jenom... některých.“
Položí si ruce na kolena a několikrát se zhluboka nadechne.
„Jedna z nich řekla něco o Divergentních,“ pokračuje.
„Cože? Pod vlivem simulace?“
Christina kývne. „Marlene. Ale nezněla jako Marlene. Mluvila hrozně...
monotónně.“
Dveře se otevřou. Proběhneme chodbou ke dveřím označeným nápisem
„PŘÍSTUP NA STŘECHU“.
„Christino,“ řeknu, „proč lezeme na střechu?“
Neodpoví. Na schodech to páchne starou barvou. Betonové zdi zdobí
černá graffiti. Symbol Neohrožených. Iniciály zamilovaných dvojic: RG +
NT, BR + FH. Dnes už jsou z nich nejspíš důchodci a kdo ví, jestli jsou
ještě spolu. Přiložím si ruku na srdce. Bije tak rychle, až se divím, že ještě
pořád dýchám.
Ovane nás chladný noční vzduch. Na pažích mi naskočí husí kůže.
Moje oči už si na tmu přivykly. Na konci střechy spatřím tři postavy.
Všechny stojí na římse čelem k nám. Jedna z nich je Marlene. Druhá Hector.
Tu třetí neznám - malá holka, sotva osmiletá, s pramenem zelených
vlasů.
Stojí nehybně, přestože vane silný vítr a fouká jim vlasy do čela, do očí,
do úst. Saty na nich plápolají, ale oni sami jsou jako z kamene.
„Pojďte z tý římsy dolů,“ osloví je Christina. „Ne abyste udělali nějakou
hloupost. Hezky slezte dolů...“
„Neslyší tě,“ namítnu tiše, zatímco se k nim přibližujeme. „Ani nevidí.“
„Tak na ně prostě skočíme. Já si vezmu Heka, ty
„Nemůžeme riskovat, že spadnou dolů. Pro jistotu se drž u té malé
holky“
Na néco takového je příliš malá, pomyslím si, ale nemám to srdce, abych
to řekla nahlas, protože by to znamenalo, že Marlene už je na to dost stará.
Zadívám se na Marlene. Oči má prázdné, jako namalované na kámen,
jako ze skla. Mám pocit, jako by mě ty kameny klouzaly hrdlem do břicha
a táhly mě k zemi. Z té římsy ji nemáme šanci sundat.
Konečně otevře ústa a promluví.
„Mám zprávu pro Divergentní.“ Její hlas zní nevýrazně. Simulace sice
využívá její hlasivky, ale oprošťuje je od přirozených výkyvů podmíněných
lidskými emocemi.
Přejedu pohledem z Marlene na Hectora. Toho Hectora, který se mě
tak bál, protože mu o nás jeho matka napovídala bůhvíco. Lynn je asi pořád
u Shauny a doufá, že bude moct pohnout nohama, až se probere.
Lynn o Hectora nemůže přijít.
Vykročím dopředu, abych zprávu přijala.
„Nejde o žádné vyjednávání, ale o varování,“ pokračuje simulace, která
Marlene vibruje v krku a pohybuje jejími rty. „Dokud se jeden z vás
osobně nedostaví na základnu Sečtělých, bude se tohle opakovat každý
druhý den.“
Tohle.
Marlene udělá krok vzad a já se vrhnu dopředu. Ale ne k ní. Ne k Marlene,
která se kdysi vsadila s Uriahem, že jí nesestřelí muffin z hlavy. Která
mi u Upřímných vyškemrala náhradní oblečení. Která se na mě vždycky
jenom usmívala. Ne, ne k Marlene.
Když Marlene a ta druhá dívka ukročí z římsy dolů, vrhnu se k Hectorovi.
Pevně se chytím toho, co mi přijde pod ruku jako první. Paže, kus
košile. Jeho váha mě strhne dolů a o drsný povrch střechy si odřu kolena.
Nemám dost síly na to, abych ho vytáhla nahoru. „Pomoc,“ zašeptám,
protože hlas se mi vytratil.
Christina přiskočí k mému rameni a pomůže mi vytáhnout Hectorovo
ochablé tělo zpátky na střechu. Paže mu bezvládně klesne. Holčička leží
na zádech o necelé dva metry dál.
Pak simulace skončí. Hector otevře oči a vrátí se mu do nich výraz.
„Jau,“ řekne. „Co se děje?“
Dívenka se rozfňuká. Christina k ní přejde a něco na ni povzbudivě
zamumlá.
Postavím se. Třesu se po celém těle. Centimetr po centimetru se při
blížím k okraji střechy a podívám se dolů. Ulice není dobře osvětlená, ale
přesto vidím, jak se na chodníku nezřetelně rýsuje Marlenina silueta.
Dýchej — ale záleží na tom ještě?
Odvrátím zrak a zaposlouchám se do úderů vlastního srdce. Christininy
rty se pohnou. Nevěnuju jí pozornost. Vykročím ke dveřím a sejdu
dolů po schodech a chodbou do výtahu. Sotva se za mnou dveře kabiny
zavřou, zhroutím se k zemi, stejně jako Marlene okamžik poté, co jsem se
ji rozhodla nezachránit. Zavřeštím a začnu si rvát oblečení. Po chvíli mě
z křiku rozbolí v krku, ale nepřestávám. Na holých pažích, ze kterých už
nebylo co strhnout, se mi objeví škrábance.
Výtah s cinknutím zastaví. Dveře se otevřou.
Upravím si oděv, uhladím vlasy a vyjdu ven.
+ + +
Mám zprávu pro Divergentní.
Já jsem Divergentní.
Nejde o žádné vyjednávání.
Ne, to v žádném případě ne.
Ale o varování.
Rozumím.
Dokud se jeden z vás osobné nedostaví na základnu Sečtélých...
Já půjdu.
... bude se tohle opakovat každý druhý den.
Tohle už se nikdy opakovat nebude.