Rezistencia (CZ) 2012 16. kapitola

KAPITOLA 16

Centimetr za centimetrem posouvám ruku dozadu, aby si voják, který mě
má na starost, ničeho nevšiml. Dveře výtahu se znovu otevřou - další vlna
Divergentních i zrádců. Zena vedle mě se rozpláče. Na rty se jí lepí pramínky
vlasů, nevím jestli slinami, nebo slzami.
Nahmatám okraj zadní kapsy. S roztřesenými prsty vyčkávám. Musím
vystihnout ten pravý okamžik, až bude Eric blízko.
Soustředím se na svůj dech. Představuju si, jak se mi s každým nádechem
plní plíce vzduchem a jak mi s výdechem přitéká do srdce okysličená
krev.
Je snazší myslet na biologii než na řadu Divergentních sedících mezi
výtahy. Nalevo ode mě sedí chlapec z Upřímnosti, kterému nemůže být
víc než jedenáct. Má v sobě víc statečnosti než žena napravo - nebojácně
upírá zrak na vojáka před sebou.
Nádech, výdech. Krev si razí cestu až do konečků. mých prstů - srdce
je výkonný sval, který nepodléhá toku času tak jako ostatní. Přicházejí
další zrádci a hlásí úspěšné razie v konkrétních patrech základny. Všude
leží stovky lidí v bezvědomí a já stále nemám nejmenší ponětí, co se
děje.
Myslím na srdce. Ne na své, ale na Erikovo a na to, jak prázdně bude
jeho hrudník znít, až v něm jeho srdce dotluče. Nenávidím ho, ale to neznamená,
že ho toužím zabít. Navíc zblízka nožem, abych se musela dívat,
jak z něj odchází život. Ale zbyla mi poslední šance vykonat něco prospěšného,
a jestli chci Sečtělé udeřit do bolestivého místa, musím je připravit
o jednoho z předáků.
Uvědomím si, že sem zatím nikdo nepřivedl dívku, které jsem pomohla
utéct. Takže se jí to podařilo. Díkybohu.
Eric sepne ruce za zády a začne před řadou zajatců přecházet sem a tam.
„Jen dva z vás mám rozkaz s sebou přivést na pozorování,“ oznámí.
„Všechny ostatní zastřelíme. Je několik způsobů, jak určit, kdo z vás nám
nebude k ničemu.“
Přiblíží se ke mně a zpomalí. Napnu prsty, jsem připravená sáhnout
po noži, ale pořád není dost blízko. Pokračuje v chůzi a zastaví se u hocha
vedle mě.
„Vývoj mozku je ukončen ve dvacátém pátém roce života,“ prohlásí.
„Což není tvůj případ.“
Zvedne pistoli a vystřelí.
Přiškrceně vykřiknu, když se chlapcovo tělo sesune k zemi. Pevně zavřu
oči. Každý sval v mém těle k němu touží přiskočit, ale zadržím se. Počkej,
počkej, počkej. Nemůžu teď na něj myslet. Počkej. S přemáháním otevřu
oči a rozmrkám slzy.
Můj výkřik nebyl marný: Eric teď s úsměvem stojí přede mnou. Upoutala
jsem jeho pozornost.
„Ty máš do dospělosti taky ještě daleko,“ řekne. „Hodně daleko.“
Přikročí ke mně. Konečky prstů nahmatám rukojeť nože.
„Většina Divergentních skončí u zkoušek se dvěma výsledky. Někteří
jenom s jedním. Tři nedostal ještě nikdo, protože to by musel nejdřív odmítnout
obě z nabízených možností,“ pokračuje a pořád se ke mně přibližuje.
Zakloním hlavu a podívám se na něj. Na všechen piercing, který se
mu blyští v obličeji, do jeho prázdných očí.
„Mí nadřízení předpokládají, že jsi skončila se dvěma výsledky. Ne-
myslí si, že jsi nějak zvlášť komplikovaná - jen obyčejná směska odevzdanosti
a odvahy. Slepě obětavá. Nebo spíš pošetilá?“
Nakloní se blíž.
„Jen mezi náma... Osobně si myslím, žes klidně mohla skončit se třema.
Patříš k těm umíněncům, kteří si odmítnou vybrat mezi dvěma jednoduchýma
možnostma jenom proto, že to po nich někdo chce. Co mi
k tomu řekneš?“
Vytáhnu ruku z kapsy a vymrštím se dopředu. Bodnu nožem a zavřu
oči. Zátylek mám celý ulepený od potu. Otevřu oči. Eric se zhroutí k zemi -
a kolem zavládne chaos.
Vojáci nedrží v rukou smrtící zbraně, jen pistole s uspávacími náboji.
Všichni vmžiku zašátrají po opravdových. Uriah využije okamžiku a na
jednoho zrádce se vrhne. Vrazí mu ránu pěstí. Muž obrátí oči v sloup
a zhroutí se k zemi. Uriah mu vezme revolver a začne pálit po nej bližších
zrádcích.
Sáhnu po Erikově pistoli. Panika mi rozostří vidění. Když opět vzhlédnu,
přísahala bych, že počet Neohrožených se zdvojnásobil. Spustí se střelba,
ze které zaléhají uši. Všichni utíkají pryč, já se vrhnu k zemi. Přejedu
prsty po hlavni pistole a otřesu se. Ruce mám příliš zesláblé, než abych ji
dokázala uchopit.
Něčí těžká paže mě obejme kolem ramen a postrčí mě ke zdi. Pravé
rameno mám jako v ohni. Na šíji člověka před sebou spatřím vytetovaný
symbol Neohroženosti. Tobias se ke mně otočí, aby mě vlastním tělem
ochránil před výstřely, a sám vypálí.
„Řekni mi, až bude někdo za mnou!“ křikne.
Sevřu jeho košili do pěstí a nakouknu mu přes rameno.
Skutečně je tu ted víc Neohrožených, ale bez modrých pásek na rukávech
- to jsou naši. Moje frakce. Moje frakce nás přišla zachránit. Jak to,
že jsou vzhůru?
Zrádci prchají pryč. Na protiútok nebyli připraveni a na odvetu ze
všech stran už vůbec ne. Někteří se brání útokem, ale většina se snaží
dostat ke schodišti. Tobias po nich střílí, dokud mu nedojdou náboje
a spoušť necvakne naprázdno. Přes slzy v očích vidím všechno rozmazaně,
nedokážu vystřelit. Frustrovaně vykřiknu do zaťatých zubů. Nemůžu
si pomoct. Jsem k ničemu.
Eric na zemi zasténá. Žije, prozatím.
Střelba postupně utichá. Uvědomím si, že jednu ruku mám mokrou.
A červenou - od Erikovy krve. Otřu si ji o kalhoty a snažím se rozmrkat
slzy. Zvoní mi v uších.
„Tris,“ zaslechnu Tobiášův hlas. „Ten nůž už můžeš pustit.“