KAPITOLA 1
Probudím se s jeho jménem na rtech.
Will
Ještě než otevřu oči, znovu jej spatřím, jak se hroutí k zemi. Mrtvý.
Mou vinou.
Tobias se ke mně sehne a stiskne mi levé rameno. Vlak kodrcá přes
pražce a Marcus, Peter a Caleb už stojí u dveří. Zhluboka se nadechnu a zadržím dech ve snaze uvolnit tlak, který mi svírá hruď.
Před hodinou mi nic z toho, co se stalo, nepřipadalo skutečné. Teď už mi to skutečné připadá. Vydechnu, ale tlak na prsou nepovolí.
„Tris, jdeme,“ řekne Tobias a vyhledá můj pohled. „Musíme seskočit.“
Je moc velká tma, než abych viděla, kde jsme, ale když se chystáme
vlak opustit, musíme být blízko oplocení. Tobias mi pomůže zvednout se na nohy a dovede mě k otevřeným dveřím.
Ostatní jeden po druhém seskakují: nejdřív Peter, po něm Marcus
a potom Caleb. Chytím se Tobiáše. Ve dveřích nás ovane vítr, jako neviditelná ruka, která nás chce zatlačit zpátky do bezpečí.
Vrhneme se do tmy a tvrdě doskočíme. Náraz rozjitří ránu v mém prostřeleném rameni. Kousnu se do rtu, abych nevykřikla. Snažím se zjistit, kde je Caleb.
„Jsi v pořadku?“ zeptam se, když uvidim, jak sedi opodal na travě a tře si koleno.
Přikyvne. Popotahne, jako by zadržoval plač. Musim se odvratit.
. Dopadli jsme do travy u oploceni. Jen několik metrů odsud je stara
cesta, po ktere vozi Mirumilovni do města zasoby, a brana, kterou vjižději dovnitř. Ta je teď zavřena a drži nas v pasti. Nad nami se tyči plot, ktery je přiliš vysoky a poddajny, než aby se dal přelezt, a přiliš robustni, než aby se dal strhnout.
„Tady ma mit Neohroženost sve hlidky,“ poznamena Marcus. „Jak to, že nikoho nevidim?“
„Nejspiš byli taky pod vlivem simulace,“ řekne Tobias, „a teď jsou...“
Odmlči se. „Bůhvikde a dělaji bůhvico.“
Simulaci jsme sice zastavili - harddisk v zadni kapse mi neda zapomenout - ale co se dělo potom? Co se stalo s našimi přateli, blizkymi, vůdci a frakcemi? To teď nezjistime.
Tobias přistoupi k male plechove skřiňce napravo od brany a otevře ji. Spatřime numerickou klavesnici.
„Doufejme, že Sečtěle nenapadlo kod změnit,“ prohodi Tobias a namačka čiselnou kombinaci. Po osmem stisku se brana otevře.
„Jak jsi to uhodl?“ zepta se Caleb rozrušeně.
„Dělal jsem v dozorně. Měl jsem na starosti bezpečnostni systemy.
Kody jsme měnili jenom dvakrat do roka,“ vysvětli Tobias.
„Tak to mame štěsti,“ odtuši Caleb a ostražitě si Tobiaše přeměři.
„Žadny štěsti,“ namitne Tobias. „Dělal jsem tam zaměrně. Chtěl jsem si byt jistej, že se odsud vždycky dostanu ven.“
Zachvějů se. Jak to řekl - jako by si myslel, že jsme tady chyceni v pasti. Nikdy jsem o tom takhle neuvažovala. Připadam si pošetile.
Naše skupinka se da do kroku. Peter si objima zakrvacenou paži - paži, do ktere jsem ho střelila. Marcus drži Petera za rameno a podpira ho. Caleb si co chvili otira tvaře a ja vim, že breči, ale nevim, jak ho mam utěšit nebo proč sama neplaču.
Raději jdu dopředu. Tobias krači tiše vedle mě, a ačkoli se ho nedotykam, jako bych se o něj opirala.+++
Zablesky světla jsou prvnim znamenim, že se bližime k centrale Mirumilovnych.
Ze světelkujicich bodů se stavaji světelne čtverce, ktere se měni
v rozsvicena okna, a ta ve shluk několika budov ze dřeva a skla.
Nejdřiv ale musime projit sadem. Pod nohama ucitim měkkou půdu.
Větve nad mou hlavou se propletaji do zeleneho podloubi. Mezi listy visi tmave, zrale plody, ktere jako by se měly každym okamžikem utrhnout pod vlastni tihou. Ucitim sladce čpavou vůni hnijicich jablek, ktera se misi s vůni mokre hliny.
Na konci sadu se Marcus od Petera odpoji a ujme se veleni. „Vim, kam jit,“ řekne.
Provede nas kolem prvni budovy k druhe nalevo. Až na skleniky jsou všechny budovy postavene z tmaveho, neopracovaneho dřeva. Otevřenym oknem k nam dolehne smich. Kontrast mezi smichem a kamennym tichem v mem nitru mě rozdraždi.
Marcus otevře jedny z dveři. Jinde by mě nedostatek bezpečnostnich opatřeni zarazil, ale ne tady, v Mirumilovnosti. Hranice mezi důvěrou a pošetilosti se tu často stira.
Jedinym zvukem v cele budově jsou naše vrzajici podražky. Ani Caleba už neslyšim brečet, ale i předtim vzlykal potichu.
Marcus se zastavi před mistnosti s otevřenymi dveřmi, ve ktere sedi
mluvči Mirumilovnych Johanna Reyesova a diva se z okna. Vim, že je to ona, protože na jeji tvař může jen těžko někdo zapomenout, at už ji viděl jednou, nebo tisickrat. Od praveho oboči se ji až ke rtu tahne silna jizva, kvůli ktere na jedno oko teměř nevidi a šišla. Slyšela jsem ji mluvit jen jednou,
ale to člověku utkvi. Byla by krasna, nebyt te jizvy.
„Dikybohu,“ řekne, když spatři Marcuse. S otevřenou naruči mu jde vstřic. Misto objeti mu však jen kratce stiskne rameno, jako by pamatovala na odpor k fyzickemu kontaktu, ktery mezi Odevzdanymi převlada.
„Ostatni sem od vas dorazili už před několika hodinami. Nevěděli,
jestli se to podaři i vam,“ vysvětluje Johanna. Naraži na skupinku, ktera se s mym otcem a Marcusem skryvala před vojaky. Ani mě nenapadlo dělat si o ně starosti.
Podiva se Marcusovi přes rameno - nejdřiv na Tobiaše a Caleba, pak na mě a nakonec na Petera.
„Bože,“ unikne ji ze rtů při pohledu na Peterovu zakrvacenou košili.
„Pošlu pro doktora. Na dnešni noc vam všem zařidim povoleni k pobytu, ale na konečnem řešeni teto situace se bude muset zitra usnest naše frakce společně. A —“ zabloudi pohledem ke mně a k Tobiašovi - „jak asi tušite, na nikoho z Neohroženosti se moc přivětivě tvařit nebudou. Pochopitelně vas musim požadat, abyste odevzdali jakekoli zbraně, ktere mate u sebe.“
Jak ví ze jsem Neohrožena? bleskne mi hlavou. Pořad mam na sobě šede tričko. Tatovo.
Vtom ke mně zavane jeho vůně, směsice mydla a potu, a najednou ji mam plny nos, plnou hlavu. Zatnu ruce, až se mi nehty zaryji do dlani. Tady ne. Tady ne.
Tobias předa Johanně zbraň, ale když si sahnu za zada, abych i ja odevzdala svou utajenou pistoli, chyti mě za ruku a odvede ji jinym směrem.
Pak si se mnou proplete prsty, aby to nebylo napadne.
Vim, že to je prozirave, nechat si aspoň jednu. Ale ulevilo by se mi,
kdybych se ji mohla zbavit.
„Jmenuji se Johanna Reyesova,“ představi se a poda nam ruku, jak je zvykem u Neohroženych. Jeji citlivy přistup k tradicim jednotlivych frakci mě ohromuje. Vždycky zapomenu, jak jsou všichni z Mirumilovnosti ohleduplni, dokud mi někdo podobnym způsobem nevrati paměť.
„Tohle je T - “ začne Marcus, ale Tobias mu skoči do řeči.
„Ja jsem Čtyřka,“ řekne. „A tohle je Tris, Caleb a Peter.“
Jmeno „Tobias“ jsem před par dny znala pouze ja; Tobias mi věnoval kousek sebe. Tady, na cizí půdě, si opět připomenu, proč se své jméno rozhodl
před celým světem skrýt. Protože ho poutá s Marcusem.
„Vítejte na naší základně.“ Johanna na mě upře pohled a křivě se usměje.
„Pojďte, musíte si odpočinout.“
+++
Necháme se opečovávat. Zdravotní sestra mi podá balzám - vyvinutý v Sečtělosti pro rychlejší hojení ran - kterým si mám namazat rameno. Pak odvede Petera k ošetření do nemocnice. Johanna nás zavede do jídelny, kde se shledáme s několika lidmi, kteří se s Calebem a mým otcem ukrývali v suterénu bezpečného domu. Je mezi nimi i Susan a několik našich bývalých sousedů. Po celé délce místnosti se táhnou řady dřevěných stolů. Přivítají se s námi — zvláště s Marcusem - a neskrývají dojetí.
Přimknu se k Tobiášovi. Členové frakce, do níž patřili i mí rodiče, jejich životy, slzy - to vše na mě tíživě dolehne.
Jeden z nich mi strčí pod nos šálek s kouřícím nápojem. „Vypij to.
I tobě to pomůže usnout. Beze snů.“
Nápoj má růžovočervenou barvu, připomíná jahody. Popadnu hrnek
a několika nepřerušovanými doušky jej vyprázdním. V příštích vteřinách mám opět na chvíli pocit, že mě něco teplého zevnitř naplňuje. A s posledními
kapkami ucítím, jak se začínám uvolňovat. Někdo mě provede
chodbou k pokoji, ve kterém je jedna postel. Nic víc si nepamatuju.
Will
Ještě než otevřu oči, znovu jej spatřím, jak se hroutí k zemi. Mrtvý.
Mou vinou.
Tobias se ke mně sehne a stiskne mi levé rameno. Vlak kodrcá přes
pražce a Marcus, Peter a Caleb už stojí u dveří. Zhluboka se nadechnu a zadržím dech ve snaze uvolnit tlak, který mi svírá hruď.
Před hodinou mi nic z toho, co se stalo, nepřipadalo skutečné. Teď už mi to skutečné připadá. Vydechnu, ale tlak na prsou nepovolí.
„Tris, jdeme,“ řekne Tobias a vyhledá můj pohled. „Musíme seskočit.“
Je moc velká tma, než abych viděla, kde jsme, ale když se chystáme
vlak opustit, musíme být blízko oplocení. Tobias mi pomůže zvednout se na nohy a dovede mě k otevřeným dveřím.
Ostatní jeden po druhém seskakují: nejdřív Peter, po něm Marcus
a potom Caleb. Chytím se Tobiáše. Ve dveřích nás ovane vítr, jako neviditelná ruka, která nás chce zatlačit zpátky do bezpečí.
Vrhneme se do tmy a tvrdě doskočíme. Náraz rozjitří ránu v mém prostřeleném rameni. Kousnu se do rtu, abych nevykřikla. Snažím se zjistit, kde je Caleb.
„Jsi v pořadku?“ zeptam se, když uvidim, jak sedi opodal na travě a tře si koleno.
Přikyvne. Popotahne, jako by zadržoval plač. Musim se odvratit.
. Dopadli jsme do travy u oploceni. Jen několik metrů odsud je stara
cesta, po ktere vozi Mirumilovni do města zasoby, a brana, kterou vjižději dovnitř. Ta je teď zavřena a drži nas v pasti. Nad nami se tyči plot, ktery je přiliš vysoky a poddajny, než aby se dal přelezt, a přiliš robustni, než aby se dal strhnout.
„Tady ma mit Neohroženost sve hlidky,“ poznamena Marcus. „Jak to, že nikoho nevidim?“
„Nejspiš byli taky pod vlivem simulace,“ řekne Tobias, „a teď jsou...“
Odmlči se. „Bůhvikde a dělaji bůhvico.“
Simulaci jsme sice zastavili - harddisk v zadni kapse mi neda zapomenout - ale co se dělo potom? Co se stalo s našimi přateli, blizkymi, vůdci a frakcemi? To teď nezjistime.
Tobias přistoupi k male plechove skřiňce napravo od brany a otevře ji. Spatřime numerickou klavesnici.
„Doufejme, že Sečtěle nenapadlo kod změnit,“ prohodi Tobias a namačka čiselnou kombinaci. Po osmem stisku se brana otevře.
„Jak jsi to uhodl?“ zepta se Caleb rozrušeně.
„Dělal jsem v dozorně. Měl jsem na starosti bezpečnostni systemy.
Kody jsme měnili jenom dvakrat do roka,“ vysvětli Tobias.
„Tak to mame štěsti,“ odtuši Caleb a ostražitě si Tobiaše přeměři.
„Žadny štěsti,“ namitne Tobias. „Dělal jsem tam zaměrně. Chtěl jsem si byt jistej, že se odsud vždycky dostanu ven.“
Zachvějů se. Jak to řekl - jako by si myslel, že jsme tady chyceni v pasti. Nikdy jsem o tom takhle neuvažovala. Připadam si pošetile.
Naše skupinka se da do kroku. Peter si objima zakrvacenou paži - paži, do ktere jsem ho střelila. Marcus drži Petera za rameno a podpira ho. Caleb si co chvili otira tvaře a ja vim, že breči, ale nevim, jak ho mam utěšit nebo proč sama neplaču.
Raději jdu dopředu. Tobias krači tiše vedle mě, a ačkoli se ho nedotykam, jako bych se o něj opirala.+++
Zablesky světla jsou prvnim znamenim, že se bližime k centrale Mirumilovnych.
Ze světelkujicich bodů se stavaji světelne čtverce, ktere se měni
v rozsvicena okna, a ta ve shluk několika budov ze dřeva a skla.
Nejdřiv ale musime projit sadem. Pod nohama ucitim měkkou půdu.
Větve nad mou hlavou se propletaji do zeleneho podloubi. Mezi listy visi tmave, zrale plody, ktere jako by se měly každym okamžikem utrhnout pod vlastni tihou. Ucitim sladce čpavou vůni hnijicich jablek, ktera se misi s vůni mokre hliny.
Na konci sadu se Marcus od Petera odpoji a ujme se veleni. „Vim, kam jit,“ řekne.
Provede nas kolem prvni budovy k druhe nalevo. Až na skleniky jsou všechny budovy postavene z tmaveho, neopracovaneho dřeva. Otevřenym oknem k nam dolehne smich. Kontrast mezi smichem a kamennym tichem v mem nitru mě rozdraždi.
Marcus otevře jedny z dveři. Jinde by mě nedostatek bezpečnostnich opatřeni zarazil, ale ne tady, v Mirumilovnosti. Hranice mezi důvěrou a pošetilosti se tu často stira.
Jedinym zvukem v cele budově jsou naše vrzajici podražky. Ani Caleba už neslyšim brečet, ale i předtim vzlykal potichu.
Marcus se zastavi před mistnosti s otevřenymi dveřmi, ve ktere sedi
mluvči Mirumilovnych Johanna Reyesova a diva se z okna. Vim, že je to ona, protože na jeji tvař může jen těžko někdo zapomenout, at už ji viděl jednou, nebo tisickrat. Od praveho oboči se ji až ke rtu tahne silna jizva, kvůli ktere na jedno oko teměř nevidi a šišla. Slyšela jsem ji mluvit jen jednou,
ale to člověku utkvi. Byla by krasna, nebyt te jizvy.
„Dikybohu,“ řekne, když spatři Marcuse. S otevřenou naruči mu jde vstřic. Misto objeti mu však jen kratce stiskne rameno, jako by pamatovala na odpor k fyzickemu kontaktu, ktery mezi Odevzdanymi převlada.
„Ostatni sem od vas dorazili už před několika hodinami. Nevěděli,
jestli se to podaři i vam,“ vysvětluje Johanna. Naraži na skupinku, ktera se s mym otcem a Marcusem skryvala před vojaky. Ani mě nenapadlo dělat si o ně starosti.
Podiva se Marcusovi přes rameno - nejdřiv na Tobiaše a Caleba, pak na mě a nakonec na Petera.
„Bože,“ unikne ji ze rtů při pohledu na Peterovu zakrvacenou košili.
„Pošlu pro doktora. Na dnešni noc vam všem zařidim povoleni k pobytu, ale na konečnem řešeni teto situace se bude muset zitra usnest naše frakce společně. A —“ zabloudi pohledem ke mně a k Tobiašovi - „jak asi tušite, na nikoho z Neohroženosti se moc přivětivě tvařit nebudou. Pochopitelně vas musim požadat, abyste odevzdali jakekoli zbraně, ktere mate u sebe.“
Jak ví ze jsem Neohrožena? bleskne mi hlavou. Pořad mam na sobě šede tričko. Tatovo.
Vtom ke mně zavane jeho vůně, směsice mydla a potu, a najednou ji mam plny nos, plnou hlavu. Zatnu ruce, až se mi nehty zaryji do dlani. Tady ne. Tady ne.
Tobias předa Johanně zbraň, ale když si sahnu za zada, abych i ja odevzdala svou utajenou pistoli, chyti mě za ruku a odvede ji jinym směrem.
Pak si se mnou proplete prsty, aby to nebylo napadne.
Vim, že to je prozirave, nechat si aspoň jednu. Ale ulevilo by se mi,
kdybych se ji mohla zbavit.
„Jmenuji se Johanna Reyesova,“ představi se a poda nam ruku, jak je zvykem u Neohroženych. Jeji citlivy přistup k tradicim jednotlivych frakci mě ohromuje. Vždycky zapomenu, jak jsou všichni z Mirumilovnosti ohleduplni, dokud mi někdo podobnym způsobem nevrati paměť.
„Tohle je T - “ začne Marcus, ale Tobias mu skoči do řeči.
„Ja jsem Čtyřka,“ řekne. „A tohle je Tris, Caleb a Peter.“
Jmeno „Tobias“ jsem před par dny znala pouze ja; Tobias mi věnoval kousek sebe. Tady, na cizí půdě, si opět připomenu, proč se své jméno rozhodl
před celým světem skrýt. Protože ho poutá s Marcusem.
„Vítejte na naší základně.“ Johanna na mě upře pohled a křivě se usměje.
„Pojďte, musíte si odpočinout.“
+++
Necháme se opečovávat. Zdravotní sestra mi podá balzám - vyvinutý v Sečtělosti pro rychlejší hojení ran - kterým si mám namazat rameno. Pak odvede Petera k ošetření do nemocnice. Johanna nás zavede do jídelny, kde se shledáme s několika lidmi, kteří se s Calebem a mým otcem ukrývali v suterénu bezpečného domu. Je mezi nimi i Susan a několik našich bývalých sousedů. Po celé délce místnosti se táhnou řady dřevěných stolů. Přivítají se s námi — zvláště s Marcusem - a neskrývají dojetí.
Přimknu se k Tobiášovi. Členové frakce, do níž patřili i mí rodiče, jejich životy, slzy - to vše na mě tíživě dolehne.
Jeden z nich mi strčí pod nos šálek s kouřícím nápojem. „Vypij to.
I tobě to pomůže usnout. Beze snů.“
Nápoj má růžovočervenou barvu, připomíná jahody. Popadnu hrnek
a několika nepřerušovanými doušky jej vyprázdním. V příštích vteřinách mám opět na chvíli pocit, že mě něco teplého zevnitř naplňuje. A s posledními
kapkami ucítím, jak se začínám uvolňovat. Někdo mě provede
chodbou k pokoji, ve kterém je jedna postel. Nic víc si nepamatuju.
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára
Poznámka: Komentár môže zverejniť iba člen tohto blogu.